Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Letošní přírodní katastrofa, jež postihla několik zemí střední Evropy včetně české kotliny a Prahy, nás bezprostředně konfrontovala se silami, které se naše technická civilizace pokouší podmanit a zregulovat. Staří Řekové těmto silám říkali živly a pokládali je za posvátné zdroje všech věcí, které mají "božskou" (neosobní, nadlidskou) moc. Od původního antického pojetí jsme se sice v důsledku nebývalého rozvoje "pozitivních" věd velice vzdálili, ale to ještě neznamená, že živly ztratily něco ze své působivosti a síly, jak jsme se o tom mohli při letošních mohutných záplavách sami přesvědčit. Na naše otázky a náměty odpovědělo několik vybraných osobností, mezi nimiž je i jedna, jejíž dům stál v pražském Karlíně?

1. Vnímáte srpnovou ničivou povodeň jako přírodní katastrofu danou souběhem nepříznivých faktorů (klimatických, geologických, civilizačních), anebo spíš jako výslednici nějakého hlubšího problému ve vztahu člověk - příroda? O jaký problém podle vás jde? Patří k tomuto problému i podcenění "slepých" sil přírody? A jsou živly opravdu slepé, anebo mají nějakou vlastní "inteligenci" - pokud ano, v čem spočívá?

O té velké vodě

A pršelo a pršelo a pršelo. Poškozené lesy už nedokázaly vodu přijmout. Miliony melioračních kanálků v podzemí polí a luk způsobily, že se voda rychle dostávala do potoků a rybníků. Rybníky byly plné, potoky a říčky napřímené regulací sváděly vodu rychle do řek. Velké přehrady se naplnily, ale dokud nepřišel závěrečný lijavec, tak se ještě dalo něco regulovat a mohli jsme být hrdí na kaskádu; Budějičtí ji mohli Pražákům závidět. Jenže ten lijavec přišel, a nebyl ledajaký? Pohroma přišla z nebe a velká voda valila se pak i podzemím. Při pomyšlení na to, co všechno se stát mohlo, si vlastně můžeme fandit, jak jsme to zvládli.

Vodu nelze domestikovat

V měřítku času lidské historie naší země to byla - podobně jako předtím na Moravě - povodeň výjimečná, hodná téměř role periodizace historických epoch. V měřítku času biologické evoluce nebo geologických proměn to však bylo samo o sobě nicotné. Významné by to bylo pouze tehdy, kdyby to signalizovalo začátek poněkud bouřlivější etapy vývoje naší části planety. To je ovšem docela dobře mo-né a řada indicií by tomu mohla nasvědčovat. Stačí si připomenout, že když se kdysi pradávno předchůdkyně dnešní Vltavy rozhodla téci přes údolí budoucí Prahy na sever do Labe, tak to musel být o moc větší "šrumec", i když asi ne úplně jednorázově. Z velkého jezera kolem budoucí Třeboně a Budějovic to bylo do Dunaje blíž - a až prohlodáním cesty mezi dnešním Orlíkem a Slapy se voda dostala na sever, hladina jižního jezera klesla a tím si uzavřela cestu k Dunaji. Nevím, jestli se to dělo kousíček po kousku, neboť i tichá voda břehy mele, nebo zda to byla obrovitá katastrofa, která vymodelovala naši krajinu. Vím jenom, že k modelaci krajiny přispívá obojí. Nepatrné dlouhodobé změny i katastrofické proměny se vzájemně doplňují, jinak nemůže být o žádné evoluci ani modelaci krajiny rozumná řeč. Ostatně v životě lidském to chodí taky tak! A v politice se taky střídají kumulace drobných změn a revoluce. Přirozenost světa potřebuje a provádí tu klidné, nepozorovatelné změny ve zdánlivě stabilním prostředí - tu zase šokující proměny. Máme vlastně štěstí, že ta maximální dávka nebeské vody u nás padala jenom několik dnů, a ne třeba několik týdnů. Zrovna tak máme štěstí, že se v našich poměrech se nemusíme bát posunů pobřežní linie, dokonce ani větších zemětřesení.

