Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Matematik, fyzik a esejista Ludvík Bass (*1931) uprchl do exilu v listopadu 1951. Přednášel a vědecky pracoval na vysokých školách a výzkumných ústavech v Irsku, Anglii, USA, Dánsku a Austrálii, kde nakonec zakotvil. Letos na podzim vydal svůj první román Akta Masaryk (vyšel v nakladatelství GEMINI 99). Esej byl poprvé publikován v Transdisciplinárním gratulovníku k šedesátinám Ivana Havla, nyní vychází se souhlasem editorů v rozšířené a redakčně upravené podobě.

***

Věnováno památce Ferdinanda Peroutky

Když jsem po nějakých čtyřiceti letech zase uviděl Prahu, byl právě v Lidových novinách hezký kreslený vtip. Dva pánové se dohodnou po dlouhém odloučení:

"Jsme statečný národ - stateční, kteří zůstali, stateční, kteří odešli."

Zamysleme se nad tou druhou, u nás méně běžnou polovinou tohoto hlubokého žertu.

Odysseus

Exil čili vyhnanství je jednou z nejzákladnějších mezních zkušeností lidstva: Zvyšuje na člověka tlak a klade na něj vyšší požadavky, zvláště požadavek přizpůsobivosti. Homér nazval Odyssea člověkem polytropickým, mnohotvárným.

Dlouhou zkušenost starověku s exilem shrnul Plútarchos (Moralia), který napsal stať ve formě porady vyhnanému příteli, využívaje celé šíře exilové zkušenosti, od tragiky až k frašce.

Plútarchos na jedné straně připomíná dialog z Eurípidových Foiníčanek. "Jocasta: Co ztráta vlasti? Je to velké zlo? - Polyneices: Je to zlo největší: slovy nepopsatelné." A na straně druhé uvádí repliku Diogenovu: "Sinopovci tě (Diogena Cynika) odsoudili k vyhnanství z Pontu." Diogenés: "Ale já je odsoudil k tomu, aby tam zůstali."

Plútarchovy vlastní rady směřují k podpoře psychologické: "Kdo ztratí své město, může si za to vybrat ze všech ostatních." Opírá se o dobře známé filosofické principy stoiků: Lidské hoře nespočívá ve faktu, nýbrž v názoru. Tíha skutečného břemene namáhá fyzické tělo, kdežto okolnostem je tíha nezřídka propůjčena toliko vlastní myslí. Tak odmítali perští králové pít vodu, která nebyla z řeky Choaspes, až si ostatek světa proměnili v poušť. Usmíváme-li se jim s Hérodotem, uvažme, že přílišným poutem k domovu může se i nám stát ostatní svět neobyvatelným:

Ti, kdož odešli

Jaroslav Seifert, Morový sloup, 1968-1970

Protiklad mezi exilem, jak jej viděl a prožíval Diogenés a jak Polyneices, opakuje se po tisíciletí. Každá zkušenost exilu spadá někam mezi tyto krajní případy.

Můj vlastní exil byl dlouhý - čtyřikrát delší než Odysseovo putování. Končil zhroucením despotismu, tak neočekávaným, jako by to byl sen v jedné z patnácti tisíc nocí exilu; jako by se potopená a už oplakaná Atlantis náhle zase vynořila, ještě s ulpělým bahnem a s podmořskými monstrózitami. Byl to exil o tolik delší než Coriolanův, že není pomyšlení na "polibek tak dlouhý jako můj exil, tak sladký jako moje pomsta". Na to už mi nezbývá ani dech, ani čas, ani vášeň.

Myšlenka na návrat a pomstu Coriolanovu vede zpět k archetypu exilu - k Odysseii jako nejstaršímu mýtu na toto téma. Když se člověk sám vydává do exilu, je to hraniční prosazování vlastní osobnosti a zkušenost velice soukromá - jakkoliv člověk snad myslí na "poslední noc v tomto městě" Ovidia a jiných předchůdců a jakkoliv důvody k exilu mohou být zapleteny do řetězce událostí neosobních. Teprve po dlouhých desetiletích - pokud vůbec kdy - rozezná se hluboké spojení této osobní volby s mytologií našeho kulturního okruhu. "Charakter je mytologická role, sehrávaná v naivitě iluzorní jedinečnosti a originality," píše Thomas Mann ve stati "Freud a budoucnost", a pokračuje: "Jeho důstojnost i sebejisté sázky spočívají podvědomě právě v tom, že něco, co není závislé na čase, je zase vytaženo na světlo a do přítomnosti; je to mytická důstojnost - pocházející z podvědomí." Je sotva třeba dodávat, že co u nás moderních lidí pochází z podvědomí, pocházelo u předků od božstva - tak jako Odysseovo vyhnanství od rozhněvaného Poseidóna.

