Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

* * *

Naše civilizace je nesmírně bohatá a mocná. Postupně ovládla na mnoha úrovních a mnoha způsoby celý svět. Svým poznáním pronikáme do stále jemnějších souvislostí pozemského i vesmírného bytí. Technika nám dává netušené možnosti. Evropský či euroamerický člověk se cítí být pánem světů. A přeci! Neměli bychom na prahu třetího tisíciletí napsat spíše "cítil"? Nové století začalo vpravdě podivně. Jako by nám živly, podrobená hmota, ponížené národy a kultury a v posledku i naše vlastní zraněná a hladovějící duše začaly ukazovat, zač je toho loket.

Člověk svým vědomím a svou vůlí nenávratně zasáhl do přirozeného a moudrého řádu světa a následky jeho činů postupně zrají v neblahé plody, které - jak se zdá - na nás ve stále větší míře začínají dopadat. To vše platí v neposlední řadě i pro mezilidské vztahy a uspořádání společnosti.

Jako by všechny principy moudré vlády založené na tradičních - možná odvěkých - hodnotách vzaly za své. Kde jsou a jací by měli být vládcové budoucnosti?

Čím dál tím víc lidí cítí, že je něco zásadně špatně, že se něco musí stát. Politický systém zrozený definitivně z vývojových zvratů 18. a 19. století a založený téměř výhradně na nízkýchlidských vlastnostech, systém, který se tradičním morálním a duchovním hodnotám většinou (byť často ještě za zády) vysmívá, zdá se být poměrně rezistentní. Poslední politické události v naší zemi ukazují jeho prázdnotu i sílu. Pomocí peněz, moci anebo sexu lze zjevně zkorumpovat téměř kohokoli. Tyto tři pilíře jsou základními motivy života moderních pseudoelit, které pak tyto své pseudohodnoty prostřednictvím médií a vlastním příkladem přenášejí na široké vrstvy obyvatelstva. O tom všem bylo již napsáno mnoho. Ti, kdo naznačené problémy začínají vnímat, však jsou proti nim zatím většinou zcela bezmocní. Potíž je v tom, že zatímco na popisu problémů se většinou shodnou, zásadně se rozcházejí v návrzích možných řešení. Každý vychází ze svých ideálů, hodnot a výchovy, kterou prošel. Způsob vnímání skutečnosti již dávno není jednotný.

Co s tím? Jedním z možných východisek by mohl být společný zápas za práva občanské společnosti a za svobodu vzdělávání. Středověká práva vyhrazená univerzitám by se měla rozšířit na celé školství. Duchovní život, kultura, školství a náboženství nemohou a ani nesmí být tržní. Je třeba vést hluboké rozhovory o tom, jak věci jsou a mají být, a začít měnit atmosféru zdola. V pluralitní a multikulturní společnosti to jistě není lehké, ale možné to je. Takto otevřený prostor by se mohl stát místem rozhovorů, do kterých nebudeme vstupovat s hotovými koncepty a neměnnými názory. Musíme se naučit naslouchat a v rozhovoru se snažit pochopit různé aspekty či úhly pohledu na společný problém. V každém z nás přirozeně straší celá řada předsudků a zdánlivě objektivních a ověřených pravd. V dnešním rozrůzněném a rychle se měnícím světě nás ovšem neustále neodvratně někdo znejišťuje svým odlišným vnímáním skutečnosti anebo zprávami o realitě, která naší zkušenosti odporuje anebo která ji překračuje.

Obrazně řečeno patří k naší běžné středoevropské zkušenosti, že havrani jsou černí a že bílý havran je vzácnost téměř neexistující. Byly doby, kdy o této skutečnosti nikdo nepochyboval a ani ho asi nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Dnes se nám každou chvíli může stát, že kdosi přijede a bude vyprávět, že jsou končiny, kde žijí havrani černobílí. Že naše zkušenost není absolutní. Lidstvo se dlouho chovalo, jako by to, co neodpovídá jeho vlastní zkušenosti, neexistovalo. Tato zdánlivá jistota se dnes rozpadá v prach. Skutečná budoucnost může přijít jen z nové otevřenosti a nepředpojatosti. Musíme se naučit žít s možností nečekaných zpráv o černobílých havranech.

Rozpad starých struktur v sobě skrývá určité nebezpečí. Hrozí totiž, že místo příčin budeme zkratkovitě řešit následky. Zdánlivě tu a tam něco vyřešíme či oddálíme, ale pravděpodobně tak zároveň zvětšíme problémy, které nastanou v budoucnosti. V každém z nás dřímají netušené síly, které dokážou změnit svět. Živá tvořivost a iniciativa by měly být vnímány jako něco posvátného. Všude tam, kde se lidé probouzejí k odpovědnosti a spolupráci, svítá budoucnost, která je jiná, než by byla budoucnost uměle oživené mrtvoly starého světa. Každá doba a každá nová situace potřebuje sobě přiměřený přístup. Život sám ukáže plodnost myš lenek a přístupů, jen je třeba jednat - chaos je veliká šance, ale jen tehdy, pokud se z nás stanou krystalizační body nového řádu.

Když zakladatel antroposofie Rudolf Steiner (1861-1925) ve dvacátých letech dvacátého století hovořil o trojčlennosti sociálního organismu, zdůrazňoval, že nejde o model, který by bylo možno jednoduše aplikovat, nýbrž že jde o popis zákonitostí odečtených z podstaty moderní společnosti, podle kterých je třeba jednat. Má-li nastat pozitivní změna, pak podle něho musí dojít k ozdravění a harmonizování poměru mezi hospodářstvím, politikou a kulturou. Každá z těchto tří svébytných částí sociálního organismu má svůj specifický a nezastupitelný úkol a každá z nich potřebuje ke svému zdravému rozvoji v rámci celku sobě přiměřené podmínky. V chaotických poměrech po konci první světové války, tak jako vždy po velkých dějinných zvratech, byla určitá šance, že by se politickým zásahem nově vymezily mantinely a tím se změnila celospolečenská nálada. Poměry v meziválečném Československu jsou toho do jisté míry dokladem. Společenské poměry a lidé, kteří v nich žijí, se ovlivňují navzájem! Dnes je stále zřetelnější, že prostřednictvím voleb se situace nezmění. Pokusy zvolit ve volbách alternativu krachují. A řešením patrně není nahradit staré elity novými, nýbrž je třeba otevřít prostor, ze kterého nové elity mohou vyrůst.

Nezměníme-li sami sebe, pak se může stát, že nás další dějinný zvrat o staré jistoty připraví a protáhne nás do nového světa uchem jehly nahé, slabé a bezmocné.

Starý svět se bude v nás i kolem nás nutným změnám jistě velmi bránit - jiná možnost než povstat a odvážně převzít odpovědnost za správu svých vnitřních i vnějších věcí ale není.