Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

***

Napadá mě zejména souvislost mezi výrazy - vzmužit seš a šbýt srdnatýš; muž, kterému chybí odvaha, je "baba". Rodný jazyk mi mluví z duše: mužnost musí být odvážná, zbabělce se mi nechce kvalifikovat jako muže. Otázka je, k čemu dnes vlastně člověk potřebuje skutečnou odvahu, a odpověď zní: ke svobodě.

Patriarchální společnost na rozdíl od současné věděla, kdo kam patří a jakou má hrát roli. Zhostit se svého úkolu jistě vyžadovalo odvahu, třeba vojenskou. Pak se ale stalo, že nemenší - a možná větší - odvahu musel člověk najít k odmítnutí role, například k odmítnutí oganizovaně zabíjet.

Patriarchální kultura sice stavěla autoritu otce analogicky k autoritě Boha Otce, ale boží přikázání "Nezabiješ" nebrala vážně. Proto ji zas já nejsem schopna brát vážně. Její struktura se hroutí v okamžiku, kdy se projevily její vnitřní nesrovnalosti, a tedy slabosti. Má se za to, že patriarchální společnost se rozkládá pod vlivem vnějších proměn světa, ale třeba je tomu naopak: třeba se začala rozkládat zevnitř, protože zákony, které si ustavila, byly v rozporu s ideou, na níž spočívala. Zákonem patriarchální společnosti jsou Mojžíšovy kamenné desky, ale která společnost je kdy vzala doopravdy vážně, pro sebe, a ne pouze jako podklad k ovládání druhých? Trojjediné přikázání ctít Otce, otce a Zákon, které z nevelkého semitského kmene učinilo zakladatele civilizace, jež dnes čítá tři miliardy lidí hlásících se k monoteismu, nikdy plně neplatilo ani na papíře. Otcovražda, královražda (čili pošlapání zákona na zemi) a bohovražda jdou ruku v ruce, a jak pochopil Dostojevskij, není-li Boha, všechno je dovoleno.

Druhé přikázání zní "Cti otce svého i matku svou": o nerovnoprávnosti ženy nelze z Desatera nic vyčíst, a to je další osudová trhlina v samém srdci patriarchální společnosti. Její světský zákon dovoloval vždy nějakým způsobem odsouvat odpovědnost za činy, které nebyly v souladu se Zákonem, na který se odvolávala. Tedy právě například za zabíjení, zejména ve velkém, a za ponížení žen. Takže si otcové vlastně prosadili své zákony alespoň částečně proti Otci; proto taky bylo možné je ve jménu Otce zpochybnit, jak to například učinil v rámci církve Jan Hus. Nebije do očí, že Hus je mužný, zatímco koncil a všichni, kdo ho posílají na smrt, jsou "baby"?

Mužnost, srdnatost, statečnost se pozná podle toho, zda člověk za své činy přebírá odpovědnost, bez níž není svobody. Potřeba být svobodný i proti zákonu je znamením hledání jiného, vyššího zákona, zatímco prachsprostá degenerace respektu vůči zákonům se vždycky snaží odpovědnosti uniknout. Není těžké tyto dva zcela protichůdné jevy rozlišit, přestože jsou na scéně současného světa pěkně promíchané.

V šedesátých letech právě zavrženého století se proti společenské struktuře patriarchálního typu postavilo velmi jasné a přesvědčivé hnutí "děti květin" včetně vzpoury americké mládeže proti vietnamské válce: byla to především generační vzpoura proti otcům překračujícím přikázání "Nezabiješ". Možná že právě toto hnutí vepsalo do dějin společnosti nejmarkantnější čáru, která dělí ducha Starého zákona od Zákona nového, neboť zviditelnilo jiný "mravní zákon v sobě" než ten, který automaticky uznávala patriarchálně strukturovaná společnost - zákon lásky.

Šedesátá a sedmdesátá léta zpřetrhala niterná pouta nediskutovatelné poslušnosti pozemské autoritě: v Československu se to projevilo odepřením poslušnosti nejperverznější formě patriarchální moci: totalitnímu systému. Skryté trhliny se provalily. Patriarchální společnost ostatně nikdy nevzala na vědomí, že křesťanství se svým principem lásky přineslo lidem zákon vyšší nežli Mojžíšův, že jeho "miluj" je - by mohlo být - překonáním všech konfliktů, které Desatero tvrdě řežilo přikázáními.

Dnes tedy shledáváme, že vnitřní sepětí se Starým zákonem sice přestalo fungovat, ale také že milovat bližního svého - a také sebe samého - se obecně nestalo niternou pravdou. Zřejmým se stává dvojí směřování, dvojí pokus o odpověď na stále žhavější a planetárně všeobsáhlejší existenciální otázky. Na jedné straně je čím dál jasnější, že vlna zájmu o tradiční i netradiční formy náboženství a nejrozličnější duchovní cesty nebyla přechodnou módou, na druhé straně se prosazuje víra v samospasitelnost mechanického, neosobním principům podřízeného systému. Princip moci odpoutané od autority Otce, zákona i otců uznává jako nejvyšší princip sám sebe, svůj vlastní prospěch a růst. Fungovaly na něm dosti dlouho totalitní režimy, v ničím neokrášlené podobě ho představuje mafiánský typ moci, který zákeřně ohrožuje všechny druhy demokratické moci. Posun od Starého zákona k Novému ve skutečnosti neznamená zavržení Otce. A už vůbec ne matky. V jeho středu se však tyčí postava Syna.

