Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Smyslem několika prostých otázek bylo jediné: přimět vybrané příslušníky nejrůznějších profesí i generací k co nejotevřenější, upřímné odpovědi. Pestrý kaleidoskop osobních názorů a zkušeností vypovídá o povaze současnosti někdy víc než hlubokomyslná studie - všem, kteří do naší ankety přispěli, děkujeme.

1. Pokládáte dnešní společenské a politické poměry za demokratické? Jaká je vaše největší výhrada?

3. Cítíte se jako občan této země dobře, nebo špatně? Souvisí vaše občanská nálada nějak s blížícími se volbami - co by ji dokázalo pozvednout?

***

1. Termíny "demokracie" a "politické poměry" jsou relativní. Co je skutečná demokracie? Je správné aplikovat měřítka a mantinely vyspělé demokracie z jiné kultury na tu naši?

Představa a kvalita demokracie přímo souvisí se zkušeností občana s demokracií. V tomto smyslu Česká republika skutečnou demokracii dnes nemá a nikdy ji nepoznala. T. G. Masaryk tvrdil, že k tomu, aby se v naší zemi etablovala skutečná demokracie, by bylo zapotřebí padesáti let. Její existence netrvala ani polovinu této doby. České dějiny poznamenané porážkami od bitvy na Bílé hoře až po 21. srpen 1968 (tyto porážky si většinou vynutily jak výměny vládců, tak i náboženství) vedly k tomu, že odvaha národa se postupně stahovala do stále užších a užších kruhů. V roce 1922 napsal český fyziolog a filozof František Mareš, že Češi nesou vinu nikoli za hřích pýchy, ale za hřích nadměrné pokory. Čtyřicet let totality tento sklon jen posílilo. Nejenom že Češi dnes neznají demokracii, neznají sami sebe.

Každá demokracie je závislá na tom, jak je stará. V roce 1989 jsme dostali svobodu, nikoliv demokracii. Dnešní Českou republiku lze správně charakterizovat jako postkomunistickou zemi, ve které existují demokratické instituce. Některé z nich (ale ne všechny) začínají fungovat demokraticky. Nicméně jsme se opět ocitli v kouzelném okénku českých dějin, kde nás nikdo a nic zvnějšku neohrožuje, kde taxametr demokracie naskočil a zatím běží dál.

K politickým poměrům a ke stavu demokracie v naší zemi mám dvě zásadní výhrady. Fatální chybou byla " a stále ještě je - neochota vyrovnat se s komunistickou minulostí. Pod pláštíkem demokracie jsme přebrali komunistický systém hodnot místo toho, abychom ho změnili. Stále dovolujeme komunistům, aby kontrolovali minulost, aby žili z ukradených majetků, aby se nezřekli tyranských a krvavých činů proti národu samému. Místo toho sedí mezi námi v klidu u našeho rodinného stolu.

G. B. Shaw kdysi tvrdil, že "demokracie je metoda, která nám zaručuje, že nám nebude vládnuto lépe, než si zasluhujeme". Dokud si lidé sami neuvědomí své místo v minulosti, ta minulost s nimi žije, a s ní i - porážka. Tato neschopnost se poprat se zlem zároveň vysvětluje, proč dovolujeme dnešním významným politickým představitelům, jako je Václav Klaus, aby uchvátili mandát voliče pomocí nestvůry zvané opoziční smlouva. Jsem přesvědčen, že dějiny strčí chování Václava Klause a spol. i chování komunistů do stejného pytle s tím, že v obou obdobích byla politika odříznuta od nepolitiky.

Druhá vážná výhrada souvisí s identitou. Co dnes znamená být Čechem? Na jedné straně máme bohaté kulturní národní tradice. Ty tvoří podstatnou část identity. Druhá část se tvoří ve společném boji proti nepříteli, což se nám dosud daří pouze v okamžicích získání olympijského zlata. Těmi pravými nepřáteli ale nesmějí být sportovní družstva, nýbrž živly, které podkopávají zrod demokracie a občanské společnosti. V dnešní stále potlačené společnosti poznamenané absencí víry (nemluvím o víře v Boha, ale o víře, že existují vyšší principy, ke kterým se občan i společnost hlásí) chybí ochota společně se pustit do nepříjemných bitev proti těmto živlům.

