Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Před sto lety a nyní

Je zcela běžné, že současná krize je vnímána a popisována hlavně jako ekonomický problém. To je zároveň důvodem neschopnosti politických struktur na tuto krizi účinně reagovat a usměrňovat ji způsobem, který by ji učinil jakž takž vypočitatelnou, a tím pádem možná i zvládnutelnou. Krize v mnoha případech získala podobu principiální skepse, promítla se do rozhořčení a nedůvěry v dosavadní struktury a zaběhané metody politického a ekonomického chování.

Aktuální letopočet nás přímo vybízí, abychom si připomenuli dobu přesně před jedním stoletím, konkrétně rok 1913: politickými třenicemi a ozbrojenými útoky začala na Balkáně jedna velká válka, velká světová katastrofa, jejíž válečná fáze trvala až do roku 1945. Tehdy se v důsledku bouřlivých společenských a ekonomických procesů začaly jistoty starého řádu hroutit. Politika ztroskotala, protože vžité vzorce, podle nichž byly posuzovány události a jejich dopad, jednoduše ztratily svou platnost. Šlo o proces, který odsunul celé staré uspořádání světa do historického podsvětí.

Ale nemylme se, stopy tohoto procesu nebyly odstraněny ani dějinným převratem před dvěma desetiletími, o čemž nás přesvědčila i střelba na Balkáně spojená s etnickými čistkami v devadesátých letech minulého století.

I dnes to v mnoha ohledech vypadá podobně jako tehdy před sto lety.

Cynismus elit a nedůvěra občanů

Ekonomická krize se nakonec projevuje jako krize politických struktur - jedná se o jejich neschopnost vtisknout jasná pravidla ideologicky nejdéle trvající chiméře novověku, bohorovně uctívanému trhu, aby mohl a musel fungovat tak, jak to v úžasně lakonické stručnosti formuluje bavorská ústava: "Veškeré hospodaření musí sloužit všeobecnému blahu." Ano, tak to stojí v ústavě spolkové země, která je svou velikostí, důležitostí a tradicí srovnatelná s Českou republikou a s Rakouskem. To, že tamní politici tento princip respektují stejně málo jako ve státech, kde tak jasnou a srozumitelnou ústavní formulaci nemají, je vedlejší.

A právě státy, v nichž padl, a to právem, státní totalitarismus komunistického ražení, mohly - ne, měly! - svému způsobu vlády nadřadit právě tento princip. To však neučinily. Česká republika je výtečným příkladem nejen selhání politických elit při ekonomické transformaci, ale i příkladem selhání někdejšího "svobodného", tedy kapitalistického světa. Neboť, považujíce se za vítěze střetu Východu a Západu, nenabídly západní demokracie společnostem, jako je ta česká, vlastně nic. Co bylo k mání? Nanejvýš export obzvlášť vykořisťujících výhonků vlastního ekonomického systému - a mlhavá "všemoc" peněz. Západ byl fascinován výjimečnými osobnostmi, jako byl prezident-básník Václav Havel, z jehož počátečního nadání pro "antipolitickou politiku" si každý chtěl utrhnout kousek pro sebe, a ponechal přitom Čechy obsesím jejich nových ideologů. Koho zajímalo, že peníze jako údajně všemocná síla k demokratizaci nestačí? Prezident Havel si sice stěžoval na příslovečný nedostatek "jakéhokoliv duchovna" v popřevratovém vývoji Česka, ale odkud bylo možné cokoliv odkoukat?

Svobodné tržní hospodářství se stalo novým náboženstvím. To, že by takový systém mohl fungovat se zřetelem k lidské důstojnosti a společenské spravedlnosti jen při dodržování přísných pravidel a při promyšlené sociální politice, nebylo nikomu zcela jasné, vlastně to ani nikdo vědět nechtěl. A tak předseda vlády Václav Klaus se svojí stranou transformoval právní systém jen do té míry, aby "tržní hospodářství bez přívlastků" mohlo nerušeně fungovat. Budování právního státu s nezpochybnitelnými zárukami pro občany, vytváření právního prostředí, jímž by se odlišil nový demokratický řád od starého totalitního systému, Václava Klause a jeho následovníky nezajímalo. Z takového cynismu dnes vyplývají stále naléhavější důsledky. Česko nemá - podobně jako některé další země pod někdejší sovětskou správou - fungující systém soudů zaměřených výhradně na pracovní a sociální záležitosti, a tak vyřizuje tyto sporné otázky prostřednictvím obecných občanskoprávních soudů. Soudní řízení se nekonečně vlečou, což má katastrofální dopad na jednotlivce i celou společnost, neboť se výrazně rozrušuje smysl pro spravedlnost a víru ve vymahatelnost práva.