Vypadá to tak, že krajina na Moravě a teď v Čechách si malinko ozkoušela možnost změn. Nám se to samozřejmě nehodí. Pro řadu našich blízkých to je dokonce těžká životní rána. Nevíme ani, jestli je to začátek dětských nemocí nového uspořádání krajiny, nebo zda je to příznak skomírajícího stavu planetárního vodního režimu. Objev koloběhu vody bývá přece srovnáván s objevem krevního oběhu. "Prokrveni" jsme tedy byli povodněmi dost důkladně, ale taky dost jedovatě, to druhé už naší zásluhou. Tohle jsou ovšem jenom lidské příměry. Krajina je náš nadlidský partner, se kterým hrajeme o prostředí našeho života, ale který může mít své vlastní zájmy, nepodléhající lidským ekonomickým ani morálním měřítkům. Jsme pouze součástí krajiny, byť aktivními, jak při jejím utváření, tak poškozování. A vůči planetě nebo živlům jsme my lidé jenom v pozici těch živených a mnohdy nevděčných. Avšak chováme se a myslíme tak, jako kdyby to všechno bylo kvůli našim plánům na globální imitaci ráje (po vzoru turistických "paradises", které už stačily poničit většinu pěkných pobřeží).

Naříkat nad tím, že na nás příroda nebere ohled, je stejně chytré jako každý jiný nářek nad osudovým otřesem životních jistot. Ostatně, proč by měly zrovna živly brát ohled třeba na něčí zahrádku u řeky nebo na dálniční most? Nebýt koloběhu vody, nebyla by ta zahrádka, ani ten most, ani my sami. Někdo by ten koloběh vody možná raději převzal do vlastní režie, ale to naštěstí nejde. Voda se nenechá domestikovat tak důsledně jako domácí zvířata nebo konzumní lidé. Voda život dává i bere, je znamením koloběhu života, nejenom látkou koloběhu vody.

Problém je v nás

Nemůžeme ale nějak za ten nadměrný přísun nebeské vody, která se pak proměnila v záplavu mimořádných rozměrů? Možná je to přece jeden z projevů globálních zásahů do vodního a tepelného režimu planety. Každý poražený strom, každé vyrobené auto, sprej, lednička nebo igelitový obal poškozují nejenom své bezprostřední okolí, ale dohromady spouštějí řadu procesů, které jsou v planetárním měřítku pozorovatelné. Globálnost povodní je mementem pro globální civilizaci.

My lidé svým konzumním životem poškozujeme nejen okolní přírodu a celek planety, ale i sami sebe. Nemyslím teď na jedy ve vzduchu, vodě a jídle, ale na jedovaté odcizení sebe sama vůči vlastní přirozenosti, a hlavně na náš izolacionismus vůči živlům. Pro koho je bazén lepší než moře, vodovodní trubka lepší než potok a igelitová voda lepší než studánka nebo aspoň vodovod, pro toho je povodeň jediným připomenutím toho, že na světě působí voda, a nejenom lidské výrobky související s vodou. Voda je jedním z živlů, spolu s ohněm tím příslovečně nejživelnějším. My projevy tohoto živlu nejenom poškozujeme znečišťováním a stavbami, ale taky se od těchto projevů izolujeme. Nejenom igelitovými obaly na zbytky dobré vody, ale především izolací od toho, co ten živel znamená v nás: poškozujeme se izolací od spontaneity života! Z hlediska archaických nauk o živlech ale není jisté, zda nám chybí přiznaná vnitřní zkušenost s živlem vodním, nebo vnitřní přítomnost živlu ohně, tedy stoupajícího a hřejícího jasu, takže nám pak ta voda tolik vadí, ať už jako živelnost v nás, nebo přebytek vody v krajině.

Konzumní lidé jsou ochotní předstírat respekt jenom vůči tomu, kdo podobně jako oni záměrně pracuje pro svoji větší moc. Proto nemohou být zvířata, stromy, a tím spíše řeky partnery jejich mocenských smluv. Po redukci moci na moc ekonomickou se zvířata, stromy, řeky i kameny v nich staly materiálem technologií, které uspokojují potřeby konzumní společnosti. S lidmi jako s jednotlivými živými přirozenostmi se stalo totéž, ale o tom se nehodí mluvit. S živly se to ale nejspíš nepovede; aspoň pokud celá stará moudrost mnoha kultur není jenom oním útěšným nesmyslem, za jaký jej považují všichni hlasatelé definitivní pravdy, ať už jde o vyznavače ťpravého náboženství", "lidské morálky", "práce", "pokroku", "pozitivního poznání", "vědeckého ateismu", "veřejného mínění", nebo mediálního kultu "osobností".

Živly jsou živelné, nelze je posuzovat našimi měřítky. Proto se o nich kdysi mluvilo jako o smyslových projevech božství. My žijeme v rámci jejich hry, ne naopak! Můžeme a máme bojovat s povodní nebo požárem, ale nemáme a nemůžeme bojovat s živly samotnými, ledaže bychom chtěli zkusit vytvořit igelitové potomky v igelitovém světě, ale i tehdy by se přirozenost lidská i živlová zase nějak ozvala.