2. Prvních pětatřicet let svého života jsem prožil ve Spojených státech. Ale výhody i nevýhody spojené s demokracií v této zemi jsem poznal až poté, co jsem se v roce 1990 přestěhoval do Československa. Teprve tady jsem si uvědomil, že demokracie představuje ani ne tak možnost něco vytvořit, ale spíše možnost něčemu zabránit.

Nedovedu si představit, že by život v demokracii - oproti životu v totalitním režimu - někomu vzal něco podstatného. Představa jakési sociální jistoty zaručené státem vycházející z minulého režimu je samozřejmě zcela falešná. Nicméně pro dvacet procent našich občanů, kteří zůstávají věrnými komunisty, zůstává tato představa stále svůdná. Mnoho lidí mylně spojuje otázky existenční s otázkami politickými. V demokracii totiž běží reformy pořád a je to navíc každodenní boj, což vyžaduje spoustu síly i energie. Pro mnoho lidí je stále lehčí vyměnit vlastní svobodu za odměnu garantovaného piva za korunu a guláše za šest.

3. Mám se jako občan této země cítit dobře, nebo špatně? Moje nerozhodnost souvisí s tím, že nevím, co to pro mě dnes znamená být Čechem. Nechci hodnotit vlastní občanství systémem bodování momentálních výhod a vyhýbání se nevýhodám. Většina národa totiž žije v této "negativní pohodě", kdy se raduje z vyhýbání se nepříjemnostem, nikoliv z prosazování aktivních či pozitivních činů.

Blížící se volby napoví víc než kterékoliv předchozí, jaká bude naše budoucnost v Evropě. To, že ani jedna strana nenabízí vizi této budoucnosti, je zdrcující. Václav Havel pomalu mizí z politické scény, a zatím se nevyskytuje žádná osoba či proud, který by nabízel střednědobé či dlouhodobé cíle a vize. Aby se člověk pozdvihl, musí vědět k čemu.

Nicméně naději vkládám do naší cesty do Evropy a do integrace v ní, zvlášť prostřednictvím členství v Evropské unii. Věřím, že toto členství přinese nejen nucené zákonné změny, ale že urychlí rovněž náš vstup do Evropy v tom smyslu, že se budeme cítit jako Evropané i duchovně. V tom vidím alespoň jednu naději.

Alice Vegrová, malířka

1. Naše takzvaná parlamentní demokracie se mi jeví jako prospěchářské seskupení prodchnuté korupcí. Nerozhodují myšlenky, ideály a profesní znalosti nutné pro rozvoj společnosti, ale možnost rychlého osobního prospěchu, případně prospěchu spřízněných rodin a partiček, přítelíčků s drzým čelem. Etika a morálka se staly směšnými slovíčky.

Velké výhrady mám zvlášť k právnímu prostředí.

2. V porevoluční euforii jsem našla sílu odejít ze zaměstnání (přestože jsem se starala sama o dvě děti). Život v demokracii mi umožnil splnit si svůj sen dělat práci, která mě naplňuje. Zároveň mě ale naučil akceptovat, že život má i současnou velmi materialistickou podobu. Ponechal mi staré a dal nové přátele. Rozšířil možnosti sebekultivace (literatura, umění, cestování). Zůstala lítost, že jsem byla po mnoho let ochuzena o mnoho krásných filmů, knih, obrazů.

Co mi život v naší současné demokracii především vzal? Iluzi, že jsme velmi oduševnělý, kulturní, pracovitý a hrdý národ.

3. Při myšlence na blížící se volby mě jímá trudnomyslnost. Při práci mám možnost sledovat sdělovací prostředky. Chci volit, a nevím koho. Předvolební tanečky a aféry nabírají na obrátkách, jsou ještě hloupější než dřív. Žádná volba ve své podstatě nic nevyřeší. Mohou přijít další "oposmlouvy" a jiná překvapivá chytrácká řešení.

Náladu by mi lehce pozvedl odchod několika mastodontů napříč politickým spektrem. Alespoň vizuálně by se něco změnilo.

Jaroslav Wagenknecht, asistent ředitele
České katolické charity

1. Ano, dnešní společnost mi připadá rozhodně víc demokratická, víc tolerantní a míň násilná než ta dřívější. Na druhou stranu se svobodou projevu zase narostla hrubost a otevřenost výrazů, které se užívají v médiích, politice i v kultuře.

