Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Nejdražší demokracie v Evropě
Země Vlámů a Valonů má snad největší koncentraci politiků na jednoho obyvatele. Není se čemu divit. Stát tvoří tři jazyková společenství (vlámské, valonsko-bruselské a německé) a tři regiony (vlámský, valonský a hlavní město Brusel). Každé společenství a taky každý region má svůj parlament a vládu. Bylo by jich teoreticky šest plus šest. Vlámové ale v rámci zefektivnění státní správy odsouhlasili, že jejich jazykové společenství i region budou mít jeden parlament a jednu vládu. Teoreticky jsme tedy na pěti parlamentech plus pěti vládách. K tomu připočtěme ještě orgány federální - vládu a dvoukomorový parlament. Takže sečteno a podtrženo působí v jedenáctimilionovém státě šest, resp. sedm komor parlamentů a šest vlád. V nich zasedají stovky poslanců a ve vládách celkem asi šest desítek ministrů a státních tajemníků.

Tady většinou chápání zdejšího politického systému končí a existence dalších provinčních vlád už překračuje meze naší představivosti. Složitá politická organizace je zcela po právu také považována za příčinu nekonečného a neustálého hašteření mezi rozvaděnými komunitami. Ukazuje se, že snad každý druhý Belgičan je na nižší či vyšší úrovni politikem a že politika je součástí běžného života.

V každém případě Belgie drží evropský rekord - má nejdražší politickou strukturu a nejvyšší náklady na správu země, což v době stále stoupajícího zadlužení, kdy státní dluh osciluje už několik let kolem sta procent hrubého domácího produktu, jistě stojí za úvahu o možnosti zredukovat některé náklady. Jenže těžko si představit, že některé společenství nebo regiony ze svých požadavků něco sleví.

Belgický svazek je sice administrativně složitý, jinak ale Vlámové a frankofonní obyvatelé Belgie (Valoni a francouzsky mluvící obyvatelé Bruselu) žijí vedle sebe v rozparcelované domácnosti, jako by ani komplikovanou strukturu nepotřebovali.

Cizinci ve vlastním domě
Svazek Vlámů a francouzsky mluvících obyvatel se někdy porovnává s bývalým státem Čechů a Slováků, a to především v době vyhrocených hádek nebo dlouhého bezvládí na federální úrovni. Pravdou však je, že Vlámové a Valoni jsou si ve skutečnosti mnohem vzdálenější, než byli kdysi Češi a Slováci. Do očí bijící je samozřejmě jazyk. Nizozemština (ani její vlámská odnož) a francouzština si nejsou ani trochu podobné, a tak si obyvatelé severu a jihu nerozumí. Samozřejmě většina z nich se základy druhého jazyka učí ve škole, existují smíšené rodiny, někteří francouzsky mluvící Belgičané záměrně své děti vodí do vlámských škol, ale vždy je pro ně ať už vlámština, nebo francouzština tím druhým jazykem, byť se ho učí odmala. Nikdy si nemohou rozumět tak jednoduše jako Češi a Slováci, jejichž jazyky jsou si zásadně podobné.

