Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

* * *

V zajetí kopírky a jazyka spásy
Nevyhnutelnost modernizace spouští instinkt nápodoby. Není to poprvé. Żona Modna (Módedáma, satira polského spisovatele Ignacyho Krasického z roku 1794, zesměšňující bezmyšlenkovité přejímání francouzských vzorů polskou šlechtou - pozn. překl.) a Tadeusz Kroński (filosof a profesor filosofie na Varšavské univerzitě, který v poválečném Polsku aktivně podporoval stalinistický režim sovětského ražení - pozn. překl.) reprezentují směšný a strašný příklad téhož příběhu. A instinkt napodobování, tolikrát v polských dějinách uplatňovaný, si znovu hledá silného pána, chce se klanět! Poklonit se před silou, která nás změní a spasí. Napodobování provází téměř mystický zápal, mysterium tremendis, patří totiž mezi kulty náboženského charakteru a v politice vede ke služebnosti nebo dokonce zradě. Projevuje se rovněž jako čistě intelektuální póza, grimasa nechuti ke světu (contemptus mundi). Není se co divit, mystický kult síly totiž přesahuje pozemský (polský) řád natolik, že se může vyjadřovat jen "spasitelským" jazykem horečně negujícím vše, co je polské. Spasitel přitom bývá nazýván různými jmény zdánlivě odkazujícími k reálným skutečnostem (Evropa, Západ, Moskva, Petěrburg, Berlín nebo Vídeň), které se spásonosností nemají vůbec nic společného. To pochopí každý, kdo Evropu, Západ nebo Petěrburg zná ze své zkušenosti (empirické poznání ovšem stále vzbuzuje podezření).

Spor s proroky
Xerokopie není záznamem skutečnosti, ale fotografií textu, odrazem cizích problémů a snů. Při kopírování se odvracíme od okolního světa - stojíme čelem ke kopírce, zády k věrným. Polsko vidíme zvenčí, známe ho jen ze zahraničních komentářů; špatné hodnocení se pak stává nevýslovnou tragédií. Xerokopie neposkytuje dostatek informací o skutečnosti, kterou chceme změnit. Proto při popisu reality tak často zaznívají elegické tóny. Mezi prorockými žánry je přeci žalozpěv jedinou formou, která umožňuje bez velkého úsilí předstírat kontakt se skutečností. Stačí jen vědět, že svět (čti: Polsko) je špatný, zpátečnický, zaostalý - a nelámat si hlavu s nepodstatnými detaily.

Spor s xeromodernizátory, které instinkt nápodoby zcela ovládl, se stal nejdůležitějším sporem dnešního Polska. Po období komunistické "modernizace" byla touha dohnat Evropu snadno pochopitelná. V té době řada článků varovala před nebezpečím bezmyšlenkovité nápodoby, vyzývala ke kritickému přístupu k přijímaným vzorům a především ke způsobům jejich aplikace v polském prostředí. Zbytečně. Tvrdě prosazovaný protiklad "Evropa - zapadákov" definitivně odsunul veškeré diskuse o "polské cestě" na druhou kolej (chválabohu jen diskuse, protože modernizace šla stejně svou, polskou cestou).

Stav země po pádu komunismu a atmosféra "konce historie" znemožnily hlubší debatu o změnách i hledání alternativních řešení a vzorů, existoval jen jeden - jak jsme chtěli věřit - správný směr. Neúspěch komunismu, vize Francise Fukuyamy či naivní zápal našich "budovatelů" jen posílily apokalyptické rysy polské transformace. Ta vycházela ze slepé víry ve zvolený směr a kultu jediného (ačkoli nejasného) řešení, které musí být realizováno bez výhrad a zbytečných otázek. Při tvorbě apokalyptické atmosféry hrála zvláštní roli skupina nadšených proroků transformace, tzv. expertů, strážců svaté cesty. Nebyli vnímáni jen jako odborníci vybírající z různých možných řešení ta - podle jejich soudu - nejlepší, stali se proroky. Zvěstovali řešení jediné, nenapadnutelné, moudré a dobré. Ačkoli tomu dnes stěží někdo uvěří, nebylo možné s nimi nesouhlasit, aniž by se odpůrci z logiky věci nestali hlupáky a nepřáteli. Arogantní obsluha "kopírky modernizace" zadusila možnost smysluplné debaty o polské cestě změn. Kdo nebyl knězem, neměl právo kázat, a věrní museli poslouchat. Jinak jim hrozila nálepka homo sovieticus, buran ze zapadákova, zpátečník, blázen, xenofob, nacionalista nebo nevychovanec, zkrátka člověk, který si neví rady s velkým darem svobody.

