Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

"Majetní lidé by měli být vděčni za jedno nevyčíslitelné požehnání. Nabízí se jim totiž příležitost věnovat se dobročinnosti, která může přinést trvalý prospěch celé řadě jejich spoluobčanů a zároveň naplnit i jejich vlastní život."

Andrew Carnegie, Evangelium bohatství (1889)

Nezištná pomoc druhým, méně úspěšným, ochrana i podpora kultury, projevy dobročinnosti, solidarity a dárcovství jsou měřítkem etické a kulturní úrovně jednotlivců, ale i kritériem fungující občanské společnosti. Přesto jako by v naší zemi zůstávala organizovaná dobročinnost a podpora kultury stále Popelkou. Proto jsme se tentokrát obrátili na představitele některých nadací, na osobnosti působící v dobročinné sféře a na mecenáše.

***

Jiří Bárta, ředitel Nadace Via

To, že se noví Hlávkové nerodí, je způsobeno kombinací mnoha vlivů. Jedním z nejdůležitějších je však přerušení tradice filantropie na dlouhé desítky let. Na počátku minulého století by jen málokdo zpochybňoval skutečnost, že filantropie, dobročinnost, starost o druhé a o místo, kde žiji, je běžnou součástí naplněného lidského života. Takový pohled byl však posléze nahrazen pohledem jiným, podle něhož filantropie "je buržoazní způsob individuálního řešení lidské bídy zaviněné kapitalistickým společenským řádem". Tato doba je naštěstí za námi; její důsledky bohužel nikoliv. Jako jednotliví lidé i jako společnost jsme z totalitní zkušenosti vyšli velmi pošramoceni. Mnozí jsme pochopili svobodu jako neomezený prostor bez hranic a pravidel, kde je v zájmu dosažení vlastního prospěchu dovoleno téměř vše. Jako by se nám vytratila druhá strana mince svobody - tedy odpovědnost. Není právě filantropie jedním z důležitých projevů odpovědnosti?

A co stát?

Příliš jsme si za oněch padesát nesvobodných let zvykli na to, že je to koneckonců stát, kdo se nakonec postará o všechny potřeby společnosti. Bohužel se mnozí z nás tímto přesvědčením automaticky řídili i po celá devadesátá léta. Takovému vidění života společnosti samozřejmě nahrává i model sociálního státu, tak jak se po druhé světové válce vytvořil v západní kontinentální Evropě. Ve srovnání s kolébkou filantropie - Spojenými státy - dokázaly západoevropské státy skutečně poskytovat neskonale lepší a komplexnější péči o všechny vrstvy společnosti. Dnes je však již zjevné, že takto nastavený model sociálního státu není nadále udržitelný.

Výše uvedené skutečnosti nejenže nepřispívají k obnově společenského klimatu, v němž je filantropie vysoce ceněnou ctností a běžnou součástí života, ale spíše naopak. Jako občané povětšinou nerozumíme tomu, proč vůbec vznikají stovky a tisíce neziskových organizací, když se přece "vždy o všechno staral stát" - což automaticky očekáváme i do budoucnosti. Spíše se pak na činnost oněch sociálních, ekologických a dalších neziskových organizací díváme jako na něco, co nás tak trochu obtěžuje (jde-li o organizace hájící veřejné zájmy), nebo jako na projev nedostatečnosti a neefektivity státu (jde-li o organizace poskytující služby). Jako občané-podnikatelé pak platíme značné daně státu, který "do všeho mluví a o všechno se stará", a většinou máme pocit, že "už jsme přispěli dost".

Zdá se mi, že zejména v podpoře vzdělanosti stát jednoznačně selhává. Obávám se, že bude selhávat do té doby, než padne politické rozhodnutí, které zcela zrovnoprávní státní a soukromé školství, a než padne mýtus, že státní školství středních a vyšších stupňů musí být zcela zdarma.

Podle mého názoru je státní podpora vzdělanosti a kultury (ale i kulturnosti) naprosto nezbytná. To ale neznamená, že stát musí dělat a zajišťovat všechno sám. Měl by především vytvářet podmínky, v nichž by se vzdělanosti a kultuře dařilo. Z hlediska celospolečenských priorit je zanedbávání vzdělanosti naprosto fatální, neboť především investice do vzdělání rozhodují o tom, jak bude v budoucnosti život v České republice vypadat.

Důležité bude, kdy se českému státu podaří vymanit se z pasti univerzálního poskytovatele služeb, který všechno řídí a o všem rozhoduje. Stát by se měl posunout do role subjektu, který vytváří otevřený prostor, v němž se při řešení důležitých společenských témat - a mezi ně vzdělanost a kultura/kulturnost bezpochyby patří - mohou sejít všichni ti, kdo mají na řešení zájem, ať už jde o státní či neziskové organizace, o akademické instituce anebo podnikatelské subjekty.

Těžký život neziskovek

V uplynulých letech proběhla řada pozitivních kroků, které otevřely prostor filantropickým aktivitám. Jmenujme jen ty hlavní: Činnost občanských sdružení, nadací a nadačních fondů, obecně prospěšných společností a činnost účelových zařízení církví je upravena zákonnými normami - k dokonalosti mají daleko, ale činnost všech typů neziskových organizací je díky nim v zásadě nezávislá na státu. Byl prosazen princip snížení základu daně z příjmu v případě poskytnutí daru na obecně prospěšné účely až do výše pěti procent ze základu daně u právnických osob a deseti procent u fyzických osob. Část výnosů privatizace z počátku devadesátých let byla rozdělena (se zpožděním více než sedmi let, ale přece) prostřednictvím Nadačního investičního fondu do nadačních jmění zhruba devadesáti českých nadací - český nadační sektor tak získal významný příspěvek do svého filantropického "kapitálu", z jehož výnosů jsou podporovány různorodé obecně prospěšné projekty.

