Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Ekonomické podloží

Když v listopadu 1975 zemřel generál Franco, a skončil tak diktátorský režim, rozhodly se španělské elity zapojit do hlavního proudu západoevropského kapitalismu. V roce 1982 se tedy Španělsko stalo členem NATO, v roce 1986 vstoupilo do Evropské unie. Až do finanční krize let 2007-2008 se pak země zdála - až na několik krátkodechých výjimek - na "cestě vzhůru", modernizovala se a "doháněla" Evropu.

Španělský "zázrak" ovšem začínal se slabou a zaostávající průmyslovou základnou. Od padesátých let se ekonomický růst Španělska opíral zejména o turistiku a stavebnictví, jež vycházelo především z jejích potřeb - výstavby hotelů a infrastruktury. Teprve postupně nabývala na důležitosti výstavba bytová. Jestliže v padesátých letech většina obyvatel žila v nájemních bytech, v roce 2007 jich už osmdesát sedm procent (!) vlastnilo domy (ve srovnání s přibližně sedmdesáti procenty v USA, v Kanadě a Velké Británii). K tomu později přistupoval požadavek střední třídy na druhé byty a nároky cizinců na vlastní bydlení.

Vstup Španělska do Evropské unie vedl k tomu, že valnou část průmyslu a distribuční sítě ovládl zahraniční kapitál. Výjimkou byly banky a státní elektrárenské a telekomunikační společnosti (později privatizované - staly se z nich španělské nadnárodní společnosti).

Před vypuknutím finanční krize stoupaly ve Španělsku ceny domů ročně o dvanáct procent, jejich majitelé proto získávali levné úvěry. Mohla tak být přehlížena stagnace, nebo dokonce pokles mezd a nízké sociální výdaje. Mezery na trhu práce byly kompenzovány přílivem přistěhovalců, kteří přejímali péči o děti, domácí práce a péči o zestárlé. Byli také levnou pracovní silou ve stavebnictví a zemědělství. (V roce 2010 žilo ve Španělsku šest milionů přistěhovalců, z nichž většina přišla v posledních deseti letech.)

I během této konjunktury trpělo však Španělsko vysokou nezaměstnaností - mezi osmi a dvanácti procenty. Nešlo však o nezaměstnanost strukturální, až třetina pracovních sil byla zaměstnána pouze na částečný úvazek a při sezonních pracích v turistice a v zemědělství. Zejména mladí lidé nebyli ani tak nezaměstnaní v klasickém smyslu slova, jako spíš neustále měnili zaměstnání.

Krize - a co po ní?

Když praskla bublina bytové výstavby a výhodnosti nákupu nemovitého majetku, vše se náhle změnilo. Nezaměstnanost se prudce projevila jako reálná a strukturální - v průměru dosahuje dvaceti jedna procent, u mladé generace do dvaceti pěti roků věku až čtyřiceti tří procent. Takový byl základ, na němž - nečekaně - z březnové platformy !Democracia real YA! (Skutečná demokracie TEĎ!) vyrostlo hnutí, jež podle svého nejmasovějšího a nejviditelnějšího projevu, manifestace na největším madridském náměstí Puerta del Sol 15. května 2011, známe jako 15-M.

Hnutí se podobá vlně - svým rozsahem a svou vnitřní strukturou. Tvoří je totiž kolem dvou stovek organizací (skupin), o jejichž různorodosti svědčí názvy jako NoLes Votes (Nevolte je), Plataforma de afectados por la hipoteca (Platforma ohrožených hypotékou), Juventud sin futuro (Mládež bez budoucnosti), ADESORG - Asociación nacional de desempleados (Celostátní sdružení nezaměstnaných), Attac Espana (aneb hnutí Globální ekonomické spravedlnosti), Ecologistas en acción (Ekologové v akci), Estado del malestar (Stát neblahobytu), Spanish revolution (twitter). Organizačně neexistuje žádný "ústřední výbor", žádná obvyklá hie rarchická pyramida. Tato pluralita a rozvolněná struktura je ostatně příznačná pro většinu obdobných hnutí, jak ve světě postupně vyvstávají - nejnovějším příkladem je americké Occupy Wall Street! Některé prvky už jednotlivě existovaly - shromáždění, nenásilí, úplná shoda, e-maily, facebookové skupiny, "nereprezentace" apod. - ale současný "technickopolitický koktejl", jak to jeden pozorovatel nazval, tu dosud nebyl. "Zakladatelé", můžeme-li je tak nazvat, jsou sice známi - Fabio Gándara (šestadvacetiletý právník), Eric Pérez a jeden anonym - ale s výjimkou Gándary, jenž je jedním ze čtyř mluvčích, nemá žádný z nich "vůdčí" postavení.

