Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Brian Swimme (*1950) vystudoval matematickou kosmologii na Oregonské univerzitě, působil na Holy Name College v Oaklandu a v Riverdale Center of Religious Research v New Yorku, kde byl jeho mentorem Th omas Berry. Z plodné spolupráce mezi Swimmem a Berrym vznikla jejich proslulá kniha The Universe Story (1992), která se stala klíčovým dílem kosmologie "nového příběhu". Od roku 1989 působí Brian Swimme jako profesor na Katedře filosofie, kosmologie a vědomí (spolu Richardem Tarnasem a Stanislavem Grofem) Kalifornského institutu integrálních studií v San Francisku, kde založil Centrum příběhu vesmíru. Swimme je dále autorem knih Manifesto for a Global Civilization (1983, s M. Foxem), The Universe Is a Green Dragon (1984), The Hidden Heart of Cosmos (1996). Následující rozhovor, který vedla s Brianem Swimmem Susan Bridle, vyšel v časopise WIE (What is Enlightenment?), č. 19, jaro - léto 2001. Z anglického originálu přeložili Luboš Snížek a Jiří Zemánek.

* * *

WIE: Co je podle vás tou největší krizí, které dnes lidstvo čelí? Které planetární problémy si potřebujeme uvědomit a na které bychom se měli zaměřit především?

Swimme: Domnívám se, že nejrychlejším způsobem, jak si uvědomit, co se na planetě děje, je uvažovat o hromadném vyhynutí. Země čas od času prochází obdobím hromadného vymírání rozmanitých druhů života. Za poslední půl miliardu let se takových zlomů jako je ten dnešní, odehrálo celkem pět. Před dvěma sty lety jsme o tom nevěděli; neměli jsme nejmenší tušení, že tím Země prošla. Teď jsme zjistili, že Země prochází takovými ohromnými kataklyzmaty přibližně každých sto milionů let. A právě v posledních třiceti čtyřiceti letech jsme přišli na to, že to poslední, které vyhubilo všechny dinosaury a amonity a mnoho dalších druhů, způsobil náraz asteroidu. Stalo se to před pětašedesáti miliony let. O tom nebylo v lidské historii žádné povědomí. Projděte si Védy, podívejte se do Bible - nikde nic. Ale ve stejnou dobu, kdy jsme objevovali tohle, nám docházelo, že jedno takové kataklyzma způsobujeme právě teď. Americké přírodovědné muzeum provedlo před dvěma roky anketu mezi biology, která sestávala z prosté otázky: "Nacházíme se uprostřed hromadného vyhynutí?" Sedmdesát procent z nich odpovědělo, že ano. Hromadné vyhynutí. Nestačí otevřít oči a uvidět to. Jde o objev, který se týká celku. Naše smysly se vyvinuly tak, aby se zabývaly tím, co je na dosah, zatímco tohle je závěr, který se týká celé planety.

Takže právě zjišťujeme, že se nacházíme uprostřed hromadného vyhynutí. Zažíváme okamžik, kdy to nejhorší z toho, co se na Zemi přihodilo během uplynulých pětašedesáti miliónů let, se odehrává právě teď. To zaprvé. Zadruhé, způsobujeme to my. Zatřetí, vůbec si to neuvědomujeme. Jen velmi malá skupinka lidstva je si toho vědoma. Zde je pár čísel: Každý rok vyhyne minimálně pětadvacet tisíc druhů. Ale kdyby se lidstvo chovalo jinak, nebo pokud by tu lidé vůbec nebyli, vyhynul by jen jeden druh za pět let. My jsme tedy rychlost přirozeného vyhynutí zvýšili řádově téměř stotisíckrát.

