Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

* * *

Raduj se, lide obecný: je čím dál víc v?eho. Materiálních statků, informací, možností skoro až neomezeně. Ale paradoxně se někteří z nás cítí čím dál víc omezováni. Se vzrůstajícími "možnostmi" totiž cosi obludného proniká i do míst dříve výsostných. Působení bulvárního a konzumentského ducha zásadně ovlivňuje stav na?ich médií, kulturní niveau i celkovou atmosféru ve společnosti. Kultura rozhodně nestojí na prvním místě veřejného zájmu a nikdo se ani moc nepodivuje nad profesním složením jejího ministerstva. Je to koneckonců kreativní přístup: co takhle nechat si pří?tě spravit zuby třeba od dirigenta nebo herce?

Slovní dluhy
Jedním z orgánů postižených infekcí plebejské kultury je jazyk. Že se prezentuje na Fujbůku, by se rozhlasové stanici Labe ještě dalo prominout, ovšem že její moderátoři, donedávna vzory v užívání krásné češtiny, zamořují éter "otomováním" a jinými jazykovými toxiny, to mě bolí, rozčiluje a uráží. Tito moderátoři, redaktoři i zpovídaní umělci hovoří tak, jako kdyby neustále citovali Gustův Tezaurus klišé. Mnohdy celé jejich věty jsou spojením jednotlivých hesel tohoto slovníku. Bohužel ale nejde o humorný či satirický záměr; floskule se zřejmě staly esperantem dneška. Podobný vývoj nastal i na televizním kanále Dvoječka. Už nemám kam se utéci, jazyková prasečí chřipka pronikla všude a ukradla mi dosavadní útočištné tvrze. Ve všech médiích již vládne jazyk ulice, redukovaný na několik málo výrazů, do nichž se vejde celé prožívání těch nebohých duší. Jazykové bohatství českých homo sapiens tvoří tyto pojmové položky: užívat si, super, nemuset, dát, sexy. Komunikace s druhými pomocí těchto několika univerzálních slůvek se podobá animálním skřekům, ale i ty jsou, obávám se, rozmanitější. A chce- -li kdo vzbudit dojem intelektuála a rozšířit výše uvedený výčet výraziva, proloží je ozdobou jakoby. Když z televizní obrazovky promluví filmová hvězda Hajzlerová a každé její druhé slovo je jakoby, dá se kupříkladu vypnout zvuk s tím, že dotyčné herečce k úspěchu na uměleckém poli stačí její fotogenická tvářinka. Ale když tímtéž stylem neustálého slovního tiku jakoby hovoří prominentní spisovatel Pajasan, u něhož bychom předpokládali jakousi verbální kulturu a snad i jisté vzdělání, v některých z nás asi zatrne. Rozebírat jednotlivé pojmy infikovaného jazyka nehodlám, abych se nepřekrývala se zmíněným Ladislavem Gustem, nicméně dovolím si sdělit nedávný zážitek, který v této oblasti považuji za vrcholný: V přímém přenosu televize Celýden vmetli mediálnímu duchovnímu velikánu Balíkovi do tváře výtku: "Církev není sexy!"

Příznačná pro ducha současnosti mi připadá slovní vazba být rád za ve smyslu vyjádření vděčnosti. Česky správně je samozřejmě buď "být rád čemu", anebo "být vděčný za". Postoj vděčnosti, natožpak přiznání se k němu, je dnes naprosto nepřípadný. Člověk- konzument nechce vyslovit svůj dík a vděk, protože by to znamenalo jednak vztáhnout se k někomu nebo něčemu, jednak připustit, že jsme byli obdarováni, že jsme dostali něco, co jsme si v rámci svých nezadatelných práv neurvali sami. Obojí znamená sebepřesah, a jakákoli transcendence je v síťově propojené společnosti konzumentů tabu. Když už přes svou narcistní bohorovnost někdo přizná, že cítí cosi, co se druhdy nazývalo vděkem, vyjádří to jen částečně pomocí zpotvořeniny jsem rád za tuto věc. Jeho veličenstvo je rádo (užívá si to, protože je to super), přece nebude vděčné! Zatím ještě lingvisté tuto vazbu považují za hovorovou, ale pracovnice Jazykového institutu mi sdělila, že je nutno akceptovat proces přesouvání ustálených hovorových výrazů do jazyka spisovného, takže i toto mně z duše protivné spojení se časem octne ve slovnících. Ach ano, když už nám z filosofie udělali lásku k žofce, je možné cokoli. Lze tak zajisté očekávat i redukci měkkého i a ypsilon na jedno jediné, aby se budoucí vzdělanci nemuseli zatěžovat zbytečně složitou českou gramatikou.

