Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

* * *

Motto: Každý stoik byl stoikem.
Ale kde je v křesťanství křesťan?
R. W. Emerson

Jaká je to jen výzva, to "české křesťanství". Co všechno se jen člověku při tomhle slovním spojení vynoří v mysli. Víří to tam a vzbuzuje závrať. Po usazení se největšího zmatku se pak nabízí východisko třeba i v pojednání celého tématu jako systému soustředných kruhů. Začít v tom nejužším a pokračovat přes jednotlivé čáry do těch dalších. Ty čáry pak ostatně nejsou žádné rigidní hranice, ale jen orientační a spíše volně prostupné ukazatele.

České křesťanství v kruhu prvém

Tak tedy nejprve ten nejužší kruh. V něm je každý (a tedy nejen český) křesťan sám. A pochopitelně tam není nikdy sám, protože je zde v modlitbě a živém dialogu se svým Bohem. Což vůbec není snadné, protože jeho Bůh má na něj vší běžné představivosti se vymykající požadavky (jako třeba "milovat své nepřátele"), takže jedinec nemůže než znovu a znovu selhat. Byl to ostatně tuším Ivan Diviš, kdo napsal, že o křesťanech (snad až na světce) lze hovořit jen jako o špatných křesťanech, dobří křesťané prostě neexistují.
Už to je tedy zásadní problém - taková konstrukce náboženství, která obtěžkává jeho vyznavače stigmatem nedostatečnosti a (v závislosti na citlivosti svědomí) snad i neustálým pocitem provinění. Je zde sice úleva pokání, leč i v ní je už také přítomný stín spočívající ve vědomí zkušenosti, že stejně zase někdy na podobný či jiný způsob selžeme.
Křesťanství je zkrátka hrozně nesnadné náboženství, a i proto tak lákavé. Jen "absolutní nárok" může totiž být i "absolutní výzvou" a nic jiného než toto - přiznejme si to - "absolutní horolezectví" s jistotou občasných pádů do propastí a celého toho opětovného rozbolavělého štrachání vzhůru snad nemůže ani doopravdy lákat. Proti tomu je stoicismus v celé své nesnadné výzvě jen prostředně velikým pohořím čelícím lákadlu Himálaje. A snad zde je i odpověď Emersonovi, proč lze občas na světě potkat obdivuhodné stoiky, prakticky však téměř žádné křesťany. Odpověď je skryta ve velikosti té výzvy a současně ve vrozené slabosti člověka.
Přesto by asi neškodilo, kdyby adept křesťanství v sobě měl i dobré stoické základy, aby jej ty opakované pády neuvrhovaly do zoufalství a pokušení přejít do "soft verze" křesťanství v podobě jakéhosi prostředního "slušného života" pojištěného časem již zcela nepromýšlenými ritualizovanými úkony, z něhož ale už zcela vymizela vášeň k tomu ohromnému a vší lidskou běžnou představivost přesahujícímu Učení (jako třeba "milovat své nepřátele").