Vůbec jsme nebyli připraveni pochopit, co takovéto vyhynutí znamená. Měli jsme spoustu velkých učitelů. Když se podíváme zpátky do historie, měli jsme mnoho nesmírně inteligentních lidí; ale zkuste se podívat například do všech těch súter nebo Platónových dialogů, nikde se tam o vyhynutí nemluví. Vlastně si vůbec nemyslím, že by si Platón nebo Buddha byli vůbec schopni vyhynutí představit. Především jsme si v té době nebyli vědomi evoluce. Neuvědomovali jsme si celý tento proces, takže představa vyhynutí nedávala smysl. Pokud by tehdy vědci nebo jiní lidé tu a tam objevili nějaké kosti, domnívali by se, že ti tvorové skutečně stále někde existují, v některé jiné části kontinentu. Tudíž žádná představa vyhynutí neexistovala. To až teď nám začíná docházet, co to znamená skutečně vyhladit nějakou formu života.

Nabízím novou představu, jak to lidem pomoci pochopit. Křesťané přemítají o Ježíšově ukřižování dva tisíce let. Pokud byste v té době byli například v Alexandrii, což byl kosmopolitní svět, kde lidé měli zprávy o tom, co se kde děje, a vy byste se doslechli, že byl zabit nějaký židovský rabín - to je toho! Vůbec by se vás to nedotklo. Ale od té doby, celé dva tisíce let, o tom křesťanští teologové přemýšlejí. To mě nakonec dovedlo k myšlence, že lidé budou možná další milion let uvažovat nad tím, co pro Zemi skutečně znamená takovým procesem vyhynutí projít. Opravdu to může trvat tak dlouho, než nám to plně dojde, se všemi důsledky. Nerozumím tomu. Přesahuje to možnosti mého chápání. Myslím, že nejsme připraveni skutečně pochopit, co to znamená. Proto už jen záblesk pochopení toho, oč jde, je dnes něco úžasného. To je vše, v co doufám. Pokud se nám ho dostane, můžeme začít přemýšlet v rovině potřebné k tomu, abychom s tím mohli začít něco účinně dělat.

WIE: V čem podle vás spočívá řešení této krize?

Swimme: Měli bychom znovu objevit sebe sama, na úrovni druhu, způsobem, který nám umožní žít ve vzájemně obohacujících vztazích - nejenom s lidmi, ale se všemi bytostmi tak, aby naše aktivity skutečně obohatily svět. V současné době naše působení vše jen znehodnocuje.

Podívejte, podle karikované verze naší civilizace jsme všichni materialisté, takže nemáme žádné povědomí o širším významu toho, co nás přesahuje. V současné materialistické západní kultuře je naším ústředním zájmem jedinec. Jedinec a hromadění - čehokoliv. Slávy? Peněz? To považujeme za úhelný kámen naší civilizace. Z toho vycházíme při organizování veškeré své činnosti. Dnes sice existují určité faktory, které zmírňují takovouto představu o nás, ale berte ji jako karikaturu. To, co opravdu nezbytně musíme pochopit, je, že jádrem všech věcí je společenství. To je střed všeho, na té nejhlubší úrovni. My se vynořujeme ze společenství. Jak tedy vést naši ekonomiku, aby byla založena na společenství, a ne na hromadění? A jak bychom měli vést náboženství, aby nás učilo o společenství? A když řeknu "společenství", myslím tím celé pozemské společenství. To je tou konečnou posvátnou doménou - pozemské společenství.

Základní myšlenkou tedy je posunout se od chápání Země jako skladiště či obchodního domu k jejímu vnímání jako matrice, jako půdy, z níž jsme se zrodili, našeho základního společenství. Tohle je jedna z důležitých věcí v Darwinovi, který nám ukazuje, že všechno je jedna rodina. Mluvme o spirituálním vhledu! Vše je vzájemně spřízněno na úrovni genetických vztahů. Další jednoduchý způsob, jak to vyjádřit, je říci: "Vybudujme civilizaci, která je založena na realitě našich vztahů." Pokud považujeme člověka za vrcholek této obrovské pyramidy, pak vše, co se nachází pod ním, nemá žádnou hodnotu a my to můžeme používat, jak se nám zachce. V minulosti to nebylo tolik patrné, protože náš vliv byl menší. Ale dnes jsme se stali planetární silou. A chyby takového postoje se nám nyní náhle ukazují v podobě následků našich činů.