Je tedy vše na dobré cestě? Bohužel není. Problém je, že dárci, kteří pomohli ihned po roce 1989 obnovit a rozhýbat český neziskový sektor - tedy celá řada zahraničních nadací (zejména ze Spojených států) a snad všechny vlády západních zemí - teď opouštějí region střední a východní Evropy a jdou pomáhat dále na východ a na jih. Na této podpoře, která nevratně končí, je však prakticky úplně závislá činnost v některých oblastech neziskového sektoru - například v posilování demokracie a ochrany lidských práv. Je bohužel třeba přiznat, že české neziskové organizace jako celek nevyužily uplynulých deseti let k tomu, aby vedle poskytování služeb a naplňování programů také systematicky promýšlely svou budoucnost a zahájily kroky k profesionální práci s novými typy dárců.

České neziskové organizace stojí před těžkým úkolem - musí se naučit získávat pro své dobročinné aktivity dary od firemních dárců a jednotlivců, ať už formou veřejných sbírek, či ideálně formou pravidelné a opakované podpory od dárců, kterým jsou poslání a činnost dané organizace blízké. Pokud se jim to nepodaří, bude existence mnoha z nich stát a padat s grantovými programy různých ministerstev a ocitnou se v nezáviděníhodném, neboť závislém a velmi nejistém postavení.

Blýskání na časy

Daří se u nás filantropii? Ano i ne. Po povodních v roce 1997 i po loňských srpnových záplavách jsme přispěli na různá povodňová konta řádově stovkami milionů korun; své pravidelné dárce mají sbírky Pomozte dětem či konto Paraple, miliony vynáší i každoroční Tříkrálová sbírka České katolické charity. To vše je povzbudivé. Nicméně je zjevné, že široká dárcovská podpora je k dispozici zejména v krizových humanitárních situacích a směřuje především k "citovým" tématům. Důležité bude, zda se podaří dosáhnout toho, aby významná část populace pravidelně a opakovaně podporovala širší spektrum neziskových organizací a témat.

Dlouhou cestu však musí urazit i samy neziskové organizace. Až příliš často býváme tak okouzleni svým posláním a činností, že nechápeme, jak mohou ostatní naše "zásluhy" nevidět, a divíme se, že nás dárci nepodporují jaksi "samovolně".

Co tedy brzdí rozvoj filantropie, nadací a dobročinných organizací? Je to kombinace více faktorů - společenského klimatu, které není příliš nakloněno nestátním iniciativám, nedostatečné prestiže dárcovství v důsledku přerušení filantropických tradic, ale i nedostatků na straně samotných neziskových organizací, které dosud neumějí účinně oslovovat dárce a získávat je pro dlouhodobou podporu svých témat a činnosti.

Je přesto naděje na zrod nové generace filantropů? Věřím, že ano. Už dnes totiž mezi námi žijí lidé, kteří si díky své píli a vytrvalosti, troše štěstí a často i ostrým loktům vytvořili značné bohatství. I oni projdou podobným zráním jako jejich filantropičtí předchůdci a v určitém okamžiku svého života dospějí k poznání, že vše, co si chtěli pořídit, již dávno mají, a že stejně jako mohli svobodně rozhodovat o svých investicích, mohou svobodně rozhodovat i o tom, kam nasměrovat část svého bohatství.

Na lepší časy už svítá: Už dnes je mezi námi celá řada těch, kdo prakticky navazují na filantropické tradice první republiky a ukazují cestu svým následovníkům. Jen několik příkladů. Manželé Středovi, majitelé a restituenti pekárny v Kutné Hoře, věnují každoročně část svého zisku na podporu kutnohorských neziskových organizací. Navazují tak na rodinnou tradici. Pan Horáček prostřednictvím své nadace významně přispěl k rozkvětu Turnova. Pan Pivečka, který se vrátil do vlasti po více než čtyřiceti letech emigrace, založil v rodném Slavičíně Nadaci Jana Pivečky, jež obnovuje místní lesopark a inspiruje mladé lidi k aktivitě a vzdělání v duchu baťovských tradic.

***

Karel kníže Schwarzenberg, restituent, mecenáš a podnikatel

To, že se noví Hlávkové zatím nerodí, má několik důvodů.

Za prvé daňová politika je u nás opravdu poněkud nešťastně nastavena. Za druhé cestou od komunismu ke kapitalismu českého rázu zde teprve začíná povědomí o duchovním základě podnikatelského života a koneckonců i kapitalismu. Tudíž tady existuje ještě dosti sobecké krátkozraké chápání soukromého podnikání, netušící nic o tom, že živý podnikatelský duch má též svůj duchovní rozměr.

Dále musí nastoupit druhá generace - jako tomu bylo i v jiných gründerských dobách. Myslím na generaci, která si odpovědnost začne uvědomovat a najde naplnění nejen v rychlých autech a karibských pobytech, nýbrž i ve filantropii, kultuře atd.

A ke třetímu okruhu vašich otázek: Tím, že během posledních sta let si stát významné památky této země buď "osvojil", či jejich původním majitelům sebral možnost je udržovat, také převzal odpovědnost za jejich údržbu.

Podpora vzdělání je nezbytným předpokladem pro zdárnou budoucnost naší země. V umění a kultuře se projevuje národ. Odumřou-li, ztrácí svoji identitu.