Co všechno voda vzala a dala

Povodeň ničila i zabíjela, vzala si několik lidských životů, tisíce lidských domovů, majetky, památky, životy zvířat, úrodu, stromy na březích. Vzala nám i část zapsané lidské paměti, ať už v podobě knih, archivních dokumentů, nebo harddisků, a doničila obrovské množství harampádí ve sklepích.

Voda nám vzala kus paměti a dala nám k zapamatování zkušenost moci živlu. Památky kupodivu odolaly většinou lépe než novodobé stavby (třeba Karlův most i most v Písku vydržely, zatímco dálniční u Kralup nikoliv). Protože pocházím z říčního mlýna, v němž byly záplavy častou neblahou zkušeností, která ovšem díky umu dávného stavitele a rozumu (vyvlastněného) mlynáře nikdy nenabyla tragických rozměrů, neumím sdílet povšechné nářky na povodeň. Snad to není cynismus, ale zkušenost toho, že tohle voda dělává - letos víc. Naše sídla moci, vzdělanosti i kulturních depozitů, která jsou často umístěna pěkně u řek, jsou přece víc než povodněmi ohrožena něčím jiným: sídla moci zpupností mocných, sídla vzdělanosti a památky zase všeobecnou honbou za ziskem.

V přímém přenosu

Ač nejsem přítelem televize, přesto musím uznat, že zpravodajství České televize nepřekračovalo příliš míru vkusu při záběrech lidského neštěstí a poskytovalo obraz situace, nakolik to šlo. Za symbolický považuji osud lachtana Gastona a jeho medializaci: Povodeň odnesla vodního tvora, kterému špinavá řeka nemohla poskytovat prostředí k přežití, ale dočkali jsme se i verze o plavbě za svobodou. To bych raději viděl a slyšel, kdyby někdo poničenou pražskou dopravu a tehdy zabahněnou Kampu chápal jako příležitost k osvobození Prahy od tyranie aut a podbízení se turistickému průmyslu. Nechci ničit auta, ani vyhánět turisty. Ale hrozí nám snad hlad, abychom se museli prostituovat do té míry, že lákáme k úplatnému očumování toho, co je nám drahé? Centrum Prahy skoro bez aut a s polovinou turistů bylo aspoň chvíli zase jednou centrem města - byť poškozeného - a ne autodromem a lunaparkem. A černý povodňový humor konečně osvěťil skomírající lidovou slovesnost.

Bilance

V extrémní situaci se hodně lidí zachovalo zase jednou lidsky, skvěle pracovali záchranáři; na druhé straně ale zklamala část novodobé stavební techniky a stranické byrokracie. Při pomyšlení na možné častější reprízy to znamená, že pro celek státu to je k přečkání i bez žebroty. Ekonomicky vzato způsobila ta povodeň jenom tolik škody, co přibližně jeden rok působení našich "bankéřů". Škoda jen, že voda teče shora dolů pouze ve smyslu gravitačním, a ne tak, že by napřed vyplavila ty, kdo se i skrze ni pokoušejí urvat větší ždibec.

***

Tomáš Škrdlant, esejista a režisér
dokumentárních filmů

Hlavou proti vodě?

Když se dětí, ale i učitelek zeptáte, co že je to voda, nejčastěji uslyšíte: "Há dvě óóó." Jen málokdo a málokdy pocítí, že je to živel, mocný, temný a ženský živel, který nás obklopuje a který obsahujeme. Jsme z něho zrozeni, přitahuje nás i děsí a má v hlubině naší duše své důležité místo, stejně jako další živly: Oheň, Vzduch a Země.

Všechny živly jsou archetypy - něco, co se člověk současné civilizace snaží vymýtit ze svého vědomí, avšak nemůže zabránit tomu, aby mytické myšlení dál pracovalo v našem nevědomí. Všimněme si, jak hluboce jsou vodní přirovnání zastoupena v jazyce, kterým mluvíme: do čeho všeho se noříme, v čem všem se topíme, hledáme prameny a zdroje, jdeme proti proudu, nebo plyneme s proudem, dotkneme se dna, nebo se konečně nadechneme nad hladinou, unášejí nás vlny naší mysli, spíme, jak když nás do vody hodí, naše trpělivost přeteče, rosteme jak z vody, žízníme nejen po tekutinách, příležitost nám protekla mezi prsty, nevstoupili jsme dvakrát do téže řeky, protože čas plyne jako voda. Vyřešíme-li nějaký problém, vlastně jsme ho rozpustili: solution - řešení - roztok. Dokonce i odpouštění je skutek tekutý a neuchopitelný.

