Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

V prvé půli devadesátých let byla oblast Sanfranciského zálivu téměř kontinuálně navštěvována různými českými "uměleckými výsadky", které zde nebylo možné minout - někteří přiletěli díky výměnným aktivitám Linhartovy nadace a neúnavné místní "kontaktářky" Mayi Cainové a jejího Prague Project (projekty B.K.S., Už jsme doma), jiní přistáli coby čerství laureáti Chalupeckého ceny (Vladimír Kokolia, František Skála), další potřebovali "vypadnout z Čech" (Jim Čert). Byla to doba krásná a divoká - z Čech do Kalifornie dorazila nevyhnutelná revoluční kocovina až s několikaletým zpožděním. Po návratu z cest autor provozoval sedm let čajovnu v Prachaticích, učil angličtinu, zahradničil. Od roku 2009 se živí převážně arboristikou a prací v krajině. V současnosti žije na Šumavě kdesi pod Boubínem.

* * *

Když byl kolem roku 1911 poslední "divoký" kalifornský indián Iši dotázán, co říká na právě proletivší letadlo, ten úchvatný výplod lidské mysli a zručnosti, odpověděl otázkou: "A to tam v tom sedí bílý muž?" Když mu jeho bílí průvodci s neskrývanou pýchou odvětili, že ano, jen se lehce pousmál. (Původní obyvatelé Kalifornie, téměř dvě stě kmenů, tisíce lidí, byli prvními bělochy krutě vyhubeni - či přivedeni na pokraj vyhubení - podobně jako indiáni v ostatních státech Ameriky. V tom se Kalifornie nikterak neodlišuje od zbytku USA.)

Útěk před sebou samým, který hnal na úsvitu novověku pod různými vnějšími záminkami různé dobrodruhy stále hlouběji na západ, zarazil v podstatě až Pacifik. Co vedlo lidi severní polokoule k tak dlouhotrvajícímu a masivnímu přesunu z východu na západ? Byla to podvědomá snaha jít "za sluncem" a prodloužit si tak den, čehož se nám svým způsobem nakonec podařilo dosáhnout až poměrně nedávno pomocí elektřiny? Nebo za to může věčné otáčení globu pod našima nohama, a tím lehké posouvání směrem okcidentálním? Ať už je příčinou cokoliv, důsledkem je prazvláštní rozložení míry toho, čemu Američané říkají novelty ("novost", originalita, tvořivost) na východo-západní ose. Jakýsi vnitřní neklid a puzení k tvorbě stoupá v lidech v různé míře postupně od asijských stepí přes evropská pohoří až po kalifornské pouště. Jste- -li v Kalifornii, jste tam zkrátka proto, že jste doma neměli stání.

Zrychlený pulz

Coby kluk jsem hobloval asfalt na skateboardu, později rozrýval sníh snowboardem, na škole objevoval a hltal beatniky, poslouchal The Doors. Pak jsem se začal hrabat v kompjůtrech a vzhlížel s obdivem k ladné kompaktnosti a uživatelské přívětivosti značky Macintosh. Když mi z bitů a bajtů začalo být nevolno, počal jsem objevovat svět vnitřní. Na nikdy nekončící pouti do svého nitra jsem dychtivě pročítal knihy Ram Dasse, Stanislava Grofa a Fritjofa Capry. Počátkem devadesátých let jsem poprvé mohl nasát ovocně pryskyřičné vůně kalifornského pobřeží a spatřit věčně neklidný Tichý oceán (to jméno nesedí).

Rychlý puls téhle země jsem cítil od prvního dne. Rytmus je to rychlý, ale není nervózní. Lidští mravenci jako by byli v tom neutuchajícím pinožení už dobře zabydleni. Kaliforňané se nejenom míjejí, ale oni se i potkávají, prohodí pár vět a pokračují. "How're you? Fine. And ya? Thanks?" Nepřekážejí si. Mluvit je třeba, protože když mluvíte, nejste podezřelí. Snad je to špetka strachu, co zůstala v těchhle končinách z dob krvavého dobývání, která nutí lidi si potřásat touhle verbální pravicí: "Když mluvíte, nejste nebezpečnej."

