Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

* * *

Potkají se dva herci. Jeden praví: Víš, co se o tobě říká v našem městě? Že jsi šmírák a nic jinýho nikdy nebudeš. Druhý se zamyslí: No jo, no jo. A víš, co se o tobě říká v našem městě? Vůbec nic.

Slávu lze definovat i jako fakt, že o mně mluví mnohem více lidí, než o kterých mluvím já.

První okénko, jazykové: samo slovo sláva souvisí se slovesem slouti, být proslulý, a to se slovy slyšet a sluch. Tedy: mluví se o nás. Idiom, který zde zdomácněl až po revoluci, zviditelnit se, a přejímka imidž, tedy obraz, krásně ukazují posun od orality k vizualitě.

Jistý přelom je podzim 1960. Američané vždy věnovali hodně zájmu rozhlasovému duelu dvou prezidentských kandidátů. Tehdy poprvé přenášela tuto superdebatu i televize. U posluchačů zvítězil Nixon, u diváků s velkou převahou Kennedy. Byl mladší, urostlejší, hezčí a usměvavější. Nixon poté tvrdil, že prohrál volby jenom proto, že měl mizerné maskéry.

Jaká slova si dnes sláva volí? Celebrita. Charismatický člověk. Módní ikona. Kultovní film. Jistě vám neuniká jejich etymologické příbuzenství. Celebrare, celebrovat, je latinsky sloužit mši. Charisma, z řečtiny, je zvláštní dar Ducha svatého. Ikona - z řečtiny přes ruštinu - je obraz světce v pravoslaví, a kult, z latiny, je náboženské uctívání. A konečně ten, bez nějž by sláva nebyla slávou a celebrita celebritou, fanoušek, je potomkem latinského fanaticus, náboženský blouznivec, a to od slova fanum, svatyně.

Zároveň je to pustá reklamština, která už neví, jak přilákat pozornost nás přesycených: mít charisma obvykle neznamená, že toho člověka požehnal Duch svatý, ale jak se říká v televizi, "kamera ho prostě miluje".

Neodpustím si ještě jedno slovo. Prestiž, což dneska znamená "společenský význam": je z pozdně latinského praestigium, mámení, šalba, klam.

Druhé okénko: o nerovnosti. Charta lidských práv přinesla omamnou myšlenku, že se lidé rodí sobě rovni. Snad to platí na startovní čáře, ale hned vzápětí si nás rozdělí nerovnost všeho druhu a nerovnost úspěchu je jedna z nejpalčivějších. Sláva z nerovnosti žije, ve světě s osmi miliardami celebrit ten pojem zaniká.

Postmoderna přinesla jinou omamnou myšlenku, totiž že hodnoty nelze hierarchizovat, že každý hodnotící soud je nutně podmíněný, dočasný, omylný a svévolný. Navzdory souhlasu s ideou rovnosti, navzdory otřesené víře v hodnocení, nikdy se tolik nežebříčkovalo jako dnes. Nikdy nebyla taková smršť soutěží, anket, cen a ovšem anticen, protože soutěžit v ostudě nás baví ještě víc. Doba je posedlá pořadníky: toto je lepší než ono, toto je na druhém místě hitparády, ono na třetím.

Zpupnou omylnost kritikovu nahradila zdánlivá neomylnost čísla. Když lidský úsudek zklamal, jako pták vratiprstem se držíme poslední iluze objektivity " a to je spočetnost. Peoplemetry nám spočtou sledovanost a knihkupci prodejnost knih. Je to jeden z velikých omylů doby: sledovanější neznamená lepší a bestseller není nutně best. Podle toho klíče by dalece nejlepším dílem v našem kulturním dosahu byla Ordinace v růžové zahradě, která pravidelně urve zhruba dva miliony konzumentů, ba i víc. Poznámka na okraj: velmi jsem si spravila chuť na svůj národ, když v té naprosto absurdní anketě Největší Čech, kde soupeřil Karel IV. s Karlem Gottem a Václav Klaus se svatou Anežkou, s obrovským náskokem asi třiceti tisíc hlasů vyhrál Jára Cimrman. Málokdy byl stínový spektákl slávy odhalen s větším humorem.