***

Eva Kantůrková, spisovatelka a předsedkyně správní rady Nadace Českého literárního fondu

Stát potřebuje kulturu víc než naopak

Úvodem předesílám, že prostředí bohatých donátorů dobře neznám, nežiji v něm a stýkám se s ním jen účelově a sporadicky. Neznám ani počet a vliv těchto bohatých lidí, případně firem, a nerada bych upadla do široce vyznávaného opovržení nezasloužilými privatizátory a restituenty, kterým levně spadlo bohatství do klína a vyznačují se chtivostí po majetku a tunelováním. Ostatně ani tento povrchní názor jako obecně platný nesdílím, protože uvažuji v příbězích, a ty jsou vždycky konkrétní.

Silní proti slabým

Přitom ale nepochybuji, že k atmosféře společnosti do valné míry přispívá a vytváří ji právě onen duch "prvotní akumulace", ona skutečnost, že soukromé vlastnictví a jeho využívání se ocitlo v roce nula, a tudíž že duch této velké proměny je hodně primitivní. Nevím, jak dalece je v číslech a faktech ekonomická transformace prosycena zlodějstvím, únikem kapitálu do zahraničí a dalšími neduhy našeho restaurovaného kapitalismu. Dovedu ale odhadnout, jaký vliv může mít na myšlení a jednání této nové vrstvy, která jej reprezentuje a provádí, obecně teoretický výklad oné proměny - její pojetí jako záležitosti lidí silných, schopných, neskrupulózních, drsných, nápaditých, schopných obstát v konkurenci, podnikavých atd. atd. Tedy pojetí transformace a jejího výsledku jako záležitosti těch silných, už předem tímto pojetím postavených do kontrapozice proti slabým.

Uznávám, že bez tohoto prvotního trendu, osvobozujícího schopné lidi k samostatnému, soběstačnému, soběodpovědnému jednání a rozhodování, by transformace zakysla v onen pověstný český rybník; tito lidé, cítící za sebe a své podnikání odpovědnost, byli nosnou energií, bez jejíhož vyvolání a povzbuzení by se ona velká proměna neuskutečnila. Současně ale tento dravý duch doby společnost ochudil. A to nejenom o vytunelované banky a podniky a o kapitál ulitý do zahraničí. Ptáte se na vztah možných donátorů ke kultuře, a tady je asi bída podoby českého kapitalismu roku nula nejvýraznější, neboť předvádí právě onen přezíravý vztah silného ke slabému. Očima finančních zisků, životního stylu a založení, očima tržních vztahů a výdělečných možností, očima toho pro ně nejdůležitějšího, zisku, je skutečně kultura ten slabý, ten potřebný, ten, který si na sebe v některých případech ani nevydělá, a v primitivně tržním pojetí světa pak tedy nemá ani právo na existenci. Kdybych chtěla najít příklad v podobné minulosti, vybaví se mi tiskař Pospíšil, který nechal Němcovou vydělávat si psaním adres na obálky, namísto aby jí slušně zaplatil Babičku. Arogance zbohatlíků první generace má zajisté hodně daleko k mecenáši Hlávkovi anebo k pokoře amerických boháčů vůči umění, s níž nakupovali výtvarná díla současníků, aby je mohli věnovat veřejným muzeím. Dokonce se obávám, že někteří, když jsou o pomoc žádáni, ani tento druh kultury neznají.

Nelze přitom říci, že podnikatelské prostředí na kulturu nepřispívá, děje se tak ale právě jen v duchu popsaného pojetí. Nejen pro nedostatečné zákony, které dotace spíše podvazují, když nedovolují vyšší odpis z daní, ale i z potřeby být viděn, mít zisk popularity je preferováno sponzorování přinášející masivní reklamu. Například filmové nebo jiné festivaly, televizní vyhlašování různých cen spojených se showbyznysem, ale běda, kdyby nějaký Mácha, zatím velice neznámý, požádal pro svého nakladatele o příspěvek hradící ztrátu vydání. Kolik kusů? Pět set? A prodají se všechny? Možná ani to ne? Být méně než pětsetkrát čten v tiráži? Děláte si legraci? Bohatství přitahuje zase jen bohatství, takže jsou ochotně dotovány různé podniky vyhraněně komerční, koncerty hvězd popu, zahraniční turné, prostě podniky ne nepodobné fotbalovým soutěžím, které nejen podporu nepotřebují, ale naopak mecenáši přinesou zisk. Byť by to byl i jen zisk masivní reklamy, přiživující se na slávě a popularitě dotovaných. Teď ze mě nemluví ani závist, ani lítost, ani mravoličné pohoršení nad poměry, jen popisuji, jak funguje onen primitivní liberalismus preferující silné proti slabým a jak vzniká jakési až ostentativní spojenectví mezi bohatstvím a komerčním podnikáním v oblasti kultury a zábavy.

Řekla bych, že skuteční mecenáši se budou rodit, až síla a postavení bohatých lidí nebudou pociťovány jen jako určitá výsada, ale i jako jistá odpovědnost, tak jak citujete Andrewa Carnegieho. Ta proměna je tak hluboká, že bude muset být provázena úctou k umění, k umění jinému, než je schopnost vydělávat, a asi taky studem za kýčařské, bulvární a jiné spotřebitelství. A jistě až se i samo umění svou vlastní váhou prosadí jako hodnota vyšší než tržní zisk a jeho uctívání.

