Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Velmi, sire!

Ludvík Vaculík

Literát Ludvík Vaculík (*1926) přispěl tímto esejisticky pojatým textem do sborníku Filantropie v České republice a účast občanů na věcech veřejných, zpracovaném v rámci programu Iniciativa na podporu partnerství v komunitách a vydaném v roce 2000. Esej publikujeme se souhlasem vydavatele sborníku Community partnership support initiative (CPSI) i s vědomím autora.

***

Začnu z té nejsnadnější stránky.

V minulých letech se několikrát stalo, že rozvodněná řeka s potoky vzaly lidem domy nebo je jinak velice poškodily. Hned se zvedla u nás nevídaná vlna dobré vůle. Mnozí lidé věnovali na pomoc bližním peníze nebo potřebné věci a mnoho lidí, zvláště mladých, šlo jim na pomoc. Při každém dalším takovém případu však byla taková ochota menší. Odrazující účinek mělo i to, že někteří lidé zase neštěstí využili, došlo k rabování, ke zpronevěře peněz, a dárce uráželo i to, že pojišťovny pracovaly liknavě a že vládní pomoc přicházela pozdě. Dodnes mnoho poškozených lidí čeká na slíbenou státní podporu.

Dobrá vůle a soucit slábnou s dobou a s opakováním nešťastných událostí. Ale já nevím, zda taková vlna filantropie není spíše davovou psychózou, pro někoho příležitostí předvést a cítit se v sympatické úloze, ba někdy se lidé neštěstím jiných příjemně vzrušují a jsou pro to schopni něco i obětovat. Ponejvíce však jde jistě o prostý projev občanské solidarity, bez pózy. Toto vše nemusí být důkazem "lásky k lidem", je to spíš výsledek dobré výchovy. Lidé ochotní obětovat něco pro druhé nemusejí je přitom mít ani nějak rádi, prostě si přejí klid a pořádek, a mohou být z lidí jako z celku spíše otrávení. Například já.

***

Nikdy jsem nechápal, co se myslí slovy "mít rád lidi". A tomu, kdo to říkal, jsem nevěřil. Chápu, že normální člověk má rád společnost, přátelství, zábavu, a aby toto měl, také něco společnosti poskytuje. V každém společenství jsou lidé, kteří podněcují činnost kulturní, zábavní, oborovou. Jsou živelní režiséři ochotnického divadla, organizátoři přehlídek, soutěží, plesů, sportovních soutěží. V tom všem, jak je nepochybné, hraje úlohu radost z té činnosti, potřeba uplatnit se, být uznáván. Toto jednání jde někdy až k hranici sebelásky. Slyšeli jsme přece o hasiči, který zakládal ohně, aby mohl vyniknout při jejich hašení. V činnosti lidumilné povahy je obsaženo dobré sousedství a přátelství: Proč hned mluvit o lásce k lidem? Řekl bych, že takový dobrý vztah mezi lidmi závisí nejvíc na stabilitě a jisté homogenitě společenství, na kulturní a morální úrovni, opřené o tradici nebo víru. Tu mohou věci běžet dobře i bez té postulované "lásky k lidem". Je lepší, když city nejsou vystavovány zkouškám.

Je přirozené, že máme rádi určité lidi. Ale množství lidu, obyvatelstvo jako úhrn, je spíše prostředím či živlem, v němž se chceme a musíme nějak udržet, zachovat, dokonce ubránit se mu. Zbožnění každého hromadného pojmu je nebezpečné a odporné. Vzpomínám na píseň, kterou jsem slyšel na vojně: "Kdo si na nás zuby brousí, tomu lid je zvyráží..." Ostatně je tu poučka z psychologie davu (Gustave Le Bon), že sejde-li se k akci dav, sčítají se špatné stránky jeho členů. Co tím tedy míníte, říkáte-li, že máte rádi lidi?

K lidské společnosti máme vztah buď důvěřivý a vlídný, nebo zdrženlivý až nepřátelský. Já, například, lidstvu Země nedůvěřuju, je mi nesympatické. Ale své jednání tím řídit nechci. Totiž uvědomuju si, že můj postoj se opírá o velice neúplné poznání. O lidech existujících mimo mou zkušenost se dovídám většinou špatné věci! Všecko zlo na světě pochází od lidí, jen máloco od zvířat a nic od rostlin. Vím však, že mé informace o lidech jsou nejen neúplné, ale hlavně zkreslené: všichni se denně dovídáme o zločinech, ale skoro nic o lepších skutcích lidí. A přece těch lepších či neutrálních událostí musí být víc. Už to je důkazem špatné povahy lidí jako celku: Cizí neštěstí je baví víc, špatné zprávy jsou zajímavější, a hlavně se lépe prodávají. Před nevím už kolika lety byla válka mezi Irákem a Íránem: nesrozumitelná pro nás a protivná. Jedna strana nebyla lepší té druhé. Už nikoho nezajímala, ale novinami světa se pořád vlekla. Tehdy jsem publikoval návrh, aby se všichni zpravodajové domluvili a jednoho dne přestali o té válce podávat zprávy: Přestala by! Byl by to zajímavý pokus, je škoda, že je neproveditelný, a víme proč: Protože nejen z válek, ale i ze zpráv o nich plynou zisky. Člověk je zlý. Je možné přemoci zlo v něm jenom láskou?