Cynismus elit je důležitým klíčem k vysvětlení skutečnosti, že většina Čechů nemá valnou důvěru k fungování demokratických institucí státu, stejně jako ji postrádá i ve vztahu k fungování velkého evropského domu, v němž Češi obývají centrální světničku. V roce 2004, těsně před konáním referenda o vstupu do Evropské unie, se čerstvě instalovanému prezidentu Klausovi (tato důležitá postava se výtečně hodí jako měřítko onoho cynismu elit) povedl majstrštyk švejkovské dialektiky, když jezdil křížem krážem po celé zemi a vyhlašoval: V principu jsem proti přistoupení k Evropské unii, ale Češi stejně nemají jinou možnost, a proto by měli hlasovat pro. Ten samý politik a státník byl ochotný podepsat Lisabonskou smlouvu teprve poté, co si pro svou zemi vymínil zvláštní ustanovení, které neobsahovalo nic jiného než následující "větičku": Česko není zralé pro Listinu základních práv Evropské unie, a proto tato Listina nesmí v tomto státě vstoupit v platnost. Pošetilost takového znevážení vyvrcholila tím, že mu k opodstatnění této "výjimky" posloužily jako argument případné majetkové nároky Němců dříve odsunutých z pohraničních regionů. A přitom má Česko o časových ohraničeních případných nároků a o podmínkách návratu majetku jednoznačné zákony. Nelze tomu rozumět jinak, než že sám prezident nedůvěřuje zákonným základům vlastního státu. Ale jak pak proboha mají získat důvěru občané?

Politická neúcta k zájmům celku Nedostatek důvěry v právní stát jako základní princip společnosti vede také k tomu, že stranám "prochází" jejich bezuzdná klientelistická politika. Stěžejní otázka, zda politika slouží všem - zemi, národu, společnosti, soužití, kvalitě života, právním zárukám -, má jen malý význam tváří v tvář tomu, zda jsou dostatečně uspokojeny potřeby a zájmy vlastních příznivců a straníků. Všudypřítomný klientelismus prozrazuje, kde politika spatřuje svůj základní cíl a v tom jsou patrné zásadní styčné body s mentalitou, která trvale zamořuje politiku nejen v Česku, ale i v sousedním Rakousku.

V tomto kontextu nás neudivuje, že Česká republika zaujímá v seznamu zkorumpovaných společností na kontinentu čelné místo. Umístění Rakouska je sice lepší, ale ne o mnoho. Tento stát je podobně zkorumpovaný, což se pouze zakrývá tím, že určité věci nejsou kriminalizovány Transparency International, nezisková organizace, která se snaží odhadovat korupci v jednotlivých zemích, může jako nezákonné přirozeně pranýřovat převážně jen to, co je skutečně zakázané. V Rakousku by vůbec nepropukla podobná aféra, která v Německu v devadesátých letech nakonec znamenala ukončení politického života Helmuta Kohla a současného ministra fi nancí Wolfganga Schäubleho stála místo předsedy Křesťansko-demokratické unie, neboť to všechno, co bylo v souvislosti s fi nancováním strany vytýkáno CDU, v Rakousku zakázané vůbec není.