Koloběh vody v přírodě byl, vedle střídání dne a noci, možná prvním setkáním člověka s cirkularitou, s proměnou, která je zároveň i návratem, s re-cyklací.

Je-li voda živel, můžeme ji vnímat jako bytost. Můžeme si s ní rozumět, nebo nerozumět, můžeme k ní mít důvěrný, nebo naopak odtažitý vztah. A z každého vztahu, jsme-li pozorní, se můžeme dozvědět něco důležitého o sobě.

Půjdeme-li ještě dále v metaforickém hledání lidského vztahu s vodou, pak i umění kormidelnické (Aristotelovo techné kybernetiké) je novým a stále významnějším uměním (i vědou) doby postmoderní. Kybernetika - věda o řízení a komunikaci v živých organismech i strojích - viditelně proměňuje náš život. Méně zatím proměňuje naše chápání skutečnosti. Vztahu člověka a vody můžeme tedy porozumět nejen archetypálně a myticky, ale také systémově, což se nijak vzájemně nevylučuje.

Bojovný duch revolučně-průmyslového novověku reagoval na každý odpor vypovězením války. Tak jako dobýval a zotročoval jiné světadíly a kultury, snažil se (a stále se snaží) pokořit i všechny živly. Dobyvatelé vzduchu, pokořitelé ohně, těžaři zemských hlubin, vládci moří - ještě pořád tak sami sebe vnímáme. Náš přístup je tvrdý - možná v něm ktví kámen úrazu celé naší civilizace. Živly nám sice slouží, ale - otroci se odjakživa bouřili. Pokořené a účelově zapřažené živly se ukazují být nebezpečnější než ve své přírodní nespoutanosti. Vytváříme a neustále zvyšujeme jakýsi ontologický dluh tím, že živlům upíráme jejich svobodu. Veškeré katastrofy a nezdary svádíme na únavu materiálu, lidský či technologický faktor, povolený ventil, chybný výpočet, vadnou pneumatiku a podobně. Vždy, když se nám situace vymkne z rukou, objevíme a označíme nějakou jednoduchou příčinu. Jasnou a mechanickou. Ale nejsou všechny ty živelní pohromy jen vedlejšími produkty toho, jak nakládáme se samotnými původci těchto katastrof? Někdy tomu říkáme daň, ale není to spíš dluh, který narůstá a jednou bude vybrán i s úroky?

Povodně, potopy a záplavy najdeme v mýtech a tradicích mnoha kultur a civilizací vždycky jako trest za život v nesouladu s vyšším smyslem skutečnosti, ať už byl vnímán jakkoliv. Od sumersko-akkadské tradice přes babylonský epos o Gilgamešovi a Homérovu Íliadu až k biblické potopě. V té se však vedle zkázy objevuje něco nového: naděje. Znovuzrození z vody. Voda na rozdíl od ohně neničí definitivně. Je měkká a dává naději. Příležitost vzpamatovat se. Voda křísí, a také křtí znovuzrozený život. Tím se potopa liší od požáru, živel Vody od živlu Ohně, kterým podle bible teprve zanikne ten druhý, dnešní svět (2Pt 3,10).

Požár je finální zánik. Rozplynutí v prach. Očista - definitivní a nevratná. (Pád do Slunce, srážka s kometou, oheň jaderné fúze.) Potopu však lze mytologicky a archetypálně brát jako varování a nabídku nového počátku, jako výzvu ke změně vztahu vůči světu, životu, vůči sobě samému. Voda vždycky nese možnost znovuzrození: plodová voda, živá voda, Duch vznášející se nad vodami. Vzkříšení a křest. Zkusme takto rozumět i stále častějším a ničivějším povodním a záplavám posledních let.