Destruktivní podstata
Nebudu se zde věnovat všem typům kopírek, měnily se příli? často. Domnělý xeroliberalismus v ekonomice (pouze domnělý, protože ve skutečnosti nebyl ničím jiným než prostým politickým kapitalismem) například prosazovala bojovná francouzsko-laicko- osvícenská kopírka politickokulturního zaměření. O nic lepší ale nebyla ani slabá intelektuální opozice. Konfl ikt údajně neutrálního tábora s xerokonzervatismem (bezmyšlenkovitě okopírovaný neokonzervatismus) patřil mezi nejdůležitější diskuse, které se odehrály v 90. letech (ačkoli se v době tehdejšího informačního monopolu neokonzervatisté objevovali v médiích jen zřídka). Dnes se situace trochu změnila - máme několik více či méně vlivných copycenter. Zvláště hlasitá je německá kopírka, která v evropské politice reprezentuje berlínský program únosu Evropy. V kultuře má silnou pozici nechutná varianta bulvární, nihilistické ochlokracie, v níž vládne vkus ulice (pro vybíravější jsou "kulturní" produkty polité slabou polevou tradice, zahuštěnou populismem pro střední třídu). A bez šancí není ani neolevicová kopírka, o níž však zatím nemůžeme říci nic bližšího, protože teprve zjistila, že existuje něco jiného než nápodoba. Nechybí samozřejmě ani menší kopírky - například libertariánská, sociálnědemokratická nebo křesťansko-demokratická.

Cíl, vzor, recept i nejdůležitější ingredience přijdou zvenčí. Formu jim může dát rovněž jen vnější tlak. Stesk po "bratrské pomoci" je touhou po pevné ruce, která by dala beztvaré polské realitě požadovanou podobu. Hlavním problémem xeromodernizace není jen neuchopitelnost samotného vzorce (i když i to je problém), ale skutečnost, že akt zasvěcení vrcholí nepřátelským postojem k občanské společnosti. Proto se její stoupenci tak často uchylují k teroru, nebo - pokud pro něj nejsou vhodné podmínky - alespoň k pokusu o stigmatizaci a vyloučení protivníků, potlačování diskuse, pohrdání a především ničení všeho kolem sebe, tedy bojem s identitou a svébytností. Podstatou xeromodernizace je destrukce, okolní politováníhodná realita přeci nestojí za pokus o nápravu. Musí být odstraněna, nebo alespoň oslabena, rozředěna a rozpuštěna v něčem lepším. Identita a svébytnost jsou překážkou, bariérou vyzývající k překonání. Nejdříve zničit, pak modernizovat; odstranit to, co je, pak kopírovat vzor. Z této perspektivy se Polsko stává zemí, jíž je nutné modernitu vnutit proti její vůli, obětovat vlastní identitu, vdechnout jí nový život, stvořit všechno od nuly. Neměl ale podobné ambice doktor Frankenstein? Může se politický život zrodit ex nihilo? Nebude nová identita, pokud vůbec vznikne, jen přeludem? Bude to kolonialismus, nebo pokrok?

Zdroj síly
Ústředním problémem se jako obvykle stala ostudná polská religiozita. Jaká hanba! Jaký problém! Ještěže máme po ruce teorii sekularizace. Bronisław Wildstein jednou trefně komentoval její mediální verzi: snaží se nám namluvit, že podmínkou výstavby dálnic jsou prázdné kostely a dosažení evropské úrovně rozvodovosti. že tahle teorie dávno neplatí? Nepotvrzuje Polsko pravý opak? No a co! Mezi modernizátory se vždycky najde dost těch, kteří navzdory Koperníkovi věří, že je země placatá (zvláště když je v copycentrech stále v kurzu Ptolemaios). Ve věži ze slonové kosti tato mantra stále zní (podívejte se do novin). Navzdory faktům, výzkumům, skutečnosti. Oslabit církev, rozložit katolickou víru! Každý, kdo má jen minimální kontakt s realitou, vidí, že projekt antikatolické modernizace se mohl zrodit jen ve věži ze slonové kosti, z níž není vidět na krok. Může ho prosazovat jen ten, kdo si nedohlédne ani na špičku nosu.

Kde jinde než ve zpovědnici se rodí polská etika práce; kde jinde než v křesťanstvím inspirovaných (nebo přímo křesťanských) dobročinných, kulturních a svépomocných institucích má svůj původ současná solidarita; kde jinde se rozvíjí komunisty pošlapaná idea státnosti slibněji než kolem farnosti (často jediného centra komunity)? že je to všechno málo? Souhlasím! že jsme si představovali něco lepšího, silnějšího? Samozřejmě! že to ještě pořád pokulhává a nefunguje? Máte pravdu! Kde ale vidíte konkurenci církve, jinou alternativu? že na Západě jsou dál? Jenže s kým se srovnáváme? Se zeměmi, jimiž se nepřehnaly dvě vlny totality? To snad ne. Musíme porovnávat situaci v Polsku se státy, v nichž komunistická vláda stejně důkladně ničila pletivo společenských vazeb, vzorů chování a zvyků. S Ruskem, Litvou, Běloruskem, Ukrajinou, Slovenskem, Českem, Rumunskem, Bulharskem? Opravdu je na tom Polsko tak špatně? Srovnejme ukazatele. Nebo se podívejme na výzkumy, které dokládají, že víra jde ruku v ruce s rozvojem trhu, demokracie, občanské společnosti. Nikdo nechce uznat to, co vidí na vlastní oči.