Jiří Gruša, po krátkou dobu český ministr kultury, někdejší velvyslanec v Německu a v Rakousku, pronesl jednou trefný bonmot: "Co Čechy a Rakušany skutečně rozděluje, je jejich společný charakter." Oběma společnostem je vlastní vyvinutý smysl pro rovnost a spravedlnost, který v Rakousku spolupůsobil jistě i díky vlivu velkého množství českých přistěhovalců. Nicméně z německého pohledu je oběma společnostem v jejich smyslu pro rovnost vlastní jeden neblahý rys. Můžeme to názorně ukázat na jednom klišé: Němec, jehož soused si pořídí skvělé auto, řekněme veliký mercedes, se bude vůči svému sousedu jistě užírat závistí. Bude se tak dlouho plahočit a hledat různé cestičky, dokud si nebude moci koupit stejně velký, ale dost možná ještě větší vůz. Stejná scéna v Rakousku nebo v Česku: pocit závisti bude patrně velmi podobný, ale lidé mají tendenci chovat se ke skvělému sousedovu autu tak, aby přestalo jezdit. Když nejezdí mercedesem nikdo, rovnost a "mír" jsou znovu nastoleny. Rakušané se rádi ve své politice neutrality orientují podle Švýcarska, tohoto "společenství přísahy" (v ofi ciálním názvu státu se nachází slovo "spříseženectví", "Eidgenossenschaft"). Kritičtí Rakušané z toho odvozují název pro vlastní stát, který pak pojmenovávají jako "společenství závisti" (Neidgenossenschaft). Společenství závisti, které je blízké i Čechům, v sobě nese destruktivní potenciál, protože brzdí aktivitu a nepodněcuje pozitivní snahy.

Tato ničivá tendence, kdy je hlavní, aby nikdo jiný nezískal to, co nemohu získat já, je typická v mnoha oblastech i pro politickou činnost stran, uskupení a společenských sil. Jedinou výjimkou je stav, kdy si politik může dovolit téměř, co chce, protože má za sebou mohutnou většinu; což se pak děje zcela bezostyšně, jako je tomu momentálně v Maďarsku. Jinak je zde snaha všechno učinit předmětem vzájemného obchodu, handlu, aby z pohledu konkurenta nebo protivníka nikdo neměl navrch. Z toho pak někdy vznikají rozhodnutí, jejichž společenské následky a právní nesrovnalosti rozhodně nebyly zváženy a domyšleny předem.

To se týká i zásahů do ústavního pořádku. To, že se na rakouské ústavě "melouchařilo", a že do ní byl zanesen dokonce i počet vídeňských licencí na taxi (!), vedlo nakonec k tomu, že se v Rakousku nikdy nemohl vyvinout ten typ "ústavního patriota", jak ho známe z poválečného Německa. Rakouští politici už několikrát donutili Ústavní soudní dvůr k tomu, aby neprodleně prohlásil za ústavní zákony, které přitom sami odhlasovali jako ústavě se příčící. Takového cynismu se dnes dopouští i maďarská vláda se svými novými zákony týkajícími se ústavního práva. V Rakousku taková praxe skončila jen proto, že už při volbách do parlamentu nevznikají většiny schopné ústavu změnit. Dnes se ve Vídni vkládá naděje - "kdyby došlo k nejhoršímu" - ve spolkového prezidenta. Většina občanů ho sice považuje za určitý typ reprezentativní fi gurky bez vlivu, ale ve skutečnosti je jakýmsi voleným císařem, který může při sestavování vlády a v krizových situacích uplatňovat plnou moc, aniž by si toho jeho krajané byli vědomi.

Mimochodem, česká ústava se zdá být docela zralá a vyvážená. K tomu jedna historická ironie osudu: Byl to opět Václav Klaus, který se ve své malé zahořklé válce před dvěma desetiletími postaral o radikální zkrácení rozsáhlých pravomocí československého prezidenta pro následnickou republiku, v níž mnoho z těchto pravomocí bylo přeneseno na Senát. Jeho rozhodujícím motivem bylo sebrat Václavu Havlovi, předvídatelnému prvnímu prezidentu nové republiky, tolik ústavní moci, kolik jen bylo možné. Představme si, že by Klaus býval ve své roli prezidenta disponoval oněmi mocenskými pravomocemi, které vzal svému předchůdci Havlovi? Někdy jsou dějiny přece jen spravedlivé. Jinak to vypadalo se zákonodárstvím v dlouhém období, během něhož Česká republika nebyla schopna ustavit Senát, protože jeho volba byla Klausovou stranou mařena: V podstatě jsou všechny zákony z oněch prvních let republiky bez Senátu neplatné, protože vznikly bez součinnosti druhé komory parlamentu. Důvěra občanů v nezpochybnitelnost vlastního zákonodárství se tím přirozeně neposiluje.