Největší výhrada? Rozhádanost - dosud nejsou dost vyhraněny (a usazeny) státní instituce, politické strany, městské či obecní úřady i nestátní organizace. Stále probíhá reforma, naštěstí nejde špatným směrem.

2. Život v demokracii mi dal především svobodu si vybrat - ve studiu, v myšlení, cestování, zaměstnání. Mohu si svobodně vybrat místo, kde budu žít, své přátele i životní styl.

A co mi život v demokracii vzal? Jako ročník 1973 vidím hlavně přínos - mohu se svobodně "rozlétnout". Ale vzal klid mým rodičům, kteří na život v tržní společnosti nebyli připraveni - na růst cen, snížení sociální ochrany, nutnost obhospodařovat vlastní majetek? Z toho, že nás v nových podmínkách stát nezajistí, pramení jejich obavy, které se pak do jisté míry přenášejí i na nás.

3. Občansky se cítím, asi jako když mám lehkou chřipku: je to náhlá, rychlá, nepříjemná změna situace, ale uzdravení se dostaví, existují léky, pomoc lékaře. Mám dost výhrad a problémů, ale špatné to není - je velká naděje na uzdravení.

S volbami náladu nespojuji - při pohledu na naše politiky se asi nedá očekávat nějaká výrazná změna, ale přesto si myslím, že až vyhraje kdokoliv, politika státu a demokratické poměry se budou pomalu zlepšovat. Co se týče hospodářského vývoje, takový optimista už nejsem.

Co mi dokáže pozvednout náladu? Projevy lidské solidarity - když spolu lidé dokážou spolupracovat na zlepšení všeho: zákonů, hospodářství, komunikace?

Jaroslav Hutka, folkový zpěvák a skladatel

1. Já si myslím, že dnešní poměry demokratické jsou. Lidé volí svobodně své zástupce. Pravidla demokracie, tedy lidovlády, jsou tím naplněna. Ale on je problém v samé demokracii, že neexistuje nikdy obecně, ale naplňuje se vždycky jen lokálně. Totiž tím, kým je ten lid, který své zástupce volí. I ve "vyspělých" demokraciích to tak je. Německá demokracie je nějak jiná než holandská nebo italská. A ta naše je prostě česká.

Na demokracii se toho nedá technicky moc měnit ani vylepšovat, ta už tady je, má svá jasná pravidla, téměř vědecká, a ta se tady dodržují, problém je v tom, že se dodržují počesku, že ten "lidovládný" lid je český lid. Demokracie jako systém je jen jakýsi rámec pravidel, něco jako od jediného krejčího pro všechny stejně užitý kabát, cosi jako uniforma, ale záleží na tom, který vyvolenec ji nosí. Tady ji nosí Češi a k tomu mám mnoho výhrad.

Moje první výhrada se týká všelidové lhostejnosti a zbabělosti. A právě z ní se odvíjí ona nadutost politiků. Nemusí se dívat do zrcadla, nikdo je nežene k zodpovědnosti, tak se podle toho chovají, aniž musí ten demokratický kabát svlékat. Dostali velkou moc a vliv a nikdo jim nepřipomíná, že politika je pouze služba. A protože žijí v báječných pokušeních, nemají sílu a vůli si to stále opakovat. Je to baví a my obyvatelé jim tu zábavu nekazíme.

Demokratický stát, aby obstál, musí být schopen vykazovat stejnou moc jako diktatura. Rozdíl je jen v tom, že v demokracii je ta moc kontrolovatelná, ale musí se najít někdo, kdo tu kontrolu vykonává. To může být jen ten, kdo je základním kamenem demokracie, a to je občan. A míra občanské vůle ke svobodě a životu určuje chování toho, kdo ten lidovládný kabát nosí.

2. Co mi život v demokracii dal, a co naopak vzal? To je nějak divně položená otázka, které moc nerozumím. Život mi dává něco úplně jiného než jakýkoliv politický systém. A jsou jedinci, kterým i ta nejhorší diktatura jejich štěstí a kvalitu života nepokazí, a naopak jsou lidé, které lidovláda odstrčí a poníží. Ale přesto lidovládu považujeme za smysluplnější proto, že by měla mít šanci usilovat o větší spravedlnost a větší prosperitu pro všechny, i s tím blbým rizikem rozhodování většiny. Za bolševika jsem byl mladý, to bylo fajn, ale nebyla to zásluha bolševismu, teď stárnu, ale není to vina demokracie. Tohle je otázka, která v sobě už zakládá na jakousi mrzutou odpověď, k níž se neumím přidat.

