Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

* * *

Linie klidu a netečnosti
Avšak vnímání samotné české domácí scény je dosti schizofrenní, a tedy chorobné. Na jednu stranu převládá rostoucí rozčarování z českého veřejného života, z korupčních afér, z neustálých bouří ve sklenicích s kalnou vodou, z ideového vyprázdnění politiky a z její propojenosti se světem byznysu či přímo s organizovaným zločinem. Na stranu druhou si Češi pořád pyšně namlouvají, že patří do té lepší poloviny evropských národů - že jsou vyspělejší než Slováci i Maďaři, o Ukrajincích či Moldavanech už ani nemluvě. Vyspělejší ve všech ohledech, od ekonomiky a životní úrovně až po všeobecné mravy a politiku. Což je samozřejmě omyl nebo přinejlepším velká nadsázka.

Ono sebeobelhávání úzce souvisí s neschopností refl ektovat vlastní minulost. Nejen tu komunistickou či ještě starší, ale i tu nejnovější, polistopadovou. Ta je vnímána jako jeden z nejlepších úseků moderních českých dějin, přesně v duchu novoročního projevu Václava Klause z roku 2008. Podle tehdejších slov českého prezidenta by mohla pouze ekonomická krize či posílení evropské byrokracie na našem skororáji na zemi něco zkazit. To bylo velmi trefné - nikoliv pokud jde o celkové hodnocení, ale v postřehu, že klid na blahobyt je nejžádanějším artiklem (nejen) této společnosti, a pokud jí ho někdo zajistí, nemusí se bát o volební výsledek. Sílící deziluze z povahy veřejného života se u nás stále odehrává v převážně blahobytném prostředí, nehledě na dopady krize, a neměla zatím potenciál proměnit se v nějaké masové projevy nespokojenosti. Převládá spíše apatie a pivní nadávání.

Má-li lid chléb a hry, nebouří se. A je-li jejich zmnožení spojeno s pádem komunismu, je pochopitelně převážně pozitivně oceňováno i polistopadové období. Nicméně pomyslná linie, za níž může dojít k výbuchu, je na dosah - stačil by jen o něco větší rozsah hospodářské krize, a česká společnost by mohla začít jednat hystericky a pudově. Zesílilo by volání po vládě silné ruky a narostly by hlasy pro různé vyloženě populistické formace. Čechům prostě hrozí, že až přijdou opravdu zlé časy, propadnou se rychle do velkého marasmu.

Kdo pojmenuje průšvih?
Ale právě strana PiS bratří Kaczyńských začala počátkem nového století pojmenovávat problémy, které tehdy polskou společnost velmi tížily a které byly podobné těm našim: korupce, zákulisní vláda propletených politicko-ekonomických mafií, v nichž hrály znatelnou roli kádry starého režimu, slábnutí morálních základů společnosti, nevyrovnání se s vlastní minulostí. Odtud povstalo ústřední heslo, s nímž bratři Kaczyńští zvítězili ve volbách v roce 2005, parlamentních a v případě Lecha Kaczyńského i prezidentských: Čtvrtá republika, jež měla překonat hlavní deficity postkomunistické třetí republiky a postavit veřejný život i polský stát na pevnější základy.

Z morálních hesel a z prvotního zápalu nakonec mnoho nezbylo a koalice postavená na svazku s opravdovými populisty z Ligy polských rodin a ze Sebeobrany Andrzeje Leppera po sobě zanechala spíše pachu?, nikoliv obrodu společnosti. Ale o to zde ani tak nejde - jde o to, že málokdo z aktivních politiků ve střední Evropě dovedl pojmenovat některé z nejpalčivějších problémů transformace tak naléhavě jako bratři Kaczyńští a jejich PiS. Ostatně, stačí si projít pár zdejších kritických komentářů o české politice a společnosti, vzít nůžky a lepidlo a na nový čistý papír pak nalepit vybrané věty: vznikne text velmi podobný volebnímu programu PiS, jeho kritické části, pojmenovávající to, co je špatně.

