 |
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Moje cesta kolem Světa
aneb Být člověkem i ptákem
Milan Hanuš
Moje cesta kolem Světa netrvá osmdesát dní, ale obvykle sto sedmdesát minut - i s pozorováním krajiny a letu ptáků. Je to rituál, který patří k mému pravidelnému třeboňskému půstu. Když cítím, že mé tělo je po čtvrtém nebo pátém dni popíjení vlažné vody dostatečně uvolněné, vyrážím od lázní Aurora přes pláň připomínající východní stepi. Pak překročím mokřinu Indočíny a míjím rybník Zlatník vyvolávající v mé mysli představu korálového ostrova v Tichomoří. Přenesu se ke Spolskému mlýnu na kraji hlubokého lesa - to už jsem v Amazonii. Cestu si klestím mezi lesními obry až k Odměnám, usedlostem ztraceným v kanadské divočině. Pak rozpažím, zamávám křídly a přistanu v Ostende. Odtamtud už je to jen pár stovek kroků na břeh třeboňského rybníka Svět, odkud jsem vyšel. Vykonaným rituálem je naplněna moje cestovatelská touha a zároveň jsem zasvěcován do podivuhodného mysteria těla a mysli. Na cestě kolem Světa se totiž často "dějí věci". Třeba když se podívám do slunce a zavřu oči, napadne mě otázka pocházející snad přímo z kosmického zdroje: Co znamená milovat? A hlas odpoví: Když dokážeš přijmout druhé v jejich nedostatcích. A sebe také. Žádná slova přitom neslyším, spíš cítím, "vidím" je uvnitř sebe, o to silněji ale prožívám jejich účinek. Anebo "to přijde", když soustředěně pozoruji let racka. Užasle vnímám jeho surfování v poryvech větru pomocí obratné navigace křídel, a najednou se sám stávám rackem. Prožívám osvobozující pocit úžasné lehkosti. Pod sebou spatřím jakéhosi dvounohého tvora připoutaného k zemi a pohybujícího se těžce, pomalu, primitivně. Člověk, nebo šnek? Z mé letové pozice jsou snadno zaměnitelní. Rázem chápu, proč se rackové rádi chechtají trpasličí existenci pozemšťanů "tam dole" - a chechtám se taky. Když se po půstu vracím zpět do civilizace, jsem bohatší o pocit, že bychom se svých komplexů a traumat neměli zříkat, ale přijmout se v nich, protože všichni surfujeme v jednom oceánu vědomí: ptáci i lidé. Zbláznil jsem se, nebo se mi rozšířilo vědomí? Toť otázka. Z ptačí perspektivy platí nejspíš obojí. Aby se lidské vědomí změnilo, musí se člověk stát tak trochu Bláznem, nejlépe na způsob archetypické postavy z Velké arkány tarotových karet. A pokud vás zajímá, jak to vidí Stanislav Grof, Christopher Bache, Daniel Pinchbeck, Pjér la Šé'z, Blumfeld S.M. a jiní autoři, vítejte v "psychedelickém" dvojčísle a vstupte dál! Šéfredaktor |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| nahoru |
|
Obsah © Sdružení pro vydávání revue PROSTOR email: prostorevue@gmail.com |