Na konci sedmdesátých let jako na závěr celé epochálně příznačné proměny vědomí se dokonce objevil papež, který prohlásil, že Bůh je Otec i Matka. Byl to Jan Pavel I., a musel být velmi odvážný, protože z jeho úst toto prohlášení zaznělo neuvěřitelně. A jako by se jím jeho papežské poslání naplnilo, vzápětí totiž skončilo. Laická, organizovaná, technologická, vědecká, internetová, pluralitní, tolerantní, geneticky probádaná, transplantačně vyspělá a uměle oplodňovaná společnost si jeho slova nijak nepřipomíná; faktem ovšem je, že od jeho smrti se muži stále častěji a stále svobodněji pokoušejí probudit ve své duši schopnosti připisované dříve zákonem jenom ženám, v prvé řadě pečování o děti. ženy mezitím v probouzení schopností přisuzovaných opačnému pohlaví muže tiše předešly a postavily se - z nezbytí i ze zájmu - na vlastní nohy ve světě práce. Tradiční rozvržení síly a slabosti přestalo platit, nebylo ostatně nikdy ničím jiným než konvenční rolí užitečnou patriarchálnímu vidění světa a jakémusi pokoutnímu udržování poslušnosti.

Do té doby se mužské ambice projevovaly v touze nabýt co nejdřív a co nejlépe role "otce" a tím dosáhnout ve společnosti autority; dnes se zdá, že mladí lidé po otcovské roli nijak netouží, že se spíš pokoušejí stav dospělosti odročovat. I role synů a dcer však s sebou nese odpovědnost a nepřijmout její břímě znamená setrvávat co nejdéle ve stavu infantilní neodpovědnosti: vnitřní rozpad rodinných svazků je mnohem hlubší nežli změny dané moderním způsobem života. A jedno nemusí nutně znamenat druhé.

Nějaká desetiletí trvaly obavy, že žena nebude dost ženou, když svůj život zasvětí ještě něčemu jinému než rodině. A že muž nebude dost mužem, když se se ženou o rodinnou péči podělí. Ukázalo se však, že naopak snáze našel vlastní identitu ten, kdo dokázal z tradicí přidělené role vystoupit, než ten, kdo na ní ulpěl. Žena "mužsky" zaměstnaná dnes ví, že důstojnou prací své ženství věru neohrožuje. Muž zatím možná potřebuje větší odvahu, aby v sobě našel i ženský pól duše: ale právě odvaha z něj dělá celého muže! Chci říct, že současné generace pracují na tom, aby každý maximálně rozvinul své společenské i duševní schopnosti, protože rigidní rozdělení rolí v patriarchální společnosti už dávno brzdilo růst osobnosti ženské i mužské.

Zdá se mi, že pro mladé lidi tyto aspekty zániku patriarchálního řádu nepředstavují velký problém, chlapci a dívky se vzájemně přibližují nejen duševně, ale i fyzicky. Oblečením i společenským chováním zdůrazňují spíše to, co je jim společné, než co je odlišuje. "havou otázkou začalo být něco jiného, a to společenské, duševní i biologické otcovství a mateřství vůbec; krize rodičovství je samozřejmě i krizí synovství: kde není Otce, nemůže být Syna.

Českých specifik je řada: zaprvé se dlouho udržovalo při životě původně komunistické dogma, že otázky týkající se mužské a ženské role není třeba klást, protože jsou vyřešené. Zadruhé se mužní, srdnatí, stateční lidé stali na dlouhá léta terčem pronásledování. Jinými slovy poté, co byl úředně zrušen Bůh, byla ponížena otcovská postava. První tajemník a režijní byrokrat se jako odporný šedočerný negativ ideálního patriarchátu pokusil uzurpovat obě pozice. Nejhorší přitom bylo odbourání mravního i existenciálního tázání. Autoritativní režim byl dlouho úspěšný také díky tomu, že se mu dařilo zbavovat většinu lidí i této odpovědnosti. - A tedy svobody. Systém nahrazoval Boha zbožněním sebe samého, v rámci jeho moci bylo dovoleno všechno, mimo něj nic. A platilo "jaký otec, takový syn". Lidé, kteří se dali přesvědčit, že víra v Boha je nesmysl, zato víra v autoritativní figury a jejich režim rozumná, byli zakladateli podivného, dnes zdánlivě vyhynulého rodu odulých soudruhů.

Ka všechno dé vyznání nevíry stojí na nějaké víře, potřeba autority a zákona je člověku vrozená. Zákon přijatý od jakékoliv mocenské autority však utlumuje, nebo dokonce zavrhuje hledání, které tato potřeba v inteligentním člověku rozněcuje a živí.

Je podivné, jak je česká společnost slepá vůči jednomu z prvních a nejhlubších moderních modelů společnosti bez Boha, přestože (nebo protože?) ho promyslel a ztvárnil český autor. Je z roku 1920 a jmenuje se RUR. Čapkův Rossum a jeho následníci zdokonalují Stvořitelův svět s luciferskou pýchou a sebezalíbením a zaplavují ho roboty vyrobenými způsobem překvapivě podobným dnešnímu genetickému inženýrství. Svět se přitom mění ve válečné pole, a také v úhor, kde se přestávají rodit děti a kde jsou sterilní i květiny. Čapek pochopil souvislost mezi svržením Boha, překročením biologického - čili životního - zákona, vyhasnutím lidského způsobu plození dětí, a tím i smyslu funkcí jako otec a matka, syn, dcera. Společnost bez otců je společností bez synů a dcer, analogie mezi modelem kosmickým a modelem pozemským neplatí jen ve smyslu přeneseném, projevuje se i v rovině biologické, jako by nebyla jen plodem lidské fantazie. Společnost bez otců pracuje na tom, aby se stala i transgenickou společností bez matek.

Tajemná, a přece intuitivně přesvědčivá souvislost mezi svržením Otce, odvržením funkce otce a matky, dominancí technologických a tržních mechanismů a koncem lidského rodu se z Čapkova díla přelila do vědecko-fantastické literatury a filmu a proměnila se v jakýsi pevný ideový plán nejrůznějších variací na téma zničení lidstva. To je prováděno mocí, která uznává jako nejvyšší princip sebe samu, svůj vlastní růst a prospěch. Není slepota vůči tomuto Čapkovu duchovnímu otcovství symptomem kultury svržených otců a zneuznaných mužů?

