Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

* * *

Před několika týdny publikoval jeden anglicky psaný "světový" časopis dvoustránku o rozmanitosti belgických piv, která prý kontrastuje s tím, jak fádní, nezajímavá a málo známá země ta Belgie je. V následujícím čísle otiskli sarkastickou reakci belgického čtenáře, který se pohoršoval nad neznalostí a přezíravostí britského autora. Jenže ono se o Belgii opravdu ví povážlivě málo. V konvenčním "mainstreamu" se o ní píše tak zřídka, že zřejmě ani není ostudou se hlásit k naprosté neznalosti její kultury a veřejně ji označovat za fádní a nezajímavé podhradí evropských institucí v Bruselu, jako by byla jen jakýmsi větším Lucemburskem. Ve skutečnosti jsou však roztodivná belgická piva jen jedním z příkladů barvité, často až bláznivé rozmanitosti této země.

Dominantní rysy "velkých" evropských kultur většinou dobře známe - často i v podobě stereotypní, téměř karikaturní, která však bývá vyvažována jakousi vzdornou antitezí. Existuje tudíž všeobecné povědomí například o karteziánské racionalitě francouzské kultury, od Poussina k pařížským bulvárům barona Hausmanna, a o jejím rafi novaném estétství, které vyvažuje nespoutaná živelnost či přímo vulgarita Rabelaise či Lautrecova Montmartru, právě tak jako podvratná (ale přesto velmi metodická) intelektuální tvorba André Bretona. Ale co je dominantním rysem kultury belgické a co je její antitezí, rebelií vůči této dominanci?

Bruegel jako archetyp
Přednosti belgické kultury jsou převážně vizuální: v hudbě či literatuře zůstává "malou" evropskou kulturou, zatímco její malířství, architektura či karnevaly ji řadí mezi ty "velké". Na první pohled by se však mohlo zdát, že tu nenacházíme žádný dominantní rys a jeho protipohyb. Vůbec to však není tím, že by belgická kultura byla fádní: je výrazná a pestrá, ale často zmatečná a plná nejednoznačností a paradoxů. Dokonce by se dalo tvrdit, že tato vnitřní protikladnost (uvnitř téhož proudu, ne v kontrastu kultury "vysoké" a "nízké") je sama o sobě dominantní charakteristikou belgické kultury. Dalšími jejími typickými rysy se zdají být fragmentace a posedlost detaily, ba i grotesknost.

Za její archetyp bychom tudíž mohli považovat slavné "přeplněné" obrazy Pietera Bruegela st. ("brajgl") z padesátých a šedesátých let 16. století, na nichž se souběžně odehrává nespočet žánrových scén. Některé z nich, například Sčítání lidu v Betlémě, se dají číst souběžně jako zobrazení skutečných výjevů z autorovy doby a biblické scény, kde se však ten údajně hlavní děj odehrává někde v koutě, zcela zastřen hemžením lidu. Bruegelovo osobité, nezaměnitelné dílo je zároveň realistické i imaginativní - ba dokonce je zároveň realističtější i imaginativnější než dílo kteréhokoli z jeho současníků. Patří do fantaskního rodokmenu světového umění od Bosche po Ensora a Magritta, právě tak jako do rodokmenu realistického, v němž jsou jeho následovníky nizozemští mistři 17. století i (mimo Belgii nezaslouženě opomíjení) vlámští expresionisté jako Constant Permeke, Gustave van de Woestijne či bratři de Smetové, kteří se ve dvacátých letech minulého století uchýlili na venkov do Sint-Martens Latem a hledali specifi cky vlámskou cestu ke skloubení modernity s tradicí.

