Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Bývalý profesor konzervatoře a AMU, varhaník, autor odborných textů o hudbě Milan Dušek (*1931) napsal dosud nevydané romány Oči plné tmy a Daleká cesta. Časopisecky publikoval povídky a fejetony.

***

Po dlouhé době - a vlastně poprvé od dokončení radniční přístavby - jsem vešel na náš starý dvorek, abych strávil klidnou chvíli ve svém dávném dětském ráji.

Věděl jsem, že odtud už neuvidím na radniční věž s hodinami ani na kostelní věž; za novými okny jsem mohl pouze tušit neznámé obličeje. Tento pohled k východu už nikdy neobsáhne dvě oustecké dominanty, kdysi pro mé dětské oči tak mile blízké, téměř na dosah ruky... Zahleděl jsem se tedy jinam, do minula: na tatínka, potýkajícího se u ponku se železnými díly kamen a vždy nad nimi vítězícího, na maminku, vykonávající zde trpělivě a s dobrou náladou každodenní práce, jindy opravující omítku nebo podávající mi nahoru na střechu tašky k výměně. - Tentokrát se však vzpomínání vydalo jiným, méně obvyklým (a možná až příliš osobním) směrem.

Můj domov dělil od radnice dům číslo popisné 15, hostinec U Nováků, provozovaný nájemcem Hanákem. Bývalo tam patrně veselo, ale určitě hlučno, což jsem vnímal nejen při čekání na dvě piva k večeři, ale stejně zřetelně právě na tomto dvorku. Dnes už hostinec neexistuje, po válce dům postupně chátral, změnil majitele a skončil v devadesátých letech jako hromada promáčených ruin demolicí. Ale tahle historie sem nepatří, její důležitý úsek přišel hned po skončení nacistického protektorátu.

Tehdy jsem téměř denně dojížděl na kole do Knapovce ke čtyřem tetám a devíti bratrancům a sestřenicím. (Uplynulých šest let jsem se tam jakožto Čech a syn německé renegátky nedostal.) Měl jsem volnou cestu různými těmi hlídkami takzvaných revolučních gardistů díky trikoloře na klopě (za niž jsem se zanedlouho vlivem aktuálních zážitků a poznatků začal téměř stydět). Zábavu mi tyto výlety věru neposkytovaly; většinou jsem slýchal líčení čerstvých a děsivých příhod: ústečtí "revolucionáři" denně vodili ruské "bratry", vyzbrojené nevyčerpatelnou zásobou vodky, do německých vesnic za ženami a děvčaty. (Ani moje dvanáctiletá sestřenice nebyla této "vděčnosti osvoboditelům" ušetřena!) Mezi nejpostiženější v sousedství pak patřila už vyspělá, tehdy devatenáctiletá Anna Kellerová, neobyčejně hezká a milá dívka, předmět pečlivě tajeného čtrnáctiletého obdivu...

Jak tak ubíhaly týdny po "osvobození", začali se v této smíšené oblasti rychle houfovat místní i přespolní zlatokopové a zabírali si usedlosti "po Němcích", nejprve pochopitelně ty novější a zděné. Většina mých příbuzných tehdy byla přesídlena do Ústí "do lágru" - předtím ubikací totálně nasazených dělníků letecké továrny Klöckner - a odtud byli dospělí a práceschopní němci (to není chyba, cituji tehdejší "normu" psaní!) pronajímáni na práci, přičemž jejich plat (spíše "nájemné" jako za tažná zvířata) samozřejmě inkasovala správa tábora.

Jednoho večera na konci léta jsem zase šel "vedle" rodičům pro pivo, a užasl jsem: za výčepním pultem stála Anička Kellerová. Oba jsme po několik vteřin jen mlčky zírali. A potom...

Snažil jsem se jí trochu prospět donášením jejích vzkazů ostatním Kellerovým do lágru a zpět, pomoci jí alespoň trpělivým posloucháním stále se opakujících stesků - a býval jsem s ní rád jako ona se mnou. Také jaksi na dálku jsme spolu pobývali: v létě jsem hrával na klavír nebo na housle při otevřeném okně a mým tónům nebránila v cestě ani zeď mezi dvorky, za níž byly otevřené dveře prádelny, změněné v obydlí "němky na práci". Řekla mi jednou: "Hraj často, je to to nejlepší, co mi můžeš dát." Ani jsem si neuvědomil mnohoznačnost jejích slov, snažil jsem se jen hrát pro Aničku co nejlépe a co nejzajímavější skladby.

