Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

* * *

I.

II.

III.

Byli jsme svědky toho, že síla náboženských symbolů se ve spojení s politickými zájmy může stát destruktivní silou, zdrojem násilí. Nyní je třeba se ptát: Jak je možné použít sílu víry k utváření kultury vzájemného respektu, civilizace, v níž různost nebude vnímána jako ohrožení, nýbrž jako možnost vzájemného obohacení? Jaký pokrok v náboženství by měl nastat, abychom se místo strachu ze střetu civilizací mohli těšit z kultury sdílení?
Co mohou náboženství (a konkrétně křesťanství) udělat pro to, aby proces globalizace byl transformován v kulturu komunikace?

IV.

V.

VI.

VII.

* * *

(Rozhovor s Tomášem Halíkem po udělení Templetonovy ceny)

Jůn: Už převážila radost nad onou pokorou, kterou jste cítil bezprostředně po zprávě z Templetonovy nadace o udělení ceny?

Halík: Když se člověk ocitne v tak vznešené společnosti držitelů Templetonovy ceny, tak si samozřejmě nejdřív připadá opravdu hodně, hodně malý. Pak jsem si ale uvědomil, že to je především určitý morální závazek. Že to, co od nynějška řeknu a napíšu, bude vnímáno více vážně a že člověk prostě musí převzít tuhle zodpovědnost.

Jůn: Bude to mít vliv i na váš další postoj vůči civilizačně nebezpečnému, militantnímu ateismu?

Halík: Snažím se ukazovat, že dnešnímu světu hrozí dva extrémy. Jednak je to náboženský fundamentalismus, a nyní také "nový ateismus", o němž mluvíte. Oba extrémy se sobě velice podobají ? asi jako sourozenci. Potřebují jeden druhého a spojuje je představa, že je velmi jednoduché mluvit o Bohu. Myslím si, že Dawkins a jemu podobní se v dnešní Británii vymezují vůči Bohu chápanému jako primitivní vědecká hypotéza, čili vůči Bohu, který má podobné rysy jako Bůh fundamentalistů. Ani já nevěřím v takového Boha, kterého popírá Dawkins, jenže u nových ateistů je ten problém, že si vybrali jako pars pro toto tuto formu náboženství a generalizují svou představu na náboženství jako takové.

Jůn: Řada pozorovatelů v západní Evropě a v Americe se domnívá, že militantní ateismus s jeho morálním relativismem a politickou korektností v boji proti křesťanství v poslední době spíše vítězí. Pokud jde o náboženství, nastínil jste ve svém slavnostním proslovu optimističtější vizi...

Halík: Už od konce minulého století začal určitý boom náboženství obecně. Samozřejmě, ne všechny nové formy náboženství byly vítané. Zvláště došlo k pronikání náboženství do politické sféry, jak o tom psal Gilles Kepel ve svém bestselleru Boží pomsta pojednávajícím o nástupu tří abrahámovských náboženství. Po 11. září 2001 se situace ještě vyhrotila a v té souvislosti také Jürgen Habermas napsal, že žijeme v "postsekulárním" věku, jak jsem se o tom zmínil ve své řeči.
Pokud jde o mne, snažím se ukázat, že náboženství nemizí, ale transformuje se do nových podob a projevů. I zmiňovaný náboženský fundamentalismus je vlastně moderní jev. Dovolává se tradice, ale v podstatě je antitradiční. Jde o reakci na liberální proudy v náboženství, jak to původně známe z protestantského fundamentalismu - právě odtud získal náboženský fundamentalismus svůj zevšeobecňující název.
K veliké změně došlo v tom, že obrovské skupiny lidí se cítily ohroženy "westernizací" světa, a tak začaly používat islám jako politickou ideologii a způsob vymezení etnické či kulturní identity. I v křesťanství se objevily podobně radikální proudy, třeba Religious right v Americe, což mi není příliš sympatické.
Z druhé strany a trochu optimističtěji nahlíženo, vidím přece jen rostoucí hledání spirituality. Například celosvětová reakce na nového papeže Františka mi připadá symptomatická. Mimo jiné ukazuje na to, že náboženští vůdcové mají v dnešním světě obrovskou autoritu. Když někam přijede papež nebo dalajláma, tak tam proudí mladí lidé, aby jim naslouchali. Zatímco když někam přijedou politici, tak je nikdo nevítá, nebo je vítají spíš rajčaty.
Obrovskou politickou roli sehrál už Jan Pavel II., a teď je to papež František, který zase zdvihá autoritu církve a mnozí zklamaní lidé se znovu navracejí nebo přinejmenším velmi pozorně naslouchají a citlivě vnímají pohyb k větší důvěryhodnosti a autenticitě náboženské autority.

Jůn: A jak je tomu podle vás v oné malé xenofobní "ateistické" zemi zvané Česká republika?

