Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Dokončení eseje, jehož první část jsme přinesli v minulém "mužském" čísle revue PROSTOR. Autor (nar. 1955) je esejista, překladatel a bývalý redaktor časopisů Vokno a Mana, spolupracovník časopisů živel a Baraka. V revue PROSTOR 38 jsme publikovali rozhovor, v němž se charakterizuje jako "ekologický disident, anarcho-taoista a lumpen-intelektuál". Píše pod různými pseudonymy, pod jedním z nich, Homeless@Hungry, mu v letošním roce vyšla sbírka literárních spotů Polykač ohně.

***

Hledání vize a pravého jména (rituály přechodu)

Náčelníkovi kmene Crow jménem "Mnoho ran" se jako dospívajícímu při jeho první velkolepé vizi na vrcholku hory zjevil v roli rádce jakýsi "Trpasličí náčelník". Prohlásil,že pro mladíka nemůže udělat nic, neboť schopnost stát se velkým mužem v sobě již má, jen se ji musí naučit využívat. Musí ji dále rozvíjet. Poučil jej,že lidé se od sebe liší tím, zda dovedou, nebo nedovedou využít toho, co jim bylo od bohů dáno do vínku. Každý prý má v sobě přirozenou schopnost vyrovnávat se s životními problémy, má v sobě vůli, kterou se může naučit ovládat. Poradil mu, aby si bystřil smysly. Víc pro něj udělat nemůže a nechce, dokonce mu neposkytne ani návod na posvátný váček na krk, neboť vše, co potřebuje k tomu, aby byl velkým mužem, již nosí v sobě.

Také přírodní národy a přírodní lidé prožívali své krize identity. Zpravidla však disponovali tím, čemu se říká rituály přechodu ("rites of passage"). V kontextu kmenové kultury šlo o naprosto zásadní věc. Ať už se týkala přechodu od dětství k dospělosti nebo hledání posvátné "nové" identity formou zasvěcení ? vždycky byl po ruce nějaký iniciační obřad.

Součástí takových zasvěcovacích obřadů bývalo podstoupení symbolické smrti - právě tento prožitek byl jakýmsi urychlovačem vnitřního přerodu zasvěcovaného jedince. Ten během procesu iniciace (ve stavech změněného vědomí, v transu) prožíval "skutečný" rozpad starého člověka (staré identity) v sobě a stvoření člověka nového (nové identity). Tato kvalitativní proměna osobnosti na základě tvořivé dezintegrace vlastně připomíná alchymický proces (rozpuštění & koagulaci). Anebo chcete-li moderní jungovskou verzi pojmů "proces individuace", "osobnostní reintegrace".

Dospívající indián odchází, aby svou "novou identitu" hledal uprostřed divočiny. To, čeho se snaží domoci, je osobní vize. V ní se mu většinou zjeví jeho (osobní) "rádce", který mu pomůže nalézt nové, posvátné jméno. Odchází jako mladík a - podaří-li se mu vize dosáhnout - vrací se jako muž. Nové jméno mu bude osobní vizi (rádce) připomínat po celý život. Nová identita dospělého indiána tedy úzce souvisí s transcendentní zkušeností; s odchodem do ústraní, očištěním, zasvěcením a návratem.

Jestliže se mladík vize v divočině nedočká, nestane se realizovanou (plnohodnotnou) osobností, chybí mu skutečná identita. Musí to zkoušet znovu, někdy mu však nezbývá než zůstat v podřadném postavení celý život. Zdá se,že v naší západní kultuře je tomu přesně naopak. V podřadném postavení se nachází spíše ten, kdo se posvátné vize dočkal (viz ústavy duševně chorých, handicapovanost hypersenzitivity atd.) a kdo poznal své "posvátné jméno".

