Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

* * * *

Pokud si na vztah mezi Čechami a Španělskem uchováme tento politicky vyhrocený, kontrastní pohled, může mít podobu "španělské účasti" na Bílé hoře (1620) a československé přítomnosti v zákopech u Madridu (1936). Proti Chudobově historické studii Španělé na Bílé hoře (1945), s pekařovskou tezí o tehdejší záchraně slovanských Čech před severskou germanizací, bude stát Gottwaldovo heslo "U Madridu se bojuje za Prahu" s poúnorovou vidinou sovětizované české metropole.

Španělská éra
Střízlivým klíčem k úvaze nad vzájemnými vazbami obou zemí je však historický popis mocenských sfér vlivu, v nichž se obě oblasti v průběhu dějin ocitaly. Čtyřiatřicet let po objevení Ameriky, na němž měli Španělé zásadní podíl, a týchž čtyřiatřicet let po dobytí Granady, kdy muslimská moc byla po sedmi stoletích vržena z Pyrenejského poloostrova zpět mimo Evropu, si čeští stavové zvolili (1526) za svého krále Ferdinanda, vnuka monarchů, kteří oběma historickým činům patronovali. Shodou okolností se tento král narodil v městě Alcalá de Henaresu, tamtéž jako geniální autor dona Quijota. Od časů Ferdinanda I. byly potom Čechy nadlouho tak či onak personálně a příbuzensky spojeny s hispanocentrickou říší a octly se v linii Praha-Vídeň-Madrid, jejíž jeden konec se vytrácel v dobytém aztéckém Tenochtitlanu a druhý až na tichomořských ostrovech. Španěl (Bask) Juan Sebastián Elcano, účastník Magalhaesovy expedice, s lodí Victoria zřejmě jako první člověk podal roku 1522 svědectví o kulovitém tvaru Země.

Suchozemské Čechy však byly vzdálené této španělské expanzi a soustřeďovaly se na stavovskou a konfesijní problematiku. V jejím světle zdejší většina vnímala zmíněnou hispánskou světovládu jako útisk. Ačkoli měla za zády osmanské impérium, rozkládající se od Eufratu a Nilu po Dunaj, odvracela se od center, která výbojnému islámu historicky čelila, a vzhlížela k Holandsku, Anglii, Švédsku, Francii. K mocnostem, které se španělskou předindustriální říší posléze v 17. století skoncovaly.

Otevření evropských oken
Osvícené 18. století vypustilo španělskou éru ze svého zorného pole. Finální hodnotou se stalo uplatnění "vědomí ducha svobody". U Hegela byl smysl světových dějin ztotožněn s pokrokem vědomí svobody "uskutečňujícím se prostřednictvím ducha jednotlivých národů" a v tomto světle se španělské dějiny vytrácely mezi německou reformací a francouzskou revolucí. Pyrenejský poloostrov jako by neměl podíl na pokroku světového ducha. Identifikace intelektuální kapacity národního a státního společenství s konfesijní příslušností ("protestantská obnova" stála proti "románsko-katolické degeneraci") se v 19. a 20. století rozšířila i po Čechách. Pohled ztotožňující pokrok s rozvojem techniky ignoroval duchovní kulturu, kterou Španělsko v "předtechnické éře" vytvořilo a která zasáhla rovněž české země. Záchvěvy lidské duše, jak je ve svých spisech zachytila Terezie z Ávily, byly překryty matematicko-fyzikálními výpočty. Teprve současné přesycení technikou poskytuje jistý prostor k opětnému vnímání stop, které mají španělský rodokmen. Například kutnohorská jezuitská kolej, vypínající se hned vedle gotického zázraku sv. Barbory, dnes obnovená a sloužící umění, není nic jiného než průčelí Escorialu.

