Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

* * *

Lidé dlouho považovali Ameriku za světového lídra. Nyní si většina světa myslí, že Amerika je jednou ze zločinných mocností. Proč? Odpověď na tuto otázku do značné míry souvisí s tím, čím se Amerika stala. Z republiky se přeměnila v impérium. Není tím, čím byla kdysi. Byla založena jako maják naděje pro ostatní národy, jako demokratický přístav pro ty, kdo hledají svobodu. Dnes se však Amerika stala pro ostatní národy neohroženým impériem, které nad nimi vládne. To, jak se chová a co reprezentuje, se zásadně změnilo. Kdysi představovala svobodu, dnes představuje moc.

V době, kdy jsem si začal uvědomovat, že moje země překročila hranici dělící republiku od impéria, jsem začal historii impéria studovat. Byl to jediný dostatečně veliký a dynamický koncept na to, aby vysvětlil, co se dnes děje. Poskytoval širší rámec a komplexnější metaforu pro pochopení Ameriky i světa. Republika znamená demokratickou vládu jednotlivého národa, což je princip, na němž byla Amerika založena. Vlastní podstatou impéria je vláda jednoho národa nad jinými národy. A tak zatímco Amerika zůstává uvnitř svých vlastních hranic republikou, stala se impériem ve vztahu k ostatnímu světu.

Výjimečná moc Spojených států zneklidňuje příslušníky americké levice, a naopak vzrušuje stoupence americké pravice. Levicoví liberálové se nechtějí smířit s představou amerického impéria, protože jsou znepokojeni skutečností, že Amerika má tak velkou moc, zejména vojenskou. Spíše by dali přednost tomu, aby Amerika byla jednoduše součástí mezinárodního společenství národů, možná jako první mezi sobě rovnými, nicméně opravdu jim rovná, a aby svou moc používala pro další blaho lidstva. Konzervativci na druhou stranu jásají, že se Amerika konečně vymanila z multilaterálních struktur a že může za hranicemi jednostranně prosazovat svoje výsadní práva, svoji nadřazenost. Podle nich by národní zájem, podložený vojenskou převahou, měl být základním principem politiky Spojených států.

Nicméně jak liberální představa, že Amerika omezí svou moc uvnitř multilaterálního rámce, tak konzervativní přání použít americkou moc unilaterálním způsobem pro prosazování výlučně vlastních zájmů, neodpovídají realitě. Jde o mnohem hlubší a složitější skutečnost. Jakkoliv se to lidem může nelíbit, Amerika se stala impériem a není pro ni v tomto smyslu cesty zpátky. Jak víme od Hérakleita, nikdy nevstoupíme dvakrát do stejné řeky. Přechod od republiky k impériu je nevratný, podobně jako metamorfóza housenky v motýla. Jednou nabytá moc se z ruky nepouští. Pouze se uplatňuje. Ústřední otázka, která dnes před Amerikou stojí, tedy zní, co by měla s tou vší mocí, jíž má, udělat. Jakým způsobem by měla prosazovat svoji autoritu a za jakým účelem?

Amerika by měla vzít na vědomí, ba dokonce oslavit svůj přechod v impérium i nabytí schopnosti globálního vládnutí. To, co před 225 lety začalo jako nesourodá skupina kolonií, dnes představuje nejen nejmocnější národ na světě, ale dokonce nejmocnější národ v celé světové historii. Američané by na tento úspěch měli být po právu hrdí. Bylo jej dosaženo nesmírným úsilím a za velkou cenu.

Svět by měl také přehodnotit své antipatie vůči Americe a vzít na vědomí, že se stala tak mocnou částečně proto, že byla tak umírněná. Může to znít trochu tvrdě vůči zemím, které pocítily dopad americké moci na vlastní kůži, avšak je přitom třeba vzít v úvahu pokusy třech dalších národů o vytvoření impéria v minulém století: Sovětského svazu, nacistického Německa a imperiálního Japonska. Co kdyby některé z těchto impérií porazilo Spojené státy a získalo světovou nadvládu? Jak by dnes vypadal svět, kdyby nacistické Německo a Japonsko vyhrály 2. světovou válku, nebo kdyby Sověti vyhráli studenou válku? Všichni bychom si měli s úlevou oddechnout, že k této eventualitě nikdy nedošlo a že to byl právě demokratický národ, jenž hájí univerzální hodnoty, který zvítězil a stal se globálním vůdcem.