Ve zkratce se tito protestující mladí lidé pojmenovali indignados - "rozhořčení" - podle výzvy bývalého účastníka francouzského hnutí odporu za války, dnes čtyřiadevadesátiletého Stéphana Hessela. Jeho manifest Indignez-vous! (Rozhořčete se!) okamžitě vyšel i ve španělském překladu a vyvolal spontánní ohlas. Za další inspirační zdroje se považují události a myšlenky "arabského jara" zvláště z Tunisu a Egypta. Nicméně i když jsou tyto podněty významné, bez domácích kořenů by ke španělským protestům nedošlo.

Ostatně citujme z prohlášení "rozhořčených" aspoň následující věty: "Někteří z nás se považují za pokrokové, jiní za konzervativní. Někteří z nás jsou věřící, někteří nikoliv. Někteří z nás mají jasně defi nované ideologie, jiní jsou nepolitičtí, ale všichni jsme znepokojeni politickou, ekonomickou a sociální perspektivou a rozzlobeni tím, co kolem sebe vidíme: korupcí mezi politiky, podnikateli, bankéři. Ti všichni nás nechávají bezmocné, bez hlasu. Tato situace je normálním, denním, beznadějným utrpením. Ale spojíme-li síly, můžeme ji změnit. Je načase věci změnit, je na čase vybudovat společně lepší společnost."

Rozvoj a vliv

Protestní hnutí je zřejmě přirozenou, tudíž historicky nutnou reakcí na vývoj ve Španělsku, ale jak ukazují jeho ozvěny jinde ve světě, nejenom tam. Nasvědčuje tomu sama rychlost, se kterou se po celé zemi rozšířilo a rozšiřuje - už 20. května 2011 uváděl deník El País sto šedesát měst a obcí, které na výzvu a projevy občanského protestu reagovaly. Zpravidla týmž způsobem, obsazováním velkých náměstí - v Madridu to bylo známé Puerta de Sol, v Barceloně Plaza Catalunya. Demonstranti se na nich usazovali podobně jako o několik týdnů předtím protestující lidé na káhirském náměstí Svobody (Tahrír). Tato taktika však byla po dlouhých diskusích opuštěna, zejména po celonárodním shromáždění se zástupci více než padesát měst (proběhlo 4. a 5. června 2011) a po hlasování masových shromáždění v Madridu (8. června) a v Barceloně (10. června). Namísto toho byla přijata taktika rozšíření činnosti do jednotlivých menších celků, čtvrtí a předměstí a ustavování místních shromáždění s tím, že na velkých náměstích se budou odbývat pravidelné hromadné porady.

Prvotní důraz na demokracii ("reálná demokracie teď!") vedl některé pozorovatele k názoru, že hnutí nejde o víc než o politické změny - že neohrožuje daný sociálně-ekonomický řád. že pouze odmítá španělský a ve většině evropských zemí převažující systém dvou politických stran, střídajících se ve vládě (ale nestřídajících neoliberální politiku). Ovšem další z počátečních hesel manifestu Nejsme zbožím v rukou politiků a bankéřů! svědčí o nespokojenosti s celým politicko-ekonomickým systémem.

Vliv protestů se v jarních regionálních a místních volbách 22. května 2011 ještě neprojevil: volby zcela prohrála dosud vládnoucí Socialistická strana (PSOE), zatímco jasným vítězem se stala pravicová Lidová strana (PP). Zda a jaký vliv se ukáže ve volbách parlamentních, předčasně stanovených na 20. listopad, uvidíme v jejich výsledcích.