Jenže nežijí tuto "zlehčenou verzi" křesťanství tak trochu všichni, kdo se ke svému Mistru a Bohu pokoušejí hlásit - prostě proto, že na to "opravdové" nezbývá sil? Pokud ano, pak už v tomto "kruhu prvém" je také obsažena důležitá odpověď na to, jaké je i "české křesťanství". Prostě takové, jako všude na světě - to, čím by mělo opravdu být, žijí jen zdejší světci, dále pak možná čerství konvertité a v občasných vzepětích pak i ti další, kdo se k němu snaží hlásit. "Sůl země" se tu prostě tak jako všude na světě brzy opotřebovává...
Problém pak nespočívá jen v slabosti člověka, ale i v tajemnosti Boha, o jehož poznání se často říká, že můžeme pouze popsat, "Kým není". Je ale opravdu tak nepochopitelná ta odvěká a stále se přirozeně vracející touha člověka vidět v něm především garanta řádu světa a smysluplnosti lidského života, jež jsou tolik narušovány faktorem absurdního a krutě samoúčelného zla, které nevychovává, ale jen a jen bez sebemenší stopy smyslu nemilosrdně a doslova nestydatě drtí? Jak údajně řekl přímo na smrtelném loži velký německý teolog Romano Guardini, i člověk bude mít právo se při Posledním soudu Boha ptát a požadovat z "Jeho mlčení" počet. Neboť v neposlední řadě i kvůli "mlčení všemocného a dobrého Boha" se sůl země často tak rychle opotřebovává... Ne každý má odhodlání věřit, "i když je to absurdní".
Tolik tedy krátké zastavení "v kruhu prvém", v němž se (český) křesťan snaží o přímé setkání s Bohem. Jistě lze totiž napsat na téma českého křesťanství mnohé a Boha přitom vůbec nezmínit. Jenomže to mi přijde, jako by bylo uprostřed obrazu vystřiženo centrální a zcela klíčové místo, které mu teprve dodává smysl. Tak tedy i stručné zamyšlení nad tím, v čem mohou mít (nejen čeští) učedníci Ježíše z Nazaretu z hlediska nastavení své víry především problém, a proč i v jejich srdcích a okolí často nevládne tolik žádoucí křesťanský mír a pokoj na zemi. To zkratkovité pojednání závratných otázek víry je pak jistě troufalé a mezerovité, leč jinak vzhledem k možnému rozsahu pojednání nelze, a proto naopak rychle pospěšme - neméně troufale a mezerovitě a stejně tak s dobrou vůlí - "do kruhu druhého".