I moderní společnost se snaží napodobit starodávný kmenový "přechodový obřad": Teprve vojna udělá z chlapce opravdového chlapa! Armádní varianta "zpevňování" mužské identity je některými povrchními znaky podobná klášterní disciplíně absolutní podřízeností, oholením hlavy, čistě mužskou komunitou, uniformitou, vydělením ze společnosti. Ve skutečnosti si z iniciačního obřadu vypůjčila pouze zprofanovaný prvek šsymbolické smrtiš - v tomto případě rázné ukončení švěku nevinnostiš. Mladík se po šočistnémš období uzavřenosti v špřijímačiš zavazuje slavnostní vojenskou přísahou k zapomnění svého šposvátného jménaš a potlačení šosobní vizeš. Stává se adeptem ne-identity.

Když se mladý muž rozhodne odejít do šdivočinyš, aby skutečně hledal svou posvátnou vizi, společensky ho to diskvalifikuje. Takový jedinec je považován buďto za blázna nebo za slabocha prchajícího před realitou "služného života" a sadou předepsaných rolí. Rezignuje na kariéru "dominantního muže". Přesto se i v západní kultuře objevuje "indiánský" (nebo "grálový") aspekt hledání identity. Hledání vize se stalo doslovným smyslem psychedelického hnutí i hnutí archaického revivalu.

Mladí muži, kteří odcházejí "do divočiny" dnes, už jen ztěží mají nějakou svou "posvátnou horu". Potulují se chaotickým světem, navštěvují nejrůznější "posvátná místa" planety - svatyně ducha i kultury - a snaží se vstřebat energie, kterými bývají tato místa nabita. Jejich "indiánské" hledání se jen podstatně prodlužuje v čase a prostoru, je planetární a tím, jak eklekticky směšuje dojmy z nejrůznějších míst planety, sampluje nejrůznější tradice i postavy, nabývá výrazně postmoderního charakteru.

Rainbow people, new age travellers, neo-hippies, studenti na zkušené... můžete je potkávat s batohy na zádech, setkáváte se s nimi v "youth hostelech" po celém světě, kde si po večerech sdělují své zážitky z cest, vyměňují si zkušenosti, zapisují si poznámky do svých cestovních deníčků. Poznávat blouděním svět znamená poznávat sama sebe. Jejich identita "on the road" není mužská, nebo ženská, americká, nebo evropská, jejich identita se vytváří na cestě, a proto je nomádská: planetární.

I tímto způsobem se mladí postmoderní "hledači grálu" vymykají stereotypnímu a statickému životnímu modelu. Jejich dnešní nomádská kultura však již nemá onen kontroverzní nádech, jaký měla v době hippies či beatniků, kteří dnešním planetárním poutníkům průkopnicky vyšlapávali cesty již v páté a šesté dekádě 20. století. Lze dokonce říci,že světoběžnické potulování se pro západní mládež stalo novou tradicí: jakousi postmoderní formou přechodového rituálu.

Chaos jsem já (planetární osobnost)

Hledání nové identity se mnohdy podobá bludné pouti zrcadlovým labyrintem. Lze však říci,že postmoderna na moderní "krizi identity" nezareagovala jen ironickým odstupem, nezávaznou hrou kostýmů a masek, ale také velmi vážným experimentováním s osobností. Mezi nejdobrodružnější alternativy "cest sebepoznání" patří "šamanské" výlety do vlastního nitra a mapování psychokosmu inspirované psychedelickými látkami. Projekty psychedelického zpevnění identity, dá-li se to tak poněkud nepřesně nazvat, neboť mu předchází - paradoxně - velmi radikální rozvolnění "hranic" osobnosti.

I když se zdálo,že do duše západního člověka se v moderní době dokázal nejhlouběji prodrat svými psychoanalytickými sondami Sigmund Freud, počátkem šedesátých let se představilo LSD jako psychologická atomová bomba. Výbuch této "bomby" na Západě měl bezpochyby revoluční dopad na rozsah sebepoznání tehdejší mladé generace (menší otřes způsobil i v tehdejších Čechách, v okruhu "psycholyticky" experimentujícího M. Hausnera).