Ano, myslím si, že mužství vyžaduje odvahu, statečnost a třeba taky oběť, stejně jako ženství. Aby volilo člověka a ne robota. Chce to dnes odpovědnost, odvahu, statečnost, ano: mužnost. Svaly nemusí být ohromné, vnitřní svoboda ohromná je.

Eva Rheinwaldová, psycholožka a psychoterapeutka^*

Nový kult hrdinské oběti: workoholismus

Zdá se, že civilizačním vývojem trpí nejvíce dnešní muži. Nejistota, frustrace a ztráta identity založené na tradičních hodnotách jsou často reakcemi na nové uspořádání společnosti. Odklon od patriarchálního systému je úměrný její vyspělosti. Tam, kde ženy mají rovnoprávný přístup ke vzdělání, ke kariéře dle svého výběru a odměně za práci podle výkonnosti a ne podle sexu, věku a rasy (v USA je tato diskriminace zákonem zakázána), jsou osvobozené od závislosti na mužích. Tím ovšem muži ztrácejí své základní historické, tradiční poslání: starat se o ženu a děti, ochraňovat rodinu, mít moc a být vůdcem rodinných klanů se všemi pravomocemi. Tak tomu bývalo ve většině společností odpradávna. Není divu, že taková role poskytovala muži rozdílnou identitu a dávala mu pocit mužnosti.

Ve své psychoterapeutické praxi se u dnešních mužů stále častěji setkávám s případy úzkostí, deprese, problémy vztahů, sexuálními poruchami. Dá se říci, že tyto poruchy jsou úměrné asertivitě jejich žen a finanční situaci rodiny. Tam, kde ženy vydělávají víc než muži nebo mají významnější postavení, jsou tyto problémy nejvýraznější. Svět mužů je ohrožen a jejich psychická vyrovnanost, založená na naučené identitě vůdce, je narušena.

V dnešní době nebývá výjimkou, že muž je bez práce a rodinu podporuje žena. Tato situace je ovšem pro většinu mužů značně stresová a vede k různým psychosomatickým onemocněním vznikajícím z ohrožení jejich ega a toho, co pokládali za mužnost.

V posledních letech dochází k dramatickým změnám v pojetí funkce mužů v moderních kulturách. Ukazuje se, že orientace na to, čemu se říká "mužnost", má své limity a vede muže ke krizi. Tradiční muži jsou často nazýváni šovinisty a utlačovateli. Svým chováním riskují, že je jejich stále nezávislejší ženy opustí. muži řeší svou situaci mylně tím, že se spalují emočně i fyzicky honbou za úspěchem, materiálními cíly a stávají se workoholiky. Workoholismus je novým typem hrdinství a oběti. "Dělám to pro vás!" ujišťují tito štvanci své vlastní kompulzivity svou rodinu. "Děti mě znají spíše z televizní obrazovky, ale co všechno mají! Drahé domy, bazény, auta, oblečení, drahé dovolené! Co ještě pro ně mohu víc udělat? Co by ještě chtěly, co jim chybí?" ptají se muži, kteří řeší svou krizi mužnosti a potřebnosti tím, že pěstují nový kult hrdinské oběti. Snaží se získat si zpět svou ztrácející se starou identitu a snad i úctu žen. Ty však dnes vyžadují jiné muže s jinými kvalitami. Chtějí citlivé partnery, kteří se nebojí otevřeně a upřímně projevovat své emoce, pracovat na sobě a osvobodit se od tradice, která je vede do záhuby. Přejí si, aby pochopili, že dnešní rodiny nejsou bez otců právně, ale emočně.

Americký psycholog H. Goldberg se domnívá, že dnešní muži jsou vyčerpáni staletími namáhavé práce, zodpovědnosti za rodinu a nepřirozenými rolemi, které ve společnosti hráli. V jejich dnešní krizi vidí možnost katastrofy. Sebedestruktivní kompulzivita, popírání emocí, vystavování se neustálému stresu, problémy s heterosexuálními vztahy, impotence, to vše by mohlo vést k jejich postupnému vymření. Nárůst srdečních onemocnění a dalších civilizačních chorob je toho důkazem. O tom svědčí i nižší věk úmrtnosti mužů než žen. muži se skutečně stávají ohroženým druhem. Psychologové se domnívají, že ženy instinktivně vycítily nebezpečí a ve jménu záchrany lidstva začaly přebírat role mužů.

Je proto nejvyšší čas, aby muži pochopili, že nemusí dominovat druhým, ať už jakéhokoli pohlaví, že nemusí stále dokazovat svou mužskou nadřazenost a sloužit "ideálu mužnosti".

Tyto ideály jsou naučené a mnoho mužů se snaží být takovými, jakými myslí, že by měli být. Svou psychologickou energii užívají spíše k obraně a popírání své přirozenosti než k jejímu vyjadřování, v němž jim zabraňují přísná tabu, která pro ně tradiční společnost vytvořila. Podle jejich kritérií nesmí být muž zženštilý, závislý, citlivý, pasivní, bojácný, bezmocný, neúspěšný, slabý, impotentní atd.

Od narození jsou tradiční muži učeni a cvičeni v tom, že tyto všechny kvality jsou normální pouze pro ženy, zatímco u mužů jsou nedostatkem, nebo dokonce úchylkou, pro kterou jsou často zesměšňováni, nebo i trestáni. Identitu určují mužům ti, kteří je vychovávají a programují. Snad si ani neuvědomují, že oni jsou původci celoživotního strachu mužů ze své pravé identity a příčinou jejich krizí. Řešením je proto změna výchovy, myšlení a opuštění nepřirozených a nezdravých rolí.

***

Přemysl Rut, hudebník, divadelní autor, esejista

Začnu od konce, od těch tradičních mužných ctností. Středem domova je žena, ba ono požehnané místo, z něhož se rodí děti. Tento střed je nutno chránit studem, ctností, oděvem, ale i zdmi, zákonem, obranou vlasti. Tradiční mužné ctnosti se nejčastěji a nejdůstojněji projevují při hájení některé z těchto hranic. V tradičním modelu rodiny směřuje ženina odpovědnost především dovnitř, k rodinnému stolu, a odpovědnost mužova především ven, ke světu. Tím jeho statečnost, obětavost, podnikavost, spolehlivost (atd.) dostávají smysl a také podnět. Pokud se tyto ctnosti "osamostatní", lépe řečeno zdivočí, přestanou se vázat ke svému smyslu a zplaní, svědčí to o porušení čehosi v jádru či základu rodinné struktury.