To, že každý biologický druh na planetě je právě teď formován především svou interakcí s lidmi, je ohromující zjištění. Nikdy dřív tomu tak nebylo. Tři miliardy let se život vyvíjel určitým způsobem; veškerá evoluce se odehrávala v divočině. Ale nyní to jsou lidská rozhodnutí, jež začínají určovat, jak bude tato planeta fungovat a vypadat po další stovky milionů let. Pohleďte na dub, pohleďte na vosu, pohleďte na nosorožce. Krása těchto forem je výsledkem celého toho procesu přírodního výběru, jenž se v minulosti odehrál. Ale to, jak budou tyto bytosti vypadat v budoucnosti, začíná být určováno především tím, do jakých vztahů se dostávají s námi. Protože my jsme všude. Stali jsme se mocnými. My jsme dnes tou planetární dynamickou silou s širokou škálou působnosti. Dokážeme si tedy uvědomit tuto skutečnost a objevit sami sebe na úrovni poznání a moudrosti, která je po nás požadovaná? To je povaha naší dějinné chvíle. Naše moc nás předběhla, předběhla naše vědomí. Je to výzva, jaké jsme nikdy předtím nečelili: znovu se naučit být takovým člověkem, který je skutečným obohacením i pro ostatní tvory.

Chcete-li se vyděsit, pak se zkuste zodpovědně zamyslet nad tím, jak budou vypadat žirafy za milion let. Nebo slon indický. Biologové jsou přesvědčeni, že slon indický už v divočině existovat nebude. Dokonce už teď nemůže v divočině žít gepard. To znamená, že sloni indičtí, kteří budou v budoucnosti existovat, budou žít hlavně v našich zoo, podobně jako gepard. Takže druh prostředí, který pro ně vytvoříme, bude formovat jejich svaly, kostry a všechno ostatní. Hovořím o milionech let. To je výzva, která vyznačuje tento okamžik, protože tohle je doba, kdy Země prochází hlavní fází proměny - dynamika planety začíná být závislá na rozvoji lidského vědomí. Víte, já si opravdu myslím, že probuzení, osvícení, může zachránit svět, že může zachránit planetu. Protože děláme věci, které si nikdo z nás nepřeje. A děláme je, protože si jich nejsme vědomi. Takže pokud se dokážeme probudit a nasměrovat veškerou naši energii tímto směrem, pak hluboce věřím, že se budou dít ohromně krásné a léčivé věci.

WIE: Často hovoříte o tom, že se nacházíme v jedinečném okamžiku lidské historie, protože máme nyní znalost čtrnácti miliard let kosmologické evoluce, která nás do tohoto bodu dovedla - a že nám toto poznání přináší zodpovědnost, kterou jsme si nikdy předtím neuměli představit. Můžete nám alespoň nastínit rozsah této evoluce?

Swimme: Je to opravdu prosté. Celý ten příběh se vejde do jednoho řádku. Jde o největší vědecký objev: Vezmete plynný vodík a necháte ho o samotě a on se promění v růže, žirafy a lidi.

WIE: To je ta krátká verze.

Swimme: Ano, a důvod, proč mám tuto verzi rád, spočívá v tom, že vodík je plyn bez barvy a zápachu a podle předsudků naší západní civilizace jej chápeme jako pouhou materiální látku. Nic víc v tom není: prostě jen vezmete vodík, necháte ho o samotě a on se promění v člověka - a to je hodně zajímavá informace. Pointou je, že pokud jsou lidé spirituální, je spirituální i vodík. To nabízí neuvěřitelnou příležitost, jak se vymanit z tradičního dualismu - že duch je tam nahoře a hmota je tady dole. Ve skutečnosti je tomu jinak. Hmota prostupuje vším a stejně tak vším prostupuje i duch. Proto tedy miluji tuto krátkou verzi.

