Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

* * *

Ačkoliv žáci bývají ve škole zkoušeni ze správných odpovědí, ve skutečnosti platí, že nejsou tak důležité odpovědi jako otázky, které klademe - sobě, společnosti, přírodě.

Otázka po hlubších příčinách a souvislostech všeobecného zadlužování míří podle mého názoru do černého: v dnešním stadiu naší civilizace je to dokonce klíčová otázka a je smutné, že si ji nekladou masová média a že se o ní nevede široká společenská debata.

Odpověď na ni ovšem není jednoduchá. Má více vrstev asi podobně jako cibule, přičemž ty na povrchu jsou evidentní, zato ty hlubší, méně patrné jsou dužnatější, šťavnatější - leší blíže podstatě.

Past růstu
Asi nejpovrchnější vrstva hledání a nalézání zdůvodňuje současnou ekonomickou krizi podřadnými hypotékami. Finanční korporace pochybily a poskytly hypotéky lidem, kteří je nikdy dostat neměli. Když praskla bublina trhu s nemovitostmi, přestali být schopni hypotéky splácet. Díky deregulovanému systému se tyto hypotéky dostaly v rámci takzvaných toxických balíčků do světa a roztočily spirálu ztrát, která kulminovala ve finanční krizi - a ta jako požár přeskočila do reálné ekonomiky. Pokud zůstaneme u této vrstvy cibule, je řešení relativně jednoduché: banky si musí dávat pozor, komu půjčují, navíc bychom měli finanční trhy o něco více regulovat, a vše bude v pořádku.

Už tato myšlenka - že je třeba posílit regulaci finančních institucí - je ovšem trochu "revoluční" a staví se proti převládající neoliberální ideologii, vycházející z problematického ideálu volného trhu, jenž regulaci ekonomických aktivit v zásadě odmítá.

Můžeme si ale položit hlubší otázku: Co je to za mechanismus, který nutí banky i nebankovní úvěrové instituce půjčovat lidem peníze za každou cenu? Proč vlastně vnutily finanční korporace hypotéky lidem, o kterých musely tušit, že splácení pro ně bude představovat problém? I tato vrstva cibule už začíná prosvítat na povrch, i když jen sporadicky.

Filmy na youtube, jako například Peníze jako dluh, vykreslují proces, jímž se historicky vyvinul systém, kdy banky půjčují mnohonásobně více peněz, než si u nich střadatelé uložili. Proces, kdy banky půjčují i peníze, které u nich máme na běžných účtech, se nazývá multiplikovaná expanze depozit a najdeme jej popsán v běžných učebnicích ekonomie. Banky si tyto peníze, které vlastně vytvoří z ničeho, neodepíší z žádného účtu, naopak si je zapíší mezi aktiva, protože počítají s tím, že se jim vrátí, a navíc z nich budou mít zisk ve formě úroku. Pokud banka dostane na svůj účet tisíc korun, může z nich vytvořit třeba devět tisíc korun nových - ovšem v podobě dluhu. Tyto peníze normálně kolují, ale postupně ubývají, jak je dlužníci, samozřejmě i s úrokem, splácejí. Aby se množství peněz, které kolují, neztenčovalo, musí banky půjčovat stále znovu a - protože se jim peníze vrací i s úrokem - musí navíc v každém kole půjčit o něco málo peněz více nežli v kole předchozím. Tady je tedy kořen systémového zadlužování naší společnosti: mechanismus tvorby peněz pomocí dluhu.

Tento mechanismus má řadu problematických důsledků. Jedním z nich je nestabilita celého systému: pokud by banky přestaly půjčovat (a dlužníci pokračovali ve splácení starších dluhů), začne rapidně klesat množství peněz v oběhu. žijeme tedy podle vzorce Expanduj, nebo zkolabuj! Dalším důsledkem celého mechanismu je tlak na ekonomický růst. Peníze, které si někdo půjčil či investoval, se musí vždy vrátit s úroky nebo s dividendami, a systematické zadlužování naší civilizace znamená proto stále větší tlak na stále větší produkci zboží a služeb - peníze přece musí růst! Pokud ekonomika roste, vyrábí se stále více zboží, rozšiřuje se spektrum služeb a my stále více těchto statků spotřebováváme, jsme vlastně všichni stále bohatší, a můžeme tedy snadněji své dluhy splácet. Potud to nezní špatně. Ekonomický růst má ale další, temnější tvář: abychom mohli stále více vyrábět a spotřebovávat, musíme využívat stále více přírodních zdrojů. Ochránci životního prostředí v tomto smyslu již několik desetiletí bijí na poplach, poukazují na úbytek biodiverzity, na pokles zásob spodních vod, půdní erozi a globální oteplování, které ohrožují ty nejzranitelnější a nejchudší. Ekonomové však nereagují. Domnívají se, v souladu s vývody své vědy, že lidský důvtip je nevyčerpatelný, a že tudíž přírodní statky vždy bude možné nějak nahradit, a navíc budeme umět vyrábět vše stále efektivněji: Dříve nebo později budeme všichni bohatí. Chce to jen trpělivost?