Populisté na postupu

Viděno zvenku, je v Česku i Rakousku informovanost občanů o politických rozhodnutích spíše nízká. Ne že by média nebyla plná nejrůznějších debat. Slovní vřava je veliká, užitek z ní je však pramalý. Ve většině zemí někdejší Kakánie, onoho Habsburky nuceně sjednoceného světa, existuje jeden společný fenomén, který můžeme pozorovat zejména v tištěných médiích: svoboda názoru je zde vším, svoboda informací stojí téměř mimo zájem. Sloupkaři jsou známí a oblíbení, velkých reportérů je poskrovnu, nedostává se jim zvláštní pozornosti. Analogicky k tomu se příliš mnoho politických střetů odehrává v umělém prostoru ideologických názoro vých bojů, zatímco základních informací, jež by zobrazovaly skutečný stav věcí a popisovaly realitu, se nedostává.

A právě proto je i doba jistot ta tam: publikum je rozmrzelé z toho, že minulým státním ideologiím sice odzvonilo, ale ideologie jako takové v žádném případě nevyhynuly. Ukazuje se, že společnosti stigmatizované ideologickým myšlením nejsou přivyklé debatovat o faktech a věcných souvislostech jakž takž realisticky. Z toho logicky vyplývá, že populisté jsou na postupu, protože v obecné nejistotě jejich odpovědi, které poskytují zdánlivá a jednoduchá řešení, nabízejí naději a zastírají zbytky schopnosti voličů vidět jasně. V odpovědích tradičních stran - ano, i v české společnosti můžeme generaci po převratu mluvit o tradičních stranách - nacházíme pošetilou reakci: Pokoušejí se získat si oblibu pomocí ještě jednodušších pravd, ve způsobu argumentace se nechávají strhnout vzorem populistických stran a účastní se cirkusu zjednodušování, ba dokonce jej ještě přiživují. A tak dochází k tomu, že reakční populisté - v Rakousku třeba pravicově nacionalistická FPÖ, v Česku komunisté a nacionalisté - nenutí zbytek politického spektra k větší jednoznačnosti, nýbrž jej ženou do stejně slepé uličky zjednodušující mlhavosti.

Výsledkem je naprosté znejistění, ztráta víry v to, že nám jsou strany schopné kdy nalít čistého vína, ztráta víry v to, že v kalkulu těch, kteří usilují o moc, hraje všeobecné blaho jakoukoli roli. Naproti tomu se strany samy cítí být osudovým způsobem osvobozeny od povinnosti řídit se v politickém zápase poctivostí - protože to stejně koneckonců už nikdo neočekává.

Tak jako není možné vyvolat žádného dobrého ducha jen pomocí peněz, tak se pomocí cynismu ideologických zjednodušení nedá dosáhnout ničeho, co by mohlo nadále působit jako spiritualita všeobecného blaha. V Itálii sledujeme, jak se v hnutí Beppeho Grilla vyjevuje absolutní popření politiky jako účinné síly - aniž by bylo nabídnuto cokoliv jako účinná náhražka. Italové jsou všichni do jednoho zakuklení anarchisté, ti něco takového vydrží. K čemu by však mohlo dojít ve společnostech, které chovají víru ve stát tak jako Česko a Rakousko?

Novinář a publicista Michael Frank (*1947) spojil svůj profesionální život se střední Evropou. Od roku 1986 byl dvacet let vídeňským dopisovatelem v Mnichově vycházejícího listu Süddeutsche Zeitung - s přestávkou let 1992-1998, kdy zblízka pozoroval polistopadové dění v českých zemích. Vtipnými, kriticky zacílenými komentáři a odvážným vystupováním přímo na rakouské mediální scéně získal pověst nepříjemně zvídavého novináře, "korespondenta proti Rakousku", jak ho počastoval bulvární deník Kronen Zeitung. Nelibost maďarských národovců vyvolal kritickým pohledem na autokratické způsoby a podivné reformní iniciativy Orbánovy vlády. Již měsíce předem varoval před chystaným zákonem o sdělovacích prostředcích. Během svého působení v Praze se aktivně zapojil do snah o česko-německé porozumění a byl za to poctěn novinářskou cenou Josepha Rotha a "Zlatým perem". Z pobytu u nás vytěžil i dvě knižní publikace. Od roku 2012 žije opět v rodném Bavorsku. Redakčně upravený komentář, který přeložila Lucie Rydlová, napsal Michael Frank přímo pro revue PROSTOR.