Ekologicky i mytologicky můžeme zahlédnout příčinné souvislosti mezi nebývalou ničivostí a nepředvídatelností současných záplav a naším necitlivým zacházením s vodou i s krajinou. Meliorace, přehrady, regulace řek a potoků, odlesňování, snižování schopnosti krajiny zadržovat vodu - to všechno jsou vlivy, které se sčítají, násobí (jakkoliv nespočitatelně a nepředvídatelně, protože "živelně") a proměňují lokální i globální klimatické cykly a celý zavodňovací režim krajiny. Stále větší průmyslové a obytné aglomerace vyzařují stále více tepla, čím dál větší povrch země je pokryt neprostupným kobercem betonu a asfaltu, krajina už vodu nevstřebává, ale odvádí ji co nejrychleji pryč. V krajině zmizely remízky, meze, vsakovací strouhy, záchytné rybníčky, mění se populace půdních organismů i mikroorganismů od bakterií přes žížaly až po krtky. Snižuje se tak schopnost i té dosud odkryté, zemědělsky obdělávané půdy zadržovat vodu.

Bez lidského zásahu tíhne každý vodní tok ke stavu dynamické rovnováhy mezi kinetickou energií vodního proudu a objemem i charakterem splavenin (všeho, co voda unáší a přemísťuje, zejména při povodních). Vytváří si tak vlastní tvar řečiště i podobu údolní nivy. Na narušení této rovnováhy regulačními úpravami odpovídá řeka akceleračním procesem: Čím větší je odchylka od přírodního stavu, tím silnější je erozní tlak působící na stavby, které stojí v cestě přirozené tendenci toku k dynamické rovnováze. Extrémní erozí dna i břehů se tok snaží vrátit ke svému původnímu tvaru řečiště, nebo není-li to možné, hledá nový stav dynamické rovnováhy.

Už koncem 19. století vznikla v Rakousku-Uhersku služba hrazení bystřin s cílem rychle a bezpečně převést povodňové průtoky. Přirozené chování řek - eroze, meandrování, transport a ukládání naplavenin, dočasné změny řečiště - to vše začalo být považováno za škodlivé jevy, kterým je nutno zabránit. Na hrazení bystřin navazovaly souvislé úpravy navigace, včetně napřimování toků. Hlavním cílem bylo a dodnes je to, aby voda protekla krajinou po stanovených trasách, nepřekvapovala nás žádnými změnami, tekla pokud možno rovně a spořádaně a neobtěžovala nás svou živostí a nevypočítatelností. Člověk tak vlastně kolonizoval území, na které si voda vždycky činila nárok. Její životní prostor. Pokusil se zahnat ji do rezervací, podobně jako původní obyvatele dobytých kontinentů.

Jsou živly slepé, nebo mají svou inteligenci? Inteligence je hodně lidský pojem, stačí když ho aplikujeme na zvíře - a už je jako měřítko velmi pofiderní. Kdosi řekl, že každé zvíře je maximálně inteligentní, poměřováno schopností interagovat a spolupracovat se svým okolím. Možná že vhodnějším pojmem než inteligence tu bude životnost, nikoliv v současně převládajícím smyslu jako délka života, ale ve smyslu schopnosti života. Zkusme tímto spektrem poměřit noosféru s hydrosférou.

Možná, že důležitou vlastností životnosti je paměť. Mají živly paměť? Současný "vědecký" přístup takový předpoklad odmítá. Pro vědce je nepřijatelné, že by přírodním jsoucnům, stavům či pochodům náležela svébytnost: že by byly nadány pamětí, že by jejich existence zahrnovala minulost a odrážela vlastní zkušenost - zkrátka, že by účinky, chování, povaha věcí mohly spočívat v příběhu, a nikoliv v pouhém průběhu.

Je-li voda spoutána, nebouří se okamžitě. Dlouho trpně a zvědavě zkoumá, co jí to náhle stojí v cestě. Pak se začne přizpůsobovat - přijímá vnucený tvar. Má už takovou trpělivou povahu, nespěchá, tiše břehy mele - a nakonec dosáhne svého. To my lidé reagujeme jinak: Prudce a okamžitě, bez ohledu na sebepoškození (hlavou proti zdi), chceme vše změnit tak, jak se nám zrovna zalíbilo - anebo bezradně rezignujeme. Voda si zatím počká na svůj čas - a pak náhle teče tam, kde před lety. Je to slepá bezohlednost, nebo prozíravá, inteligentní reakce na naši bezohlednost?

žObjektivníž přístup upírá přírodním skutečnostem vše, co by z nich činilo bytosti s vlastní přirozeností, a ne pouze soustavy (systémy), jejichž vlastnosti lze převést (redukovat) na chemickou a fyzikální podstatu složek, na které jsme je sami předtím rozložili. V případě živé bytosti (člověka) začíná být taková redukce chápána jako nesmyslná a zavádějící. Jde-li "jen" o živly, zdá se to být stále ještě v pořádku.