Společnost "bez otců" je tedy prvotně společností "bez matek". O společnosti bez matek se ovšem dnes tolik nemluví - snad proto, že už o ní byla řeč před sto lety, když se objevily první příznaky. Dokonce se o tom často zpívalo: "Žena bude doktorEM, purkmistrEM, profesorEM, advokátEM, ministrEM, radou i redaktorEM" (nepřehlédněme mužské koncovky!); tento kabaretní kuplet z roku 1900 zdaleka nebyl v dobové písničkové produkci ojedinělý. Na společnost "bez matek" (v dosavadním pojetí) jsme tedy měli čas si zvyknout; společnost "bez otců" nás zaskočila jako nečekaný důsledek v době, kdy už jsme měli dojem, že se uplatněním žen v mužských profesích zase tolik nestalo. Stalo se hodně, ale nepíšu to jako stížnost: byla-li ženská touha po profesní rovnoprávnosti provázena mužskými pochybnostmi, čas ukázal, že byly neoprávněné: je nám dnes jedno, jdeme-li k doktorovi či k doktorce, učí-li nás profesor či profesorka, jednáme-li s redaktorem či s redaktorkou. Potíž je jako obvykle hlouběji, než se předpokládalo: snad by se dala vystihnout otázkou, jak i při změnách pracovních a společenských vztahů mužů a žen neztratit vědomí toho, co se nezměnilo a sotva změnit může, dokud budou na světě dvě pohlaví: vědomí nezastupitelnosti mužské a ženské (tj. také otcovské a mateřské) životní role. Neboť první axiom této úvahy - věta, že středem domova je žena - platí i tehdy, je-li žena předsedkyní vlády a muž t. č. v domácnosti.

Hroutí-li se patriarchální kultura jakožto kultura, v níž žena smí jen do kuchyně a do postele, je to jen v pořádku. Hroutí-li se však patriarchální kultura jakožto vědomí nenahraditelnosti domova, který stojí za to bránit a opatrovat, představuje to skutečně "riziko rozpadu hodnot". Riziko tím nebezpečnější, že bývá vysvětlováno jako "dopad" "zákonitého" "společenského vývoje". Vzpomínám si, jak mi několik let po převratu vyprávěl čerstvě rozvedený muž, že dynamika společenských změn, nejistá ekonomická situace, nové možnosti uplatnění i ztráta malých jistot vedou k rozpadu manželských vztahů. Zíral jsem na něho bez pochopení: i mně se po převratu radikálně změnil rozvrh hodin, pracovní náplň, výše příjmu, přibylo možností a ubylo jistot, ale nikdy mne nenapadlo, že bych se měl "tím pádem" také jinak (přiměřeněji poměrům?) oženit. Naopak: vidím v kontinuitě základních lidských vztahů tu hlavní naději, s níž můžeme jít vstříc dokonce i "globální technokultuře 21. století" - ať už se z ní vyklube cokoli.

Miláčku, přežili jsme socialismus, ani kapitalismus nás nerozdělí, viď?

***

Eva Hauserová, spisovatelka a feministická publicistka

Jsem pro zrušení pojmu "mužnost"

To, že se lidská společnost neustále mění a vyvíjí, nelze v žádném případě pokládat za "patné - je to totiž zákonité a přirozené. V naší současné společnosti jsou to daleko víc ženy než muži, kdo se snaží vymanit z dozvuků a přetrvávajících následků patriarchálního uspořádání, které po několik tisíc let formovalo myšlení a chování lidí. Je to dáno tím, že ženy po tuto dlouhou dobu byly v utlačované, podřízené pozici, kdežto muži zdánlivě nemají tolik důvodů snažit se o změnu svého výhodnějšího dominantního postavení.

Podle mého názoru však patriarchální model potlačoval a deformoval přirozené sklony a potřeby žen i mužů; role příslušníků obou pohlaví byly vymezeny (přinejmenším z dnešního pohledu) příliš striktně a jednostranně, neumožňovaly projevy "ženské" stránky u mužů ani "mužské" stránky u žen a na způsob rozevírajících se nůžek uměle zvětšovaly protiklady typu "muž je silný, žena je slabá", "muž je aktivní a agresivní, žena je pasivní, poddajná, něžná a láskyplná", "muž je racionální, žena je citová", "muži patří veřejná sféra, ženě sféra domácí". V těchto podmínkách k atributům mužnosti patřila dobyvačnost, soutěživost, orientace na výkon, zisk, vítězství, dominantní a autoritativní postoj k ženám a dětem stejně jako opovrhování veškerou "změkčilostí" a s tím spojená neschopnost orientovat se ve světě citů a vztahů. Všimla jsem si však, že například v době první republiky dostal pojem "mužnost" poněkud jiný obsah - například v Čapkových či Masarykových výrocích znamenal cosi jako charakterovou a morální pevnost, vnitřní integritu a odvahu čestně ("jako muž") čelit různým nesnázím. Tento významový posun se mi jako ženě pochopitelně nelíbí, protože nevidím žádný důvod, proč by všechny tyto kladné vlastnosti měly být spojovány výlučně s mužským a ne rovněž s ženským pohlavím.

Od sedmdesátých let 20. století vynesla druhá vlna feministického hnutí na světlo vzor "nového muže" (New Man). Takový muž se nebrání plnému uvědomování a prožívání svých citů, je mnohem víc než tradiční patriarchální muž orientovaný na vztahy, chce se účastnit vytváření domova, výchovy dětí a péče o ně, a nejen odcházet z domu za výdělkem; o tuto roli se rád podělí s partnerkou. Vlastně jde o komplementární protějšek emancipované ženy: jedině s takovými muži se dá uskutečnit ideál, kdy každý lidský jedinec bude moci skloubit rodinu s prací, působení ve veřejné a soukromé sféře, svoji existenci v profesionálním i soukromém životě podle svých představ a potřeb.