Třetí okénko: o neobsáhnutelnosti. I ten nejbystřejší úsudek dnes troskotá na tom, že ti, kdo udílejí ceny, rozhodují o úspěchu a slávě, znají jen zanedbatelný zlomek svého tématu. Tato doba je těžce infl ační. Infl ace, doslova nafouknutí, jinak též znehodnocování množstvím, přinesla obrovský vír průměrnosti, v němž už se nelze orientovat. Je možné být expertem na středověkou literaturu, není možné být expertem na literaturu ledna 2014, protože za ten čas ve světě vyjde téměř dvě stě tisíc nových knih. Každý z arbitrů rozhoduje na základě tak letmé obeznámenosti, že nás vynese ke slávě spíš dobré pí-ár a vrtoch štěstěny.

Sláva má dvě hlavní proměnné: počet informovaných a dobu, po níž informace utkví v jejich mysli. Zatímco první číslo díky technologickým možnostem strmě roste, druhé naráží na stejné kapacitní meze jako v době kamenné. Nikdo z nás neudrží v hlavě všechna světová Who is Who. Do paměti se nám derou denně nová jména, další a další borci slávy. Pud sebezáchovy nám velí zapomínat, a dobře tak.

A co se spočetnosti týče: zmaluje-li se pubertální dívka, zazpívá vlastní prachpitomou píseň a ten klip má na síti čtrnáct milionů zhlédnutí, je to ještě "poctivá stará sláva", či jakýsi nový, dosud nepojmenovaný jev?

Čtvrté okénko: o spravedlivosti. Ta naprosto podstatná otázka zní: Je úspěch spravedlivý? Je přímým důsledkem kvality a zásluh? Má sláva logiku?

Budiž dán příklad: jistý skladatel napsal v roce 1927 Modřanskou polku. Za život složil víc než osmdesát skladeb. Naprostá většina z nich je dávno zapomenuta, kdežto Modřanská se stala hitem století. Jako nejoblíbenější melodie vítězila v řadě hitparád a má dvacet sedm různojazyčných verzí. Zazněla ve dvanácti filmech a v seriálu M.A.S.H., v USA vyšla poštovní známka s jejím motivem a provázela do vesmíru raketoplán Discovery. Je to ovšem Škoda lásky aneb Roll out the Barrel, autor Jaromír Vejvoda.

Dokázat to nelze, ale dám ruku do ohně, že ještě se nezrodil takový hudební vědec, který by předem prostudoval ty desítky Vejvodových skladeb a jasnozřivě píchl prstem do Modřanské, řka: Jackpot vyhraje tahleta! Úspěch je z velké části osud, karma, to, co se dílu či autorovi prostě stane. Habent sua fata libelli, knihy mají svoje osudy. Posteriori rádi věříme, že to bylo po zásluze, že to proslavené dílo je lepší než jiná díla, ale to je další oblíbený blud. Mona Lisa je nejslavnější obraz Louvru, ale proč?

Okénko páté: Matoušův efekt. "Neb tomu, kdo má, bude dáno i přidáno, kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má." Matouš evangelista. Mechanismus slávy pracuje přesně na tomto principu. Kdo se nějakou náhodou zviditelní včas, je "ve správný okamžik na správném místě", bývá pak stále mediálně známější. Proč? Protože už je mediálně známý, to, čemu lidé o dvě generace mladší říkají dobře provařený ksicht. Jde o princip čím víc - tím víc, sláva dává šanci a šance dává slávu. Zkraťme tu rovnici: sláva dává slávu. Dejme na knížku přelepku "bestseller" a ejhle, ihned se prodává líp.

Ale kdoví, možná má pravdu teorie memu, že sobecké obsahy vědomí bojují o moc a teritorium. Chtějí se replikovat. Sláva je infekce, a čím víc se šíří, tím víc se šíří, obrovská sláva pak je cosi jako informační epidemie. Ostatně: mechanismus evangelisty Matouše má zkratku MEM.