3. Ty volby budou, musí být, ale já si nejsem tak úplně jist, jestli se jich budu účastnit. A neberu to jako nezodpovědnost. Nevolit je také volba. Jít k volbám je jen jedna z aktivit občanského života, a možná ani ne ta nejpodstatnější. To mezivolební období je možná pro občany a volby důležitější než volby samotné, protože v té době ovlivňujeme politické strany k tomu, jaké kandidáty nám k volbě nabídnou. Když by jim bylo jasné, že ve volbách projdou jen charakterní a odpovědní jedinci, tak je na ty kandidátky dají. Když mají pocit, že tam mohou dát kohokoliv a že je to vlastně jedno, pak není koho volit, a to jen znamená, že se občané celé to mezivolební období chovali jako ovce, kterým se může k přežvykování nabídnout cokoliv. A v tom já nejedu.

Lída Zvoníčková, původně učitelka v mateřské škole,
nyní zaměstnanec pražského sekretariátu
Obce spisovatelů

1. Ve světle demokratických voleb, svobody slova, nezávislé justice a funkce ombudsmana jsou poměry teoreticky demokratické. Trochu nám to kazí nedůstojné postavy, které se dostaly na posty a do funkcí a nezvládají je, nebo hůře, zneužívají je. Moje maminka říkávala, že prázdné makovice vždycky zákonitě vyplavou nahoru. A přidávala k tomu, že žádný strom neroste do nebe. Můj muž je přesvědčený, že většina lidí ke společenské změně po listopadu 1989 přišla "jako slepí k houslím".

Mně by se líbila představa Václava Havla o vzniku neformálních, nebyrokratických, dynamických a otevřených společenství - "paralelních polis", předobrazu smysluplných politických struktur (O lidskou identitu). Vypadá to idealisticky, ale z mého pohledu na jeho slova vždycky došlo (nebo s odstupem času dojde). Jméno a funkce Václava Havla jsou největší zárukou a vizitkou naší demokracie a příští kandidáti na úřad prezidenta republiky se budou muset hodně snažit? Mělo by to platit i u ostatních vrcholných funkcí, ale tady v současnosti věřím jen několika osobnostem, například Otakaru Motejlovi.

Nedávno jsem poslouchala besedu o funkci státu na Svobodné Evropě, myslím, že Vojtěch Cepl ji přesně určil: "Jediná povinnost státu je udržovat normy a řád. Normy by měly být přijaty a zažity většinou, jejich plnění probíhat dobrovolně a spontánně. Mravní pravidla ovlivňují literatura (to mě zvlášť potěšilo), škola, církev, média, vzory chování a morální příklady." V téže besedě publicista Jan Macháček promluvil o americké ústavě - ta je psána v pokoře před Bohem a inspirována desaterem. Negativně vymezuje, co stát není a co nesmí dělat. Soudci pak nereprezentují stát, ale společnost. To by byla dobrá inspirace i pro nás.

2. To, že jsme se dožili změny poměrů, mě skoro denně okouzluje. V prvních letech jsme s přáteli za pár korun objeli půl Evropy, možná, že ve velmi skromných podmínkách, ale o to s větším nadšením. Pěkné je, že jsme se dočkali živých koncertů znamenitých jazzových muzikantů, chodíme na ně často a pořád tomu nemůžeme uvěřit. Také nabídka hudby v obchodech je prakticky světová. Vycházejí tady knížky, na které jsme čekali léta, i novinky, které čteme zároveň s celým kulturním světem (Primo Levi, Dmitrij Merežkovskij, Elie Wiesel, Salman Rushdie, Konrad Lorenz, Kurt Vonnegut, David Grossmann, Ferdinand Peroutka, Eva Kantůrková, Václav Havel, Bedřich Fučík?). Když se člověk zorientuje v tisku a ostatních médiích, předem vyloučí nehoráznosti a zbytečnosti, je slušně informován o dění ve světě, doma i o kultuře (např. UNI, Host, Respekt, s kritickými výhradami Lidové noviny, Týden). V programu televize je možné najít poklady - zahraniční dokumentární cykly o přírodě, kultuře, společnosti, historii, filmový klub, některé publicistické pořady? Pro mě je stále důležité vysílání Rádia Svobodná Evropa.