Otázkou je, zdali za tohoto stavu věcí bude mít ještě pojem "mužnost" nějaký význam. Domnívám se, že v těchto změněných podmínkách by snad mohla nějaká "nová mužnost" vykrystalizovat, ale pravděpodobně to bude vyžadovat několik generací stejně tak jako utváření představy o tom, co to vlastně je "emancipovaná žena". Prozatím by asi bylo nejlépe pojem "mužnost" zrušit.

Docela jiným problémem je, že se lidé s postupem civilizace stávají méně zodpovědnými, chovají se jakoby nevyzrále, po celý život v mnohém připomínají jakési velké děti a orientují se výrazně na konzumní životní způsob. Pak pochopitelně otcovská role - která byla v patriarchátu beztak ve srovnání s mateřskou rolí velmi oslabena - bledne téměř do neviditelnosti a muži sami ji nijak netouží zastávat: vždyť si víc cení individuální svobody, úspěchu, možnosti si hédonisticky užívat. Má-li se však ze všeobecného chaosu vynořit nějaký nový řád věcí, který dá lidem znovu pocit smysluplného směřování a identifikace s určitými vzory nebo ideály, určitě toho nelze docílit obnovou patriarchátu; to by bylo asi stejně účinné snažení jako se pokoušet dostat vymačkanou zubní pastu zpátky do tuby.

Domnívám se, že pokud v budoucnu dojde k určité renesanci pevných lidských vazeb, hodnot i řádu lidského života, stane se tak v důsledku globální ekologické krize, která lidi více či méně drasticky přiměje upustit od konzumního způsobu života a klást větší důraz na místní vazby a místní komunity. Rodičovské postavy (a obecněji postavy přirozených autorit, učitelů, v dobrém slova smyslu hrdinů) by pak mohly znovu nabýt větší důležitosti a stát se jakousi kostrou i tmelem dané komunity, ale vymezení otcovské a mateřské role by pak už velmi pravděpodobně nebylo patriarchální (tj. přísná autorita otce versus láskyplná péče matky), ale asi takové, jaké vídáme v současných pokusech o vytváření ekologicky žijících komunit (například tzv. ecovillages) - to jest daleko méně výrazně odlišené, s muži podle tradičních měřítek "změkčilými", ale ve skutečnosti jen adekvátně přizpůsobenými novým podmínkám.

***

Michal Semín, ředitel Občanského institutu, publicista,
redaktor konzervativní revue Distance

1. Krize mužnosti úzce souvisí s celkovou nejistotou ohledně rolí muže i ženy v předivu povinností, závazků a loajalit, které spoluutvářejí lidskou společnost. Emancipace ženy i muže od jejich tradičních životních určení není pochopitelná bez vědomí podstatnějšího a obecnějšího projevu "osvobození", totiž emancipace od řádu stvoření. Moderní člověk nejprve svým deismem a později otevřeným ateismem otevřel stavidlo revolučních změn v pojetí a dynamice společenského života. V tomto procesu se vyvinuly ony dvě zákeřné hereze novověku, sekulárně humanistický liberalismus, klanící se atomizovanému jedinci, a totalitarismus, absolutizující společenský celek na úkor jednotlivého člověka a nižších společenských skupin. Protiklad těchto dvou tendencí je tedy pouze zdánlivý, neboť se sice rozcházejí v závěrech, nicméně kořen mají společný. Obě tyto varianty vycházejí ze zpochybnění existence Boha, který je tvůrcem řádu nepodléhajícímu lidské svévoli. Součástí takového řádu je také řád mravní, který finalizuje lidskou svobodu, dává jí smysl a orientaci. Řád jednání však nelze odmyslet od jiných stvořených řádů, tedy v našem případě též řádu "mužství" a "ženství".

Čteme-li dokumenty pocházející z dílny Organizace spojených národů a jí příbuzných nadnárodních institucí, pak tento projev odpadu od Boha nelze přehlédnout. Vysocí političtí představitelé otevřeně hovoří o tom, že dosavadní představy o přirozenosti člověka, a to muže i ženy, byly pouhou historicko-kulturní konstrukcí a že vzhledem k měnícím se životním podmínkám, sexuální a technologické revoluci je třeba přistoupit na nové konstrukce lidství a lidské pospolitosti. Právě z těchto radikálně relativistických vod vyplouvají na hladinu stále otevřenější pokusy legitimizovat tzv. alternativní životní styly, které tradiční mravní vnímání hodnotí jako zvrácené, protipřirozené a společnost ohrožující (homosexualizace společnosti, spermabanky, klonování, obchod s těly potracených dětí atd.).

2. Krize mužnosti souvisí s krizí otcovství. I zde je však krize otcovství obtížně pochopitelná bez výše uvedeného selhání v rovině náboženské. Dokonce i pohanské náboženství Říma vnímalo roli otců jako roli náboženskou. Otec, řídící se pravidlem patria potestas, byl současně hlavou rodiny v řádu občanském i náboženském. Vzhledem k tvrdosti srdce tehdejšího člověka si osoboval práva, která mu nepatří, jako v případě oprávněnosti rozhodnout, zda zrozené dítě bude přeneseno přes práh domu, či zůstane ležet před ním. Tato praxe se však v ničem neliší od praxe těch, kteří zabíjejí počaté děti méně teatrální formou v dnešních nemocnicích a potratových klinikách. Křesťanství podstatně, i když postupně a ne bezbolestně měnilo mravní atmosféru obnovující se civilizace, z antických dob však uchovalo vše, co odpovídá řádu stvoření a zákonům evangelia. Do nich spadá privilegované postavení muže-otce, kompenzované povinnostmi úživnými i duchovními vůči manželce a dětem. Otec však zůstal hlavou rodiny, a jak říká sv. Augustin, "biskupem ve své domácnosti". Rodina je církví v malém, ecclesiola domestica. Není však pánem nejvyšším, neboť nad ním kraluje a vládne Bůh-Otec, kterému je člověk-otec ve všem podřízen - a spolu s ním též žena i jeho potomstvo. Vůči svrchovanému Bohu jsou si muži a ženy rovni, i když jsou jim Stvořitelem delegovány odlišné povinnosti a role, které jsou nezaměnitelné. Muž je hlavou, žena srdcem. Muž udává směr, žena je mu pomocnicí ve všem, v čem on se jako muž přidržuje Božího zákona.