***

Filantropie je jen slovo: Prázdné, a obsah se mu musí dávat. Vyjadřuje nenábožensky jednu ze zásad křesťanské víry: Miluj svého bližního jako sebe samého. - To jsem, prosím, také nikdy nechápal, ale svou námitku jsem se našemu katechetovi ani neopovážil naznačit: Ačkoli je to požadavek nesplnitelný, je správný!

Myšlenka lásky k lidem bez rozlišování je vysloveně křesťanská. Některá náboženství považují za rovnocenného jen člověka téže víry; i když v administrativní praxi státu nemusí se to vždy projevovat. Konkrétní obsah lidumilnosti závisí na prostředí. Je lidumilnost paniček přispívajících na pomoc padlým dívkám, na farní sbírku pro chudé, na sirotky a tuláky. Je lidumilnost mecenášů podporujících umělce a nadané mladé lidi, a takto vložená péče se pak promítne do celé společnosti: v dílech a v názorech. Dneska máme sponzorství, jež je mi protivné, když se mi zdá, že není ničím jiným než obětí se zaťatými zuby: pro zdání kulturnosti, pro reklamu. Jsou jistě i příklady, kdy bohatý člověk podporuje to, co sám má rád, váží si toho, ale sám se tomu nemůže věnovat, a pochopil, že dobrá věc, když našla ke svému chodu správné lidi, potřebuje už jen peníze.

"Láska k lidem" byla v základech socialistického hnutí v 19. století, energii však brala z nenávisti k utlačovatelům, ze závisti vůči bohatým a úspěšným. A co je láska k národu? Filantropie odtud potud? Známe různá hnutí, jejichž obsahem je poctivost a čestnost, pracovitost, práce pro celek, pomoc slabším. Jsou to například skauti, u nás je to organizace Sokol: Ni zisk, ni slávu! Sokolové si říkají bratři, sociální a jiné rozdíly neuznávají. Sokol se lišil od Orla, jenž měl stejné zásady, založené však na katolické víře v rovnost všech lidí. Je jasné, že správný sokol a správný orel nesměli se nenávidět a měli by se ve věcech praktického soukromého i obecního života shodnout.

"Láska k lidem", má-li být, je životná, když si ty lidi nějak vybereme, popíšeme, protože k beztvarému množství nemůžeme mít účinný vztah. A není osudově důležité, která a jaká skupina to je, jsme-li k těm ostatním, mimo náš výběr, prostě normálně snášenliví a slušní. Stupeň filantropie tedy není tak důležitý jako stupeň tolerance, vzdělání, kultury. Letos v létě jsem často myslel na neznámé lidumily, kteří malují značky na turistických stezkách. Možná jsou to protivové a mnohý z nich měl raději ten strom, na který maloval značku, než by měl rád nějakého mne!

***

Zvolil jsem si k této úvaze filantropii proto, že na ni nevěřím, a dokonce je mi to slovo protivné. Neuměl bych milovat své nepřátele, ale nevedu je ani v paměti: Na zlé skutky mám sklon zapomínat. To je dost. Ať to každý dělá aspoň tak. Myslím, že k chování s účinkem požadovaného altruismu stačí řídit se zásadou: Co nechce?, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim!

A tím přikračuju k neslušnému prohlášení, že filantropie je lepším plodem sobectví: Nechte mě žít, nechám vás žít. Nemůžu si zařídit bezpečnost lépe, než když si z lidí kolem sebe udělám přátele. Cizí neštěstí mi kazí štěstí, cizí bída mě zahanbuje a je mi protivná. Nemůžu se dívat na nespravedlnost, protože rozpad práva může ohrozit mne i moje lidi. - Filantropické jednání je užitečnější pro mne než pro podpořeného, obdarovaného, poctěného, protože jemu dává jen tolik, co ode mne dostal, mně však pocit celkového vyrovnání mé duše: Vykupuju se z nějakého pocitu viny, získávám odpustek... V tomto pojetí je filantropie i tak užitečnější než nějaké politické programové hnutí, protože napravuje věci v míře možné, nikoho jiného do úkolu nezatahuje, neprovokuje k opozici. Pámbu vám požehnej, filantropové, když pro svou "lásku k lidem" najdete praktický výraz na přehledném poli a neděláte ze svého názoru politické hnutí jako ženy dělají z feminismu!