Ale voda si pamatuje a čeká. Někde už začíná svou trpělivou, neměnnou naléhavostí měnit i naše myšlení: Ve Spojených státech a v některých zemích severní Evropy už lidé vracejí vodním tokům jejich původní koryta. U nás však, sledujeme-li urputné obnovování stále stejných regulací poté, co jsou povodní zničeny, nabízí se obraz zaslepené a neinteligentní nepoučitelnosti: Hlavou proti zdi! Hlavou proti vodě! Jednou přece ta řeka musí pochopit, že tudy nesmí téct!

Anebo možná jednou my pochopíme, že skutečnou cestou není souboj, ale spolupráce. Ne boj o přežití, ale spolužití. Ne hlavou proti vodě, ale hlavou (i srdcem) s vodou. Ne s kapalinou H₂O, ale s živlem, s bytostí, se vzácným a inteligentním partnerem našeho života vezdejšího. Voda nám ukazuje cestu tím, že ji sama vytváří. Vine se přirozeně a neuchopitelně jako naše životy.

Jsem filmový dokumentarista, a tak mě obrazová podoba krize našeho čím dál konfliktnějšího vztahu s vodou samozřejmě fascinuje. Jak v kapce vody se tu zrcadlí i náš střet s ostatními živly a celou přírodou kolem nás i v nás. Představuji si film jako přemýšlení v obrazech, odkrývající archetypální i ekosystémové souvislosti lidského počínání na celé planetě. Zatím téma domýšlím a sháním na film peníze.

Hana Brajanoski-Musilová, scenáristka

Možná nebudu mluvit jen za sebe. Poslední roky sleduji měnící se roční období v závislosti na četnosti výjezdů z naší metropole. Vždycky mě to zaskočí. Kvetoucí zahrady, pak nažloutlá pole a najednou zabarvené listí na stromech. Jako by se mi příroda měnila mezi prsty a zároveň mi unikala, vymaňovala se. Žila si svým životem a nijak se nevzrušovala tím, co já na to. Tento fakt mě znepokojuje, stejně jako rychle měnící se počasí. Když jsem na jaře zažívala bouři na venkově, při níž jsem ve světle svíčky pozorovala stromy na zahradě, které se ohýbaly ve vichřici jako sirky, cítila jsem tu mocnou sílu, při níž se člověku tají dech. Ale jen pro ten okamžik, protože paměť moc dobrou nemáme. Když se pak v srpnu začalo naplňovat koryto Vltavy, příroda v srdci Evropy se ukázala ještě mnohem silněji ve své nevyzpytatelnosti. Ukázala, že pro ni neplatí hranice nebo zákony měřitelné lidským rozumem. Ne, tato velká Matka si žije svým vlastním životem. To jen my stojíme občas pořádně zaskočeni, když nám ukáže některou ze svých nesčetných tváří. Jako bychom se domnívali, že příroda ve svých cyklech a ve své vlastní inteligenci se řídí délkou jednoho malého lidského života.

Srpnová povodeň znovu potvrdila, že se svým životním stylem a hodnotovým žebříčkem natolik vzdalujeme souznění s přírodou, že nás jakýkoli projev její síly dokáže ochromit a zastihnout zcela nepřipravené. Zdá se, že čím víc člověk má, čím víc si nedokáže představit svůj život bez elektřiny, vody, telefonu a dalších neocenitelných nikoli výhod, ale součástí života, tím víc je zranitelný. Přestože žijeme ve světě stále dokonalejších informačních technologií, člověk jako "pán tvorstva" v poslední době dokonale selhává. Ale stejně je nepoučitelný. Nedostatek pokory a neschopnost vidět přírodu a svět z jiné než z té své perspektivy, to může být pro lidstvo fatální. Že by mohla povodňová zkušenost naše chování a vnímání přírody výrazně změnit? Snad, v případě, že nás tvrdě zasáhla osobní zkušenost. Nebo pokud patříme k těm citlivějším. Nevím, co se by se mělo ještě stát, aby tomu tak bylo? Mezi velké optimisty nepatřím. Možná je problém v té naší paměti.

