Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

***

Velké kolektivní tragédie nejsou tragické jen proto, že uvrhnou do náruče smrti velké množství lidí. Skutečnou působivost získávají teprve tehdy, když se smrt tisíců obětí stane vyprávěním, a toto vyprávění je promění v mýtus.

Jestliže při nějakém zemětřesení zahyne sto tisíc lidí, pak to nezřídka bývá "jen" strašné neštěstí - ne proto, že se to stalo v nějaké vzdálené zemi, ale protože smysl té neblahé události leží pouze ve sféře seizmologie. Naproti tomu zkáza Titaniku stála sice nesrovnatelně méně životů, ale přesto se stala okamžitě příběhem, který neustále dotírá na naši fantazii - této tragédii jako by byla vlastní jakási autonomní síla, jako by se v ní zrcadlilo něco archetypického, jako by ta událost obsahovala nějaký skrytý smysl.

Určité události se zdají být těhotné smyslem, cítíme to, ale ještě přesně nevíme, v čem smysl události spočívá - naopak, zápasíme s těmi nejprotichůdnějšími interpretacemi. Z určitého hlediska můžeme dokonce říci, že událost se vlastně dosud nestala, neboš nedošlo k odhalení pravé skutečnosti či zjevení jejího smyslu. Týká se to i tragédie 11. září - mezi tímto datem a dneškem, v této úzkostné pauze pro nadechnutí, se zdá být jasné jen jedno: To, co se stalo, si vyžádalo daleko více obětí, než vykazují statistiky.

A ještě něco je zřejmé. Ta událost v nás vyvolala jakési paradoxní echo: Na jedné straně jsme zcela zaskočeni tím, že se objevilo něco přemáhajícího, nového - je to jakési náhlé odhalení či nasvícení skutečnosti; na druhé straně si stále více uvědomujeme, že to "něco" už tady dávno existovalo předtím, a že se tedy jen prudce poodhrnul závoj, který nás obestírá.

Zpočátku, bezprostředně po teroristickém útoku, probíhalo všechno nesmírně vnějškově - jako by bylo těžké tu informaci psychicky přijmout a vnímat. Uvedu malý příklad: V knize statí o newyorské tragédii, kterou jsem sestavil a připravil k vydání, uvádí jeden z autorů, že krátce po události vstoupil do jednoho baru, kde běžel televizní program. "Pravděpodobně nějaký americký katastrofický film," řekl si v duchu, když viděl, jak se letadlo zabořilo do mrakodrapu, a požádal servírku, zda by mohla zvolit jiný kanál, protože by se rád podíval na zprávy.

Tato epizoda mimo jiné také dobře dokresluje fakt, že jsme si navykli vnímat informaci o událostech jakoby odděleně od kontextu, od příběhu. Jenže newyorská tragédie se stala výjimkou - duše se totiž velice záhy této události přizpůsobila (podobně jako se přizpůsobuje odlitek formě), takže došlo k překonání onoho rozštěpu mezi zprávou a vyprávěním: Obojí se slilo v mýtus. Pozadí této události totiž netvoří jen neuspořádaná fakta, se kterými bychom se setkávali každý den, ale naopak se zdá, že jde o takovou souhru jednotlivých skutečností, že se na jejím základě rýsují varovná upozornění a zlověstné symboly. Už nejsou ve hře pouze letadla, neštěstí, mrtví, nýbrž i tragika, globální děs, zápas mezi dobrem a zlem, mezi Západem a Blízkým východem. V tomto smyslu patří to, co se stalo 11. září, k tomu typu událostí, které se označují jako odhalení, zjevení nebo - použijeme-li řecké slovo - apokalypsa.

New York

Teroristický atentát v New Yorku je v první řadě násilím symbolickým. Ať už jsou nebo byli násilníci kdokoli, žijí či žili v předmoderním světě a v bezprostředním kontaktu se symbolem a mýtem. Odtud rovněž pochází jejich "kreativní" potenciál. Nás to možná překvapuje, zatímco pro ně je to něco přirozeného a podstatného. Nenávidí náš západní svět, který je bohatý věcmi a chudý symboly. Je to materialistický, antipsychologický a antisymbolický svět.

Řekneme-li například "mrakodrap", pak máme na mysli především velký počet podlaží a odpovídající tržní hodnotu budovy - většinou nic dalšího. Naproti tomu lidé žijící v bezprostředním kontaktu se symbolem a mýtem, takzvaní integralisté, budou vnímat mrakodrap jako Babylonskou věž, nás jako pobloudilé obry, kteří se snaží vyšplhat až do nebe, a sebe jako trestající hněv Boha, který ponižuje toho, kdo se chce povýšit (Matouš, kap. 23, verš 12). S podobným motivem se setkáme i v řecké mytologii, například v líčení zápasu Títánů. Je přitom zajímavé, že tento motiv je silně rozšířen i v takové materialistické zemi, jakou je Amerika. Zaznělo tam z úst mnoha kazatelů, kteří vystupovali jako moderní křesťanští fundamentalisté, že Ameriku stihl trest za to, že v zemi žije příliš mnoho homosexuálů, že jsou povoleny potraty apod. Z toho je patrné, že i v Americe se můžeme setkat s tímto apokalyptickým typem myšlení, který rovněž souvisí se starou židovskou tradicí.