Moderní, od Boha emancipovaný člověk tímto řádem pohrdá. ženu tento řád uráží, neboť se v něm cítí znesvobodněna, muže odrazuje, neboť jej vyzývá k odvaze, velkodušnosti a odpovědnosti přesahující jeho soukromou profesionální dráhu. dnešní otec neví, co se od něj očekává. Tato nejistota často ústí do úplné rezignace, někdy na ni muž reaguje násilím, a to jak vůči ženě, tak vůči dětem. Jak má však dnešní otec znát plně svou roli, když ze svého životního obzoru nechal vymizet milujícího Boha-Otce, který poslal svého Jednorozeného Syna, aby se pro člověka stal člověkem a svou smrtí na kříži jej vykoupil z otroctví hříchu a temnoty smrti. Tento vzkříšený Kristus je dále přítomný ve své Církvi a tato skutečnost se podstatně odráží v povýšení manželství do roviny svátosti, neboť tak jako je Církev podřízena Kristu, tak má být žena podřízena muži, a tak jako Kristus svou Církev miluje, tak má muž milovat svou ženu. Poslušnost ženy je podmíněna obětavou láskou muže.

Dnešní otec tápe, neboť se jeho postavení v rodině i ve společnosti radikálně mění. Soutěží se ženou na trhu práce a rozšířením antikoncepce se mu žena vytrhuje z náruče, aby si svůj sexuální život rozvrhla po svém. Vzájemné vztahy to pak ještě více brutalizuje a to, co se ženě zpočátku jevilo jako prostředek k osvobození, činí ji ještě zranitelnější a osamocenější, než tomu bylo v dobách minulých.

3. Potřeba hrdinů přetrvává, neboť patří k přirozenosti člověka inspirovat se ctnostmi druhých a v možné míře je aplikovat v životě vlastním. To, co se mění, jsou ony modely jednání, které chce člověk napodobit. V čase nábožensky kultivovaném se chce mnoho mužů podobat těm, kteří si ctnosti náboženského života dokázali výraznou měrou osvojit. Mezi tyto ctnosti na přední místo jistě patří hrdinství, odvaha, statečnost a oběť. Věřím, že je stále ještě mnoho mladých lidí, kteří se nechávají strhávat k výstupu na tuto vysokou horu. Plují však proti stále sílícímu proudu a ne každý je v této změkčilé době schopen vytrvalosti.

Modely, které se napodobují, se však stále více přesouvají z poloh ohraničených "obětí pro druhého" k polohám "oběti pro své vlastní sebeprosazení". Tento rys je společný úspěšnému sportovci, rockovému zpěvákovi, při jehož poslechu omdlévají adolescenti, jejichž otcové navštěvují domácnost jen ojediněle, i bohatému podnikateli, který již utopil svou šestou jachtu.

V tomto případě jsou příkladem k napodobení živí lidé, ale v době, kdy životní obzor člověka stále více určuje umělý svět fiktivních postav televizních ság a příběhů, slábne schopnost vytvářet si reálné modely chování, které jsou odezírány ze skutečného života skutečných lidí. Důsledky jsou často hrozivé, viz stále častější napodobování scén z filmových thrillerů a akčních snímků v ulicích a školách dnešního světa.

A na závěr: muži-otcové si potřebují opět ujasnit, jaké je jejich postavení v rodině i ve společnosti. Nejprve je však třeba, aby se přestali za svoje otcovství stydět, byli věrni své (jediné) ženě, trávili s ní i s dětmi více času než v práci či u svých zálib. Obyčejný táta od rodiny - toť model k napodobení. Pro začátek to stačí, i tak je to úkol v dnešní době heroický.

***

Iva Šmídová, doktorandská studentka sociologie
na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně

Jiní muži

Donedávna jsme byli zvyklí o mužích uvažovat v kategoriích, že buď je "chlapák", nebo "baba". Přesněji, o mužských identitách diskuse nevznikaly, protože většina "normálních mužů" se pohybovala v bezpečné vzdálenosti od obou polarit. "Macho", tedy dominantní, neurvalý, impulzivní a agresivní typ, byl extrémem chlapa; "podpantoflák", "ujařmený mužíček" nebo obraz "teplouše" tvořili druhý pól. Jiné hodnotící identity, modely či vzorce mužství nebylo třeba diskutovat, normální mužství bylo samozřejmostí. Tou tradiční normou (dominantním modelem) byl muž, jenž je psychicky odolný, rozumový, průbojný, samostatný, realistický, uvážlivý, klidný, který raději vede, má smysl pro celek, je odvážný, ctižádostivý, drsný a málomluvný. Dodejme ženatý, zaměstnaný, náležící k majoritní populaci (u nás křesťan, "běloch"), bez handicapů, zdravý a aktivní (tedy mladší).

Taková očekávání, která jsou dnes ve společnostech podobných té české na muže kladena, se plní těžko. Ani hrozeb, jež mohou narušit postavení dominantního modelu mužství (tedy našich jistot), není málo. Na muže jsou vznášeny požadavky a nároky, které souvisejí se změnou, jíž prošla ženská role, a nabývají tak puncu nesplnitelnosti. Muž již nemá být pouze chlebodárcem a ochráncem rodinného hnízda, ale má být i chápajícím a citlivým partnerem, podílet se na domácích pracích a na péči o děti (tak aspoň čtu dnešní společenský diktát já). Výzvou dnešním mužům jsou jiné formy mužství, či jiné životní situace - někdy tolerované na okraji, jindy potírané. Homosexuál či kněz v celibátu (oba bezdětní, první z nich navíc stigmatizovaný naší silně homofobní společností), nezaměstnaný muž, jinověrec, příslušník jiného etnika, handicapovaný, starý či jinak jiný muž ohrožují normalitu a řád naší každodennosti.