Po vítězství nad zmíněnými impérii a docílení toho, čeho ona nedosáhla, by si Američané měli uvědomit, že dnes nesou nesmírnou zodpovědnost. Nejen ve vztahu k samotným Spojeným státům, ale také ve vztahu ke zbytku světa. Osud impérií může být dlouhý nebo krátký, vznešený či tragický podle toho, jak prozíravě vládnou a jaká rozhodnutí činí. Vykonávání moci je vysoce nestabilní záležitost, zejména jestliže se blíží absolutní moci, jakou představuje impérium. Moc poskytuje příležitost, ale také korumpuje. Vyžaduje uvážlivé, moudré jednání, ale zároveň svádí ke zlu.

Vykonávání moci v sobě tudíž inherentně obsahuje všechny druhy nebezpečí. Interně je přechod od republiky k impériu téměř vždy uskutečňován za cenu svobody. Moc a svoboda stojí v protikladu a nikdy spolu dobře nevycházejí. Svoboda vyžaduje omezení moci. Moc vyžaduje vzdát se svobody. To je něco, čemu se starověcí Athéňané a Římané učili za vysokou cenu: demokracie se stala obětí jejich impérií. Američané musí mít na paměti tuto starověkou zkušenost a bolestnou pravdu. Americké svobody nejsou dány na věky, ale musí být s každou další generací a s novými okolnostmi znovu přehodnocovány a uchovávány. Svoboda se ztrácí daleko snadněji, než se získává, zvláště, když je odevzdávána kvůli větší moci.

Směrem navenek vyvolává impérium nepokoje a povstání. Žádný národ nechce být ovládán, a zejména pak takové národy, které se právě osvobodily, jako například Afghánistán a Irák. Udržení si nadvlády je proto velmi ošidnou výzvou, zvláště ve světě okamžité komunikace a propustných hranic, v němž se informace a lidé mohou pohybovat vlastně bez jakýchkoliv zábran a i malé akce mohou mít závažné a neočekávané důsledky. Takovou lekcí bylo pro nás 11. září. Impérium má mnoho nepřátel, ale málo přátel. A protože vládnou, Američané si toto musí uvědomit, zejména v neznámých místech daleko od amerických břehů.

Chce-li impérium dosáhnout velikosti, potřebuje transcendentní vizi, která dokáže sjednotit všechny jeho nesourodé prvky a dát jim všezahrnující účel. Musí usilovat o poslání, do jehož uskutečňování se může zapojit celé impérium. Tato mise musí být ze své podstaty konstruktivní, nikoliv destruktivní.

Američané jsou v tomto stadiu impéria vyzýváni k tomu, aby artikulovali vizi pro svět, která dnes odpovídá jejich moci. Tato vize musí překročit jejich vlastní zájmy a obsáhnout celek. Aby k tomu mohlo dojít, musí si Amerika vzpomenout na to, že ačkoliv je nyní symbolem moci, historicky byla pro mezinárodní společenství zářícím světlem, symbolizujícím svobodu. Dokáže vize, která vybudovala americkou republiku, nyní Ameriku vést, pokud jde o sjednocení jejího impéria?

Historie nás učí, že velká impéria vznikla nejenom za použití vojenské síly, ale také vytvářením institucí, které ti, jimž tato impéria vládla, pokládali za spravedlivé a čestné. Má-li impérium přetrvat, musí být společný zájem celého impéria nadřazen národnímu zájmu vládnoucího státu. Velký paradox spočívá v tom, že spravování impéria je pro udržení imperiální vlády daleko účinnějším nástrojem než násilí.

Před šedesáti lety dosáhli takovéto úrovně prezidenti Roosevelt a Truman a o generaci před nimi Woodrow Wilson. Spojené státy porazily světový fašismus a zadržely komunismus tím, že si vybudovaly nejsilnější armádu na světě. Současně tito prezidenti založili OSN a zřídili instituce Brettonwoodského systému, implementovali Marshallův plán a ustavili pakt NATO, čímž svět uvedli do nového, postkoloniálního mezinárodního systému. Smíchali americké zájmy se zájmy obecného dobra a tím vytvořili nový světový řád. Americká síla tak posloužila politickým aspiracím, které uvítalo mezinárodní společenství.

O šest desetiletí později síly globalizace učinily výše uvedené instituce přežitkem vzhledem k potřebám integrujícího se světa. Svět je tedy v novém stavu krize, jak co se týče velikosti problémů, které na nás tlačí, tak i pokud jde o neschopnost současných národních i mezinárodních institucí se s těmito problémy vyrovnat.