Dobrá, teď ta delší verze: Před třinácti miliardami let, podle nejsoučasnějších odhadů, vznikne vesmír jako elementární částice a ohromný žár. Není jenom triliony stupňů horký, je také milionkrát hustější než olovo. Takže vesmír nezačíná jako oheň. Začíná jako něco neuvěřitelně hustého, horkého - vůbec si to neumíme představit. Známe to jenom jako nějaká čísla. A pak začne expandovat. Za tři sta tisíc let vychladne natolik, že se mohou zformovat atomy. Jsou to atomy vodíku. A s tím, jak hmota dál chladne a expanduje, začíná se uskupovat do těch velkých mraků, kterým říkáme galaxie.

Když byl vesmír starý asi miliardu let, jako vířící sněhové vločky vstoupily do existence galaxie - sto miliard galaxií. Byl to neuvěřitelný okamžik, protože to byla jediná doba v historii vesmíru, kdy se mohly galaxie zformovat. Před tím byl vesmír moc hustý a horký; po tom byl zase příliš řídký a rozprostraněný. Stephen Hawking objevil něco neuvěřitelného. Když se podíváte na expanzi vesmíru, je to všechno energie, že? Prostě to exploduje, ale ve stejném okamžiku tu máte i vazebnou sílu, gravitaci, která to drží pohromadě. Máte tyto dvě protikladné síly. Pokud by gravitační síla byla jen nepatrně silnější, celý vesmír by se během milionu let smrskl do černé díry. Anebo, pokud by gravitační síla byla menší, vesmír by se roztrhal na kusy a žádné galaxie by se nezformovaly. Je to neuvěřitelná rovnováha. Rozdíl činí 1/1059 - což je triliontina triliontiny triliontiny procenta. Tak křehká je to věc. Delikátnější než tanec na ostří nože.

Později se galaxie stávají stále složitějšími tím, že hvězdy hoří, a aby mohly hořet, přeměňují prvky ve svém jádru. Tímto způsobem se vodík přeměnil v helium. A později, když se hvězda stane ještě žhavější, se helium přemění v uhlík, a tak dál. Vžechny prvky vznikají uvnitř hvězdy, která potom exploduje. Takže další hvězda, která vznikne, se formuje z těchto složitějších prvků - a s tím se objevuje možnost vzniku planet.

Všechny prvky našeho těla, jeden každý z nich, byl ukován hvězdou. Walt Whitman to tušil, když napsal: "Stéblo trávy není míň než denní dílo hvězd." A vy dumáte, jak na to přišel, že? Inu, tomu se říká sebepoznání. Jinými slovy, hvězda zrodila prvky, které se pak samy sloučily do podoby Walta Whitmana. Takže bychom mohli říci, že to, odkud pocházel, měl Walt Whitman uloženo hluboko ve své paměti.

WIE: To je ohromující intuice.

Swimme: A podobně když Einstein objevil obecnou teorii relativity, objevil ji zevnitř. Nepotřeboval k tomu žádná data o rozpínání vesmíru ani cokoli jiného. Řekl jen, že vstoupil do pohybů vlastních útrob - podivný způsob uvažování o kreativitě - a věnoval pozornost tomu, co se dělo uvnitř, a zplodil gravitační rovnice, které dnes používáme. Právě tohle podle mě učinil Whitman. Pronikl hluboko do své vlastní tělesné reality a měl intuici o hvězdách. A my jsme nyní objevili empirické detaily, které ji potvrzují. Právě tohle miluji - každý z nás pochází z hvězd.