Řešením toho, jak se vyrovnat s měnící se mužskou, ale i ženskou identitou, je snažit se podporovat veřejnou diskusi o toleranci, hodnotovém posunu a postupné generační proměně modelů mužství. Důležité je tvořit a nabízet alternativní vzorce, zůstává však velkým otazníkem, kam až bude dovoleno zajít. Kde hledat meze tolerance? A kdo je bude určovat?

Sama mám jakousi představu o tom, jaký trend ve změně mužské identity by byl podle mě žádoucí. Typy mužství, které jej sledují, jsou mi sympatické a myslím, že jejich přítomnost i vyhledávám. Mým osobním záměrem je dávat jim najevo, že je v jejich úsilí o budování nové identity podporuji, a ve chvílích jejich nejistoty jim nabídnout jako žena oporu (také nová součást - tentokrát ženské - identity) a jako socioložka podporu.

O typech mužů, které mám na mysli, socioložka Hana Librová píše jako o "soucitné autoritě" či o "avantgardním macho". Jsou to sice silné, mužné typy mužů, ale jsou řízeni hnutím soucitu; disponují fyzickou silou, pevností postoje a rozhodností k činu, ale svoji energii zaměřují na ochranu okolního světa, lidí i přírody. Jsou schopni altruismu, trpělivosti a lásky, jejich mužná síla neslouží k sebeprosazování, vítězství nad druhými a panování, svět nevidí jako soubor předmětů, jimiž mohou manipulovat. Skloubení mírnosti a síly, starostlivosti a umění se prosadit je neproveditelné jen zdánlivě. Ti muži, kteří se vydávají proti proudu dominantního modelu mužství, ať už jde o jejich vědomý osobní projekt, volbu či jakési přirozené vyplynutí situace nebo z nouze ctnost, mají můj obdiv. Doba na jejich jinakost možná není zralá, třeba ani nikdy nebude, ale pro mě představují tito jiní muži smysluplnou cestu životem. Bez ohledu na to, ve kterém tisíciletí žili, žijí nebo se narodí.

P. S. když po sobě čtu, co jsem právě napsala, dochází mi, jak jsem deformovaná sociologickým a univerzitním prostředím, ve kterém se pohybuji, i tematikou, kterou se zabývám (studiem mužských identit a problematikou gender, tedy postavením a vztahy mužů a žen ve společnosti). Jsem lapena v pasti diskusí o hroucení patriarchátu, mocenské hegemonii určitých skupin a o změnách, jež reflexe těchto událostí (ne)přináší. Přitom vím, že "luxus" prožitku krize mužské identity je vyhrazen jen těm, kdo o sobě vážně přemýšlejí. Řada dnešních českých mužů proto vnitřní nejistotou netrpí, nevidí ji jako problematickou, nereflektuje svůj vnitřní mužský problém. Je obtížné vzdát se privilegií, jež mužům jako sociální skupině mocenská struktura dnešního společenského uspořádání dává, ale stejně tak těžké je prosadit se v oblastech, v nichž muži nejsou vítáni či do ní "nepatří". Podle mě je dnešní mužství v krizi, ač ta jako taková není dosud reflektována. Tuto krizi však vnímám spíš jako výzvu ke změně než jako doklad rozpadu stability a hodnot.

U otázky absence otců cítím osobní angažovanost, poněvadž si jako žena nepřeji, abychom se ze společnosti bez otců stali i společností bezdětnou. Současný trend v emancipaci a seberealizaci ženy již nutně nezahrnuje mateřskou roli. Nemá smysl hodnotit to, co se děje, ale opět nabízet modely, jak našemu vymření předcházet. Některé historické zkušenosti dokládají, že spoléhat se vždy na pudy a mateřskou lásku nemusí být spolehlivým řešením. Ale podle mě je východisko nasnadě, prvním řešením po ruce je právě příklon k aktivnímu otcovství.

České rodiny mají ještě otců dost, ve srovnání například s americkou černošskou rodinou. Je to částečně důsledek totalitní minulosti, kdy se muži mohli realizovat ve velmi omezených podmínkách - a často to bylo právě v rodině. Teprve nyní uvidíme, jak transformace "zahoupala" s otcovstvím a jaké trendy se začnou jevit jako žádoucí. Počet rozvodů bude růst i dále, rodin bez otců přibývat bude, změní se tedy aspoň politika v porozvodové péči o děti, aby z ní otcové nevypadávali úplně?

To, s jakými hodnotami jsou spojovány dnešní podoby mužství, souvisí opět s tolerancí k jinakosti. Role masových médií je dnes nezastupitelná, idol Terminátorů (mimochodem, Dominátor - Dominik Hašek - ještě jako vzor hodný následování není špatný) mě sice děsí, ale vím, že média nabízejí i jiné modely, otázkou je, podle čeho si vybíráme! Ale tady se asi opět ukrývám do ulity svého naivního (snad ještě) mladistvého přesvědčení, že snad nejsme tak tupí?

Modely stále potřebujeme, nejen proto, abychom je replikovali, ale proto, abychom z nich vybírali to, co je hodné následování a kombinací vlastních kritérií a existujících vzorců chování budovali vlastní identitu. Zůstává otázkou výběru, zda bude naším hrdinou (ztělesněním odvahy, statečnosti a oběti) Barbar Connan nebo dobrý táta, učitel, oddílový vedoucí.