Tak si tedy podvědomě (či "řízením bohů") vybíráme pro svůj život ten mýtus, který odpovídá nejlépe naší přirozenosti, využívajíce přitom vnějších událostí, abychom mohli tuto volbu uskutečnit. Tak lze také porozumět Schopenhauerově otázce, zda osud člověka může být v úplném rozporu s jeho osobností. Odtud naše hluboké uspokojení s osudem i s jeho stránkami nejbolestivějšími, pokud se náš prožitý život dá s Thomasem Mannem nazvat "prožitým mýtem".

Pokud však přece jen dojde k rozporu mezi osobností a jejím osudem, pak se takový rozpor může stát zdrojem skutečného pocitu zoufalství, který zvěčnil Ovidius ve svých žalozpěvech a Listech z Pontu, z vyhnanství na černomořském pobřeží, "nad které nic na světě nemůže být pochmurnější". O dvě tisíciletí později vnímal s podobnou pochmurností cizinu také náš exulant Ferdinand Peroutka: New York mu byl "odporný jako navršená hromada nesmyslnosti a vulgarity lidské existence". (Z Peroutkových Deníků, dopisů, vzpomínek, vydaných nakladatelství Lidové noviny, Praha 1995.)

Vzdělanost a porozumění jiným osudům takovou těžkou melancholii neléčí. Ovidius jako každý římský básník intimně znal Odysseiu a oceňoval postoj toho šťastnějšího vyhnance, ale sdílet jej nedovedl:

"Odysseovo srdce trápilo se až přespříliš v deseti letech na vlnách nebezpečného moře. Ale ty hodiny nepatřily všechny zlému osudu, často měl chvíle míru. Což to snad byla útrapa, šest let laskat krásnou Kalypsó a souložit s mořskou bohyní? - A naslouchat krásným dívčím zpěvům také není strast. Lotus nechutná hořce; jeho šťávy, které přinášejí zapomenutí na domov, bych rád zakoupil i za cenu poloviny svého života." (Listy z Pontu)

Mýtus Odyssea žije už nejméně sedmadvacet století a je tak hluboký a trvale působivý, že byl vyprávěn a pozměňován řadou dalších tvůrců. Homérův Odysseus chtěl především domů, do rodné Ithaky. Tuto postavu změnil Dante na hrdinu, který - hnán objevitelskou zvědavostí Dantem odsuzovanou - se už vůbec domů nepodíval. Calderonův Odysseus se vyvinul v kosmickou postavu plující v mystické loďce řízené porozuměním a pokoušenou smysly, které představují sirény a Kirké. Sofoklés a Shakespeare kreslí Odyssea jako praktického až cynického politika, Eurípidés skoro jako válečného zločince. Bohaté spektrum Homérova lidsky mnohotvárného, protikladného Odyssea rekonstruoval teprve Joyce v postavě dublinského Leopolda Blooma.

Takové dlouhodobé výkyvy v oceňování osoby Odyssea a smyslu celého jeho mýtu jsou podmíněny historickým vývojem. Odyssea vidí jinak helénismus triumfální než upadající, jinak Řím, středověk či renesance. Ocenění Odyssea například upadalo po katastrofě peloponéské války, jak vysvětluje klasický filolog W. B. Stanford (The Ulysses Theme). Po úpadku Athén nepřekvapuje, že se tento hrdina nade vše dovedný a inteligentní, tento vynikající homo politicus archaického světa, stal předmětem nenávisti. "Měla-li morálka Athén přežít vítězství Sparty, bylo nutno vyvinout filosofii poražených. Symboly úspěchu jako Odysseus musely být diskreditovány." Stanford nám ujasňuje i ulehčuje historickou perspektivu: Porážka, úpadek, exil - tento vzorec se opakuje celé věky, a opakuje se i vztah mezi těmi, kdo odešli, a těmi, kdo zůstali.

