Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

* * *

Síly smrti vystoupily z propasti a my můžeme mít oprávněný dojem, že žijeme v pekle či přinejmenším v předpeklí. To se netýká jen extrémních situací novodobé historie. I náš běžný životní prostor je plný škodlivých látek, zápachu, hluku, sociálních a kulturních zmatků a nepotřebných informací. Jen s notnou dávkou naivity se můžeme domnívat, že za nás zvolené elity něco podstatného vyřeší. Kam se člověk podívá, ztrácíme půdu pod nohama. Uvědomíme-li si hloubku a radikálnost změn, kterými prošel svět za poslední dvě století, může se nás zmocnit závrať.

Dříve a nyní

V dobách, kdy komponoval božský Mozart a psal velký Goethe, pracovala většina Evropanů v zemědělství (podle některých údajů přes devadesát procent). Tito lidé žili ve vesnických společenstvích nesených nejrůznějšími tradicemi a lidovými zvyky. Život předindustriální vesnice byl nutně konzervativní. Lidé šest dní těžce pracovali a v neděli se scházeli v kostele, který tvořil z daleka viditelný střed jejich vnitřní i vnější krajiny. Kolem něj stály obytné domy, chlívy a stodoly a kolem nich pak byly zahrady, pole, louky a lesy. Lidé téměř necestovali a celý život zpravidla prožili na jednom místě. Ještě v barokní krajině bylo možné rozpoznat tuto tradiční strukturu životního prostoru. Že to byl prostor k životu, lze poznat třeba i z toho, že fauna a flóra barokní krajiny byla druhově nejrozmanitější za celou historii. Lidové zvyky, ve kterých se mnohdy bezprostředně zrcadlila dávná pohanská i křesťanská moudrost, nesly a pochopitelně i smyslem naplňovaly život lidského společenství. I když se i v těchto dobách vedly války, byl lidský život v podstatě po všech stránkách zdravý. Něco z tohoto zaniklého světa včerejška k nám dodnes promlouvá z Babičky Boženy Němcové.

Jak radikálně se svět změnil s příchodem techniky si lze uvědomit na mnoha věcech. Jeden nepatrný, ale charakteristický příklad za všechny. Před několika lety mi jeden stařičký lesník s bolestí v hlase vyprávěl, jak se změnil vztah lesních dělníků k lesu poté, co začali pracovat s motorovou pilou a těžkou technikou. Dříve v tichu lesa zněly jen údery seker a řezání ručních pil - lesnímu dělníkovi nic nebránilo, aby svou duší splynul s lesem, kterého si vážil a který miloval. Jak jiné je to dnes se sluchátky na uších a se řvoucí pilou v ruce? Takových příkladů bychom jistě našli spoustu. Co bylo kdysi přirozené a ve své přirozenosti nevědomé, musíme si dnes vědomě doslova vyvzdorovat.

Z Adama šimpanz

K tomu se ovšem přidává ještě jeden podstatný posun. Ve všech kulturách hledali lidé společně odpovědi na otázky po tom, odkud jsme přišli a kam jdeme. Podle toho, jak si na ni odpovíme, vnímáme i svůj úkol na Zemi a vlastní smysl (či nesmysl) života. Jeden starý perský text začíná slovy: "Každý člověk, který dospěje věku patnácti let, musí znát odpověď na tyto otázky: Kdo jsem, čí jsem, odkud jsem přišel, kam se vrátím??" Až do druhé poloviny 19. století by i v Evropě většina lidí na tyto otázky odpověděla v duchu tradičních náboženských představ. Když před 151 lety Charles Darwin zveřejnil svou teorii o původu druhů, netušil, že tak činí v době velkého průlomu v lidském vědomí. Jeho kniha se okamžitě stala bestsellerem a z Bohem stvořeného Adama se v představách mnoha moderních lidí stal během překvapivě krátké doby šimpanz! Tato proměna měla zásadní, avšak do dneška jen málo refl ektované následky pro lidské sebepochopení. Mimochodem, onen citovaný perský text pokračuje: - " přišel jsem z duchovní říše, či jsem povstal ve světě?"

Uprostřed kolektivního zasvěcování

Dospívání bylo ve všech starých kulturách doprovázeno rituály přechodu. Kdo takovým rituálem neprošel, nebyl považován za dospělého a plnohodnotného člena společenství. V různých formách těchto rituálů se opakují shodné motivy. Důležitou součástí je oddělení od matky, vyrovnání se se samotou, strachem a bolestí. V mnohem propracovanější a hlubší podobě procházeli vybraní jednotlivci podobnými procesy v rámci egyptských či antických chrámových mysterií. Zasvěcovaný ztratil starou půdu pod nohama, aby ji - proměněn - znovu našel. Byl smrtí a znovuzrozením veden ke zcela jinému pohledu na svět a na sebe sama.