Přelidnění Bruegelových obrazů odráží i realitu země, kde dominují lidé, ne příroda. Venkov a město spolu těsně sousedí; necelý kilometr za bruselskou národní bazilikou se dodnes pasou krávy. Všechno je soustředěno na poměrně malém prostoru s vysokou hustotou obyvatel (deset milionů lidí, jako v České republice, žije na území jen o málo větším než třetina českých zemí). Už od středověku charakterizuje prostor dnešní Belgie, někdejšího jižního Nizozemí, také mimořádné "zahuštění" kulturní krajiny se řadou svébytných kulturních center, která se v průběhu staletí střídala v dominanci - Tournai, Gent, Bruggy, Brusel, Antverpy. A dodejme, že navíc má země už od středověku ještě nespornou náboženskou metropoli, Mechelen, se sídlem primase a skvostnou katedrálou, že vzdělanostním centrem je od roku 1420 až po dnešek Lovaň se svou univerzitou a že třetí největší město v zemi, Lutych, bylo po většinu své existence zcela samostatnou enklávou pod vládou knížat-biskupů. Podobnou koncentraci výrazných kulturních center jako v Belgii (zejména ve Flandrech) nacházíme v Evropě snad jedině v Toskánsku.

Itálii a Belgii ostatně mnohé spojuje. Na obou územích se už od 15. století začal klubat raný novověk, bez národní vlády, ale s činorodými městy, která zbohatla raně kapitalistickou ekonomikou - například výrobou tapiserií v Tournai a Bruselu, obchodem, broušením diamantů v Antverpách. Ale rozdíl mezi toskánskou a vlámskou "renesancí" je rovněž názorný. V Itálii vede inspirace antikou k hledání dokonalé harmonie, k eliminaci pozdně gotického detailu v architektuře i v malířství, k triumfu ušlechtilé jednoduchosti. Ve vlámském provedení nenacházíme žádná "ideální města" jako u Italů; nový realismus se snoubí s ještě větší láskou k podrobnostem než předchozí středověký vývoj. Vidíme to na "magickém realismu" Gentského oltáře, v záplavě detailů na fasádě radnice v Lovani i v arabeskách slavných tapiserií s honem na jednorožce. Tato láska k detailu je na jedné straně stále ještě pozdně gotická, ale na druhé straně předznamenává hodnoty měšťanské kultury na dlouhá staletí dopředu. Umění jižního Nizozemí je ostatně už od prvních velkých počátků, od obrazů Jana Eycka z doby kolem roku 1430, spíše měšťanské než aristokratické. Na obrazech Bruegelových sice defi lují venkované, ale jejich autor sám nebyl žádný sedlák; byl měšťan a maloval pro měšťanské publikum.

Dalo by se namítnout, že tomuto schématu se vymyká postava a dílo Petera Paula Rubense, který na počátku 17. století dokonale vstřebal italskou (zejména benátskou) zkušenost a přetvořil ji ve vrcholný barok. Byl jediným kosmopolitním titánem "belgického" prostoru, jehož vliv nadlouho ovládl velkou část Evropy; byl malířem aristokracie, ba dokonce i evropských královských dvorů, od Marie Medicejské až po anglického a skotského Jakuba I. Rubens však ve své velké syntéze v mnohém navazoval rovněž na Bruegela, jehož syn Jan byl ostatně jedním z jeho nejbližších spolupracovníků. A právě Rubens byl (v té živější, méně ofi ciózní části svého díla) průkopníkem středostavovské, měšťanské senzibility. Byl prvním významným umělcem, který soustavně portrétoval své manželky a děti. Jeho intimní, hluboce citové obrazy rodinného štěstí jsou kvintesencí měšťanských (nikoli aristokratických) hodnot.

Lokální identity pod moderním nátěrem
Ve vzduchu ovšem visí dvě otázky. Zaprvé: Do jaké míry lze poznatky o vlámské, brabantské a jihonizozemské kultuře 15. až 17. století přenášet na moderní Belgii, stát vzniklý teprve v roce 1830? A zadruhé: Lze vůbec o něčem obecně belgickém hovořit, víme-li o dnešní polarizaci mezi Vlámy a frankofonními Belgičany (Valony a Bruselany), která ohrožuje samo přežití belgického státu?

Podívejme se tedy do ulic belgických měst z konce 19. a počátku 20. století. Je pro ně rovněž příznačná fragmentace a posedlost detailem. Najdeme sice několik pokusů o přímočaré a úpravné bulváry pařížského typu, ale ty jsou zcela utopeny v houštinách křivolakých ulic s měšťanskými domy originálních, často až bizarních fasád, od historicismu přes secesi (kterou Victor Horta přivedl na svět právě v Bruselu) až po art déco. Právě v Belgii vidíme snad nejvíce domů podepsaných přímo na fasádě architektem, domů snažících se až idiosynkraticky odlišit od všech sousedních budov způsobem, jenž by byl v přísně harmonické Francii či utilitární Anglii nemyslitelný. Ale celek opět drží docela dobře pohromadě, není-li ovšem narušen poválečnými demolicemi.