Vycházejíce z Plútarchova návodu k psychologii spokojeného exilu, došli jsme až k archetypům, bohům a mýtu. Ví také Plútarchos o hlubší symbolice a významu exilu? Nejenže o ní ví, ale sám nabízí mýtus exilu vskutku ze všech nejširší: exilem je celý tento hmotný svět a lidská duše v něm bloudí podle božských příkazů, žalářována v těle "jako ústřice v mušli", neupamatovávajíc se na svůj pravý domov a původ. Tak užívá Plútarchos exil jako symbol metempsychózy a mýtů s ní spojených.

V této symbolice, jakkoliv snad nejvyšší a nejdůstojnější, rozplývá se zkušenost prožitého exilu ve všeobecnosti až trivializující: Z intimně nám známé osoby Odyssea stává se Jedermann. Tak se to alespoň může jevit z vědomého hlediska, ale jak vyvozoval Thomas Mann z Freuda, mýtus účinkuje nejsilněji v podvědomí, a také exil je mýtem osvětlován nejlépe světlem nepřímým. Universálnost Plútarchova symbolu zrcadlí všeobecnost lidské schopnosti, od věků zkoušené exilem, podrobit hmotné okolnosti a překážky síle ducha; obzvláště síle té houževnaté inteligence, kterou Pallas Athéna milovala v Odysseovi - tedy i v těch, kteří prožívali jeho mýtus.

"Strhané strůny zvuk"

Když Ovidius odcházel do vyhnanství, bylo mu už přes padesát. Byl básníkem, jehož nadání mu snadno získalo úspěch v celém římském světě. Psal své verše a žil jako bujný, neuctivý, veselý smilník oslavující lásku jako lehkou hru. Tak mu rozumělo jeho nadšené publikum, ale také císař Augustus, jenž svou obrodu římských ctností mínil velmi vážně. Poslal do vyhnanství nejen Ovidia, ale i svou nemravnou dceru, a po ní ještě i vnučku, která možná měla s Ovidiem milostnou pletku.

V posledním desetiletí života stráveném v exilu měl Ovidius jen jednu velkou snahu: omilostnění a návrat do Říma. I když myslel na Odyssea, nedovedl už z jeho mýtu čerpat povzbuzení a inspiraci. V exilu se viděl jako "umírající labuť, která leží na břehu a slábnoucími tóny oplakává svou nadcházející smrt" (žalozpěvy). V pojednání o exilu citoval Plútarchos mnohé vynikající vyhnance, ale mlčel o nejslavnějším a časově nejbližším. Věděl, že takovému, jako byl Ovidius, není pomoci.

Také Ferdinandu Peroutkovi bylo málo přes padesát, když odešel do exilu. Měl za sebou velké úspěchy, které mu jeho literární a novinářské nadání přinášelo v jeho českém světě. Byl to člověk jasného a střízlivého rozumu. Vynikl osobitým, elegantně břitkým stylem, v češtině dotud nevídaným, k němuž mu patrně napomohla jeho láska k římským autorům a dějinám. Objeven Švehlou a podporován T. G. Masarykem, oplatil Peroutka jejich důvěru účinným, státotvorným přispěním k budování první republiky a k šíření její dobré pověsti, ale i poněkud vratkého kouzla.

Mladší generace, vyrostlé mezi pozdějšími kapitulacemi a pokojným rozpadem Československa, mohou si těžko představit hloubku a ostrost zklamání, studu i bolesti z podzimu 1938 a jara 1939:"Jedna z mých posledních vzpomínek je na velmi ošklivý, deštivý, tmavý podvečer, kdy jsem Karla Čapka navštívil. Zoufalý Čapek říkal: "Už nic není pravda, už nic na světě nezbylo." (Peroutkovy Deníky, dopisy, vzpomínky; dále krátce FP).