Nejvyšší čas
Zde se ale hlásí o slovo třetí, zatím dosti zanořená, ale velmi dužnatá slupka cibule, která toto velké vyprávění naší doby o stálém růstu činí nevěrohodným. Ukazuje, že jsme došli ke konci éry levné ropy. Hovoří se stále hlasitěji o ropném zlomu, který nastává právě dnes: každoroční dostupná těžba ropy zůstává konstantní, poptávka po ní se však - vinou ekonomického růstu - zvyšuje. Její cena tudíž rapidně stoupá a destabilizuje celý ekonomický systém. Nejde jen o to, že rapidní nárůst cen ropy byl jedním ze spouštěcích faktorů finanční krize v roce 2008. Jde o to, že ropa je naprosto klíčová komodita, a pokud přišla éra soumraku fosilních paliv, nastává i éra konce ekonomického růstu, který na levných fosilních palivech závisel. Naše civilizace tak naráží na citelné omezení, patrné už i ve světě bohatých: vyčerpali jsme levnou a koncentrovanou energii, umožňující onu stále větší automatizaci výroby, stále větší produktivitu ekonomiky. A úbytku ropy dýchají za krk další omezení vyplývající z potřeby ochrany životního prostředí. Je načase odložit růžové brýle osvícenského paradigmatu, vzdát se snu o nekonečném ekonomickém růstu a položit si novou otázku: Jak zajistit, aby se konec éry ekonomického růstu nezměnil v pád, nýbrž v hladké přistání?

Předně je podle mého názoru třeba nebát se říci nahlas, že musíme radikálně změnit kurs: tahle krize je jiná, než ty předchozí, a je nutné přijmout řešení na mnoha úrovních. Na té nejpovrchnější úrovni musí naši politici i ekonomové přiznat, že trhy, a zejména kapitálové trhy, a jejich protagonisté, hypertrofované finanční instituce, potřebují promyšlenou a důslednou regulaci, pokud mají sloužit člověku. Jestliže v roce, kdy vláda u nás v rámci utahování opasků sebrala peníze starým a postiženým lidem i mladým rodinám, činil čistý zisk Československé obchodní banky přes třináct miliard korun, mělo by nás to donutit k zamyšlení.

Na poněkud hlubší úrovni je třeba říci, že naše současné peníze vznikají v podobě dluhu, a celý náš systém je tedy na stále větším zadlužování závislý. Chceme-li tedy zastavit a zvrátit trend všeobecného zadlužování, je třeba rozvinout veřejnou debatu o tom, jak změnit způsob, jímž se peníze dostávají do oběhu. Již dnes existuje řada návrhů na postupnou reformu v této oblasti, ve slonovinových věžích ekonomů jim však zatím není dopřáváno sluchu. Patří sem například výzvy k tomu, aby stát - regulovaný ovšem nezávislou institucí - sám pouštěl do oběhu peníze nezatížené dluhem. To by současně pozvedlo kupní sílu obyvatel a díky (mírné) infl aci snížilo reálný dopad zadlužení. Další (či paralelní) možností je podpora vzniku různých typů regionálních a komunitních měn, které by vznikaly jako bezdluhové a současně posilovaly lokání ekonomiky. Jiná velmi zajímavá, "středním proudem" ekonomického myšlení však dosud ignorovaná sféra, je oblast alternativních finančních institucí. Existuje plejáda etických, družstevních či neziskových bank, které ukazují cestu k jiné ekonomice; o nich se však z médií příliš nedozvíme. Irský think tank Feasta vydal v roce 2010 knížku Fleeing Vesuvius, v níž se řada autorů zamýšlí nad hlubším řešením krize nejen z finančního hlediska a v níž zájemce najde další informace.

Naše současná krize je ovšem v té nejhlubší rovině krizí příběhu Západu o nekonečném ekonomickém rozvoji, o bohatství, které si vyvzdorujeme na přírodě, a o kapitalistickém nebi na zemi. Pokud se pozorně rozhlédneme, zjistíme však, že jsme v některých směrech chudší, než když jsme před pár staletími začínali. Máme méně surovin, méně kvalitních lesů, méně zemědělské půdy a také méně znalostí o tom, jak se o sebe postarat a přežít ve světě, kde energie přestane být levným a samozřejmým zdrojem. Přitom máme rozsáhlé dopravní, informační, energetické, finanční a další infrastruktury, jejichž údržba je nákladná nejen z hlediska finančního, ale i energetického. Podle některých autorů je náš systém tak složitý a tak zranitelný, že v nastávající éře konce ekonomického růstu a finanční nestability nedokáže přežít, a kolaps je nevyhnutelný. Osobně se domnívám, že nemá smysl předvídat, protože budoucnost nikdo neznáme. Má ale smysl hledat nové otázky. Sami sebe se můžeme ptát, kde je naše skutečné bohatství. Politiků se můžeme ptát, jak posílit kapacity regionů, obcí, městských částí, občanských sdružení a místních komunit na úkor trhu a jak podpořit větší energetickou a potravinovou soběstačnost, která by přitom nezatěžovala základní zdroj naší obživy - přírodu. A přírody se můžeme začít ptát, jak jí ve vlastním zájmu splatit rozsáhlé dluhy, které u ní máme.