Kalifornie je zemí podivínů, ztracenců, útěkářů, podnikavců a dobrodruhů. Drží je tam z jedné strany oceán a z druhé nechuť vrátit se domů, do starých kolejí. Se zbytkem Spojených států spojuje Kalifornii jistá nezakořeněnost, nedostatek silného příběhu, mýtu, nebo chcete-li historie. Tuhle zemi byste mohli setřít hadrem "jak rozlitý mlíko z podlahy". Je bez hlubokých kořenů. Ty nejhlubší, které do země zapustili indiánští prapředci, byly bělochy totálně vyrvány. "A k čemu se nakonec zabývat minulostí, když toho lze tolik dělat teď a nyní. Indians-Shmindians. Budoucnost nepočká!"

Kaliforňané jsou plní potřeb a tužeb, ale i nápadů. Intenzivní sluneční svit nad tímhle kouskem země jako by jim k tomu dodával potřebnou energii. Evropanovi to připadne, že ti lidé "nevědí co roupama". Není snad oboru lidského konání, do něhož by západní pobřeží USA nevneslo nějakou inovaci, nebo alespoň rozruch.

Žijete-li v San Francisku, jste nejspíše přistěhovalec, umělec nebo homosexuál. Případně vše zároveň. Svatý František by tu dnes těžko hledal souvěrce. Jistě, duchovní směry kvetou pestrými institucemi a ústavy, zenovými kláštery i baptistickými chrámy. Avšak trapisty byste ve Frisku hledali těžko. "Děláte-li do umění", je tohle město dobré na rozjezd. Druhá štace je Los Angeles. A usměje-li se na vás múza a štěstí zároveň, čeká vás vytoužené finále - New York City. Alespoň tohle byla ona zásadní stupnice, o které se mým americkým přátelům v San Francisku zdávalo v devadesátých letech. Být slavný alternativní umělec, jako byly tehdy Diamanda Galásová či Lydia Lunchová, nebo prorazit na filmové scéně mimo Hollywood. A pokud neděláte do umění, tak alespoň děláte revoluci. Musíte měnit stávající poměry, protože od toho tu přeci jste. Co byste tu jinak dělali?

Vítr ve vlasech
Potřeba místních lidí neustále rozšiřovat (nebo alespoň hájit) prostor svých svobod mi připadala kouzelná. Obzvláště, když jsem několikrát zažil jeho okleštění. Hned první týden ve městě jsem byl vyzván mou krásnou hostitelkou k projížďce městem na jejím obřím motocyklu. Bylo to v předvečer platnosti nařízení o povinném nošení přileb při jízdě na motorce ("My - stát - se o vaši hlavu postaráme!"). Poslední možnost užít si naplno svěží svištění větru ve vlasech. Ona nakrátko, já s dlouhou hřívou, jsme to za chvíli valili hned dolů a hned vzhůru po strmých sanfranciských ulicích. Ten pocit sdílené radosti spolu s vůní blízkého oceánu ve mně zůstal živý dodnes. Stejně jako když se za pár let pokusila skupinka berkeleyských studentů o trvalé vydobytí práva chodit na výuku i po městě tak, jak je Pánbůh stvořil. Kalifornie - Nekalifornie, tohle si prudérní základ společnosti taky nenechal líbit. O míře a hloubce téhle fobie z nahoty (divokosti?) mě za pár týdnů nato přesvědčily obavy až strach našich jinak svobodomyslných kalifornských přátel při myšlence říční koupele bez plavek kdesi v zapomenutém údolí mendocinských lesů ("To se nesmí, za to jsou vysoký pokuty!"). A tak dnes, s odstupem, mě alespoň těší ona drobná poziční vítězství neústupných kalifornských uživatelů konopí v jejich snaze o jeho legalizaci: Vždyť přece "stávající stav musíte měnit!"

Zažil jsem však jednou, že tahle země na čas ztichla. Bylo to v dvaadevadesátém, po událostech v Los Angeles, když místní policisté zmlátili černocha Rodneyho Kinga a někdo to náhodně natočil na video. Bylo z toho národní pozdvižení a já se nestačil divit, jak do té doby pracně opečovávaný srůst černošské menšiny s bílou většinou viditelně napraskl. Na ulicích jsem poprvé cítil rasové napětí, drobné potyčky vyvolávala jen pitomá odlišnost v barvě kůže. Po týdnu to zase zmizelo, ale vím, že tuhle ránu nemá ještě ani liberální a nadmíru tolerantní Kalifornie zcela zhojenou. Bílá kultura psaného kodexu se s černou, verbální a zvykovou kulturou budou sbližovat asi ještě dlouho.