Psychedelie hledače obohatila o nejrůznější bizarní zážitky, o zkušenost prohloubeného vědomí a prožitek rozšíření osobnosti. Zároveň ho však připravila o jednu z fundamentálních iluzí: o iluzi duše jakožto jednoty. Velmi hezky o takovém "rozbití člověka na kousky" hovoří Hermann Hesse ve svém "Traktátu o Stepním vlkovi": "Jako tělo jsme jednotou, jako duše nikdy. Hruď je vždy jen jedna, duší v ní však nejsou pouze dvě či pět, nýbrž bezpočet; člověk je cibule se stovkami slupek."

Hesse však zároveň varuje: "Když obvzlášť nadaným a jemně ustrojeným lidským duším vzejde tušení jejich mnohostrannosti, když prolomí blud jednoty osobnosti a pocítí svou bytost jako svazek mnohých já, postačí jen, aby to vyslovily, a většina ostatních přivolá na pomoc vědu, zjistí schizofrenii a zavře je do ústavu, aby chránila lidstvo před voláním pravdy vycházejícím z úst těchto nešťastníků.

Jak psychedelickou zkušenost, tak postmoderní situaci lze charakterizovat, mimo jiné, dezintegrací a sebeodpoutáním osobnosti. Psychedelie zevnitř a postmoderna zvenčí objevují za fasádou "pevné identity" chaos: vnitřní mnohost člověka. Právě psychedelické látky hledačům ukázaly "pevnou osobnost" ve zcela novém světle: jako uměle poslepovanou koláž mnohých já, různých identit. Zároveň pomohly lidem Západu (odborníkům i laikům) lépe porozumět exotickým východním představám o iluzorním těle a iluzorním egu - o "nižším já" a nepomíjejícím "já vyšším" (téma filozofických esejů Aldouse Huxleye nebo Alana Wattse).

Watts svůj zážitek "rozplynutí ega" vysvětluje ve své Radostné kosmologii: "Ego, to je jen společenská konvence - taková jako třeba předem domluvené intervaly hodinového času ", konvence vzdálená naší skutečné biologické, ale i psychologické identitě. Je to jakési imaginární, společensky prefabrikované já, společenská fikce...? Jak vyplývá ze záznamů pořizovaných tehdejšími psychology (Leary, Alpert, Metzner, ale i Grof a Hausner), silný psychedelický prožitek umožnil "pokusnému subjektu" nalézt "autentické já"; ztotožnit se s celkovým organismem, ukázal mu sebe sama (já) v komplexní psycho-kosmické jednotě, jeho identita dostala situačně ("na dobu určitou") takřka božský charakter, duše se prolnula s vesmírem. Tato nově objevená šokující psychokosmická identita otřásla jeho důvěrou v kulturně podmíněné, předprogramované "nižší já".

LSD, psilocybin, peyotl a další látky navodily prožitek "symbolické smrti" ega, pocit rozpuštění ortodoxní reality a odhalily zdánlivost (virtualitu) vykonstruované identity. Právě tato zkušenost maximálně akcelerovala rozpad kulturních i osobnostních stereotypů. Následovaly rychlé společenské pohyby, rozvoj nonkonformistických subkulktur: "hippies", "kontrakultur", "zelených", "neofeministek" atd.

Psychedeličtí nomádi si ze svých "výletů" přinesli nezvratné poznání: duše dalece přesahuje naše "ego". Uvědomili si,že identita je cosi, co je třeba hledat. Je projektem. Cestou. Uvědomili si, o čem hovoří východní guruové i postmoderní filozofové: Individuace je úkolem, který má být vykonán. Identita se nedostává darem, je něčím, co se vytváří - a co lze vytvářet rozličnými způsoby, jak říká Z. Bauman.

Otázka "pevné identity" vlastně pro postmodernu ztrácí smysl: ona "pevné a neměnné" pojetí identity ignoruje. Místo toho přijímá představu "fluidní identity". Postmoderní doba nám poskytuje svobodu měnit svou identitu, stát se proměnlivou, "fluidní bytostí" - měňavkou. Fluktuující osobností je ta, která v sobě realizuje vnitřní pluralitu: multiplicitu "já". Tak či onak, naše identita není než konstelací mnoha typů "osobností". To, co tušili astrologové, tuší i moderní psychologové. (Jako když před vás položí rozmíchané a rozdané karty: jste všechno to, co ve své sadě dostanete, ale mimo to charakter vaší fluidní osobnosti ovlivňují i ty karty, kterých se během hry zbavujete a které dostáváte navíc.)