Politicky korektní zrušení elit
Dostupnost informací jistě není tím, na co by se dalo žehrat, ale dostupnost všeho už ano. Rovnostářství se hodí do oblasti legislativy, ne však do sfér umění, vědy nebo novinařiny. Rčení Quod licet Iovi, non licet bovi? se však v době globalizačních a politickokorektních tendencí nenosí a je jaksi zakázáno, neboť volové mávají prapory svých domnělých práv nacpat se kamkoli.

Nechci se elitářsky ofrňovat, ale vadí mi, že se nadvláda plebejství projevuje už snad ve všech oblastech. V zájmu pochybné rovnosti se vše redukuje na nejnižší společný jmenovatel. Nezavrhuji kulturu ulice, ale až zůstane na svém místě, ať si kraluje třeba i na Velkosíti, ale nechť neexpanduje do dřívějších oáz ducha. Onehdy jsem hned po prvním dějství znechuceně opustila představení Teátru národa, jehož dramaturgie si nyní do repertoáru progresivně volí supermoderní autory. Publikum tleská, inscenátoři si vzájemně udělují ocenění. Existuje však ještě hrstka diváků, kteří se nevyrovnají s tím, jak se hercům na jevišti divadla, jež má, či alespoň mívalo, v kolektivním vědomí národa silnou emocionální hodnotu, práší od úst vulgarismy amerického typu. Netvrdím, že by se ve Zlatistém kostelíku měli hrát jen Naši nafoukanci nebo Dvanáct měsíců na vesnici, ale považuji za dobré rozlišovat, co snese malá experimentální scéna, případně bulvární divadlo, a co patří na prkna, kde jsou doma Vilík Šejkspírů a Edík Rostandovic.

Zdánlivá skutečnost
Velkosíť (a nejrůznější "sítě" vůbec) přináší možnost dovědět se téměř všechno - okamžité a snadné získání potřebných vědomostí je fascinujícím darem, o kterém se například mé generaci v době začátku školní docházky ani nesnilo. Krom této bohulibé devízy se však Velkosíť podbízí také s možností vědět všechno o všech a velkobratrsky vás sledovat víc, než byste si přáli. Ó, jaká vymoženost, někde se něco děje a okamžitě se to přenáší na Velkosíť, kde se toho mohou virtuálně účastnit tisíce lidí! Už ani nelze vyslechnout autorské čtení básníka v malém společenství těch, kdo do komorního prostředí literární kavárny fyzicky přišli; všudypřítomné kamery se vlámaly do intimního prostoru v zájmu nepřítomných. Proč bychom však coby diváci nebo posluchači měli být povinni sdílet své emoce a svůj vnitřní svět s masou bezejmenných? Právo Velkosítě být všude mně ukrajuje svobodu a soukromí. Už snad není událost, která by se okamžitě nedokumentovala; neirituje mě na tom to, že s jejím reálným průběhem zároveň vzniká její virtuální podoba, ale to, že tato virtuální podoba začíná být důležitější než skutečnost a přebírá na sebe samotný účel oné události.

Prvním blýskáním na virtuální časy byl pro mě před lety tristní zážitek z Vánoc v jedné rodině, která si koupila svou první digitální kameru. Mladý muž ji o Štědrém večeru třímal v ruce a natáčel "vánoční pohodu". Ostatní se trpně přizpůsobovali a plnili režisérovy pokyny: tady máš dárek, rozbal si ho a řekni, jak se ti líbí, teď se podívej na mámu a poděkuj, řekněte někdo něco, no tak, smějte se? Najednou už nešlo o to být spolu, ale natočit, jak jsme spolu. Už to nebyly Vánoce, ale hra na Vánoce; kamera ukradla skutečnost. Jistě, v dětství jsem v mé rodině o Vánocích byla nucena absolvovat povinné každoroční fotografování, ale to byly izolované okamžiky, které se daly se zatajeným dechem přečkat, a těch několik děr do plynulé, pravdivé skutečnosti se brzy zacelilo, když pan fotograf složil přístroj a dal si s námi kávu a cukroví. Ovšem kamera vysává z reality její bytnost kontinuálně, pronásleduje nás neustále a bere nám autentický život. Když už nás na ulicích a na letištích mají v hledáčku policejní kamery a není zbytí, ráda bych v soukromí a alespoň v části veřejného prostoru zůstala nesledována. Přemýšlím, co by asi říkali takoví Čtvrtečníci, kdyby to tehdy již bylo technicky možné a někdo chtěl jejich sedánky natáčet a kamsi vysílat.