Ale zbylo. Po dalších deseti letech, z nichž šest strávil Peroutka v německých koncentračních táborech, přišel únor 1948. Václav Černý popsal ve svých Pamětech (1945-1972), jak se den po návštěvě u zdrceného prezidenta Beneše a tři dny po smrti Jana Masaryka setkal s Peroutkou ve společnosti u Františka Kovárny: "Podle Peroutky je nutné dr. Beneše již vůbec odepsat z československé politiky: selhal, a to dokonce dvakrát" Peroutka si klade otázku, stojí-li tento národ ještě za to, aby se za něj bojovalo.

Pochybností o národu se Peroutka už nezbavil. Po létech řekl Václavu Holešovskému v New Yorku: " národ doma je jako nemocný člověk. Tomu se nemůže říkat plná pravda." (FP, str. 268).

Peroutka odešel do exilu v dubnu 1948. Byl z něho exulant nepřizpůsobivý, monotropický. Nenacházel přízně Pallas Athény, asi i proto, že v kritické chvíli vzýval Afrodítu. Do exilu se vydal s těžce nemocnou manželkou. Přibližně ve stejné době pokusila se neúspěšně o přechod hranic tehdejší jeho velká láska (a budoucí poslední manželka). Teprve v říjnu 1948 se dostala do Londýna, kde mezitím Peroutka prošel akutní duševní krizí, která se zrcadlí v jeho dopisech Karlu Steinbachovi do New Yorku (FP, str. 181-192). Byl postižen ochromením vůle a schopnosti k práci i k politické činnosti: "Měl jsem napsat článek pro News Chronicle - osm set slov za 20 guinejí, doma v Praze by mi to trvalo hodinu - víš, že jsem nad tím seděl tři dny a pak jsem jim vzkázal, aby se nezlobili, že nemohu?"

Peroutka připisoval krizi svému odloučení od milenky a strachu o ni: "Achilleus taky nechtěl ze stanu, když mu vzali Briseovnu." Ale i když mu byla Briseovna navrácena, pokračovala krize po desetiletí v chronické podobě, jak vidno z jeho deníku.

"(Peroutka) se narodil jako optimista, a teď se ho zmocňuje zoufalství, osobně a všeobecně." (FP, str. 69) "Rostoucí pocit pádu na dno života v plné intelektuální síle, vidím nebezpečí chudoby, do které stáhnu (manželku)." (FP, str. 78)

Deprimovaly ho malicherné spory stárnoucích, vyřazených exilových politiků. Poptávka po jeho emigrantském žurnalismu ze strany amerických chlebodárců, kterými pohrdal, postupně vysychala, což zostřovalo jeho rostoucí zoufalství z nedostatku literárních a dramatických úspěchů: "Všechno otráveno starostmi - veškeré úspěchy mého psaní se omezují na psaní pro RFE (Rádio Svobodná Evropa) - to nikam nevede." (FP, str. 71)

Co se to s ním dělo? Dlouhodobé pokračování krize vyvrací jeho londýnský výklad, že byla způsobena odloučením od Briseovny. Spíš byl možná ve hře známý účinek ztráty vlastního kulturního okruhu, a obzvláště rodné řeči, jejímž mistrovským ovládáním Peroutka tak vynikal. Na otázku Lva Brauna: "Čím trpíte v emigraci nejvíce?" Peroutka odpověděl: "že není ozvěna na to, co píšeme. Každý emigrant žije do jisté míry ve vzduchoprázdném prostoru." (FP, str. 275)

Pocit vzduchoprázdna spojený se ztrátou mateřštiny je téma prožívané po staletí:

(Shakespeare, Richard II.)

Jedná se obzvláště o řeč mluvenou: " nelibost k mluvené angličtině Peroutku provázela po celou dobu emigrace." (Lev Braun, FP, str. 273)

U Shakespeara je ztrhání strun jazyka spojeno se smrtí:

Slova, život, všechno už spotřeboval starý Lancaster."

(Shakespeare, Richard II.)