Zanedlouho jsem objevil tajnou cestu - ze zadní půdy úžlabím k zadní půdě hospody, kam vedl žebřík přímo z Aniččina "pokoje". Nebývalo mnoho chvil k využívání této příležitosti, ale přece jen se nějaká našla. Tam bylo možno držet se při rozhovoru za ruce, tam občas smutná dívka pohladila svého sotva odrostlého kamaráda po nepoddajných vlasech nebo po hladkých ještě tvářích. Nosila zpravidla pracovní plášť z modrošedého lesklého klotu, těsně obepínající její štíhlé, ale vyspělé tělo. Stále častěji (a stále raději) jsem pozoroval ta snová ňadra a hezký zadeček, jimž právě to prosté odění ještě přidávalo na půvabu. Brzy a dobře si toho povšimla a své něžné projevy, i předtím skromné, ještě omezila. Snad jsem měl velmi smutné oči, patrně nebylo těžké poznat, že z chlapce se najednou stává mužský; pravdou je, že v jedné takové chvilce mě opět vzala za obě ruce a začala velice vážně hovořit:

"Já dobře vím - už dlouho to pozoruji - že bys mě chtěl. A nemysli si; i já bych tě chtěla! Ale musím ti něco vysvětlit: pan Karel si mě v lágru vybral pro sebe a pro pana Hanáka. A někdy mě ještě půjčuje některým kamarádům."

Podívala se na mne a viděla vytřeštěné oči, zrudlé tváře, slyšela hlasitý a přerývaný dech. Ano: toto byl jeden z nejotřesnějších okamžiků zeleného, sotva patnáctiletého života! Strašlivá směs žárlivosti a nenávisti!!

Zahleděla se do kouta a pološeptem, s mnoha přestávkami, pokračovala:

"Snad se teď divíš, že o tom vůbec mohu takhle mluvit a že raději nevyskočím z okna. - Už předtím mě mělo tolik Rusů - tenkrát bychom byly opravdu nejraději skočily z okna! Ale když ty naše chalupy jsou všechny jen přízemní," pokusila se o žalostný žert. - "Ano, tolik Rusů mě mělo, většinou surovců a vždycky opilých - a my patříme k poraženým nepřátelům, už nejsme ani lidi! Jen kořist - pro Rusy i pro Čechy! Tak je to vždycky: odnášejí to ti obyčejní, co za nic nemohou! ... Ale tihle chlapi, co za mnou chodí sem - a zakázat jim to nemohu - nejsou opilí ani suroví; jsem tu v suchu a mám tu čisto; najím se dost a dobře - kdyby se tak měli ostatní naši v lágru! - A tak jsem si už jaksi zvykla. Co jiného mi zbývalo? Němka se dnes zastání nedovolá! - Ale to jsou marné řeči. Raději dopovím tamto: tebe mám opravdu ráda. Možná bych měla podle pravdy říci, že tě už miluji. Kdyby byly jiné okolnosti a kdyby ti bylo o pár let víc... A na tomhle by vlastně ani nezáleželo! Stejně na svůj věk vypadáš starší a jsi zralejší. - Jenže i tohle jsou marné řeči, protože jsou tu dvě věci nejzávažnější: za pár týdnů nás odsunou, už nikdy nebudeme mít možnost se setkat. A za druhé - a to je snad ještě důležitější - kdybychom to udělali, zůstala by ti nezahojená bolest, ale hlavně: pošpinil by ses! Po těch zdejších chlapech, ale nejvíc po těch Rusech... A navždycky! Ano, chtěla bych tě, možná ještě víc než ty mne, napít se konečně čisté vody, ale nemohu, nesmím!!"

Nechtěl a nedokázal jsem tomu rozumět. Teprve dnes vím, jak byla chudinka Anička veliká, teprve dnes jí za tento postoj a jeho dodržení dovedu být bezvýhradně vděčný. A vidět ji živou, mladou a tolik přitažlivou, s takovým smutkem v očích, vidět ji zřetelně a nezkresleně - po pětapadesáti létech!

Jednoho březnového dne mě přivítala slzami. "Zítra se vracím do lágru, pozítří ráno pojedeme." Poslední kafíčko s bábovkou vedle u Duškových - a transport odjel. Už nikdy jsem Aničku neviděl ani se o ní nic nedověděl. Při loučení jsem škemral: "Napíšeš mi, až dojedete? Nebo aspoň až se zabydlíte? Napíšeš, viď!" Dlouho mlčela, potom ze sebe namáhavě dostala: "Myslím, že ne. Nebylo by to správné, rozumné ani dobré. - Ani pro mne, při každém psaní by se mi to všechno vracelo. A já se budu spíš snažit zapomenout. Pokus se mi rozumět, prosím! - Ale na tebe nezapomenu nikdy...ž

Po řadě bolavých dnů osud, opět vlídnější, zavedl zpustošeného kluka do kina na film Věčný návrat, potom znovu a znovu, až jistá Madeleine Sologne konečně alespoň trochu zaclonila Annu Kellerovou, která teď už byla právě tak nedosažitelná jako francouzská herečka.

Stalo se tedy - a nestalo se. Mělo tomu tak být a výsledně je snad dobře, že tomu bylo právě tak: nejednou později jsem si vybavil její kategorické "nesmím" a patrně jsem tím leckdy lecčemu zabránil.

Žije ještě? Kam se tehdy dostala? Čím jí další život vynahradil ten hrozný vstup do dospělosti? Vynahradil vůbec? Má děti? Mohla je vůbec mít po tom všem? A dokázala posléze sama ze sebe tu špínu smýt??

Aničko...!