České křesťanství v kruhu druhém

V pomyslném druhém kruhu se český křesťan může především pohybovat ve svém kulturně-historickém dědictví, ve kterém je národnostně-náboženský prvek neodmyslitelně zastoupen. Tento kruh tak může být na rozdíl od prvého přístupný i nevěřícímu, je ale nicméně zřejmé, že jejich přístup k takovému dědictví bude zákonitě poněkud odlišný - ani zde si kupříkladu nevěřící nemůže zazpívat "svatováclavský chorál" v tom rozměru vnitřního zanícení, který umožňuje právě jen víra.
Ano, právě tento "druhý kruh" snad nejvíce ospravedlňuje hovořit o křesťanovi jako o "českém křesťanovi". Právě zde totiž máme to, co jinde nemají - své národní světce a svůj svébytný příběh křesťanství, který nás odlišuje od těch jiných. A jakkoliv je někdy lákavé (a jistě občas i potřebné) zavítat k jinak inspirujícím světcům a příběhům křesťanství jiných zemí a vzdálených krajin, není nakonec nad tolik milou a srdci blízkou procházku v domácích luzích a hájích.
A že je to zde krásně vystaveno - a to už od těch dob, co Kristus ve svých svatých věrozvěstech dorazil do našich krajin a nechal následně vztyčit první kostely a kostelíky, které dodnes dávají tušit velkolepou a drsnou prostotu těch dob. Dlouho to trvalo, než se poselství prodralo přes vnější obal k prvním srdcím burcujícím proti surovosti časů, leč pokud se tak již stalo, pak jistě lze použít Vančurovu větu - "uhodily mrazy vášnivé jako tehdejší křesťanstvo".
Kníže, jeho babička, biskup hynoucí v pohanské zemi, mnich orající s čertem, sestra krále a možná nevěsta císaře v mnišské kutně, a mnozí další bezejmenní a Bohu milí a známí - ti všichni stavěli u nás základy nebeského Jeruzaléma, když v ten pozemský chtěl alespoň množstvím kostelů proměnit Prahu příslovečný "Otec vlasti".
A pak již docela brzy ten neústupný - ale nikoliv fanatický ? kněz tolik se inspirující dílem vzdáleného oxfordského mistra a stojící nakonec u kořene naší a snad i evropské reformace. Téma, které u nás již nezapadne a v jistém ohledu rozetne naše dějiny a křesťanství ve dví a dá pak i podnět k nekonečným interpretačním sporům zejména v průběhu 19. století. Marně, marně se kdesi v pozadí ozývá hlas básníka snažícího se smířit obě tradice a volajícího: "Ty, kdo vjíždíš do pražských bran, žehnej Ti svatý Václav, žehnej Ti Mistr Jan."
Nelze, nelze totiž zapomenout, že "tři sta let jsme trpěli" a že původně již "protestantský národ" se musel pro větší slávu barokní Čechie proměnit v katolický, nacházející svého nového svatého v jiném Janovi, tom, který s křížem v ruce mlčenlivě shlíží z mostů do českých potoků a vod. Ne, tu kdysi vynucenou a následně i vnitřně přijatou katolickou barokní zbožnost, tu odpustit nelze...
Těžko, těžko jen nesmiřitelným tušit, že kdesi v hloubi země se již formuje a temně duní hnutí, pro které bude veškeré křesťanství jen nepotřebná a zpátečnická veteš patřící na smetiště dějin a hodná i s jeho nositeli jen naprostého zadupání v prach...
Toulání se dějinným hájem českého křesťanství nás pak může zavést od té jen lehkým perem naznačené hlavní stezky i na vedlejší cestičky, do skrytých koutů ba i jen těžko prostupných zákoutí, všude však to bude v posledku Kristus, který je za to odpovědný. Za ty krásné kostely, za ty nádherné obrazy, za tu libou hudbu, za ty podivuhodné knihy, za ty skvělé - tušené i netušené - lidi...
Zkrátka a dobře "v druhém kruhu" si může český křesťan na svých potulkách prošoupat podrážky a pořád ještě bude co objevovat a k čemu se stále znovu a znovu vracet. Pozná zde dobové proměny své víry, její výraz v umění a krom meditačních zamyšlení zde může plně pohovět i svým estetickým choutkám a sklonům doprovázeným třeba i vůní kadidla. Dědictví a poklad, které přijal za své a které mu beze zbytku náleží. Jak již naznačeno ? k čerpání z něj v míře přizpůsobené "logice nevíry" jsou pozváni i bezvěrci, z nichž někteří se však touto "královskou cestou" postupně dostali i do kruhu prvého a křesťany se sami stali.
Je tak i nanejvýše tristní, že mnozí Češi nemají o tomto bohatství ani ponětí, a mají-li už, s pohrdavým ignorantstvím se od něj odvracejí. Takto se však již dostáváme do nanejvýše nesnadného "kruhu třetího", v němž český křesťan žije obklopen předsudky a neznalostí svou každodennost.