Často se mi vrací jeden obraz. Povědomé ulice jsou zahaleny do neprůhledné šedi a ponořeny do zlověstného ticha. Zmizela auta, ty pouliční stopy dnešní doby, a nikde ani živáčka. Jen ty zvuky. Sirény, tlampače a občas vrtulníky. Najednou mám pocit, že jsem v jedné boční ulici zahlédla Golema. Jeho chůze je klopýtavá, jako by měl každým okamžikem přepadnout dopředu; oblečený do staromódních vybledlých šatů. Přesně tak, jak ho popisoval Gustav Meyrink. Nebo to byl jen stín? A pak mi to dochází. To, čeho se doopravdy děsím, je mazlavá, blátem zabarvená voda, která se vylila ze svých břehů a zaplavuje mou ulici. Těžko uvěřitelná skutečnost se prolíná se záběry z televizní obrazovky. Ano, televize jako médium má zase jednou možnost ukázat svou jedinečnost a skutečnou moc... A hlas z tlampače opakuje donekonečna: "Občané Starého Města a Josefova, okamžitě se evakuujte!" Mrazivá realita bolí, stejně jako poznání, které přijde jen tak mimochodem: dům, v němž řadu let bydlím, stojí na písku. Můj svět se lehounce otřásl v základech. Jako by hledání pevného bodu bylo jen přeludem?

Za pár dní pak voda opadla a po několika nedělích se život aspoň na oko vrátil do starých kolejí. Přešly i stále se vracející sny o povodních s tou těžkou, plíživou atmosférou, při nichž se člověk budí se studeným potem. Stačí mi však jediná procházka Karlínem, aby mi znovu došlo: Pro mě už nikdy nebude nic jako dřív. Možná proto, že jsem v těch zpustošených ulicích zahlédla Golema.

***

Ján Zákopčaník, meteorolog
a televizní moderátor

Citát Filóna Alexandrijského, který stojí v záhlaví vašich otázek ("Tak jako jsou slova složena z písmen, tak se i všechny látky skládají ze čtyř živlů"), je vyjádřením, které má principiální význam. Oč lépe bychom na tom mohli dnes být, kdybychom mu rozuměli do odpovídající hloubky. Vzájemné působení či "soužití" těchto čtyř živlů plodí četné a pestré formy, které potřebují přiměřenou míru stability a harmonického souladu, aby mohly trvat. Avšak mezi Ohněm, Vodou, Vzduchem a Zemí je zároveň potřebné i určité napětí představující hybný impuls tvorby a vývoje.

Klade se tedy otázka: Jsou i katastrofy součástí evoluce, tedy faktorem, který po sérii postupných kroků nastupuje jakoby nečekaně a skokově posouvá vývoj dál? Takových příkladů je dostatek. A jsou katastrofy, které nepřinášejí nic než destrukci? I tady bychom si, možná po určitém váhání, troufli uvést dost příkladů. Značí to tedy, že přírodní síly jsou či mohou být někdy takzvaně slepé?

Třeba u živlu Vzduchu, když už jsem meteorologem, bych snad jako příklad jisté hravosti mohl uvést oblaka. A nápady zde nescházejí, co říkáte? Ovšem abychom byli schopni posoudit, zda se živlům jejich nezměrný potenciál může někdy tak říkajíc vymknout z rukou, je nutné nejprve pochopit, jakým způsobem jsme s nimi, a tedy s tvůrčím potencionálem jimi vyjádřeným, spojeni my sami. A nejen pochopit, ale na svém těle bychom měli tuto spolupatřičnost také prožít a procítit. Pak bychom asi neměli potřebu klást otázky, zda jsou tyto síly vědomé, inteligentní a nakolik mohou být slepé.

Nemalý háček spočívá v tom, že onu případnou neúplnost v porozumění úvodnímu citátu nelze doplnit tím, že si někde něco přečtu nebo vyslechnu. Důvodem je jistá jednostrannost v přístupu k veškerenstvu, kterou pěstujeme už řadu století. Mám na mysli karteziánsko-newtonovský obraz světa, z kterého především stále ještě vycházejí vědecké postupy, ale který se nachází rovněž v pozadí běžných společenských úvah a procesů. V jeho důsledku je Země vnímána jako cosi v podstatě neživého, což ovšem odráží tím pádem pouze malou část skutečnosti. Prožíváme dobu, ve které jsme vědomí člověka omezili jen na oblast hlavy. Jako by jedinou cestou vedoucí k poznání bylo myšlení. Tím jsme však opustili mnohorozměrnou oblast empirického života a uzavřeli se v jistém smyslu do umělého světa myšlenek. Proto dnes obvykle už nejsme schopni vnímat jemnější energetické oblasti bytí, proto jsme pouze výjimečně schopni prožívat bytostnou spolupatřičnost s jinými tvory, s rostlinami, s planetou. Už nevnímáme, jak naše cítění a myšlení působí na okolí. Nyní jsme hluší a slepí k tomu, co nám na tyto postoje a činy přichází v odpověď, dokonce se domníváme, že žádné takové odpovědi ani nejsou.