Halík: O nás se říká, že jsme nejateističtější země světa, ale nemyslím si, že to tak je. Často poukazuji na to, že hlavní linie dnes nevede mezi tzv. věřícími a nevěřícími, ale mezi těmi, kterým se anglicky říká "dwellers" a "seekers", mezi zabydlenými a hledajícími. Jestliže se tvrdí, že klesá počet věřících, děje se tak, protože ztotožňujeme věřící jen s těmi zabydlenými, s těmi, kteří jsou stoprocentně identifikováni s náboženskými institucemi - a těch skutečně ubývá. Ale zároveň ubývá i přesvědčených ateistů. Navzdory hlasitosti a agresivitě "nového ateismu" se v podstatě jedná o pár mediálně známých lidí, ale není to žádné veliké hnutí.
I mezi těmi, kteří se v České republice označují jako nevěřící, je spousta hledačů. Když s nimi chvíli mluvím, tak většinou zjišťuji, že to jsou spíše agnostici než ateisté. Někteří jsou antiklerikálně zaměřeni, jiní jsou vůči náboženství apatičtí a pro další je typický náboženský analfabetismus, který jim dovoluje vyjadřovat se o tom, co pořádně neznají, velmi razantně.
Jedná se tedy o pestrou škálu postojů, a měřit duchovní stav společnosti jenom podle toho, kolik lidí se přihlásí k církvi, je velmi povrchní kritérium.
Ze zkušenosti vím, že mnoho hledajících i ještě nehledajících agnostiků velmi dobře reaguje na to, když se mezi náboženskými lidmi a reprezentanty církve objeví takoví, kteří jsou ochotni s nimi vést dialog. V posledních pětadvaceti letech jsem například pokřtil po velmi důkladné dvouleté přípravě více než tisíc mladých lidí a počet žadatelů o křest každým rokem stoupá. Jsou to vesměs velmi otevření, vzdělaní lidé, takže potenciálních zájemců je v naší společnosti mnoho, ale bohužel na straně těch církevních institucí je málo těch, kteří jsou schopni a ochotni s nimi pracovat takovým způsobem, jaký tito lidé očekávají. Nelze jim pouze předkládat doktrínu, ale je třeba s nimi hovořit v dialogu. Evangelizace formou monologu je naproti tomu spíš náboženská indoktrinace, na kterou jsou lidé v postkomunistickém světě alergičtí. Opravdová evangelizace by měla probíhat formou dialogu a "inkulturace", to znamená prostřednictvím hledání záchytných bodů v žité kultuře společnosti. Měli bychom být citliví na otázky, které si lidé kladou, a snažit se na ně podnětným způsobem odpovídat, a tím také odpovědět na projevující se žízeň po spirituální dimenzi života a po určitém způsobu duchovní praxe. Často slyším, že se mezi mladými lidmi v manažerských profesích ozývají hlasy: "Tato doba splnila nad očekávání všechny mé materiální požadavky, ale přesto se cítím vnitřně prázdný. Potřebuji nějaký spirituální zdroj, jenomže když zaklepu na dveře fary, tak tam nenacházím to, co hledám. Najdu tam informaci, kdy je bohoslužba, kdy je možné pokřtít dítě nebo pochovat nebožtíka, ale na žádost o nějaké duchovní doprovázení mnozí duchovní odpovídají rozpačitým krčením ramen." Tito lidé pak hledají naplnění v různých kurzech jógy, východní meditace a podobně. Pokud se však v církvi najdou ti, kteří se budou snažit víc vyjít vstříc těmto reálným duchovním potřebám lidí, pak se církev nemusí o svou budoucnost bát.

Jůn: Působíte na akademické půdě, což je specifické prostředí - existuje i tam určitý odpor vůči církvi a institucializovanému náboženství?

Halík: Uvědomuji si, že má pastorační zkušenost je velmi limitovaná působením v akademickém prostředí. Například zjišťuji, že mezi mými kolegy, profesory Univerzity Karlovy, je možná větší procento věřících než v jiných společenských vrstvách s nižším vzděláním. Obávám se spíš budoucnosti tzv. lidové církve, protože mezi lidmi je konkurence v podobě pokleslé ezoteriky, laciné spirituální nabídky a nejrůznějšího zábavního průmyslu opravdu velká.
Osobně si myslím, že církev má dnes více šancí oslovit spíše myslící a vzdělané lidi, protože právě jim může leccos nabídnout. Tam, kde nejsou kulturní předpoklady, tam je obtížné argumentovat, a tam také mají bohužel šanci některé sekty a podobně.

Jůn: Bude tedy na těch vzdělaných, aby byli v 21. století "novými apoštoly"? Jak na to?

Halík: Ano, vzdělání je nezbytný předpoklad takové mise a v tomto smyslu bych chtěl využít i získané prostředky spojené s cenou na činnost České křesťanské akademie, která má v sedmdesáti čtyřech obcích České republiky svoji základnu. Chtěl bych, aby zintenzívnila svou činnost a snažila se působit zejména na ty členy a příznivce, kteří ovlivňují veřejné mínění, aby se postupně překonal ten zmiňovaný náboženský analfabetismus. A také aby pomohla představitelům církví a duchovního života k větší komunikaci se sekulární částí společnosti.

Jůn: Děkuji vám za rozhovor s velkou gratulací a přáním, aby se vaše veřejné působení setkávalo se stále větším ohlasem.