Asi největším uměleckým dílem z éry Belgie jako takové - a to i fyzickými rozměry - je Kristův vjezd do Bruselu, čtyřmetrové dílo Jamese Ensora z roku 1889. Je to obraz svrchovaně moderní, považovaný spolu s Munchovým Výkřikem za geniální preludium k expresionismu 20. století. A přece patří neodmyslitelně ke stejné kultuře jako dílo Bruegelovo. I zde nacházíme pestrou směsici postav, často groteskně karikovaných, které úplně upozaďují nebohého Krista. Některé hlavy jsou komické, jiné strašidelné, a přesto celek kupodivu drží pohromadě. A přestože jde o proslulé dílo moderního umělce, je jeho výklad paradoxní a nejednoznačný. Ano, Ensor se zjevně vysmívá některým pilířům měšťácké společnosti - ale co dál? Proč vstupuje Kristus právě do Bruselu? Je ostří autorovy ironie namířeno i proti postavě Krista v davu, anebo se k němu Ensor potutelně hlásí? Je slogan "Vive la Sociale" předmětem zesměšnění, nebo je myšlen vážně? Jisto však je, že Ensorův rej masek je zjevně inspirován stále živou tradicí belgických karnevalů, takže u něj (opět podobně jako u Bruegela) ani obludy či kostlivci nepůsobí ponurým dojmem, nýbrž vyvolávají vždy atmosféru groteskního veselí.

Nikde kromě Itálie se ostatně z pozdního středověku nedochovalo jako živá tradice tolik tradičních karnevalů, z nichž každý se vyznačuje svéráznými maskami, jako právě v Belgii (zejména v její frankofonní části). Snad nikde jinde než v Belgii už dnes v Evropě nenajdeme tolik akrobatů a kejklířů, neochotných se úplně zařadit, ale žijících v celkem spokojené symbióze s měšťanskou společností. Nikde, jak psal v úvodu zmiňovaný Angličan, se nedochovalo tolik zvláštních, vpravdě idiosynkratických lokálních piv s "předním kvašením" anebo "docházejících" až v lahvi jako šampaňské.

Odvrácenou stranou tohoto raně měšťanského regionalismu či lokalismu, nad nímž se modernita 20. či 21. století jeví jen jako tenký příležitostný nátěr, je ovšem též tradiční nepotismus, skupinové uzavírání a malicherné spory. Cenou za lokalismus, jenž udržuje v chodu kuriózní místní tradice (jejichž ekvivalenty jinde v Evropě už dávno zanikly), je neschopnost se domuvit na větších projektech; i proto v půlce Bruselu, roztříštěného do mnoha samosprávných čtvrtí, dodnes chybí metro. K urputnému lokálnímu patriotismu patří to, že mnozí prestižní belgičtí intelektuálové a funkcionáři mezinárodních organizací bydlí nadále na rodinných farmách ze 17. století a do Bruselu jenom dojíždějí. A patří k němu i nepotismus, pěstování politických i jiných dynastií na lokálních základnách. Pokud byl váš dědeček notářem v jednom vlámském městě, nemůžete dělat notáře v jiném; to místo je přece rezervováno pro prapotomka tamějších notářů.

Na druhé straně ovšem belgická společnost docela dobře vstřebává mírné excentriky; nemá prokletých básníků. Ensor byl v civilním životě typický "měšťácký bohém", který prožil druhou polovinu svého života jako vážený, byť podivínský občan svého rodného pobřežního letoviska Ostende, a byl dokonce, podobně jako Horta, na stará kolena jmenován baronem. Nejslavnější bel gický surrealista René Magritte se vyznačoval nejen tradiční, až měšťácky precizní technikou malby (ovšem se smyslem pro groteskní kontrasty), ale působil dojmem solidního belgického měšťáka také svou buřinkou a pravidelnou partičkou šachů ve stále stejné kavárně. Měšťanské, dobrácké, mírně excentrické bonvivánství tyto veliké umělce nijak nevyčleňovalo z belgického hlavního proudu. Mírně excentrický může být totiž i belgický státní úředník, "petit bourgeois" s knírkem, bříškem a kostkovaným sakem (francouzskou elegancí se pohrdá), který je dodnes jakýmsi ideálním typem Belgičana, ať již vlámského či frankofonního.