České křesťanství v kruhu třetím

Je to tuším Bu?uelův film Mléčná dráha, v němž hlavní postavy zcela zběsile rozebírají a adorují i ty "nejúchylnější" křesťanské hereze, přesto však diváka může napadnout "kacířská" myšlenka: "No a nemělo by to tak vlastně být?" Neměli bychom vlastně být stále posedlí hledáním odpovědí na věčné otázky ohledně "hvězdného nebe nad námi a mravního zákona v nás"? I kdyby nás to mělo dohnat k šílenství ne nepodobnému tomu, jaké prožívají hrdinové zmíněného filmu, pořád by to bylo lepší než ta lhostejně smířená tupost živočichů, kteří si jdou již spolehlivě vyšlapanými konzumními stezičkami pro svůj biologický zánik...
Právě tak totiž prostředí "českého ateismu" mnohdy na českého křesťana působí. Ta tam je až na výjimky "popíračská jiskra", vášeň "sporu o Boha" - český křesťan naopak žije možná dokonce i ve světovém měřítku v jedinečném prostředí, kde "víra v Boha" není chápána jako "legitimní volba", ale jako úchylka tu zcela zakomplexovaných, tu zase notně hloupých jedinců. "Taková blbost přeci" - a to prosím v době rozkvětu vědy a techniky. Samozřejmě je někdy ta argumentace i trochu sofistikovanější, ale právě uvedený spodní tón i pak často přetrvává.
Konkrétně ve vztahu ke křesťanství je pak naprosto děsivá elementární neznalost jeho základů, právě té tradice a kultury zmiňované "v kruhu druhém". Ti lidé jsou naprostí cizinci ve své minulosti, právě jen ono Burkem zmiňované hejno letních much, které přiletí a zase odletí, aniž by se jich vědomí možného přesahu jejich životů byť jen sebeméně dotklo. Těžko, těžko dnes už jen věřit, že pozdější papež Enea Piccolomini údajně zmiňoval husitské Čechy jako zemi, kde i prostá žena zná Písmo lépe než lecjaký vzdělanec, a že ještě Masaryk mohl mít tu troufalost označit "českou otázku" jako otázku náboženskou.
Lidi mají holt dnes bleskosvody, bouřek se nebojí a tak nepotřebují ani Peruna, ani jiného boha. Ty tam jsou ty skvělé doby, kdy mohl barokní kazatel jenom třikrát za sebou ve stupňované kadenci z kazatelny pronést: "Zemřel jest bohatec a pohřben jest v pekle", a tehdejší zbohatlíci a lidé ostrých loktů se o překot káli, až se za otlačená kolena popadali. Dnes už na takové střihouny metru není! Kmotřička Smrt si jistě nakonec sice vždy prosadí svou, ale ze společenského hlediska je to již naprosto odepsaná osoba, jejíž práci jsme se naučili zakrývat rychleji, než si toho kdokoliv vůbec všimne. Ty tam jsou až na výjimky slavné funusy (ba funusy vůbec!) a nějaké okolí obtěžující nošení smutku. Češi sice občas jsou "pověrčiví něcisté", ale odsud až posud... účty nechtějí nikomu skládat už za života, a teprve tedy ne po smrti!!
Není tak ani divu, že se tento primitivní tlak předsudků nakonec nutně projeví i v "sociologicky relevantní každodennosti" současného českého křesťanstva včetně církví "v kruhu třetím", které nezřídka upadají do mentality ghetta, odrážejícího sice ty nejskandálnější výpady, jinak však toužícího "žít si to své slušné křesťanské" v nerušeném klidu, čímž se ovšem zákonitě od "opravdového křesťanského" nutně poněkud vzdaluje...
Jako opravdové zjevení tak skutečně působí v tomto kontextu postava Tomáše Halíka, nadaného jak osobním charismatem, tak schopností přesné a zároveň umělecky působivé formulace. Je snad až poněkud nepatřičné vyzvedávat adresně někoho, kdo je nyní aktuálně v souvislosti se svou cenou tolik vyzvedáván, jenže bez téhle "výjimky potvrzující pravidlo" by zase někde v tom maličkém obraze usilujícím o portrét českého křesťanstva zela nikoliv nevýznamná díra. Kdo už také to vše umí najednou - "být v realitě", stát si přesto na svém, provokovat najednou "zabedněnou zabydlenost" jak křesťanů, tak i nevěřících, a hlavně umět to vše podat tak, že je to požitek tu číst, tu zase poslouchat. Hle, zjevný to adept na trvalý a již nezrušitelný pobyt ve společnosti velikánů "kruhu druhého".

Jak moc jsou jen pro tu často tak frustrující každodennost "třetího kruhu" současného českého křesťanství takovíto lidé potřební! I tu roztomilou narcistní samolibost bychom jim kvůli tomu nastokrát odpustili...

Neruš mé kruhy!

Věru právě to by nejraději mnohý adept křesťanství v Čechách jistě rád vyřkl. Vždyť to ostatně vskutku není jednoduché, nějak se v tak nesnadném náboženství alespoň trochu spokojeně "zabydlet", a ať už jsou problémy v třech kruzích - jež jsem zde načrtl rukou neumělou - jakékoliv, lepší "špatné jistoty" než nic.
Jenže jakmile to vyřkne, rozlehne se z Nebes a po celé širé české zemi zaduní ozvěnou: "Ale kde je pak v českém křesťanství křesťan?!"