Ale zpět k našemu příběhu - v určitých planetárních systémech se formuje život. Jde o obrovskou transformaci. Život se objevuje asi před třemi a půl miliardami let a potom asi před sedmi sty miliony let začne nabývat na složitosti. A pak vznikne jeden zvláštní rod - červi. To červi ve skutečnosti vyvinuli páteř a nervový systém. Jsme tak fascinováni mozkem, a oni jej vytvořili červi. Rozumíte, jaké téma tu rozvíjím? Vodík. Stává se námi. Veškerá hmota je spirituální. A jestliže červi dokáží stvořit mozek, pak je kreativita všude!

Pak máme pokročilejší formy života - pokročilejší ve smyslu komplexnější. Prošli jsme různými stupni lidství a naše vědomí se postupně rozvinulo. A potom dospějeme k tomuto bodu: objevujeme sami sebe uprostřed tohoto velkého příběhu. A vidíte, všechno to, k čemu došlo předtím, bylo nezbytné, abychom skutečně mohli objevit sami sebe ve vesmíru právě teď - všechen ten vývoj mysli, používání nástrojů atd.

Ale cesta, kterou vás chci vtáhnout do příběhu, vede zpátky ke zrodu galaxií. Byl jen jeden okamžik, kdy se mohly galaxie zformovat, žádný jiný před ním ani po něm. Myslím, že se podobá právě naší současnosti. Je to ta chvíle pro planetu, kdy může procitnout skrze člověka, takže dynamika evoluce má příležitost začít fungovat na této nové úrovni. Dřív by k tomu dojít nemohlo. A ohromující na tom je, že k tomu pravděpodobně nedojde už nikdy potom. Pokud se nám tento přechod nepodaří, bude kreativita planety s největší pravděpodobností tak oslabená, že už nebudeme schopni takový posun uskutečnit. Děsivé přitom je, že kreativní místa ve vesmíru skutečně mohou ztratit svou tvořivost. Hovořili jsme o zrození galaxií. Existují dvě základní formy galaxií, spirální galaxie - galaxie se spirálními rameny - a eliptické galaxie, které mohou být větší nebo menší, ale nemají žádnou vnitřní strukturu. Galaxie, které mají spirální ramena, mohou tvořit nové hvězdy. A tak hvězdy formují, tvoří prvky a rozptylují je. A pak zformují další hvězdu, další hvězdnou soustavu a tak to pokračuje dál. Ale v eliptických galaxiích to nejde. Podle našich současných poznatků došlo v určité době ke srážce spirálních galaxií, které si tím zničily svou vnitřní strukturu a staly se eliptickými galaxiemi. Eliptické galaxie tu prostě jen tak jsou a hvězdy zhasínají jedna po druhé. Takže my se skutečně můžeme vytratit z té hlavní linie kreativity ve vesmíru.

Nyní se nacházíme uprostřed galaxie Mléčné dráhy. Je v ní dvě stě miliard hvězd a mnoho z nich má planety. Možná že mnohé z nich jsou obdařeny inteligentním životem. Ve známém vesmíru existuje přibližně sto miliard galaxií. Zřejmě se spoustou hvězd; a s největší pravděpodobností také se spoustou života. Kdo ví? Ale jestliže o tom uvažujete z hlediska kreativity vesmíru, může se stát, že mnoho planet bude procházet přechodem, kterému dnes čelíme. A pokud ho nezvládnou, zahynou - tak jako eliptické galaxie. Takže výzva, která je tu před námi jako lidmi, je uvědomit si, že to, co považujeme za malé, je ve skutečnosti nezměrné. Samotná forma našeho vědomí má kosmologický význam, který jsme dříve neznali. Hovořil jsem o něm v evolučním smyslu, pokud jde o zvířata a tak podobně, avšak naše vědomí může tento kontext přesahovat. A to může mít ohromné důsledky pro galaxii jako celek.

Tak nějak by se dalo uvažovat o uplynulých třinácti miliardách let tohoto příběhu - přemýšlet o výzvě, která je před námi, jako o kosmologické výzvě. Prošli jsme v minulosti přechodovými fázemi, kterými jsme mohli projít chybně. Pak by sice naše planeta byla asi stále naživu, ale zcela určitě ne na té úrovni komplexity, kterou kolem sebe vidíme dnes. Vůbec nechci tvrdit, že to, co se odehrává, bylo již předem nějak naplánováno, aby se stalo. Je to mnohem dobrodružnější.