Vlámové, Valoni a Belgičané
Nelze ovšem zastírat, že politická i kulturní soudržnost belgického prostoru v posledních třicet letech slábne. Federalizace a decentralizace státu vedla ke vzniku sedmi (!) parlamentů s překrývajícími se pravomocemi. I to je svým způsobem v souladu s tradicí fragmentace a grotesknosti - lze si dobře představit, jak by si z toho tropili šašky Bruegel nebo Ensor. Ale má to i vážné důsledky: protože kulturu fi nancují obě jazykové "komunity" a ne oslabená federální vláda, jsme svědky postupné polarizace jazykových skupin a jejich kultur, která na Středoevropana působí jako návrat do našeho 19. století, čpící naftalínem.

U frankofonních Belgičanů se tento vývoj projevuje rostoucí orientací na Francii, kde ostatně někteří z nich vystoupili z provinční scény na světovou (za všechny jmenujme alespoň šansoniéra Jacquesa Brela a spisovatelku Marguerite Yourcenarovou). Přesto se naprostá většina frankofonních Belgičanů hlásí k belgické identitě, zásadně odlišné od francouzské. Na straně vlámské byl tento vývoj provázen (přes otevřený nesouhlas vůdčích duchů vlámské kultury v čele se spisovatelem Hugem Clausem) netolerantními snahami o homogenizaci, o nastolení čistě vlámské identity, která by nebyla kontaminována ničím francouzským nebo mezinárodním.

Vlámsko-valonský spor by nám však neměl zastírat to, do jaké míry jsou si Belgičané obou jazykových skupin vzájemně podobní. Mimo jiné i tím, že ze všeho nejvíce lpí na své lokální identitě, a řevnivost mezi městy uvnitř obou jazykových skupin je zhusta podobná řevnivosti mezi skupinami samotnými. A u některých z největších postav belgické kultury se koneckonců nedá přesně říci, ke které jazykové skupině patří. Takový Toots Th ielemans, dnes devadesátiletá jazzová legenda z bruselské dělnické čtvrti Marolles, vyrostl na bruselském smíšeném dialektu, staré bruselštině - přes svůj proletářský původ je asi jedinou světovou hvězdou jazzu, která působí jako bodrý "petit bourgeois", bonviván s kulatým bříškem - a patří dnes stejnou měrou oběma jazykovým skupinám stejně jako cyklistická legenda Eddy Merckx, autor Tintina Hergé nebo novodobý národní hrdina misionář svatý Damián de Veuster.

Řekněme si konečně, že sto osmdesát dva let setrvalé existence na stejném území a se stejným státním zřízením není zase tak málo. Ve srovnání s jinými státy Evropy není Belgie tak "nová": je například starší než Itálie, která se jako jednotný novodobý stát zrodila v roce 1861, a než Německo (1871), Finsko (1917) či Polsko (1918), o České republice (1993) ani nemluvě. Navíc se toto území bývalého jižního Nizozemí vyznačuje pozoruhodnou mírou kulturní kontinuity, která není vázána na žádný konkrétní státní celek. Tato kultura přetrvala období burgundské, španělské, rakouské, francouzské i nizozemské nadvlády, aniž se rozpustila v kultuře dominantních národů. Není to však dáno silou jedné národní identity ani dualismem vlámsko-valonským, ale - alespoň podle mého názoru - překvapivou životaschopností identit regionálních a lokálních na pozadí sdíleného měšťanského tradicionalismu.

To, co tvoří belgickou kulturu, tak s největší pravděpodobností přežije i případný rozpad státu Belgie jako takového (i když tomu potom asi nebudeme říkat "belgické"). Ale byla by to škoda: ať už bylo v dějinách toto území spravováno kýmkoli, už více než půl tisíciletí nebylo rozděleno.