Nefalšovaná postmoderní osobnost je mnohdy nazývána osobností planetární. Mohli bychom ji chápat jako bytost, která dosáhla planetárního vědomí, která je schopna uvažovat v globálních souvislostech, nicméně existuje i jiná interpretace: kdyžK planetárnímu vědomí patří nová subjektivita, která bude jakousi variací na Nietzscheovu hypotézu o subjektu jakožto multiplicitě. Planetární osobnost už nebude odvozovat svoji identitu z nějakého pevného místa či bodu - boha, sebe sama, národa či třídy ", ale z mnoha na sobě nezávislých trajektorií "já". Končí éra člověka pojímaného jako pevný bod a začíná éra člověka jakožto "podivného atraktoru" (o němž hovoří teoretikové chaosu).

Již Alvin Toffler si představoval budoucnost jako "adhocracii": nic stabilního, nic permanentního, nic absolutního. Naopak: všechno plné výjimek z pravidla a zvláštních zálib. Chaotická, relativizující a anarchistická postmoderna začala Tofflerovu vizi podivuhodně brzy naplňovat.

Transpersonální identita (spojení člověka
a kosmického ducha)

I když postmoderní doba poskytuje tolikero příležitostí na chvilku se osvobodit od svého izolovaného "já" - zahrát si několik rolí v karnevalu identit, průběžně měnit masky a kostýmy, vychutnat si pluralitu osobnosti, imperativ trvalého udržení svobody přece jen možnosti postmoderního projektu přesahuje. Zakusit si "bláznivou" proměnlivou identitu v tomto uměle zinscenovaném "magickém divadle" je jedna věc, uchování duchovního nadhledu a dosažení permanentního stavu transcendence - stavu duchovního vysvobození - je věc druhá. "Umění není svobodu získat, ale udržet si ji - zůstat svobodným," říká André Gide.

Starodávná vizionářská tradice nahlížela "člověka nové identity" ve světle jeho pokračujícího zduchovnění. Projekt duchovního zpevnění identity, to není jen postmodernistické hledání sobě nejvlastnějších "rolí". Mnozí hledači záhy zjišťují,že k úspěšnému dokončení "dobrodružství identity" je zapotřebí silného ducha a umění koncentrace; zjišťují, jak zásadní roli v projektu sebeobjevování zaujímá spiritualita. K dokončení tohoto projektu musí osobnost načerpat síly z vlastních hlubinných zdrojů: z mysteriózních rezervoárů kolektivního nadvědomí a dalších nadosobních vrstev "já".

Spojení člověka a stroje nepochybně "budoucímu člověku" poskytne dramatické dobrodružství - a jistě bude dost takových, které tato "nová volba" osloví. Nepochybuji však,že vždy znovu se vynoří kontingenty ještě odvážnějších hledačů, kterým bude toto "technologické splynutí" málo a kteří se vydají mnohem radikálnější a (v této hypermaterialistické kultuře) heretičtější cestou: cestou splynutí člověka a kosmického ducha.

Tato varianta není radikální jen proto,že do hry znovu vstupuje divoký a nevyzpytatelný "faktor duše"; je radikální i proto,že cesta k nové psychokosmické identitě vede přes doménu chaosu. (Součástí této cesty je rozpuštění ega, někdy řízené, jindy naprosto spontánní - "divoké".) Naši mentální identitu běžně reprezentuje naše ego, zdroj našeho sebevědomí. Ego je tím, s čím se tradičně a ze všech svých sil ztotožňujeme. Těžko svému vlastnímu egu vysvětlovat,že by to mohlo být jinak:že pravé já není mé ego, ale "někdo jiný", někdo - jak by řekl Rimbaud - , kdo je ještě dál a hlouběji ve mně.