Pseudoliberální svět paradoxů

Pracuji už řadu let v Nadaci Českého literárního fondu a byla jsem nějaký čas na ministerstvu kultury ředitelkou odboru zabývajícího se zejména sponzorstvím a dotacemi. Literární fond vznikl už za minulého režimu, kdy byl díky jinému systému daní velice zámožný, a po převratu byl několikrát transformován, naposledy na základě zákona o nadacích. I dnes je to poměrně bohatá nadace, spravuje finanční a jiný majetek uchovaný z minulosti a v posledních letech získala rozhodnutím vlády a parlamentu i prostředky z investičního fondu, vytvořeného z privatizačních příjmů státu. Nadace se opírá o široký aktiv spolupracovníků z různých uměleckých oborů, podporuje výlučně nekomerční díla a aktivity, uděluje prestižní výroční ceny objevným dílům, poskytuje i stipendia.

Je to tedy podnik poměrně solidní, rozhodně na současné poměry, naráží ale na dva problémy, bránící ve velkorysejší činnosti: na zákonný zákaz podnikání čili na zákaz pružnějšího využívání jmění a na nízké příjmy z tohoto zákazu plynoucí. Vzniká paradoxní situace, kdy vzdor značnému jmění má nadace k dispozici nižší sumu pro svou dotační a jinou činnost, než kolik spotřebuje její vlastní existence, již ale nemůže nijak zaměstnanecky nebo technicky omezit, jestliže má dobře spravovat ono velké jmění. Uvádím to proto, abych dokumentovala, že naše tržně liberální společnost i vlivem svých teoretiků a guru tržního ekonomismu vlastně nepochopitelným způsobem (dokonce zákonnými normami, ale i jinými nástroji) podvazuje to, co se nazývá občanskou společností. Nedůvěra k občanské aktivitě úžasného významu, jaký nepochybně nadace mají, někdy hraničí až s byrokratickým hnidopišstvím.

Ovšemže se nadace snaží hledat příznivce, sponzory a mecenáše umění, a moje zkušenost s nimi je rok od roku tristnější. Vydávání knížek, divadelní představení, autorská čtení, kulturní časopisy, filmové scénáře, podpora začínajících herců nebo spisovatelů, tedy to z kultury, co mnohdy přidrží státní nebo fondový grant horko těžko (a většinou na jeden rok) doslova nad vodou, se zcela míjí se zájmem možných dárců, a opět z toho jediného důvodu - není to z hlediska reklamy a publicity atraktivní. I tady se pohybujeme ve světě paradoxů. Nadace si klade za čest (a vytváří tak i svoje zázemí) podporovat a odměňovat díla a autory objevné, neotřelé - nejen nekomerční, což je samozřejmé, ale i bez sklonu k oficióznosti. Tím spíš ale pak naráží někdy na údiv, někdy na lhostejnost možných donátorů a musí si vystačit s vlastními prostředky.

Státní systém-nesystém

Po zkušenostech, které mám, bych neřekla, že stát podporuje kulturu nějak obzvlášť nedostatečně. Ale každoroční boje o to, kolik a komu přispěje, svědčí o nekoncepčnosti této podpory. Především není nikdy jisté, kolik ministerstvo kultury vybojuje ze státního rozpočtu pro rozpočet svůj, a kolik z tohoto rozpočtu, když pokryje náklady na církve a památky, bude moci rozdělit pro živé umění. Záleží dokonce i na osobě ministra, kolik financí získá a jakými argumenty je obhájí. Navíc jeho pozici nepodporují žádná jasná pravidla, nebo dokonce zákon. Sice byly zákonem zřízeny kulturní fondy, jeden na podporu kinematografie a druhý obecný, ale všichni známe historii dvakrát vytunelovaného kulturního fondu, jehož správci způsobili státu víc dluhů, než stačili prospět kultuře.

Toto nejisté postavení kultury v politice státu bylo založeno hned na počátku transformace, je to následek pseudoliberálního pojetí kultury jako nerozlišitelné součásti tržního prostředí, které se sice neprosadilo jako obecný názor, ale které modelovalo především pravidla daňové politiky. Tak se na živou kulturu (kromě organizací a institucí přímo řízených ministerstvem) vyděluje z rozpočtu až to, co zbude, a financování kultury podle specifických pravidel zůstává vykřičeno takzvaně pravicovými ideology jako téměř komunistický hřích. Ačkoliv ministr Dostál předložil návrh zákona o zdrojích financování kultury, zůstává zatím v parlamentu bez reálné odezvy, a pokračuje tedy onen vynucený stav zkoušky a omylu: Zkoušky, kolik kultura vlastními silami vydrží, a omylu, kdy tento systém-nesystém nějaký skvělý projekt potopí. Tato legislativní nejistota ústí do nechutných tahanic, při jednáních o grantech dochází až k ideologickému politikaření, a hlavně a zejména: V prostředí umělců a lidí zacházejících s kulturou se upevňuje názor, že tento stát nepovažuje kulturu za věc obecného zájmu, tak jako třeba sociální dávky nebo zdravotní pojištění. Že kulturu má za cosi přidaného, vlastně přepych, bez nějž se společnost může v době rozpočtové nouze obejít.

O zachování kulturní šíře

Přitom ale stát je nejvýrazněj?ím donátorem a přes nevyjasněnost pravidel tuto funkci, až vynuceně, až osobou osvíceného ministra, nezpochybňuje. Ostatně kdyby církve existovaly autonomně a byl zřízen úřad pro správu památek, ministerstvo by už jinou funkci než příspěvkovou a dotační nemělo. V tom je také výraz vady systému, že neposkytuje i jiné zdroje financování než státní. Za tohoto stavu se každého roku opakuje stejný scénář: Jestliže grant ministerstva to a to a to nepodpoří, to a to a to zahyne. Refrénem těchto úvah a horečných jednání jsou vedle divadel zejména kulturní časopisy. Tato rozhodování jsou pokaždé závažná, protože financování kultury státem řeší vždy stálý a neodstranitelný paradox: zda na malém kulturním trhu má existovat široká paleta až časopisů, nebo různých činností, které si však na sebe nejsou s to vydělat. Zda kulturní šíře má být podporována vzdor objektivně malému tržnímu zájmu o ni. Neboli konkrétně: Zda má dostat grant ze státního rozpočtu časopis o malé tiráži s velmi úzkým a specifickým poetickým záběrem. A zda má stát umožnit, aby takových časopisů vycházelo pět, osm, deset, patnáct.