Hnutí si mezitím dále ujasňovalo své cíle ve smyslu výraznějších alternativ. Například 5. června 2011 předložilo shromáždění na Puerta del Sol k diskusi šestnáct návrhů o referendech, jejichž klíčovými požadavky byly reformy penzí, pracovních podmínek (např. kratší pracovní týden, zákaz propouštění v podnicích dosahujících zisk), řešení problému bydlení (výstavba sociálních bytů), progresivní zdanění atd. Třeba dodat, že vzhledem k přímé demokracii uvnitř hnutí, jsou tyto požadavky i způsoby jejich uskutečňování neustále diskutovány a upřesňovány, navíc i podle místních potřeb v každém acampado (tábořiště).

Výzva pro nás?

Španělská výzva známá jako el movimiento 15-M nutí pozorovatele ke konfrontaci se situací v naší zemi. Nejde a nemůže přirozeně jít o nápodobu - spíše o jeden z inpiračních zdrojů, jichž přibývá. Nic však nenasvědčuje tomu, že bychom se v blízké budoucnosti dočkali u nás podobného hnutí. Čeští (čeští a moravští) pobouření, zdejší indignados, jsou rozdrobeni do malých skupinek "občanských iniciativ". Každá z nich má - podle problému, jemuž se převážně věnuje - vlastní agendu, někdy vysloveně, vždycky však kriticky ("alternativně") zaměřenou proti vládnímu programu tzv. reforem. Na Fóru alternativ - v pořadí už třetím - 16. září 2011 podnikly tyto skupinky první vážný krok k opravdové spolupráci; docházejí totiž zvolna k přesvědčení, že objektivně je jejich úzká spolupráce nevyhnutelná, mají-li dosáhnout aspoň dílčích úspěchů.

Úspěch je přitom nesnadno definovatelný: pokud je tím míněna známost v médiích (a tím ve veřejnosti), dospěla patrně nejdále Iniciativa pro kritiku reforem a podporu alternativ ProAlt (zkratka "programu alternativ" k vládnímu programu - "nejviditelněj"í tváří ProAltu je socioložka Tereza Stöckelová). Formálně se skupiny nevážou na žádnou politickou stranu (obdoba současných hnutí ve světě a důkaz oprávněné nedůvěry vůči zprofanovaným stranám). Nicméně mnozí členo vé jsou současně členy politických stran, vazby tedy existují přinejmenším v osobní rovině.

Tady stojí za zvláštní zmínku skupina kolem aktivisty Petra Kužvarta, Iniciativa za společenskou změnu, která jediná důsledně a programově jakoukoliv návaznost na politické subjekty odmítá, mj. proto, že jí jako jediné jde o změnu celé společnosti a že alternativy chápe pouze jako jednotlivé kroky k tomuto konečnému cíli.

Nicméně tyto skupiny vyvíjející činnost především ve velkých městech (zejména v Praze) mají malý přesah mimo centra a dosud nepředstavují "hnutí" v běžném smyslu slova. Mají sice styky s odbory, s nimiž se snaží spolupracovat, sotva však lze mluvit o hlubším dopadu na ty, v jejichž zájmu se snaží působit. Reakce veřejnosti jsou dosud zanedbatelné - společnost jako celek se zdá poměrně apatická. K "pobouření" dochází pouze ojediněle, pod tlakem místních palčivých problémů (obratně a aktivně využívaných pravicí - viz podzimní nepokoje v severních Čechách). Očividným důkazem apatie je rovněž fakt, že jediná vpravdě masová organizace, odbory, se vzdala - byť snad prozatím - myšlenky na generální stávku právě s ohledem na "nedostatečnou podporu" veřejnosti. Příčiny tohoto stavu mají v Česku zřejmě historické kořeny, jež jsou hlubší, než bychom se domnívali. V dohledné budoucnosti tedy můžeme existenci španělské výzvy vzít jenom na vědomí a mít ji před očima.