WIE: Toto nové poznání historie vesmíru určitě posouvá hranice vaší představivosti.

Swimme: Ano, přesně tak. Představte si, jaké to bylo, když se ve městě ukázal Koperník a oznámil poprvé lidem: "Hej, víte to? Země se otáčí kolem Slunce." Zkuste se do toho vžít. Nedokázali jsme to. Nebyli jsme schopni jednat. A tak jsme se rozdělili: věda se vydala jednou cestou a náboženství a spiritualita druhou. V určitém smyslu jsme dnes ve stejné situaci. Dokážeme najít prostředky, jak tuto situaci uchopit a jak s ní naložit? To je výzva pro imaginaci.

WIE: A co je tím nejdůležitějším katalyzátorem pro proměnu světového názoru, o níž tu hovoříte?

Swimme: Rád bych na to znal adekvátní odpověď. Zatím jsem dospěl k závěru, že existuje mnoho takových katalyzátorů. Pro některé lidi je to vědění, prostě naslouchání tomuto novému příběhu vesmíru - to je to, co dělám při výuce. Pro jiné je to zase osobní tragédie. Nebo třeba můžete mít od raného dětství hluboký vztah k nějakému krásnému místu a pak se na něj vrátíte a najdete jej zničené. Někteří lidé se probouzejí prostřednictvím různých forem meditace, jiní pomocí psychoaktivních látek. Vidím mnoho možných katalyzátorů. Nemám asi adekvátní odpověď, ale pro mě bylo katalyzátorem poznání. Je naprosto ohromující, co dneska známe. Takže to je moje vlastní cesta. Ale neupřednostňuji jednu cestu před jinou, protože jsem se setkal už s tolika lidmi, kteří začínají chápat smysl všeho toho a přitom přicházejí z nejrůznějších směrů.

WIE: Často mluvíte o tom, jak je důležité zapojit "obsáhlý soucit". Co tímto pojmem myslíte?

Swimme: Když používáme slova jako soucit, máme sklon omezovat je na lidský svět. Částečně to souvisí s tím, o čem jsem mluvil předtím, tedy že o zbytku vesmíru uvažujeme jako o pouhé surovině a nepoužíváme ve vztahu k němu slova, která jsou spirituální, vřelá, emocionální. Vědecká tradice takové snahy vždy označovala jako "projekci" - jako projikování našich vlastností na vesmír jako celek nebo na přírodu. A považovalo se to za něco hrozného. Domnívám se však, že takový přístup se hroutí s tím, jak si začínáme uvědomovat, že to vše je jedna energetická událost. Je to jedna cesta, jeden příběh, takže vlastnosti, které platí pro člověka, jsou tak či onak platné i pro další součásti vesmíru. Proto mluvím o soucitu jako o víceúrovňové skutečnosti. Není to něco, co je vlastní pouze lidem.

Můj výklad je následující. Domnívám se, že gravitační přitažlivost je ranou formou soucitu nebo péče. Pokud by v základech vesmíru takový druh péče neexistoval, nedošlo by k formování galaxií - a my bychom dnes nevedli tuto diskusi. V organické formě se tato péče nebo soucit začínají projevovat s tím, jak se postupně rozvíjí pouto mezi matkou a jejím potomkem. Jak víte, po dlouhý čas žádné takové pouto neexistovalo. Žádná péče - přinejmenším žádný viditelný projev starostlivé péče - neexistuje například u bakterií. Bakterie se jednoduše replikují. Třeba tam nějaká péče je, ale my jsme ji ještě nerozpoznali. Avšak když se dostanete k savcům, do doby před nějakými dvě stě dvaceti miliony let, toto pouto mezi matkou a dítětem tam už existuje. Přichází jako genetická mutace. Jelikož díky ní má potomek vyšší šanci na přežití, začíná se mutace šířit a stává se charakteristickým znakem celé populace. To je právě to pouto mezi matkou a kojencem. Pak se vyvinou další pouta mezi sourozenci, čímž se jejich šance na přežití dále zvyšují. Všechno, co zde říkám, odpovídá darwinovské biologii. Není to nic, co by bylo mimo hlavní proud současné vědy. Vypovídá to o tom, že dynamika darwinovské biologie podporuje objevení se soucitu. Projevuje se mezi matkou a dítětem, mezi sourozenci, a dokonce se vyvíjí i mezi skupinami příbuzných. A začíná se šířit.