***

Šárka Gjuričová, klinická psycholožka a rodinná terapeutka

Zdá se mi, a to nejen kvůli položeným otázkám, že téma mužnosti začíná být aktuální. Po které mužnosti se volá? V naší kulturní tradici máme dost modelů mužnosti, které berou v úvahu další sociální okolnosti. Jen namátkou pár příkladů: hrdý a nezávislý chlapík, který si nedá nic líbit, tvrdý, ale obětavý otec a manžel nebo tichý a nenápadný muž, který všechny překvapí pevností charakteru? vždy bylo k dispozici ideálních modelů mužnosti více, stejně jako existoval více než jeden model feminity, a to i v jedné společenské vrstvě. Vedle půvabně stydlivé dívky byla láskyplně pečující a obětavá manželka a matka, ale modelem feminity byla i protřelá svůdnice nebo zas temperamentní a řečná ženská.

mužnost stejně jako ženskost jsou kvality, které nemají jasně daný obsah, jsou diskurzivně utvářené, a tedy relativně proměnlivé, i když si uchovávají jistou stabilitu. Diskurzivní pojetí mužnosti a ženskosti se ovšem odlišuje od esenciální představy mužnosti a ženskosti - u nás dosti běžně přijímané - jako bytostných kvalit, které se mohou oslabovat, a tedy také obnovovat.

Vracím se tak k otázce po obnově mužnosti. především mne zaujalo, že v textu, na který navazuji, se hovoří o konci patriarchátu - byl ale pojem patriarchální kultury v českém většinovém kulturním uvažování přijat jako relevantní? Ta otázka není podle mého názoru zbytečná. Zdá se mi totiž, že podoba partriarchátu a jeho proměny zejména v posledním století (a zejména v jeho druhé polovině) nebyly v naší společnosti zatím ve větší míře reflektovány a diskutovány.

Patriarchální řád bývá někdy nostalgicky prezentován jako harmonické rozdělení světa na svět mužů a svět žen, v němž každý měl nezastupitelné úkoly a povinnosti. To je jistě do značné míry přijatelný, i když přece jen nedostatečný popis. Ideál je zde totiž zaměněn za realitu, která zřejmě už odedávna tak zcela harmonická nebyla. už od středověku nacházíme v dobových pramenech údaje, které ukazují na potřebu podřízené postavení ženy vysvětlovat a zdůvodňovat. Lze tedy soudit, že nebylo zřejmě tak zcela samozřejmé a neproblematické.

Feminismus rozdělení rolí a světa otevřeně radikálně zpochybnil, a zejména upozornil na rozdíl moci a vlivu mužů a žen ve všech sférách života. Tento rozdíl je vetkán do patriarchální kultury. Ve 20. století došlo v naší kultuře ke zřetelným změnám v životě žen: ženy začaly výrazně zkvalitňovat své vzdělání, uplatňovat se ve sféře placené práce, vytvářet spolky, vstupovat do politiky. především však objevily možnost nebýt definovány, ale definovat sebe samé. To byla zásadní změna, ať už byla vědomě inspirována feminismem anebo (jak je to dosud běžné u nás) jakýkoli vliv feminismu popírala a odmítala.

Pokud lze mluvit o mužské krizi, spatřuji ji v nedostatečné reflexi těchto změn a chybějící odpovědi na změny, ke kterým u žen došlo, a to zejména v soukromé sféře. dnešní ženy už například nepotřebují autoritu ani ochranu muže ve stejném smyslu jako před sto lety, ale jsou náročnější, pokud jde o kvalitu vztahu.

Zdá se mi srozumitelné, že někteří muži se s těmito změnami vyrovnávají obtížně, že se cítí znejistěni, pokud jde o jejich pozici v rodině. Prožívají situaci změny jako ztrátu. Vztah s dětmi už lze těžko budovat na samozřejmé autoritě, jako tomu bylo mnohdy ve vztahu dnes dospělých mužů k jejich otcům. Stejně obtížné je loučit se s nároky, které míval v rodině živitel rodiny. Jsem přesvědčena, že v krizi mužů je ale obsažena příležitost ke změně, příležitost k redefinici osobních hodnot. Pro muže není snadné objevit, že feminismus může být přínosný i pro ně, ovšem mnoho mužů, a zejména intelektuálů dále na západ od nás už tento objev učinilo. muži tam pozměňují své představy o životních prioritách a o vztazích v rodině a věřím, že dříve nebo později půjdeme i u nás také touto cestou. Otcovství má dnes šanci být reálným důvěrným vztahem, který má hodnotu sám o sobě. muži už začínají objevovat, že i oni emočně potřebují vztah se svými dětmi, stejně jako děti potřebují vztah s nimi. V tom je změna: muži už nechtějí jen žít život ve světě práce, aby zabezpečili rodiny a děti, chtějí žít s rodinami a dětmi. muži už nepokládají prioritu světa práce za samozřejmost, kladou si otázky, vyjednávají rodinné priority a rozhodují se.

Četla jsem právě minulý týden zprávu o celostátním výzkumu postojů k práci, k životu a rodinným vztahům v USA v roce 2000. Ve skupině mužů ve věku dvacet až třicet devět let považuje většina respondentů za nejdůležitější čas trávený s rodinou, vyjadřuje přání po flexibilní pracovní době, a sedmdesát procent mužů by se dokonce vzdalo části výdělku, aby mělo víc času na rodinu. Osobně se domnívám, že tyto priority nevyplývají jen z americké ekonomické prosperity, kde si to mohou dovolit, ale jsou výsledkem dlouhodobé změny postojů, které ovlivnil společenský diskurz inspirovaný feminismem. dnešní volby mužů a žen, pokud jde o vzájemné vztahy, jsou v naší společnosti složitější, protože formulované bez společenské reflexe a diskuse. Nedávné politické a společenské změny mohou vést k přání po obnově tradičních hodnot, jako by byla možná cesta do idealizované minulosti. Věřím, že úvahy o situaci českých mužů přesáhnou rovinu nostalgických úvah po časech, kdy muži byli mužní a ženy byly krásné. Je na čase tvořit prostor rozpravy o vztazích mužů a žen a tato diskuse k němu může přispět.

* Rozsáhlejší rozhovor s autorkou byl publikován v "americkém" čísle revue PROSTOR 41, s. 119-126.