Setkání třetího druhu
Vedle domorodých obyvatel vybili první evropští osadníci i většinu větších savců. Naštěstí ty mořské zatím ne. Setkání s velrybami (konkrétně s plejtvákovcem šedým), které rok co rok plují za obživou podél monterreyského pobřeží směrem na sever, bylo pro mne vpravdě setkáním třetího druhu. Tihle tvorové vás i na dálku sta metrů měkce obejmou svými obřími ploutvemi a přistrčí vás tak nějak zpátky na cestu do vašeho srdce. Netrvalo to déle než tři minuty a bylo to poprvé, co jsem v téhle zemi plakal štěstím ze Kalifornské zářezy 11 sdílené pospolitosti. Není jistě náhodou, že esalenští psychonauté si postavili ten svůj institut právě při pobřeží, kudy tihle naši dávní vodní příbuzní proplouvají.

Jinak vedle vcelku nepříliš originální architektury lze v Kalifornii potkat zcela unikátní krajinu. Pouště jižní části lze, pravda, nalézt i v Arizoně a Novém Mexiku, ale na sekvojovcové háje nikde jinde nenarazíte. Pro ujasnění: sekvoj vždyzelená (Sequoia sempervirens), anglicky lidově "red wood", patří k nejvyšším stromům světa a po celých USA se používá coby stavební dříví. Její rozšíření zasahuje ze severní Kalifornie ještě několik mil do Oregonu. Naproti tomu sekvojovec obrovský (Sequoiadendron giganteum), anglicky lidově "giant sequoia", patří mezi nejmohutnější i nejstarší dřeviny na planetě. I když i v "redwoodových" lesích se člověk propadá do jakéhosi biologického dávnověku a jeho ego tak přirozeně ubere plyn, v hájích tisíciletých sekvojovců už nezbývá než jen mlčky děkovat Osudu za takovéto setkání. V něčem mi připomínalo to s velrybami, ale bylo ještě tišší a vznešenější, a nebylo v něm tolik emocí. Chtělo se mi pokleknout v tiché úctě. Tihle velikáni tu takhle stojí mlčky tři až pět tisíc let a dokázali přežít nejenom nesčetně požárů (na to jsou výtečně vybaveni), ale hlavně a především příval neklidných Evropanů s pilami a sekyrami. Ještě že se dovedou bránit i dřevorubcům (jejich dřevo je příliš křehké a při pádu se rozláme na kusy, které se hodí pouze na palivo - což člověku za tu námahu s kácením nakonec nestojí?).

Divoká kytka v truhlíku
Odtržení od přírody - a divočiny obzvlášť - je patrné po celých Spojených státech. V tomhle myslím není Kalifornie výjimkou. Přesto by snad právě zde, v zemi, kde vzniklo první chráněné území na světě (Yosemitský národní park) a kde je dodnes zachováno poměrně dosti z původní fauny, návštěvník očekával větší porozumění a sepětí s Matkou Zemí. Nikoliv. Jít třeba jen na houby je vnímáno jako něco na způsob demonstrativní sebevraždy. Znalost divokých (alespoň ne těch obchodovatelných) rostlin je mizivá až žádná. Ani ty psychoaktivní si Kaliforňané nejsou schopni najít a nasbírat sami - to je raději budou složitě s rizikem, a tedy s obavami nakupovat.

Kalifornie je překrásná divoká kytka v truhlíku amerických trvalek. Je to země, odkud nelze už jít dál. Odkud se lze už jenom vznést. Jestli k tomu zvolíte poezii, hudbu, technická "udělátka" nebo psychedelika, je na vás. Já tam trvale žít nedokázal, je tam na mě dost rušno a bolestně mně tam scházely kořeny. Když jsem koncem devadesátých let - coby bílý muž sedící v tom pyšném kovovém stroji - odlétal domů, neměl jsem jako Iši na tváři úsměv. Po několika letech strávených v objetí svatého Františka, toho města podivínů a ztracenců, jsem brečel. Brečel štěstím z toho daru sdílené pospolitosti.