A nyní přichází na scénu člověk. Jsme prvním biologickým druhem, který má skutečnou možnost pečovat o všechny ostatní druhy. Naši nejbližší příbuzní jsou šimpanzi a určitě se starají jeden o druhého, ale svou péči nerozšiřují nějakým viditelným způsobem dál na ostatní druhy, a to dokonce ani když sdílejí společné teritorium třeba s paviány. Ptal jsem se přírodovědců, zda někdy viděli, že by se šimpanz staral o paviána, ale oni nic takového nepozorovali. Avšak s lidmi tu najednou máte, hlavně díky lidské imaginaci, možnost skutečné péče. Myslím, tedy pečuji. Hodně se starám o gepardy. Ale s divokým gepardem jsem nikdy žádnou zkušenost neměl. Podle mě se v prostoru lidského vědomí nyní začíná vynořovat obsáhlý soucit, jenž prostupuje vesmírem od samého počátku. To je ten jediný rozdíl. My jsme soucit sice nevymysleli, ale on námi plyne - nebo by mohl plynout. Fáze proměny, v níž se, jak se zdá, nacházíme, závisí podle mě na tom, zda se v lidském druhu rozvine obsáhlý soucit.

WIE: Tvrdíte, že prostřednictvím evoluce, darwinovského přírodního výběru, se rozvinul vztah péče a starostlivosti, ale že nyní máme příležitost a zodpovědnost tuto péči a starost vědomě rozšířit za rámec toho, co je již geneticky určeno. Ve videosérii Imaginace Země (the Earth's Imagination)) říkáte: "Je báječné, že milujete členy své rodiny, ale jaký je váš emocionální vztah k ostatním druhům, které jsou mimo dosah vašich genů" Tohle je skutečná výzva. Nepřijde nám nevděčné, že jsme unášeni pouze citovými vazbami, které se vytvořily v minulosti? Co kdybychom se věnovali rozvíjení hlubšího zájmu o všechny druhy?" Mohl byste říci, jak to tedy udělat - jak rozšířit dosah naší péče a účasti?

Swimme: Jsem přesvědčen, že jako první krok postačí začít něčemu věnovat svou pozornost. Je přece úžasné, že když spočineme na něčem svou pozorností, po určité chvíli nás to začne fascinovat. Bez ohledu na to, co to je. Schopnost prodlévat s věcmi je jedinečnou lidskou vlastností, protože nemáme tak pevně dané programy činností, jako je tomu u ostatních druhů. Můžeme proto zapomenout na všechno ostatní a prostě spočinout na něčem svou pozorností. Říkám tomu "schopnost civět". Můžeme věnovat pozornost velrybám nebo kolibříkům a prostě se jimi nechat okouzlit. Jde o hluboký způsob vnímání nebo kontemplování a já mám tušení, že když si my lidé dovolíme nechat se fascinovat jinými tvory, budou v nás probouzet psychické hlubiny odrážející jejich krásu. A tehdy si začneme uvědomovat, že jsou pro nás úžasně podstatní. Možná nás ohromí, jak nezbytní jsou pro naši radost, pro náš pocit zdraví nebo štěstí. Náčelník Seattle řekl, že kdyby tu zvířata nebyla, zemřeli bychom osamělostí. Domnívám se, že hlubší prožívání péče začíná tehdy, když si dovolíme nechat se pohnout úctou - a to ke všem těm rozmanitým tvorům, bez ohledu na to, kterého z nich jsme si vybrali. Budeme-li jim věnovat pozornost, začneme si uvědomovat jejich obrovskou vznešenost. Abraham Heschel řekl, že úcta je prvním krokem k moudrosti. Můžete jen tak sedět a pozorovat ryby a přemýšlet o tom, jak se po stovky milionů let vyvíjely, a představovat si, co prožívají, a po chvíli se ponoříte do kontemplace o tom nejzazším. Právě tohle považuji za první krok k soucitu.