Že by mi život v demokracii něco vzal? Na nic nemohu přijít, snad jen to, že mohl přikvačit dřív!

3. Když uvažuji "jako občan této země", někdy se stydím za naše reprezentanty, mrzí mě, jak zloději v motýlcích (i bez) oškubávají stát jako slepici, často mi některé aféry přijdou k smíchu, je to ale spíš černočerný humor; doufejme, že další generace politiků, manažerů a VIP bude kultivovanější a hlavně poctivější. Považuji si práce novinářů, bez nich by tu byly daleko větší nespravedlnosti a zločiny, někteří už mají autoritu a profesionální úroveň. K volbám samozřejmě jdeme, dobře víme koho nevolit, méně dobře koho volit. Rozhodně chceme změnu tváří a způsobů. Náladu mi vždy pozvedne pěkná výstava (např. Bedřich Dlouhý v Nové síni), koncert (teď se těšíme na Mike Stern Band a Pat Metheny Group). Politika by měla do našich nálad zasahovat co nejmíň, vstup do Evropské unie snad donutí zdejší budoucí reprezentaci ke slušnějšímu chování. Dobře vím, že ve světě je spousta starostí, malérů a tragédií, které se nás dotýkají a nad kterými je třeba uvažovat. Zamlouvá se mi myšlenka V. Havla, že člověk je - aspoň ve filozofickém smyslu - odpovědný za celý svět a že se musí chovat tak, jak by se měli chovat všichni, a to bez ohledu na to, že se tak všichni nechovají.

1. O politiku se (ne)zajímám. Na lapidární odpověď by to mohlo stačit. Dvouvýznamovým dvojčetem myslím, že poslední praktickou politikou se pro mne stal listopad '89, kdy se hlavně na (ještě ne Masarykově) náměstí v Ostravě konaly demonstrace a setkávaly se davy lidí protichůdných názorů. Od té doby připomínám našeho boxera, který vzdálen brance se tváří, že jej nic nezajímá, stačí však, aby vetřelec sáhl na kliku...

Fundovanou odpověď na otázku o demokratičnosti poměrů by mohli dát politologové. Osobně pokládám politické poměry i společnost za docela demokratické, protože za celá ta léta humorně-kritického psaní v roli fejetonologa, epigramotologa či volného novináře na mě nikdo nečinil žádný politický ani jiný nátlak.

Za nejtvrdší výhradu považuji nedostatek politické konkurence, kterou bych si představoval jako stranu mladých, vzdělaných, moderních politiků (jistěže i političek).

2. Život v demokracii mi dal základní svobody, až neuvěřitelné, pro generaci našich dětí zcela samozřejmé (asi to je dobře). Mohl mi vzít iluze, jenže já v roce '89 ani neočekával, že se lidé změnou poměrů nějak změní k lepšímu, očekával jsem, že se zlepší možnosti, jak dohlížet, poukazovat na různé špatnosti, tedy provádět společenskou kontrolu.

3. Nereaguji na výroky, až z míst nejvyšších, že ve společnosti panuje kupříkladu "blbá nálada". (V jaké společnosti? Vysoké, vybrané, nízké, uzavřené? Nebo ve společenské smetánce?) Protože pracuji velice individuálně, nepodléhám nějakým hromadným občanským poryvům. Budu-li odpovídat za sebe, mám se dobře, střídavě jednou na jedničku, jindy na pětku.

Přestože bych si chtěl před volbami od intrik, taktik, politikaření ještě chvíli odpočinout, cítím, že jsem zpracováván jako v supermarketech, které nám vnukly představu roztomilých Vánoc už počátkem října, začátkem února ještě roztomilejších Velikonoc...

Náladu by mi pozvedlo, kdybychom co nejlépe prohlédli hry nejen superobchodů, ale i předvolebních týmů, které mnohdy mluví o nezávislých voličích (volič - to zní hrdě), a myslí si: Na jakou bychom asi zahráli notečku mase snadno ovlivnitelných figurek?

Do vlastních řad: Piďme se po tom, co obsahuje volební program, čím se liší od jiných stran. Během funkčního období zkusme nedávat přednost ukolébavkovým bulvárním řečičkám o nízkých pudech a vysokých alimentech politika, ale sledováním, dotazováním, upozorňováním na jejich (ne)činy tlačíme na mašinerii politiků zezdola, aby nadstandardní snažení u nových mocipánů neskončilo týden po volbách. Věřím, že se zvyšováním politické kultury občanů poroste i úroveň našich zástupců.