Co má punc vědeckosti, je i dnes s důvěrou přijímáno jako pravdivé. Pochopitelně, ani vědě nelze upřít právo na omyly a neúplnost poznání. Mýlíme se všichni, rozhodující je opravdovost úsilí, čím je živena a kam nás směřuje ona vnitřní motivace, která je za každým počinem člověka. Všeobecně platí, že čím člověk více umí, více zná, tím nepatrnější si připadá. Takovým lidem se pak nestává, že by si osobovali právo rozhodovat o tom, co fakta ještě jsou, a co už nikoli. Věda si takové právo osobuje, přestože exaktní vědecký přístup uznává jen část skutečnosti za realitu a jen nepatrnému zlomku veškerenstva přiznává inteligentní vědomí. I proto se nyní nacházíme v tak svízelném období. A jeho zvládnutí jsme si velice ztížili právě tím, jak jsme i vlastní vědomí zredukovali dokonce na méně než pouhou fyzickou rovinu. Když jsme ale utlumili své schopnosti vnímat další roviny bytí, pro něž je lidská bytost uzpůsobena, nutným důsledkem je, že nyní nejsme schopni dostatečně pochopit a posoudit, o co vlastně jde a jak daleko jsme už zašli.

Takže pokud se tážete, zda vnímám žsrpnovou ničivou povodeň jako přírodní katastrofu danou souběhem nepříznivých faktorů..., anebo spíš jako výslednici nějakého hlubšího problému ve vztahu člověk - příroda", pak z mého pohledu to nejsou dvě možnosti, ale jen dvojí vyjádření téhož. Existuje totiž úzká provázanost všech našich postojů a činů s děním na této planetě, protože existuje Jednota veškerenstva, s níž jsme všichni spojeni. Zkusím dát příklad, ale neberte ho jako "předpověď počasí", jde mi jen o názornost: Kdyby do oceánu spadl obrovský balvan takovou rychlostí a pod takovým úhlem, že by vyvolal vlnu, jež by se přelila přes celou planetu, nepovažoval bych to za "náhodu".

Doufejme, že podobné pohromy změní naše chování a vnímání přírody. Jinak by pro člověka ztratily smysl. Samozřejmě není účelem, abychom se sil přírody báli. Respekt je namístě, ale strach? Ten ochromuje. Uvědomme si při této příležitosti, že se bojíme především toho, co neznáme. Poznávejme! Jen na základě zkušenosti, že pravdy, které jsme přijali za své, skutečně fungují, dosáhneme klidu a jistoty pro své příští jednaní. Jiní nás mohou inspirovat, ale zodpovědný člověk je vždy obezřetný, a vše, co slyší a vidí, bedlivě zkoumá. Máme spolehlivou výbavu, spolehlivý návod jak nezabloudit - etalon ctností, který je součástí přirozenosti každé lidské bytosti. Stojí za to ho "vyhrabat" z hloubi své podstaty, a ovšem také se naučit ho důsledně používat! Tak se posuneme - kromě jiného - od strachu k potřebnému respektu ve vztahu k silám přírody.

Kéž bychom nezapomněli nejen na ničivou povodeň, ale především na naději, neboť povodňové drama přineslo i jednu dobrou, nadějeplnou zprávu. Ukázalo se totiž, že je mezi námi stále ještě dost těch, kteří ochotně pomáhali a bez velkých gest i slov dokládali, že člověk člověku stále ještě dokáže být spolubližním. Ba že to považuje za cosi zcela přirozeného. Je škoda, že se k sobě umíme chovat bratrsky, jenom když nás skřípne nějaká pohroma. Tehdy jsme jakoby mávnutím kouzelného proutku vedeni pocitem lidské solidarity a přes všechno relativizování, kterého se v běžném životě dopouštíme vůči dobru, pravdě, slušnosti, etice a ctnostem, toto tiché vedení s pozoruhodnou samozřejmostí a lehkostí následujeme. Jak je možné, že se pak dokážeme tak rychle sami sobě vzdálit? To snad mají ty katastrofy přicházet tak často, abychom mezi nimi nestihli zapomenout?! Sami přece říkáme: Kdo chce kam, pomozme mu tam...

Takže mne nejvíce zasáhlo, že je stále ještě dost lidí, kteří brání tomu, aby se za těmi třemi tečkami v předchozí větě neodvratně objevilo něco hodně nepěkného.