Na teroristickém útoku není zajímavé jen to, že atentátníci si mohli připsat tak velký úspěch, který zřejmě ani sami nečekali, ale spíš skutečnost, že nás přinutili obrátit pozornost od věcí, od světa materiálního, a věnovat ji znovu symbolům, tedy světu psychickému. Cílem atentátníků určitě bylo - aniž si toho patrně byli zcela vědomi - oživit na moderním jevišti ty nejarchaičtější mýty, doslova je ztělesnit. Konkrétně zinscenovat mýtus spravedlnosti, a sice v jeho nesmiřitelné podobě. Právě v tom byla jejich největší síla i slabost. Kvantitativní kritéria, na nichž se většinou zakládají naše rozhodnutí, jsou jim lhostejná. Podle zpráv CIA teroristé v současné době vlastní takzvanou "špinavou bombu", s jejíž pomocí by byli schopni zničit ještě více nepřátel, a přitom s menším rizikem než letadlovými útoky. Ovšem její použití by se muselo odehrát v hloubi nějakého sklepa nebo v nějakém zapomenutém kontejneru v přístavišti. Taková akce by se tím pádem odehrála daleko od srdce americké moci (velký Satan by tedy neutrpěl ten správný mytický trest), daleko od nebeských výšin (tedy sídla Boha, který trestá toho, kdo se příliš vypíná) a daleko od zraků médií, jež jsou atentátníkům mnohem bližším spojencem, než si sami připouštějí.

Mimochodem, podle podobného scénáře byly odsouzeny na smrt i Buddhovy sochy v údolí Bayman. Když různé galerie a muzea v západních zemích nabízely za jejich záchranu jakoukoliv cenu, odpověděli talibanci slovy: "Přejeme si, aby se vzpomínalo na ty, kteří sochy zničili, a ne na ty, kteří je prodali?"

Paláce

V roce 1975 napsal spisovatel a filmový režisér Pietro Paolo Pasolini stať věnovanou jednomu pojmu - symbolu vzdálené, arogantní, samolibé a nenáviděné moci. Tím pojmem je "palác". Užíval ho už Machiavelli, ale Pasolini svému výkladu vtiskl takovou přesvědčivost, že se v italském jazyce a slovnících tento symbolický význam natrvalo usadil. Skutečnost, jak rychle se přenesený význam zdánlivě obyčejného slova rozšířil, naznačuje, že Pasolini ho "nevynalezl", nýbrž v pravý čas znovu probudil k životu.

Zdá se, že podobná archetypická idea, jejímž symbolickým výrazem je "palác", hrála důležitou roli pro skupiny islámských integralistů, kteří připravovali teroristické akce. Nevíme to sice přesně - možná, že bin Ládin a jeho společníci si tuto ideu plně neuvědomovali, ale důležité je, že jednali pod jejím vlivem. Být veden nějakou myšlenkou ještě neznamená, že tato myšlenka musí být vědomá. Mýtus současnosti, v jehož rámci nyní jednáme, je neviditelný a ukáže celou svou moc, teprve až dané historické období a naše působení v něm bude možno zhodnotit z většího časového odstupu (jak to například ukázal C. G. Jung ve svých studiích o oživení starogermánského mýtu o Wotanovi a jeho vlivu na Adolfa Hitlera).

Přesvědčení o tom, že v zemi, která je mocnější než všechny ostatní, jsou právě "paláce" těmi největšími symboly moci, mohou získat dnešní nepřátelé Západu celkem snadno. Stačí se podívat na vizitku americké moci, jíž je dolar. Na jedné straně bankovky je portrét prezidenta a na druhé jsou obrazy "paláců", v nichž je americká moc soustředěna: Kapitol, Bílý dům atd. Přitom není nutno zdůrazňovat, že dolar hraje v americké společnosti i kultuře důležitější roli, než jakou hrají bankovky v jiných zemích. Stojí na něm dokonce napsáno: Věříme v Boha, síla peněz si tu podává ruku se silou víry.

Když se naproti tomu podíváte na nové euro, vidíte na bankovkách symboly spojování: mosty, brány, ulice. Na dřívějších italských lirách byla zase vyobrazena umělecká díla, což jsou rovněž symboly jistého spojení, neboť představují jakýsi obecný statek.

Dolar sám, anebo by se dalo spíše říci jeho nevědomí, nehovoří vůbec o zahrnování někoho do většího celku, nýbrž naopak o vylučování: Vypovídá o místech, na která obyčejný člověk nemůže, a často ani nesmí vstoupit. Tato ne právě demokratická symbolika pravděpodobně není vůbec vnímána, a také nikoho neruší, protože americký občan je do svého politického systému usazen mnohem pevněji, než je to obvyklé v jiných zemích.

Politika Spojených států se však netýká pouze jedné země, ale vzhledem k tomu, že jde o supervelmoc, týká se celého světa. A pro mnoho lidí ze zbytku světa je americký "palác" tím nejzazším výrazem arogance. A ještě více než Bílý dům se symbolickým ztělesněním, ba doslova zhmotněním amerického ekonomického impéria, stala Dvojčata, centrum obchodu celého světa. Chci tím naznačit, že za celým plánem útoku na tuto budovu stojí jakýsi archetyp či idea žijící v kolektivní imaginaci a paměti.

Když se opět vrátíme k mýtům, zjistíme, že každá snaha o dosažení či "dobytí" nebes byla vždycky chápána jako výraz arogance a přeceňování lidských sil - a pokaždé byla tato troufalost také potrestána z nebes. Tak je tomu v řeckém mýtu o Títánech, kteří byli odraženi od Olympu, protože chtěli vypudit bohy z jejich nebeského sídla. A tak je tomu i v biblickém mýtu o Babylonské věži.

Na druhé straně se však zdá, že dobývání nebes je v moderní době americkým posláním - skoro to vypadá, jako by v USA působila zemská přitažlivost naopak: Táhne spíš nahoru než dolů. Můžeme to pozorovat například v letectví: První let uskutečnili bratři Wrightové, posádce americké kosmické lodi Apollo se podařilo senzační přistání na Měsíci. A podobný fenomén s obrácenou zemskou přitažlivostí můžeme zaznamenat i v architektuře. (...)