Letoru mi pozvednou rovněž předvolební hesla. Už se těším, co přitažlivého strany vymyslely.

Jiří Holas, právník u pojišťovací firmy

1. S jistou mírou zjednodušení je možné považovat dnešní společenské a politické poměry v naší zemi za demokratické.

Jaká ta demokracie ale vlastně je? Vyvíjí se správným směrem? Odpověď na tyto otázky už není tak snadná a jednoznačná. Demokracie s sebou přináší jak pozitivní, tak i negativní jevy a poměr mezi nimi není jednoduché posoudit - závisí to především na osobní zkušenosti každého člověka, a také na možnosti porovnání s tím, jak demokracie funguje v jiných zemích. Důležitým činitelem, který na kvalitu demokracie výrazně působí, je i minulost, historický vývoj, který do značné míry ovlivňuje, jak umějí, či neumějí lidé s demokracií nakládat.

Jakou mám největší výhradu k současnému pojetí demokracie v naší zemi? Domnívám se, že naše demokracie doposud nedorostla k pojetí občanské společnosti, kde veřejnou prioritou je občan, a nikoli pouze určité skupiny lidí či určité konkrétní spolky. V tomto pohledu naše země hodně zaostává a bude trvat dlouho, možná desítky let, než nastane situace, kdy budeme moci říci, že v naší zemi je na prvním místě občan.

2. Život v demokracii mi dal především svobodu a volnost, možnost vlastními silami dosáhnout toho, co považuji za dobré pro sebe, pro lidi kolem sebe a třeba i pro společnost. Vzhledem k tomu, že jsem relativně dlouhou dobu pobýval v údajně nejdemokratičtější a nejliberálnější zemi na světě, Austrálii, znamená pro mne svoboda maximum a jeden z nejdůležitějších atributů života, kterého bych se nedokázal vzdát.

A co mi naše demokracie vzala? Do jisté míry iluze, před deseti lety spousta lidí asi čekala, že demokracie v roce 2002 bude vypadat jinak. Nyní ti, co měli určitá očekávání, mohou být zklamáni, znechuceni, rozčarováni, a lze najít i jiná slova pro pocity pramenící z chaosu a skutečnosti, že řada věcí nefunguje tak, jak by měla. Zásadní otázkou ale je, zda je vůbec zájem, aby vše fungovalo. Komu by to prospělo, a komu naopak nikoli.

3. Mohu konstatovat, že jako občan se cítím vcelku dobře a pozitivně naladěn, možná to ovlivňuje má povaha optimisty, možná i to, že se řadím k mladší věkové generaci, která má údajně ještě vše před sebou. Ale na druhou stranu vím, že bych se dokázal cítit mnohem lépe a volněji, kdyby se naše demokracie a poměry ve společnosti dostaly na vyšší úroveň - kdyby určité normy a pravidla začaly platit pro všechny.

Volby jsou možná cestou ke změně, nedovedu však posoudit, zda tou změnou by mohla být pouhá výměna politické garnitury. Spíš by za tu změnu k lepšímu v několika následujících letech mohlo být pokládáno postupné začlenění do Evropské unie, která tvoří základní pilíř demokracie, byť ne stále v ideální podobě. Každopádně letošní volby ukážou, jaké to směřování bude a jak s touto příležitostí bude po volbách, ať už bude u moci kdokoli, naloženo.

1. Češi mají takovou vládu, jakou si sami zvolili. Tentokrát jim do toho nikdo nekafral, ani Němci, ani Rusové, neřku-li Habsburkové. V tomto smyslu by mělo být možno mluvit o demokratických poměrech. Jenomže: demokracie začíná diskusí, a většinový Čech je prozatím schopen pouze monologu, doma i ve světě.

2. V roce 1982 jsem byl v rámci estébácké akce Asanace zbaven občanství a vystěhován (odsunut) z rodné země. Vrátil jsem se v prosinci 1989 a občanství si koupil (!) zpátky.

Po rozpadu Československa jsem však toto znovunabyté občanství opět ztratil, neboť nový zákon dvojí státní příslušnost (mezitím jsem se stal Švýcarem) v mém případě nepřipouští.

V České republice se cítím stále více jako cizinec, takto mě zde většinou nazírají i domorodci. Je mi to líto. Moc.