Španělsku se vlivem evropské osvícenské tradice vyčítalo, že svou velmocenskou energii vyplýtvalo v podnicích protireformace, jež se snažila potlačit osvobození občanského individua, jak je předestřely moderní státy, představující se jako vzory. Se závěrem druhého tisíciletí a s historickým odstupem je však třeba připustit, že Španělsko - ať to vnímáme jako pozitivum nebo jako zápor - svým historickým působením, svou globální expanzí, přispělo k radikálně zreformovanému obrazu dosavadního světa. Otevřením evropských oken do Ameriky a do Asie zahájilo epochu, jejíž důsledky jsou patrné a plně prožívané až po několika staletích. Tento fakt se stal očividnějším až potom, kdy Evropa ztratila statut centrálního světadílu a kdy se Anglie, Francie a Německo jako říše rovněž octly v nižší mocenské kategorii.

Franco a republika
Ve 20. století existovalo nedlouhé údobí, kdy Československo spojila se Španělskem idea republiky. Republikou podle francouzské předlohy bylo Československo, jak známo, od roku 1918 do roku 1938. Španělský republikanismus, rovněž inspirovaný francouzskou revoluční tradicí, měl ještě kratší existenční lhůty. Ta první trvala v 19. století něco přes rok (1873-1874), druhá ve 20. století osm let (1931-1939). Obě země se diplomaticky setkávaly v ženevském sídle Společnosti národů. Rozvinula se zároveň intenzivnější kulturní výměna. V roce 1927 Jaroslav Zaorálek představil českému čtenáři knihou Tragický pocit života filosofa-předexistencialistu Miguela de Unamuna, v roce 1933 Václav Černý Vzpourou davů uvedl do Čech dalšího reprezentanta španělské filosofie, José Ortegu y Gasseta. Paralelně se překládaly texty španělských prozaiků, básníků, mystiků a asketiků.

španělští republikáni, nacházející se v letech 1936-1939 v občanské válce, doufali v roce 1938 v branný odpor Čechoslováků a byli zaskočeni jejich trpným přijetím výsledků mnichovské konference. Poraženou španělskou republiku vystřídala roku 1939 diktatura generála Franka. Anglické diplomacii, konkrétně siru Samueli Hoare, velvyslanci v Madridu, se během druhé světové války podařilo zachovat diplomatický kontakt mezi Winstonem Churchillem a Franciskem Frankem a udržet Španělsko mimo tento konflikt. Franco vyslal pouze jednu divizi proti Sovětskému svazu, a to na základě své teorie "dvou válek", z nichž jenom tu proti Stalinovi považoval za "funkční". V korespondenci s anglickou vládou však roku 1943 vyslovil varování, že "středoevropské státy Litva, Polsko, Rumunsko, Čechy záhy po válce spadnou do systému sovětských satelitních států". Poválečný osud stalinizovaného Československa mu potom posloužil k ospravedlnění ostrého antikomunismu a k povolení severoamerických základen na Pyrenejském poloostrově, čímž se Španělsko v padesátých letech neformálně začlenilo do severoatlantické vojenské struktury. Španělsko o čtrnáct let předstihlo Československo v instalaci demokratického režimu, když se v roce 1975, po smrti Franka a pádu jeho režimu, stalo konstituční monarchií.

Využít možnosti
Sledujeme-li vzájemné osudy českých zemí a Španělska, zjišťujeme neuvěřitelnou oscilaci, nevídané výkyvy v chodu evropských dějin.

Je jejich velkým paradoxem, že státy, v nichž se v minulém století etablovaly ideologicky zcela opačné režimy " komunistické Československo a fašistické Španělsko - se nakonec setkaly jako demokratické země ve svazku Evropské unie. Tentokrát šlo o setkání výjimečné, protože nebylo výsledkem krvavého konfliktu, ale plodem politických vizí a úspěšných politických jednání. Země kdysi vzájemně uzamčené nesnášenlivou ideologií se otevřely společnému soužití. Nastal stav, jenž působí z hlediska ponuré minulosti neuvěřitelně. Na českých ulicích se ozývá Španělština, na španělských ulicích se rozléhá čeština. Vyměňuje se zboží a univerzity si vyměňují studenty. Sbližují se umění a instituce.

Je důležité si uvědomit, že historie nastavuje v naší době oběma zemím svou docela laskavou tvář.