Odborná filantropie jako povolání neexistuje, ale jsou povolání, která se bez nějakého stupně lásky či úcty k člověku nedají vykonávat. Na prvním místě napadne nás povolání zdravotních sester. I tady však se asi shodneme na zkušenosti, že baterie, na kterou jejich služba lidem jede, může mít rozličnou náplň: Od skromné lásky ke Kristu-člověku přes věcně odborný zájem po obyčejnou potřebu nějaké práce, když už jsem se v mládí a v nevědomosti tak rozhodla. Optimistický vztah k lidstvu musí mít učitel. V jeho pohnutkách jistě má váhu i potřeba sebevyjádření a vystupování z nějakého zvýšeného stupně. A je-li v tom i jakási potřeba moci nad někým, je zároveň spojena se ctižádostí uplatňovat ji spravedlivě, povzbudivě a vůbec ušlechtile; jak by tomu na světě mělo být s každou mocí. Bohužel však feminizací učitelství se toto povolání posunulo spíše k rutinní úředničině, protože žena přece jen si hlavní náboj citovosti nechává pro svou rodinu. Také herec má jistě rád lidi: jako publikum.

***

Jak se v Nerudově básni žába ptá, hledíc na měsíc, jsou-li tam žáby taky, ptá se dnes zahraniční Filantrop, jak je to u nás s filantropií. - Já nevím.

Tu je komická smyčka: Stav naší společnosti je dost špatný, takže by tu filantropie mohla bujet. Jenže zase je stav společnosti dost zlý, takže filantropů je málo. Odkazuju na svůj dřívější výrok, že filantropie neexistuje jinak než formou chování s takovými účinky. A k účinné pomoci lidem by bylo lepší, například, kdyby ve Zruči nad Sázavou se udržela výroba dětských bot. To by bylo důležitější pro dělníky i pro děti než lidumilný maškarní bál, jehož výnos bude věnován dětským vesničkám S.O.S.

Je tedy prvotní, aby dobře fungovalo školství, zdravotnictví, sociální péče, kultura... Říká se, že nešťastný je národ, jenž potřebuje hrdiny: Dá se podobně říct, že nešťastná je obec, v níž hodní a slušní lidé jsou jen lidumilové. Ale význam takových iniciativ, spolků, organizací a nadací je tím větší: Obracejí pozornost k bolavým místům společnosti, vrhají kritické světlo na politiku. Sláva jim!

Dotknu se ještě rozdílu mezi významem slova filantropie a altruismus, neboť se mi to tu pořád smíchává. Altruismus překládáme jako lásku k bližnímu. To je ovšem vztah pasivní, který nemusí nijak pracovat a podávat nějaký výkon. Filantropie je mravně ofenzivní, je to altruismus v činnosti. Ale zahrnuje i jednání užitečné cituprostě, institucionálně. Také chirurg zachraňuje člověka, k němuž nemusí mít nějaký zvláštní cit. Je to funkce. Slovník cizích slov z roku 1966 vykládá filantropii jako "buržoasní způsob individuálního řešení lidské bídy zaviněné kapitalistickým společenským řádem". Já s tím souhlasím, i když odečtu hanlivý přízvuk té definice. Lidská bída je totiť vždy zaviněna nějakým řádem; kromě případů zaviněných neštěstím, přírodní katastrofou...

Kolik lidí u nás jedná filantropicky, kolik peněz na to dávají, nevím. Kolik pracovníků mají filantropické nadace, také nevím. Filantropie může fungovat z rozhodnutí jednoho člověka a uvést do pohybu i zasáhnout mnoho lidí. Každý z nás, kdo uznáváme tuto činnost a vážíme si jí, máme své osobní pohnutky a včleňujeme se do ní na jiném místě. Já například skromně občas přispívám vesničkám S.O.S., ačkoliv kořen jejich vzniku tím nezasáhnu. Jsem také příznivcem Přátel přírody, jsem tedy proti stavbě dálnic skrz České středohoří, protože dobro budoucích lidí vidím ve snížení spotřeby, a tedy i transportu.

Zabývat se otázkou, zda je v České republice dostatečně rozvinuta filantropie, znamená přistoupit trochu na jakýsi klam. Vždyť o všem u nás, jako v Evropě vůbec, rozhoduje kapitál. Například v Praze teď máme starost s tím, že boháči, naši i cizí, se snaží získat do vlastnictví a obsadit domy a byty v historické části města. Ekonomickými machinacemi i právními kličkami vzniká tlak, který má původní Pražany jako chudinu vytlačit na okraj města. Peníze tedy umožňují jedněm, aby dělali násilí na druhých. Kdyby se jich nějací filantropové chtěli zastat, musejí k tomu získat peníze od těchže lidí! A ti je ovšem dávají jen v té míře, která posiluje jejich postavení.

Jsme tedy jako v nějaké divoké zemi, kam přijede Mr. Filantrop a zeptá se: "Jak je u vás rozšířeno ošetřování řezných ran?" - "Ó, velmi, sire! Protože všichni se pořád řežeme."