Psychiatr a profesor na Harvardu Richard Alpert (nyní Ram Dass) popisuje zážitek své náhlé depersonalizace a rozpuštění ega po experimentálním požití psilocybinu: Nejprve viděl (a to doslova), jak se od něj oddělilo jeho profesní já v profesorském taláru, poté spatřil, jak se od něj oddělilo jeho židovství, jeho sociálně kosmopolitní "já", postupně ho opustila celá řada dalších intimních identit, pokaždé si však uvědomil,že se bez nich obejde. Ale pak se od něho oddělilo i jeho "richard-alpertovství", jeho základní identita, bez níž si další život nedovedl představit. Orosilo se mu čelo. Alespoň tělo mu zůstalo. když se však zadíval na svoje kolena, zjistil,že mu mizí nohy. Postupně mu před očima zmizelo celé tělo, až viděl jen gauč, na kterém seděl. Chtělo se mu křičet,že tělo nutně potřebuje. když ho přešel první nával hysterie, uvědomil si,že i když mu zmizelo, je při plném vědomí. Zůstalo mu jakési hlubší, bdící Já, které celé toto drama, paniku a hrůzu, pozorovalo s klidnou soucitností...

Zdá se,že paradoxním předpokladem vnitřního probuzení je prožitek hluboké existenciální krize. prožitek rozpadu, dočasná nadvláda chaosu, "rozčtvrcení", symbolická smrt ega. Cesta duchovní transformace, projekt duchovního zpevnění identity se zpočátku skutečně jeví jako rozpad a pohřbívání staré osobnosti. "Být zasvěcován znamená zemřít," říká Plútarchos.

Aby člověk mohl přijmout novou identitu, musí sebrat odvahu a rozloučit se se svým "starým šatníkem". To bývá bolestný, dramatický proces. Katalyzátorem tohoto oproštění se může stát velké životní zklamání. Existuje nespočet případů, kdy k duchovnímu prozření ("obrácení") člověka došlo právě díky silnému traumatickému zážitku: těžké nemoci, havárii, blízkosti smrti, porodu, psychické krizi. (Existuje dokonce speciální typ psychózy, který je nazýván "šamanskou nemocí".) Jiným naopak stačil dar "milosti Boží": záblesk osvícení.

Prohloubená senzitivita, prohloubené uvědomění i prohloubené poznání jsou podvratné. Znovu se vracíme ke klíčovému momentu: sebepoznání nemá jen integrující, ale také dezintegrující moc! A to nejen z hlediska eroze kulturně-společenských stereotypů. Čím hlubší je vaše senzitivita, tím pronikavější a bolestnější je vaše vědomí odcizenosti. Při procesu demystifikace či dezidentifikace s přešilou formou "já" je naše (oslabená) identita obestřena jakousi trýznivou prázdnotou. Můžeme zažívat stav "horror vacui", často popisovaný existencionalisty.

zkušenost prázdnoty plodí podle Tibeťanů soucit. Je třeba dosáhnout bodu, kdy "musí" mít nic!?. "Prožitá bolestná a nebezpečná zkušenost lidi velmi často změní," říká praktik divočiny G. Snyder. "Někdo se oddává postupnému úsilí nemít nic praktikováním jogínské prostoty, jiní z nás se mnohé naučili každodenním pěším překonáváním sněhových plání, skalnatých srázů, horských bystřin...?

Autentický projekt duchovního zpevnění identity nenabízí žádné inovované orgány, nové implantáty, nové protézy. Nenabízí vlastně vůbec nic nového, neboť většina "technik" duchovní inovace má archaický původ. Nejenže nenabízí nic nového, ale z běžného konzumního hlediska spíše ohlašuje ztráty. Vyžaduje maximální oproštění. Jak říká mistr Lao-c?: "Pěstování tao spočívá v každodenním zbavování se a ubývání..."

Článek je zkrácen - celý text naleznete v tištěné podobě časopisu