WIE: Mnoho duchovních tradic hovoří o překročení sebestřednosti a projevení hluboké péče o druhé jako o nejdůležitějším bodě duchovní cesty. Proměna našich základních motivací, posun od výlučného zájmu o sebe sama do stavu, v němž je náš život založen na skutečné péči a upřímném zájmu o veškerý život kolem nás, znamená zcela radikální transformaci. Duchovní cesty, které se zabývají tímto druhem transformace, zahrnují obvykle ohromné odevzdání a často rozsáhlou, léta trvající spirituální praxi. Avšak situace, v níž se nyní na planetě nacházíme, je kritická. Myslíte si, že je stále možné, aby dostatečné množství lidí učinilo tento skok dostatečně rychle, abychom mohli naší současnou krizí projít?

Swimme: Domnívám se, že tento proces uskutečňuje vesmír sám. Nicméně my se ho začínáme vědomě účastnit, a to je mimo řádně důležité. Zároveň je třeba mít na paměti, že to neděláme my. Myslím, že vesmír na tom už dlouho pracuje a že právě teď exploduje uvnitř lidského vědomí. To však není naše starost, a tak nemám ani tu nejmenší představu, zda máme dost času. Pro mě je to téměř druhotná otázka. Zdá se být jen hluboce správné, že o tom přemýšlíme a že na tom pracujeme. Avšak myslím si, že všechny duchovní tradice začínají intenzivněji působit, když se dovídají o této nové kosmologii a o tomto zlomovém okamžiku, kterému jako lidský druh čelíme. To se bude stále víc rozšiřovat. Takže by to mohlo proběhnout velmi rychle. Anebo to může trvat tisíce let. Nevím.

WIE: Vaše vize spirituálního probuzení představuje pojetí evoluční cesty vesmíru jako nás samých, posun od našeho vnímání se jako oddělených jedinců ke ztotožnění se s vesmírem jako naším větším Já. Co si myslíte o východních mystických tradicích, které nás orientují výlučně na to, abychom pátrali po osvícení uvnitř svého nitra, a o takových výrocích, jako je tento od slavného indického mudrce Ramany Mahárišiho: "Všechny hádky o stvoření a o povaze vesmíru, o evoluci a Božím záměru atd., jsou neužitečné. Nevedou nás k našemu pravému štěstí. Lidé se snaží hloubat o věcech, které jsou mimo ně, dřív než se pokusí zjistit ,Kdo jsem já?" Jenom tohle nás může dovést ke štěstí.?

Swimme: Mohu vám vykládat jen o svém směřování. Je tolik věcí, o něž se staráme, které nosíme v našich srdcích, jimž chceme pomoci. Lidé trpí. Zvířata trpí. Takže jak mám jednat, abych byl užitečný?

To je to, nač se zaměřuji. Všechno, na co myslím, se k tomu nějak vztahuje. Prostě být zodpovědný a účastnit se procesu, který prohloubí radost. To je jediná cesta, kterou mohu předložit. To je moje velká naděje. Může tu být tendence jedince zaměřit se na "své osvícení" a tak dál. Ale nezdá se, že by to bylo skutečně potřebné právě teď. Anebo to úplně nestačí.