Já si samozřejmě myslím - a zatím, byť se skřípěním zubů, se tato praxe prosazuje - že daně platíme také proto, abychom nestrádali jen komerčními a bulvárními časopisy, literárním nebo hudebním brakem. V prostředí málo početného národa je kultura, její mnohost, její rozmanitost, její objevitelská průraznost hodnotou, jíž se národ definuje. Nemůžeme mít ctižádost, aby každou knihu například Michala Ajvaze přečetlo sto tisíc čtenářů, tato masa je vyhrazena pro autory jiné, ale všichni utrpíme, jestliže některý jeho román, byť i bylo jeho vydání ziskově ztrátové, nevyjde. A to se stejně tak týká malých scén, speciálních výstav, intelektuálně laděných časopisů. Nejsou exkluzivitou, nejsou přepychem, jsou jedním pólem kulturního rozpětí, bez jehož viditelné existence by utrpěla celá ostatní široká kulturní škála - uměleckým propadem, posílením průměru či jiným způsobem. Jejich podpora je prostě respektováním nutnosti. Na fóru, jakým je revue PROSTOR, se snad ani nemusím dovolávat okolnosti tak zřejmé, jako je význam kultury, kulturnosti a vzdělanosti pro identitu malého národa.

Místo nářků jasná pravidla

Na druhou stranu však ale napíši, za co mě plačky v kultuře nepochválí: Ta díla, která mají pro kulturu, a nejenom národní, skutečný význam, by vznikla i tehdy, kdyby jejich možnou ztrátu při vydání stát nebo někdo jiný nepokryl. Jsou to díla, která už předem nevznikají pro spotřebu a pro trh, ale jaksi z nutnosti. V tom se umělec, myslitel či vědec liší od výrobce bot. Taky dík této odlišnosti jej stát podporuje, a když ne, umělec či myslitel proto nepřestane být tvůrcem. Jsou jistě umělecké obory, které se bez financí neobejdou, natáčení filmů, divadelní představení, časopisy, tedy obory kolektivní. Avšak jako základní poznatek stejně vyslovuji, že kulturní stát víc potřebuje umění než naopak.

Ovšem mezi uměleckými špičkami a komercí se rozprostírá široké pole tvorby, které ve většině případů volá po podpoře. A které by patrně velmi prořídlo, nebýt této podpory. Takže je tu opět ona otázka, zda podporovat šíři, charakteristickou pro vyspělé kulturní prostředí. A odpověď je opět jediná: Ano, protože ona šíře je podobným podhoubím pro umělecké vrcholy a ojedinělé výkony, jako jsou ony vysokým obzorem pozdvihujícím zraky, vůli a ctižádost oné šíře. Je to živý organismus s vlastní pulsací a životem, a každé opominutí jeho části znamená poškození jeho celku. Poškození v tom smyslu, že se jako spotřebitelé utopíme v šedi průměrnosti a křiklavé barevnosti bulváru.

Avšak! Toto celé píši s jednou výhradou: Necením si plaček, lomících rukama nad devastací kultury nevlídným státem. Tvorbu provází riziko, s tvorbou je nutné riziko přijmout za své. Je to riziko různorodé, například svoboda psaní v nesvobodných poměrech, a tedy nejen nedostatečné možnosti financování. Plačky však mají sklon toto vlastní riziko tvůrce přenášet na druhé. Například na stát. A jsou pohoršeny například tím, že si knihu vydá autor vlastním nákladem. Vůbec tím nezpochybňuji odpovědnost státu a jiných institucí podporovat kulturu. Jen se znovu vracím k tomu, jak kulturu začalo vnímat (a zlehčovat její význam) pseudoliberální a podnikatelské prostředí roku nula, ale také mi, paradoxně, tane na mysli období předchozí, kdy stát odmítal poskytovat svou podporu a souhlas všem, kteří chtěli vyjadřovat a publikovat své názory naprosto svobodně a nezávisle. Zápas o financování kultury podle pravidel, dost otevřených i dost spravedlivých, je vlastně oponováním oběma těmto extrémům.

Miroslav Pospíšil, bývalý předseda Vzdělávací nadace Jana Husa, nyní pracovník občanského sdružení Trialog v Brně

Jak je na tom česká filantropie?

Zdá se, že ve veřejnosti převládá názor, že charita, dobročinnost, filantropie a podpora veřejně prospěšných podniků nejsou u nás na valné úrovni. Slýcháme takové stesky ve sdělovacích prostředcích, od umělců i od humanitárních pracovníků, vyjadřují se tak často i členové a pracovníci dobročinných organizací a nadací. Ale je tomu skutečně tak? Odpovídám: ano i ne.

