Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

* * *

Slovo konformní odkazuje k souladu či souhlasu s určitou formou. Forma má obvykle podobu norem a očekávání, která dominantním způsobem defi nují vnímání, myšlení a jednání jednotlivců v určitém společenském prostředí. Nekonformní postoj se naopak takové formě vzpěčuje, soulad zavrhuje a hlásí se k opaku, k nesouhlasu. Ten může mít motiv kontemplativní či reformní. Kdo je veden kontemplací, prošlapává si svoji cestu pro samotný nesoulad, nechce jít s davem. Když zjistí, že ho následují zástupy, cestu opustí a začne si prošlapávat svoji pěšinu jinde, jako například Egon Bondy či Karel Kryl. Reformátor naopak hledá a potřebuje následovníky, nejde mu o samotný nesoulad, nýbrž o změnu formy. Z jeho pěšiny se má stát dálnice. To byla cesta Václava Havla a dalších disidentů, kteří po roce 1989 vstoupili do státních institucí, tedy do míst koncentrované konformity. Oba postoje mají svoji hodnotu. Reforma může zlepšit svět, kontemplace světu zachovává tvořivost.

Nesouhlas s čím?

Každé úvaze o smyslu nesouhlasu musí předcházet stanovení prostředí, vůči němuž se vymezuje "nesouhlas s kým a s čím". Terčem nekonformních hnutí se v Evropě od konce 19. století stávají střední a vyšší městské vrstvy, z nichž industrializace a modernizace činí dominantní nositele společenských hodnot a vkusu. Avantgardní malíři je provokují obrazy, z nichž se těžko pozná, co vlastně zobrazují, avantgardní skladatelé je trápí hudbou, která postrádá harmonii, komunisté je odmítají jako vykořisťovatele a fašisté spílají jejich zbabělosti. Ve společnostech, v nichž nekonformní politická hnutí vítězí a zavádějí vlastní novou konformitu, se hlásání měšťáckých hodnot rázem mění v odvážný nekonformní postoj, jehož nositeli hrozí likvidace. Tam, kde ke změně společenského systému nedochází, zůstává nekonformní postoj defi nován nesouladem s měšťáctvím, byť jeho obsah se neustále proměňuje. Proto dochází k paradoxní situaci, kdy si disidenti v komunistických státech lépe rozumí s ofi ciálními představiteli Západu než se svými tamními nekonformními kolegy. Když se například český režisér Jan Němec setká v sedmdesátých letech v emigraci s ikonou německé alternativní scény režisérem Fassbinderem, rozejdou se s tím, že Němec je pro Fassbindera reakcionář a Fassbinder pro Němce komunista.

Kdo nesouhlasí s transformací
Česká společnost dostala do vínku své demokratické transformace notnou dávku konformity. Nejen často připomínanou konformitu většinové společnosti, označovanou jako česká přizpůsobivost, nýbrž také novou konformitu reformátorů, jejichž dřívější nesoulad s reálným socialismem se mění na soulad s evropským modelem společnosti. Požadavek souladu se Západem potlačoval nesoulad a vedl k jeho démonizování - byl spojován s předchozím režimem pod heslem: kdo nesouhlasí s transformací, je komunista a potažmo zločinec. Tato křeč dnes už do určité míry povolila, střídá ji společenská agonie sobectví, nezájmu a lhostejnosti, které jsou příznačné pro společnost, jež se bez jakýchkoliv obranných mechanismů vydá napospas kapitalismu. Právě odmítání konformity s kapitalismem a s jeho tendencí přeměňovat veškeré společenské a lidské vztahy na nákup a prodej dnes představuje významný prostor pro blahodárný nesoulad.

Prostředí, vůči němuž se postoj stává nekonformním, však nemusí být defi nováno jako společnost, státní propaganda či hlavní proud. V pluralitní společnosti je často těžké něco takového vůbec najít. Stačí, když se vymezuje vůči části společnosti, která je pro nositele nekonformního názoru důležitá. Například když se bývalý ministr zahraničí Jiří Dienstbier postavil v roce 1999 proti náletům NATO na Jugoslávii, odrážel většinové mínění české společnosti i části vlády, ale ve svém sociálním prostředí pražských liberálů a bývalých disidentů byl téměř izolován. Podobně když Václav Bělohradský veřejně podpořil v druhém kole prezidentské volby Miloše Zemana, přihlásil se k postoji konformnímu s většinou českých voličů, leč nekonformnímu s většinou českých intelektuálů.

Bránit holistickou alternativu
Pro další cestu revue PROSTOR z toho vyplývají dvě základní otázky - obsahová a metodická. Vůči jakému prostředí a jakým formám se chce vymezovat? Hlásí se ke kontemplaci, či k reformě? Odpověď na obsahovou otázku částečně dává tradice časopisu, která si zaslouží obdiv za udržení nesouladu s většinovou publicistikou od osmdesátých let do dneška i za udržení estetické a intelektuální úrovně. Autoři časopisu často konfrontují dravý individualismus a materiální racionalitu kapitalismu s holistickou alternativou, která ukazuje na propojenost zdánlivě nesouvisejících jevů a předpokládá širší pojetí vědomí, zahrnující také iracionálno. Za obzvláště cenné považuji, že tak činí z odlišných oborových i žánrových perspektiv, že se v revue Prostor objevují eseje, glosy, básně či fotografi e, které neladí s dominantními formami dnešního myšlení, ale zato ladí navzájem. Za velkou výzvu na další cestě časopisu považuji obranu holistické alternativy před její kolonizací kapitalismem. Kapitalismus totiž v rostoucí míře nabízí zboží a služby, které mají představovat alternativní životní styl. Živí tím nebezpečnou iluzi, že si lze holistickou alternativu koupit, čímž ji v konečném důsledku diskredituje. Tomu je třeba čelit jejím dalším promýšlením, rozvíjením a objasňováním. Pokud se kramář dere do chrámu, je třeba mít jasno, kde chrám začíná, kde končí a proč v něm kramář nemá co dělat.

Z hlediska metody si Prostor musí položit otázku, zda usiluje o většinu, či o menšinu. Bude se snažit o společenskou změnu, díky níž se jeho nekonformita stane většinovou formou? Nebo si chce zachovat výlučný charakter tvořivého místečka v moři banality? Neodvažuji se dát jasnou odpověď, možná jde nakonec spíše o míru jednoho a druhého než o jednoznačné rozhodnutí mezi jedním a druhým. Je však zřejmé, že první možnost by si žádala mnohem aktivnější přístup k doprovodným aktivitám a k novým médiím, než je tomu dosud. Časopis by se postupně stával pouze jedním z mnoha výsledků společného úsilí stejně naladěných a spolupracujících lidí. Druhá možnost by znamenala především pokračovat v dosavadní plodné tradici a navazovat na to nejlepší v neustále se proměňujících a často nepříznivých podmínkách.