Proč nejsem na Fujbůku
Existenci Fujbůku jsem před pár lety okrajově vnímala, ale neměla jsem potřebu ani se k němu připojovat, ani se vůči němu vymezovat, považujíc ho za víceméně neškodnou zábavu těch, kdož se rádi pohybují ve virtuálním světě. Pak mi ale e-mailem přišla tzv. pozvánka, tvrdící, že pan Othello je na Fujbůku a zve mě k účasti. Velmi mě překvapilo, že můj milý kolega Othello s konzervativními názory se podílí na takové věci, ale jelikož k němu chovám úctu a protože se řídím vědeckou metodou (prvně věci prozkoumat, než je budeme hodnotit či zavrhovat), následovala jsem s jistým vnitřním vzpouzením pokynů v "pozvánce" a připojila se na Fujbůk, čím" započal můj experiment. Zprvu jsem se sna"ila plnit, co se po mně chtělo: přidávala jsem si osoby, které se mi ozvaly, do kategorie "přátel", četla si pozvánky na kulturní akce, francouzsky vysvětlovala neznámému muži z jakési exotické země, že nejsem ta, kterou před deseti lety potkal v jihomorávijském městě. Připojovat se však k různým fanklubům, to už bylo za hranicí mé ochoty přizpůsobovat se tomuto stylu cool-túry, byť jen v rámci dočasného experimentu. Všemožné pozvánky a zprávy mě záhy zahltily. Bylo mi pak žinantní zdůvodňovat, zejména mým spolupracovníkům, jichž se zde také určitý malý počet objevil, že jim nestíhám odpovídat ani se účastnit diskusí o Karlu Zbyňku Cáchovi, neboť za prvé, kdybych to činila, již by mi nezbyl čas Cáchu číst, a za druhé, raději ho čtu, než o něm diskutuji, a když už, tak s někým, kdo je mi tváří v tvář. (V jednom případě se však Fujbůk stal jakýmsi detektorem pravdy, nový kolega Kožený jeho prostřednictvím vyjádřil svou averzi ke mně - její důvod dodnes neznám -, kterou se neodvážil vyjádřit přímo, a v práci přede všemi se na mě "přátelsky" usmíval.) Po několika dnech jsem se z Fujbůku odhlásila. Velký bratr po mně však chtěl vysvětlení! To máte tak, vážený: svým kolegům a skutečným přátelům můžu napsat normální email ze své schránky, kdybych četla všechny pozvánky na kulturní akce, nestihla bych už na žádnou fakticky jít, a ta ostatní fujbůková lákadélka jsou pro mě irelevantní. Před virtuálním "přátelstvím" dávám přednost přátelství skutečnému, a navíc, úplně jednoduše, hodně času trávím prací a ten volný nehodlám obětovat molochovi. Nijak mě neláká fandit komukoli a čemukoli, neboť se nepotřebuji pro podpoření sebevědomí spojovat s masou a animálně uklidňujícím dojmem naší síly - případně kulturní úrovně, vždyť přece fandíme národnímu bardovi! - nabývat pocitu bezpečí a sebehodnoty. Prostě necítím se tady dobře, jaksi mi to vnitřně neodpovídá, rozumíte, milý neviditelný administrátore?!

A jak to bylo s Othellovou pozvánkou? Ukázalo se, že profesor Othello na Fujbůku vůbec není a nikam mě nepozval, naopak mi napsal e-mail, v němž to dementoval a před "sociálními sítěmi" tohoto druhu mě varoval. Tehdy se mi zdál být jeho pohled příliš černý a odvětila jsem mu v tom smyslu. Po nějaké době, kdy jsem jen zpovzdálí sledovala důsledky expanze Fujbůku, jsem skeptické mu profesorovi však dala za pravdu. Ilustrací reálnosti fujbůkového "přátelství" je nedávný případ sebevraždy ženy, která naléhavě volala o pomoc, a mezi desítkami a stovkami jejích fujbůkových "přátel" se nenašel ani jediný, který by se jí nevysmál, ani jediný, který by jí napsal něco vlídného, neřkuli zvedl telefon a zavolal jí nebo ji navštívil, či alespoň upozornil první pomoc nebo linku důvěry. A ještě docela výmluvná poznámka na okraj: etická komise právníků jedné zámořské země nedoporučila soudcům mít profil na Fujbůku.

Každému dle jeho potřeb
Snad jsem staromilský škarohlíd a brojím proti pokroku. Jen mám dojem, že "pokrok" ve jménu mas nebyl v historii vždy tím, co posunulo společnost k lepším zítřkům. Ale situace je, jaká je, a vlastně taková byla vždy: plebs vládne od věků a asi i navěky, už jen díky své početní přesile. Nechť si tedy každý z nepřeberných možností dneška vybírá dle svého naturelu. Je zbytečné jakkoli se nad obecnou cool-túrní úrovní durdit či ji tepat, vývoj si nějakým způsobem půjde dál. Ovšem v další generaci se naše dluhy projeví, tak jako u nás se projevily ty čtyřicetileté, nastřádané za dobu surreálného socialismu. Jestliže Hnusákovy děti tvoří dnes ve své většině společnost primitivně ateistických konzumentů nekonečných televizních seriálů a kulturních zombie typu Belenky Voráčkové a Káji Godota, uživatelů Velkosítě, kteří se docela dobře obejdou bez knih, takže dvacetiprocentní DPH na ně současné vládě potichu odkývají, jaké budou jejich děti?