Spíše příjemné překvapení

Domnívám se, že převládající pesimistický názor na stav naší filantropie a občanské angažovanosti je diktován hlavně netrpělivostí a neznalostí. Netrpělivost především znamená, že bychom samozřejmě chtěli být dále, než jsme. Dnešní neuspokojivý stav nás frustruje. Je však představitelné, že bychom to za čtrnáct krátkých let nového času mohli dokázat? Porovnáváme-li dnešní náš stav s vrcholnými výkony české filantropie druhé poloviny 19. století a prvních dekád 20. století, zdá se nám, že dnes nemáme prakticky co nabídnout. Ale k významným činům a k velkým mecenášům oněch dob se česká společnost dopracovávala dlouhé desítky let. Nejprve je zapotřebí usilovné a trpělivé drobné práce, než se půda natolik zúrodní a zkultivuje, aby vydala výjimečné plody. Nemůžeme čekat, že po úplném zavržení mecenášství a filantropie, po konfiskaci veškerého nadačního a spolkového majetku a po téměř dokonalém zničení dobrovolné občanské iniciativy zaujmou během několika krátkých let hodnoty a návyky filantropie stejné prominentní místo v naší společnosti a v našich hlavách a srdcích, jaké v nich zaujímaly kdysi. A o hlavy a srdce jde v tomto případě především.

Obnova totalitními režimy zničené společnosti probíhá ve třech fázích a bude trvat nejméně dvě generace. Nejsnazší a nejkratší jsou reformy formální; po nich následují obtížnější, bolestnější a déletrvající změny infrastrukturní a systémové; teprve na základě zvládnutí těchto úkolů se mohou zdařit proměny společenských norem a paradigmat jednání a myšlení - to je úkol nejtěžší, nejdlouhodobější a nejdůležitější. V celé společnosti, i v oblasti filantropie, jsme teprve na počátku druhé fáze: Začínáme zápasit se systémovými problémy. V prvním desetiletí po roce 1989 rychle vzniklo na vlně nadšení dnešních šedesát tisíc nadací, fondů, dobročinných organizací a spolků. Ty teď začínají řešit strukturální a systémové problémy, otázky dlouhodobé finanční a organizační stability, otázky vztahu k ostatním společenským aktérům i otázky své role ve společnosti. Zdá se to málo? Měly už dosáhnout více? Snad. Možná při šťastnější souhře společenských sil nebo při silnější politické shodě jsme mohli být o kus dál. Nevylučuji to, ale myslím si, že rozdíl by nebyl významný. Trvám na tom, že bouřlivý rozvoj nadací a spolků po roce 1989 byl naopak příjemným překvapením a že dnešní stav organizované filantropie koresponduje se stavem celé společnosti a s pokrokem, kterého jsme zatím společně dokázali dosáhnout.

Kam média nedohlédnou

Druhým momentem, který vyvolává dojem špatného stavu české filantropie, je neznalost a neinformovanost. Dobročinnou práci mnoha spolků a jednotlivců nevidíme, protože není ve veřejném prostoru zaznamenávána. Nejvíce dobročinných aktivit probíhá na místní a regionální úrovni, kam naše sdělovací prostředky nedohlédnou, a skoro všechny komunitní organizace jsou příliš malé a finančně slabé na to, aby se mohly v celostátním nebo aspoň regionálním měřítku samy prezentovat.

Malé prý znamená dobré, ale bohužel ani malé, ani dobré není pro naše dnešní sdělovací prostředky zaznamenáníhodné. Tím zároveň uniká veřejné pozornosti i místní mecenášství a filantropie. Chybí nám zatím velké filantropické majetky a spektakulární výkony celospolečenského významu, na místní úrovni se toho však děje opravdu hodně a tyto aktivity se uskutečňují s místní podporou a s místními financemi. Místní aktivity, pokud jsou zajímavé a přínosné, mohou podpořit všichni, jednotlivci i podniky, i z poměrně skromných příjmů. Velké celonárodní iniciativy jsou také často příliš vzdálené, a tím i abstraktní, dárci neuvidí na vlastní oči konkrétní výsledek. Zato projekt vedoucí ke zlepšení kvality života nebo vzniku něčeho nového v obci osloví jak místní občany, tak i místní podnikatele.

Čeho se nedostává

Charakteristickým rysem české filantropie je proto v současné době drobná práce, místní projekty, konkrétní výsledky a drobné, nárazové dárcovství. Tím je zároveň řečeno, čeho se nám nedostává: velkých a viditelných počinů; celonárodní a mezinárodní solidarity i v jiných dobách než při povodních; širšího záběru, který by obsáhl nejen pomoc v nouzi, ale i starost o odstranění příčin nouze, péči o kulturu, vzdělanost a civilizaci, kultivaci člověka a společnosti, podporu inovace a rozvoje; a větší štědrosti, promyšleného a systematického dárcovství.

Při úvahách, jak dosáhnout zlepšení, se mi znovu vynořuje faktor času a trpělivosti. Budeme-li však čtyřicet let jen trpěliví, ničeho nedosáhneme. Na změně, a zvláště na oné změně nejdůležitější a nejobtížnější, tj. na změně v přístupech, v myšlení a v jednání, musí dostatečně velký počet lidí dostatečně tvrdě pracovat. Kam napřít takové úsilí? Dnešní reprezentanti občanského neziskového sektoru, který je při absenci aristokratických patronů a individuálních mecenášů hlavní podobou filantropie, mluví většinou o budování kapacit a zvyšování profesionality, o zlepšování komunikace, o finanční podpoře státu, o změnách v legislativě nebo o podpoře ze zahraničí. Nepopírám, že všechny tyto věci jsou důležité a že mohou pomoci. Jejich působení je však podle mého názoru velmi omezené, pokud nepřicházejí do příznivého prostředí.