Šesté okénko, citové: Asi víte, že existují mantry a jejich opakování se připisují nemalé účinky. Je jedna mantra, která spolehlivě zajistí, že nás nikdo nebude mít rád. Ta mantra zní Heč. Paradox spočívá v tom, že máme rádi úspěch, ale nemáme rádi úspěšné. Házíme jim plyšáky, občas je platonicky milujeme, bezpečně chráněni antikoncepcí nemožnosti - například mě naprosto neškodně okouzluje doktor House. Jenže nejsme s nimi rádi srovnáváni na domácím dvorku. Třeba se to stydíme říct nahlas, ale mezi kamarády žádnou superhvězdu nechceme.

A když už jsme na křesťanské líše: Ze sedmi smrtelných hříchů těží ze slávy dva: superbia aneb pýcha, to bývá hřích slavných, a invidia aneb závist těch, kdo též chtěli být slavní, a nezdařilo se.

Závist je rafinovaný mučicí nástroj, to víme všichni, ale pýcha též. Máloco trestá společnost tak nelítostně jako vytahování. I když se se zaťatými zuby snažíme nechlubit, náš úspěch se chlubí sám. Natož když přidáme krapet pomlaskávající ješitnosti: sociální trest je zaručen. Je to zvláštní. Toužíme po slávě v naději, že nás lidé budou mít radši, že náš život bude snazší, ale chodívá to přesně naopak. "Jsem vězněm úspěchu," řekl Michael Jackson, jeden z nejúspěšnějších lidí svého století.

Okénko sedmé a poslední: podivné. Proč vlastně toužíme po slávě? Abstrahujme teď od peněz a vlivu, které nese, neboť existuje i sláva hérostratovská. Ta už v sobě nemá pranic praktického, je to čiré dychtění "Ach! Mluvte o mně!", v čemž ostatně řecký psychopat uspěl, protože ještě dnes, 2370 let po jeho činu, nějaká Fischerová o něm vskutku mluví. Co je ale žádoucího na tom, že někdo řekne Fischerová v pátém tisíciletí? Je to strach z biologické smrtelnosti? Mladík sám prohlásil, že učiní své jméno nesmrtelným. Efezané ho popravili, takže směnil ten kousek reálného času za nejisté abstraktum věčnosti, v níž dodnes pluje jeho jméno jako mem.

Z pohledu duchovních nauk je sláva namydlený schod, po kterém se velmi snadno sklouzne, protože vede k ulpění na vlastním já. Neúspěch je z toho úhlu mnohem zdravější. Tibeťan Trungpa Rimpočhe říká (cituji volně): "Vítejte zklamání, klaňte se zklamání, je to nejrychlejší vůz na cestě dharmy. Ze všech pocitů jen ono nepodporuje ego v jeho iluzích."

Na závěr dovolte, uvedu pár jmen. Cosi je spojuje, jakmile zjistíte, co je to za množinu, tak mě zaražte. Mommsen, Carducci, Eucken, von Heidenstam, Spitteler, Deleddaová, Elytis, Andrić. Tento hanebný trik užívám u svých studentů tvůrčího psaní už třináct let a nikdy se ještě nikdo nechytil. Jsou to nositelé Nobelovy ceny za literaturu. Říkám studentům: "Kdyby teď pukl strop, snesl se anděl, plácl někoho z vás zlatou ratolestí a řekl: Ty, hochu, ty, dívko, dosáhneš mety nejvyšší, dostaneš Nobelovu cenu za literaturu!, asi byste byli štěstím bez sebe. A vidíte to, stačí několik prchavých desetiletí a vaše jméno neznají ani ti, kdo si zvolili literaturu za svou profesi i úděl." Všechna sláva polní tráva. V Asii se říká: "Toužit po slávě je jako chytat vítr do krabice." Ta krabice je prázdná, i když tak rádi věříme, že ne.