Bylo by naivní chtít staré zasvěcovací techniky vysvětlit jen z hlediska běžné psychologie. Hluboká změna struktury osobnosti, ke které při zasvěcení dochází, má mohutný duchovní přesah. Nicméně něco z těchto nejzákladnějších principů přežívalo ještě donedávna ve zcela zesvětštělé podobě ve vandrování tovaryšů anebo v povinné vojenské službě. I zde docházelo ke konfrontaci se sebou samým a ke zrání osobnosti.

Charakteristickým rysem naší doby je i to, že postupně ustupuje vše povinné, z vnějšku předepsané. To, co ve starých dobách určovala pro své členy společnost, si dnes musí zvolit každý sám. Výrazně se to projevuje i v možnosti svobodné volby náboženství či duchovního směřování spolu s přesunem této části života do sféry volného času. Je na každém z nás, před čím se skloníme v posvátné úctě a co mineme bez povšimnutí - co bude měřítkem našeho chování a podle čeho budeme rozhodovat, co je správné a co špatné. Není jistě třeba rozvádět, jak velké šance a nebezpečí jsou s tím spojeny a jak se v této souvislosti mění život společnosti.

Na samém začátku dvacátého století hovořil rakouský filosof a antroposof Rudolf Steiner o tom, že lidstvo jako celek prochází kolektivním zasvěcením a že procesy s tím spojené budou postupně nabírat na intenzitě. Klíčové je, zda v současných civilizačních procesech rozpoznáme výzvy a zkoušky, s nimiž se v minulosti setkávali zasvěcovaní. Již letmý pohled ukazuje, že žijeme v apokalyptickém věku - apokalypsa znamená odhalení, odstranění závěsu, který zakrývá skutečnou podstatu věcí.

O dvacátém století se často hovoří jako o století běženců. Bezdomoví má ovšem i svou vnitřní obdobu, spojenou se ztrátou tradic a náboženství. Ve vnějším i vnitřním smyslu ztrácíme půdu pod nohama. Obrovské množství lidí se v posledním století muselo vyrovnávat s nesmírným utrpením a brutalitou. Zlo bylo a je zásadní výzvou dvacátého a jednadvacátého století. Vedle nevyčíslitelného počtu osobních tragédií se ale právě ve dvacátém století ukázalo, že lidský duch je silnější než utrpení. Svědectví z koncentračních a zajateckých táborů a z vyšetřoven totalitních systémů dokazují, že i v tom nejhlubším ponížení a utrpení se může zrodit vnitřní svoboda, láska, odpuštění a tvořivost. Alexandr Solženicyn to vyjádřil lapidárně: "Kde vládne útlak a násilí, tam jsou místa narození ducha."

Boj se zlem musí být dříve či později vybojován, a to především v nás samotných. Běda tomu, kdo by se domníval, že je možné ho vést jen mimo sebe. Teprve tehdy, když tento boj zvnitřníme a odvážně se začneme poměřovat se sebou samými, najde zlo své určení a boj s ním odpovídající prostor. Tento boj můžeme vést s jistotou pomoci shůry. Povedeme-li boj v nás, jsou všechny vnější boje zbytečné. Jedině z něj může do světa vstoupit nová a neotřesitelná morálka - jako svobodný čin lidského ducha.

Mysteria na nádraží

Žijeme v době smrti, či přechodu? Princip zasvěcení přesně vyjadřuje na starou moudrost navazující formulace Jakoba Böhmeho: "Kdo nezemře dříve, než zemře, ten se zmaří, až zemře." Utrpení a chaos vedou člověka v posledku k němu samotnému. Jsou výzvami, ke kterým nelze zaujmout neutrální postoj. Buď je přijmeme, anebo nás semelou. "Mysteria se dnes odehrávají na hlavním nádraží," řekl v roce 1984 významný německý umělec Joseph Beuys. Vyjádřil tím své hluboké přesvědčení, že to skutečně podstatné nám dnes ukazuje život sám - stačí být duchapřítomný. Myšlenkové pochopení situace je důležitým a nenahraditelným prvním krokem, samo ale nic neřeší. Je třeba se s vnitřní vážností rozhodnout - a podle toho také žít. Jedinou šancí, kterou máme, je přijmout dějiny a vlastní osud jako proces zasvěcení či rituál přechodu - a život jako apokalyptické mysterium.