Dobročinnost začíná doma

Česká společnost a většina jejích členů zatím úrodnou půdu pro rozkvět filantropie neposkytují. Šedesát tisíc neziskových organizací vypadá na první pohled působivě, v přepočtu na počet obyvatel se již můžeme srovnávat s mnoha evropskými zeměmi, které neprošly totalitní zkušeností. Bližší zkoumání však prozradí, že onen úctyhodný počet organizací představuje troj či čtyřnásobný počet nadšených aktivistů obětavě pracujících na úkolu, který si vytkli, ale jejichž úsilí je izolováno a provázeno nezájmem. Nejsou obklopeni a syceni porozuměním, solidaritou a podporou v bezprostřední komunitě, v níž působí, ani v širší společnosti. Obávám se, že v dlouhých desetiletích nacistické a komunistické totality jsme nepřišli jen o desítky tisíc organizací a jejich majetek. Především jsme ztratili zvyk dobročinnosti a každodenní intimitu jejího prožívání, které byly tak charakteristické pro naši společnost až do začátku druhé světové války a jejichž přítomnost si člověk silně uvědomí, pokud nějaký čas žije ve společnosti, jejíž organický vývoj nebyl násilně na delší dobu přerván.

Uvědomil jsem si to nedávno při svém studijním pobytu v Anglii, kde je každý charitou, dobročinností a zájmem o věci veřejné obklopen všude a od nejútlejšího věku. Anglické přísloví praví, že "charity begins at home" (dobročinnost začíná doma). Angličané v něm vyjadřují jednak samozřejmý fakt, že je lidsky naprosto přirozené směřovat naši lásku, soucit a péči nejprve k těm, jež máme nejraději: k rodině, přátelům, spolupracovníkům, členům stejné organizace či stejné komunity. Přísloví má však i druhý význam, podstatný pro naši diskusi: "Domov, prostředí našich blízkých, je tím místem, kde se o dobročinnosti nejdříve dovídáme, kde se učíme altruisticky myslet a jednat, kde nás příklad našich blízkých vychovává a inspiruje."

Filantropii se daří jen v prostředí, jež je solidaritou s bližními a starostí o obecný prospěch dostatečně prosyceno. Pak v něm najdeme jak bohatou paletu dobročinných a obecně prospěšných organizací a iniciativ v každé obci, tak vynikající filantropické výkony celonárodního, nebo dokonce všelidského významu. Takové prostředí zatím nemáme. Nemáme rodinné prostředí, které by do dětských duší vtisklo potřebu a základní matrici altruistického chování, a nemáme školu, která by tento základ rozvíjela. V mimoškolní výchově mladých lidí dnes hrají duchovní podněty malou roli - a církve a tradiční organizace, které kdysi vedly mladé lidi ke konání dobra, mají minimální počty členů a marginální vliv. A ve světě dospělých? Zdá se, že se zatím skoro nic nezměnilo. Většina dnešních českých dospělých dokáže procházet životem, aniž by se s filantropií vůbec potkala.

Zmíněné anglické přísloví nám připomíná, jak se hodnoty, tradice a samozřejmý zvyk filantropického chování udržují a předávají z generace na generaci. Co si však počít ve společenství, v němž byly étos a praxe dobročinnosti násilně zničeny a po dobu dvou generací tak účinně potlačovány, že se nakonec z chování většiny lidí i z jejich myšlení vytratily? Jak znovu navázat přetrženou nit? To je v současné chvíli největší problém filantropie v české společnosti a skutečná výzva pro všechny, kdo s jejím dnešním stavem nejsou spokojeni.

***

Josef Alan, sociolog a člen správní rady Nadace rozvoje občanské společnosti

Smutné povzdechy nad úpadkem mravů, úbytkem altruismu a klesající ochotou pomáhat druhým nejsou ničím novým. Stejně jako nostalgické odkazy na doby, kdy bylo všechno jiné a mnohé lepší. Mělo by nás to uklidňovat. A varovat před laciným škarohlídstvím. A stimulovat k pokusům o střízlivý pohled na stav, ve kterém se právě nacházíme.

Malé ohlédnutí

"Značná část naší morálky i našeho života vůbec tkví stále v téže atmosféře daru, směsici závazku a dobrovolnosti," napsal před více než pětasedmdesáti lety ve svém slavném eseji o daru Marcel Mauss. Fenomény dárcovství a dobrovolnictví vyrůstají z hluboce zakořeněných, archaických základů lidského chování. Podobně jako štědrost, pohostinnost, solidarita, péče o slabé a potřebné, pomoc, nezištnost či soucit tvoří osu lidské pospolitosti. Mění se pouze prostředí, ve kterém se tyto formy sociálních vztahů odehrávají, proměňují se pouze jejich institucionální rámce. Ze sociologického pohledu na proměny naší společnosti v posledních desetiletích má však ono "pouze" zásadní význam. Skrývají se za ním totiž dramatické proměny, které byly neseny radikální změnou právě těchto rámců - a jejich vlivem na formy, povahu i motivy dárcovství. Nelze to pominout ani při úvaze o tom, co všechno se u nás odehrálo během několika let obnovy, formování a rozvoje celého jednoho - tzv. neziskového, nestátního - sektoru společenského života. Sektoru, který je z jedné strany výrazem novodobých forem institucionalizace dárcovství a dobrovolnictví a který je ze strany druhé na jejich morálním rozměru bytostně závislý.

Jedním z významných historických zdrojů občanské společnosti, tedy onoho sociálního segmentu, který stojí na okraji ekonomických a politických struktur a umožňuje lidem realizovat potřebu pospolitosti, byly různé zájmové svazy, spolky a jiná sdružení. U nás byl jejich přirozený rozvoj brutálně devastován nástupem centralistických a ideologicky ukotvených opatření komunistického režimu. Způsob jejich existence se radikálně změnil. Ne že by všechny oblasti strádaly nedostatkem prostředků, jejich financování však určoval zájem a pokladna režimu, která se rychle vyprazdňovala. A pokud se od občanů očekávalo, že budou dobrovolně přispívat na různé humanitární akce, pak pouze v takto centrálně organizovaném prostředí (např. v rámci zahraniční "proletářské" výpomoci).