Také Peroutku napadlo, že snad už všechno spotřeboval: "Byl jsem, milý K., vždycky trochu pán, vždycky jsem si všechno sám vybojoval a nechci skončit méně důstojně, než jsem žil"

Prosím Tě o poslední službu: pošli mi trochu jedu nebo poraď, jak si ho mám opatřit." (13. srpna 1948, FP, str. 187)

Ale akutní londýnská krize pominula, a fyzická smrt si dala dlouho na čas. Mezitím: "Nějak ve mně roste pocit, že nedokážu znovu najít opravdovou radost ze života a chuť žít, že to na stará kolena předstírám jen před jinými? Je to jako jed v mé mysli: z ničeho se neraduj, na nic se netěš." (FP, str. 71)

Podobně hořekuje Ovidius: "Už dlouho jsou mi uzavřeny zdroje radosti. Moje hoře se stalo zvykem." (Ovidius, Listy z Pontu)

Pak zbývá oběma vyhnancům jen pomalý jed snění o minulosti: "Znaven ležím v tomto vzdáleném místě mezi vzdálenými lidmi; ve své slabosti myslím jen na to, co není." (Ovidius, Listy z Pontu)

Peroutkova vdova (bývalá Briseovna) vzpomínala (FP, str. 253): "Když bylo nejhůř, chodívali jsme do německé kavárničky na Manhattanu, malá kapela tam vyhrávala vídeňské valčíky, voněla káva, lidé mluvili tiše, Evropan vedle Evropana, na stěnách visely noviny a časopisy v dřevěných rámech jako kdysi v Praze, občas bylo slyšet "entschuldigen Sie, bitte"."

Jen dvě slovíčka by bylo lépe přehodit: "Nejhůř bylo, když..." Tak se totiž snaží ztroskotaný námořník hasit žízeň mořskou vodou.

Ztroskotanci úspěchem.

Ale to je samá literatura. Toho velkého člověka, pilíř republiky a absolventa Dachau a Buchenwaldu, mohlo přece sklátit jen něco kliničtějšího. V akutní, londýnské fázi své krize psal Peroutka příteli Steinbachovi: "Cítím jasně, že hluboko ve mně něco hlodá a že mne to už narušilo... Je-li to úplné nervové zhroucení, je-li to srdce, nevím. (21. července 1948) Patrně jsem nemocen - ale doktor říkal, že mne nemůže vyléčit." (13. srpna 1948)

Nedlouho předtím navštívila nemocného Eduarda Beneše Amelie Posse-Brázdová, tehdy švédská chargé d'affaires v Praze, která ho znala už z doby jeho první emigrace. Přestrojena za posluhovačku, pronikla k Benešovi v Sezimově Ústí krátce před jeho smrtí (zemřel 3. srpna 1948). Beneš jí řekl o Peroutkovi: "Jsem přesvědčen, že to, co já sám už nemohu dělat, on může převzít a prosazovat - mezi všemi těmi, co jsou tam, on je jediný, který má formát člověka schopného vést - a jeho nedostatku praktických zkušeností se může jednak vypomoci spoluprací s jinými, a jednak on sám patrně vyvine nové schopnosti, vyžadované nutností. Rovněž Masaryk (TGM) a já jsme byli nepraktickými intelektuály, když jsme začínali... Řekněte Peroutkovi, že já mu plně důvěřuji a vím, že on bude dělat to nejlepší." (FP, str. 281)

Nelze pochybovat, že diplomatka nechala vzkaz diskrétně, ale bez prodlení Peroutkovi vyřídit. Peroutkovu reakci na něj pravděpodobně obsahuje dopis Steinbachovi z 21. července 1948: "... já jsem velký podvodník. Všichni se tady na mne dívají s velkými nadějemi, Češi i Angličani? Češi mi píší ze všech stran a posílají ke mně deputace, abych se ujal vedení emigrace, a mne to všechno nezajímá, a nikdo neví, že jsem úplně neschopen."

Tento dopis uzavírá třiapadesátiletý stařec slovy: "Churchill jednou povídal: Starého psa novým kouskům nenaučí". To je pravda. Tím končím." - Tohle si tedy vybral ze všech slov člověka, který mu byl "největším státníkem našeho století". Snad neznal slova, která Churchill napsal o oné chvíli v roce 1940, kdy v proudu německých vítězství převzal břemeno zoufalé situace: "Pociťoval jsem, že kráčím s osudem, a že všechen můj minulý život byl jen přípravou na tuto hodinu, na tuto zkoušku." (The Gathering Storm, 1948, kapitola 38).