Zásadní rozdíl mezi dneškem a stavem před šedesáti lety spočívá v tom, že Roosevelt a Truman tehdy přebudovali mezinárodní řád uvnitř kontextu naléhavé a nepopiratelné krize: světa ve válce. Dnes jsme v krizi podobné velikosti, ale tato krize se spíše podobá nehodě ve zpomaleném pohybu. Starý systém z doby studené války i systém národních států jsou dysfunkční a nejsou schopny se vyrovnat s celosvětovými problémy sahajícími od globálního oteplování, odlesňování a nedostatku vody po setrvalou chudobu, jednání s rozvrácenými státy a AIDS. Všechny tyto krize na nás doléhají a současný systém mezinárodních institucí jednoduše není schopen účinné odpovědi. Planeta tak doslova směřuje ke srážce se sebou samou. Přesto celkový rozsah tohoto nebezpečí není kupodivu doposud většině společnosti patrný. Světoví politici tak o něm v nejlepším případě jen mluví. Většina z nich ho jednoduše popírá.

V této situaci má Amerika příležitost se znovu sama sebe zeptat, co může udělat pro potřeby globální občiny - společného vlastnictví všech lidí. Jak může svět aktivně vyvést ze současné krize? Jak může znovu oživit mezinárodní řád a dospět k rozvoji inovativních způsobů řešení globálních problémů? Jaké globální instituce je potřeba založit, aby demokracie a prosperita, spolu s americkým prvenstvím, vítězně obstály v 21. století?

Jak Američané, tak zároveň celý svět si musí uvědomit, že nikdo, byť i jen vzdáleně, není schopen vést toto úsilí kromě Spojených států. OSN je slabá a paralyzovaná byrokracií. Další mocnosti, které by mohly jednoho dne sloužit jako regionální zdroje stability a pořádku, jako například Evropská unie, Rusko, Čína, Indie nebo Brazílie, jsou samy buď nezformované, nestabilní nebo nedostatečně soudržné. Mnoho nových mezinárodních iniciativ a institucí přichází z nevládního sektoru - přes své velké ambice zůstávají však dosud slabé, podfi nancované a mají pouze marginální efekt.

Tato situace se může zcela změnit během několika desetiletí. Avšak právě teď to jsou pouze Spojené státy, které mají kapacitu, tradice, dosah i vůli k vedení světa na globální úrovni. Dokud neexistuje dostatečně silný rámec globálních institucí pro zajištění globální stability a prosperity, doslova není dnes na světě nikdo jiný, kdo by jej vedl, než Amerika. To znamená, že pro americké impérium představuje nejvyšší vizi - sloužit globálním potřebám za účelem účinné, globální vlády.

Největším pokušením moci je nechat se svést na temnou stranu nebo, jak řekl prezident George Bush st., zříci se v domýšlivosti "té věci zvané vize" a použít vlastní moc nikoliv pro společné dobro, ale kvůli získání dokonce ještě větší moci. Před Spojenými státy stojí otázka, zda velikost jejich moci zastíní světlo, s nímž byly založeny, nebo zda tuto moc využijí, aby sloužila ještě většímu světlu. Usilují o nadvládu kvůli tomu, aby dominovaly, nebo proto, aby vykonávaly správu a sloužily?

Umět toto rozlišit je zásadně důležité. Jestliže Spojené státy použijí svou moc k tomu, aby vybudovaly demokracii na globální úrovni stejně úspěšně, jako ji vytvořily na národní úrovni, mohly by zanechat odkaz tak mocný, že by se svět stal demokratickým a svobodným. Možnost vzniku nástupnického impéria by tak mohla být zastavena požadavky jediného globálního systému.

Chce-li Amerika tomuto úkolu dostát, musí sama sebe vědomě nahlížet jako přechodné impérium, jehož údělem v době, kdy je globální velmocí, je být prostředníkem na cestě k demokratickému systému vlády v globálním měřítku. Velkou výzvou pro ni je nikoliv ostatní ovládat, ale urychlovat vývoj. Svou historickou úlohu musí spatřovat ve využití své velké síly a demokratického dědictví pro vytvoření integrujících institucí a mechanismů, které jsou nezbytné pro účinné řízení vznikajícího globálního systému, a to takovým způsobem, že její vlastní moc bude podřízena samotné budově, kterou pomáhá stavět.

Wilson založil Společnost národů. Roosevelt a Truman během 2. světové války a po ní vytvořili nový světový řád. Nyní musí být vytvořen znovu. Pokud Amerika dospěje k této velikosti, mohla by být posledním impériem, jehož odkazem světu bude demokratický a sjednocený globální systém, v němž pro impérium již nebude místo, ani v něm impérium nebude hrát žádnou roli.

Toto je tedy výzva pro Ameriku: manifestovat dvojí úděl - světla i moci - na úrovni globálních záležitostí. Je to nakonec výzva, jak vysoko dokáže zaměřit svůj pohled, s jakou vizí přijde ve snaze o integrování světa plného krizí. Zásadní otázkou přitom je, zda politickým a morálním cílem Američanů skutečně je chopit se této příležitosti a zda svět příjme vůdcovství, které Amerika nabídne.