Když pak od začátku devadesátých let došlo ke spontánnímu a zpočátku až hektickému rozmachu této zanedbané oblasti, šlo o výraz chuti a vůle podílet se na veřejném životě aktivitami, které zároveň vyjadřovaly osobní zájmy členů nově vznikajících sdružení. Brzy se však ukázalo, že nemohou být založeny na čiré dobrovolnosti. Institucionalizace a profesionalizace tohoto (neziskového, nestátního) sektoru postupně zvyšovala jeho nároky a organizace začaly trpět nedostatkem prostředků - nejen na služby či aktivity, které poskytovaly, ale stále citelněji na zajištění vlastní existence (princip "trvalé udržitelnosti"). Ze své zkušenosti v působení ve velké nadaci, která mnoho let přerozdělovala značné prostředky Evropské unie na podporu neziskových organizací (v rámci programu Phare), jsem si odnesl také tento poznatek: Není problém založit takovou organizaci a zahájit smysluplnou činnost, nedá se žehrat ani na špatně nastavené legislativní podmínky, největší a trvalou bolestí se však brzy stane právě nedostatek prostředků na dlouhodobé financování vlastní režie.

Mix marketingu a dobročinnosti

Pokud jde o stav filantropie a mecenášství v naší společnosti, bude asi dobré sledovat je jako dva odlišné jevy. Filantropie, tedy ochota lidí přispívat na dobročinné účely, vyrůstá z jiných než právních či institucionálních podmínek. Je určována mírou ochoty pomáhat druhým, především těm, kteří se o sebe či své blízké nemohou nebo nedovedou postarat sami, případně strádají navzdory podpoře, kterou jim poskytují státní instituce. Ale jde i o přispívání na aktivity, které za užitečné pokládá sám dárce. Je tedy výrazem pospolitostní morálky, ať už se jí říká altruismus, solidarita, či jinak. V tomto smyslu na tom není naše společnost zdaleka tak špatně, jak se někdy hudruje. Lidé docela ochotně a nezištně přispívají na velké množství různých akcí, jejichž smyslem je podpořit dobrou věc, na pomoc lidem, kteří to potřebují. Počet dobrovolníků, "malých" individuálních dárců i vybraných prostředků neustále roste. Nicméně to nestačí, protože se rozšiřuje i horizont nároků, které vstupují do zorného pole organizací, jež jsou na ně z valné části odkázány.

Jinak to vypadá s takzvaným mecenášstvím. Nejsem si příliš jist, že u nás bylo v minulosti příliš mnoho lidí podobných zakladateli Nadání Marie a Josefa Hlávkových. Ale podstatnější než minulý stav mecenášství u nás je zásadní proměna situace, v níž se tento typ chování podnikatelů (především firem), tedy vydávání "velkých peněz" na lidumilné účely, odehrává.

Zásadní vliv na to, jak novodobí mecenáši, především "velcí" podnikatelé, zacházejí s prostředky, které vydávají (věnují) na dobročinné účely, má zakomponování reklamy do jejich podnikatelského chování. Mnozí z nich mají ve své firemní strategii zakalkulovánu svou "darovací filosofii". Zákon jim navíc umožňuje takové výdaje odečíst od daňového základu. Otázka, před kterou stojí, je docela prostá: Jak tuto svou dobročinnost - o tom, že jde o dobročinnost, nelze pochybovat - včlenit do celkové marketingové strategie, jak ji podnikatelsky (reklamně) využít. Protože každý takový dar přispívá k dobrému jménu podniku, je z jejich hlediska pochopitelné, že usilují o to, aby byl také náležitě vidět. Aby co nejvíce lidí upozornili (v médiích, na různých akcích) na jméno a značku své firmy. Z daru se stala komodita. Takový mix dobročinnosti a byznysu, který se v čisté podobě nazývá sponzorstvím, je realitou, s níž je třeba se vyrovnat. A většina příjemců těchto darů se s tím vyrovnává, považuje to za samozřejmé a snaží se jim vyjít vstříc. Někdy na úkor určitých etických ústupků (když například dovolí, aby se dobročinný účel dostal na vinětu výrobku a pomáhal podniku zvýšit jeho odbyt). Je ovšem pochopitelné, že největší šanci získat takový dar mají organizace, které nabídnou "atraktivní" účel či akci. Hůře jsou na tom organizace malé, mimo jiné i proto, že mezi malými podnikateli, na které jsou silně odkázáni, se tento mix podnikatelského chování a dobročinnosti šíří jen velmi zvolna.

Smyčka, nebo záchranný kruh?

A právě tady se na scénu dostává role velkých nadací. Jejich pravým účelem není věnovat se přímo konkrétní humanitární či kulturní aktivitě, ale podporovat ze svých zdrojů organizace, které to dovedou. Řada takových nadací u nás má zahraniční původ a zdroje, všechny však stojí před nutností generovat své prostředky z domácích zdrojů. Tomu například slouží rozdělování prostředků z nadačního fondu, který vznikl na základě rozhodnutí vlády vyčlenit dvě procenta z velké privatizace na tyto účely. Rozdělené prostředky se dostaly do základního kapitálu mnoha nadací a ze získaných úroků je možno přispívat dalším organizacím. Nicméně tyto výnosy jsou příliš malé na to, aby mohly saturovat elementární potřeby celého sektoru. Bez dalších donátorů to prostě nejde. I tyto velké nadace tedy stojí před nutností získávat prostředky další - a kolo se uzavírá.