Přitom každá z obou belgických jazykových komunit má svou vlastní kulturu. Pramení to nejen z historie, kdy byla každá z nich součástí jiného celku. I moderní poválečná historie a současnost ukazují, že pod belgickou vlajkou obě komunity součástí jiných celků částečně zůstaly a bariéra mezi nimi nikdy nezmizela. Každá má nejen svou literaturu - v jižní části Belgie je samozřejmě široká pozornost věnovaná literatuře francouzské a v severní části naopak literatuře ze sousedního Nizozemska, ale každá má i své osobnosti současného kulturního života, své celebrity, svá média. Je zcela neuvěřitelné, že dvě veřejnoprávní stanice - vlámská VRT a frankofonní RTBF - sídlí na stejné adrese v Bruselu. Spolupráce mezi nimi je v praxi nemyslitelná. Každá stanice vysílá vlastní program, vlastní tvorbu, vlastní zpravodajství. Pamětníci, kteří si vzpomenou na pravidelné slovenské pondělky v Československé televizi a možná by něco podobné očekávali v Belgii, by se hořce zmýlili. Něco takového je prostě nepochopitelné. Naopak průzkumy mezi diváky ukazují, že minimálně jižní část Belgie často inklinuje ke sledování zpravodajství úplně jiné země. Víc než třetina obyvatel Valonska pravidelně sleduje zpravodajství francouzských televizí, ať už komerčních nebo veřejnoprávních, tudíž ani nesleduje zpravodajství z vlastní země, či spíše regionu, protože blízkost Francie je nejen geografi cky a jazykově tak silná, že někteří Valoni cítí větší potřebu vědět něco o její politice, možná o poznání jednodušší a srozumitelnější, než o politice vlastní země.

Trapasy na nejvyšší úrovni
Také nejedno faux pas belgických politiků ukazuje, že nejenže sounáležitost jedné komunity s druhou není tak velká, ale ani vztah k symbolům zastřešujícím belgické království není tak horký. Moment, kdy někdejší belgický federální premiér a vlámský křesťanský demokrat Yves Leterme na otázku, jestli zná belgickou hymnu, zanotoval místo své národní La Brabançonne francouzskou La Marseillaise, je sice dokonalou ukázkou vnímání Belgie samotnými Belgičany, ale už je taky ošuntělý vtip. Yves Leterme ale nedokázal ani vysvětlit, proč je 21. červenec belgickým státním svátkem. A Vlámy tenkrát velmi potěšilo, že na to neuměl odpovědět ani premiér Valonska, frankofonní socialista Rudy Demotte. Nakonec dopadl nejlépe někdejší federální premiér a jedno z největších es belgické politiky vlámský liberál Guy Verhofstadt. Ale až po velmi dlouhém intenzivním přemýšlení, kdy si vzpomněl na ten pravý důvod. Bylo to právě 21. července 1831, když Leopold I. přísahal na belgickou ústavu poslušnost zcela nové zemi. Stal se prvním králem Belgičanů a velmoci pak brzo uznaly belgickou nezávislost (samotná Belgie vznikla o rok dříve).

Jako příčinu, proč jsou ještě vůbec francouzsky mluvící a vlámsky mluvící Belgičané přes veškeré hádky a spory pohromadě, se uvádí Brusel. Město, které je příliš důležité a příliš bohaté na to, aby ho jedna nebo druhá komunita obětovala té druhé. A sami Belgičané o tom taky často mluví s povzdechem: "To se vám dělilo Československo, když jste neměli jedno hlavní město." Skutečně, z belgické perspektivy se nic nezdá jednodušší než rozdělit zemi, kde Praha a Bratislava byly od sebe vzdálené tři sta kilometrů a mezi oběma federálními celky vedla naprosto jasná hranice.

Co Belgičané nepochopí
Jedné věci týkající se rozdělení Československa ale Belgičané nikdy neporozumí. Dělení země bez referenda na základě dohody dvou politiků je pro ně naprosto nepřípustné. Referendum je základ demokracie a chápe se tak i v belgickém zastupitelském systému, kde má každý občan svého právoplatně zvoleného zástupce hned v několika parlamentech a několika vládách. Nikdy však nebyla situace skutečně tak vyhrocená, aby došlo nikoli na dělení státu, ale na to, aby se politici ptali svých občanů, jestli vůbec o něčem takovém uvažují. Navzdory tomu, že svou zemi možná neberou tak vážně a její symboly a historii často nemají v hlavě ani nejvyšší politici. A to by si přitom mnoho Belgičanů odtržení svého regionu dokázalo přestavit možná líp než před dvaceti lety mnoho Čechů a Slováků rozdělení Československa.