Proč nemohl Peroutka převzít od zdrceného Beneše břímě tradice Komenského, Havlíčka a T. G. Masaryka, ke které se hlásil po všechen svůj minulý život? "Ztroskotanci úspěchem" pojmenoval Sigmund Freud druhou část svého pojednání "Některé charakterové typy z psychoanalytické činnosti" (Imago, 1916). Píše tam: "Psychoanalýza učí, že lidé onemocní neurózou následkem zmaření nadějí. Zmaření skutečného uspokojení je první (ač nikterak jedinou) podmínkou vytvoření neurózy. Tím více překvapuje, vskutku mate, když lékař objeví, že lidé příležitostně onemocní právě tehdy, když se jim má splnit dlouho hýčkané a hluboko zakořeněné přání."

Mezi Freudovými příklady se nachází případ lidsky výtečného akademického učitele, jenž mnoho let doufal, že se stane nástupcem mentora, který ho zasvětil do oboru. Když ho konečně kolegové informovali, že byl zvolen na místo penzionovaného mentora, začal váhat, snižovat své zásluhy, prohlásil, že není hoden nového postavení, a upadl do melancholie, která mu na léta znemožnila veškerou činnost: "Rozpor mezi takovými případy a pravidlem, že nemoc je způsobena zmařenými přáními, je řešitelný, když rozlišíme mezi vnějším a vnitřním mařením. Ve výjimečných případech lidí, kteří onemocněli úspěchem, se vnitřní maření naděje - odkrylo teprve odstraněním maření vnějšího, čímž byl dán signál k propuknutí konfliktu. Analytická práce ukazuje, že jsou to síly svědomí, které subjektu zakazují vytěžit dlouho touženou výhodu ze šťastné změny vnějších okolností."

Tak tedy snad nebyl Peroutka ve své jámě sám, patřil k třídě ochromených pacientů, třídě už dávno definované Freudem. Zda se tam ocitl následkem tlaku traumatických historických událostí, nebo - jak by mínili psychoanalytikové - následkem vlivů ze vzdálenější minulosti, nevíme. Může nám být útěchou, že to neví ani Freud: "Je nesnadný úkol objevit podstatu a původ těchto soudících a trestajících sil, jejichž neočekávané vynoření nás tak často překvapuje."

Nejskvělejší hodina

Peroutka si liboval v antických autorech. Asi znal Plútarchovo vyprávění, že když kdosi mluvil s obdivem o štěstí perského krále, tak mladého a mocného, Agesilaus odpověděl: Ano, ale v jeho věku trojský král Priamos také nebyl nešťasten.

Peroutka byl také dlouho mladý a mocný v důsledku nenuceného souladu svého nadání s potřebami a ideály první republiky. Neméně se osvědčil v katastrofách desetiletí 1938-1948. V letech mezi nacismem a komunismem se nebojácně zasazoval o právní a demokratický stát. Do deníku tehdy psal: "Moje situace je jako Ciceronova: Krok dopředu a čeká záhuba, krok dozadu - a čeká hanba." (FP, str. 46)

Ale místo tragického vyústění obtížil ho osud dlouhým, pomalým úpadkem v trpkém a bezvýsledném exilu. Nakonec by byl mohl právem říci své lásce i svým obdivovatelům se Shakespearovým Antoniem:

(Shakespeare, Antonius a Kleopatra, IV.15).

Raduji se tedy, když čtu v jeho deníku ze začátku roku 1948: "Lidé skoro zoufale čekají na článek ode mne, znepokojují se, když dlouho nepíši. Snad jsem se stal symbolem něčeho, a lidé čekají, zda ještě vyjde můj článek, jako v R.U.R. zoufale se dívají, zda žárovka ještě svítí." (FP, str. 50)

Jsem z těch, kteří ještě mohou dosvědčit správnost tohoto přirovnání. Prožívaje moderní Čapkův mýtus, dosáhl tehdy Peroutka svého zenitu. Ač žil ještě třicet let, byla to jeho nejskvělejší hodina.