Křesťanská víra, usazená v pevných a důvěryhodných institucích polské církve, posiluje zrod silného, moderního a zároveň svébytného Polska. Čtyři a půl miliónu lidí, kteří navštíví za rok nejslavnější polské poutní místo Jasná Hora, je solí současného Polska. Dědici osvícenství to neradi přiznávají. Jejich boj s církví ale podle výzkumů modernizaci neurychluje. Právě naopak. Že by nakonec nešlo ani tak o modernizaci, jako spíše o církev? Antiklerikální zápal mnoha kritiků nás svádí k domněnce, že by snad raději viděli Polsko chudé, jen když nebude katolické. Taková představa modernizace je nejen nerozumná, ale především neefektivní.

Lamentace stoupenců xeromodernizace jsou někdy velmi přesvědčivé: Vybudujeme všechno od nuly. Změníme elity, zvyky, normy. Venkov i město jsou strašné, strašný je kněz, strašná je typická polská rodina s otcem-tyranem a matkou nucenou rodit děti, ale nejhorší ze všeho je pověrčivost: strašní jsou lidé, kteří se modlí k Nejsvětější panence, strašní jsou poutníci do Čenstochové i děti indoktrinované výkladem strašného katechety na hodinách náboženství, strašné je chování ovlivněné vírou - všechno, na co se podíváte. Modernizátoři s námi nejsou spokojeni. Rozčílili se, urazili do morku kostí! Mýty patří na smetiště! Náboženství rozmetat! Chování změnit! Hrdost zastoupit studem a vzpomínky na slávu vzpomínkami na hanbu! Zní to možná hezky, ale je to úplný nesmysl.

Svět, v němž žijeme, patří nám. Tvoří ho naše mýty, vzpomínky na naše mrtvé, povznáší ho modlitba k patronce Polska. Z nich můžeme čerpat sílu a schopnost budovat moderní instituce, kulturu, stát. Nemáme jiný zdroj moci, inspirace, jiný materiál ani jazyk, jímž bychom mohli vyprávět o našich společných cílech a metodách jejich realizace. Modernizaci nelze okopírovat, jen vybudovat. Proč? Protože můžeme využít jen materiál, který skutečně existuje; suroviny, vize, zápal, podněty i cíle musí být naše. Modernizace bude polská, nebo žádná. Pokud ti ve věži ze slonové kosti nevědí, odkud ta síla pochází, až se (čistě ze studijních důvodů) vydají na pouť do Čenstochové. Doporučovaná výměna - potlačit svou identitu výměnou za blahobyt a dobře fungující stát - je přeludem. V parafrázi na Wildsteinův vtip o sekularizaci a dálnicích můžeme dodat, že dálnice se v Polsku neobjeví ve chvíli, kdy se vyprázdní kostely, ale až se Poláci rozhodnou, že po dálnicích se lépe pojede na Jasnou Horu.

A kolonizace?
že by Polsko bylo modernizátory nakonec kolonizováno je sice možná, avšak nepříliš realistická varianta. V některých oblastech napodobování jistě neuškodí. Na jedné straně stojí média a politika, kde je suverenita státním zájmem, na straně druhé technologický rozvoj, věda nebo ekonomika (ani zde však nesmí chybět plán a rozhodnost). Učme se hospodařit od Němců, od Francouzů, jak mají fungovat veřejné instituce, inspirovat nás může anglický systém politických stran nebo občanská společnost v USA - ale jazyk kultury a politiky nás naučí jen naši předci. A ti mluví o kolonizaci jasně. Pokud chceme být - jak čteme nad vchodem do Muzea Varšavského povstání - "svobodní a vlastní svobodu si vybojovat", kolonizace nepřipadá v úvahu.

Humorný epilog
Nakonec krátká báseň nalezená nedávno v dokumentech, které pravděpodobně patřily polskému básníkovi Konstantymu Ildefonsovi Gałczyńskému. Stojí za pozornost, ačkoli datum a okolnosti vzniku jsou nejisté a otázka autorství je stále předmětem sporů (někteří vědci pochybují, že toto arcidílko vyšlo z pera mistrova). Na začátku je věnování, bohužel nečitelné. Přeji příjemné počtení.

Pro XX (nečitelné)
Modernizace
moDernizace
Der Monizace
Kolonizace
Amen.