Opět tak pozorujeme jistou schizofrenii. Za zaostalé a nebezpečné populisty považujeme v sousední zemi politickou stranu, která říkala, pravda, třebas i hodně ostře, velmi podobné věci, které si lze nyní běžně přečíst v našich vlastních mainstreamových novinách: Krade se o sto šest, korupce kvete, ideje a morálka blednou a mizí. Podobné výroky sice patří do výbavy skoro každého populisty, nicméně PiS bylo a je stranou konzervativní, která vědomě odkazuje na křesťanské hodnoty a křesťanskou víru jako na základní lék aktuálních společenských neduhů.

V nábožensky vlažných Čechách se s podobnou stranou snad ani nemáme šanci setkat, na Moravě sice teoreticky ano, avšak KDU-ČSL nemá odvahu se jako křesťanská strana profilovat, byť má křesťanství v názvu.

Přesto v České republice existovala strana podobného profilu jako PiS, byť o něco sekulárnější. Byla jí Demokratická unie (DEU) založená Alenou Hromádkovou a vydavatelem Českého deníku, později Českého týdeníku Josefem Kudláčkem. Pojmenování problémů a návrhy na jejich řešení byly velmi podobné, ne-li přímo identické jako v případě PiS. Korupce, privatizační rozkrádání a rozklad mravů jsou způsobeny skoro nulovým vyrovnáním se s minulostí, tím, že se postkomunistickým postnomenklaturním mafiím ponechal volný prostor, že jsou jejich lupičské pracky vydávány za blahodárnou a posvátnou neviditelnou ruku trhu. Vzpomene si dnes ještě někdo na Václava Klause sedícího v lóži tenisových kurtů těsně vedle Viktora Koženého, jehož Harvardské fondy ve skutečnosti řídila Státní bezpečnost? A na jeho výrok "Jen více takových Kožených?" Došlo na jeho slova, jen ti Kožení jsou dnes možná trochu uhlazenější.

Kritika DEU, podobně jako v případě PiS, však šla ještě hlouběji, neomezovala se na vyhlašování štvanic na staré struktury, byť to tak mohlo na první pohled vypadat. DEU polemizovala s představou, ba přímo s dogmatickou mantrou devadesátých let, že nejprve si musíme na kulturu (a tedy i na morálku a hodnoty) vydělat, až pak na ně bude čas. Vyděláno není, deficity veřejných rozpočtů se propadají, a už je skoro každému jasné, že neviditelná ruka trhu, není-li podřízena vyšším hodnotám, které z trhu nevy12 názor plývají, snadno zdivočí a zanechává po sobě v konečném důsledku neúrodnou paseku.

DEU ve volbách na rozdíl od PiS nikdy neuspěla. Na jejím neúspěchu se patrně podílela jednak politická nepraktičnost či též jistá hysteričnost jejích vůdců, ale i to, že česká společnost devadesátých let nebyla na DEU mentálně připravena. Chtěla věřit, že bude žít v úspěchu, že vše, co se děje, dobře se děje, a byť existují v transformačním procesu jisté deformace, v budoucnu, s dalším vývojem, samy od sebe odumřou. Což platí dodnes. Česká společnost nemá vnitřní sílu přiznat si, že polistopadový vývoj je - vzhledem k možnostem, které se s pádem komunismu otevřely, nikoliv vzhledem ke komunismu samotnému - jeden velký průšvih.

Nejen prosperita, ale i morálka a právo - tak znělo hlavní heslo DEU. Lze ho vyvěsit opět, nic neztratilo na své aktuálnosti.

Ale - kdo ho vyvěsí? Kde jsou "čeští Kaczyńští", tedy politici, kteří dovedou výše nastíněné vidění problémů proměnit v politický program, v politickou stranu, od jejíhož vítězství ve volbách si lidé budou moci slibovat nějakou, byť dílčí, změnu k lepšímu? Patrně nikde. Neinvestovali jsme totiž po listopadu do prostředí, kde by se mohli zrodit. Učebnicovou vizitku konců hesla "market first" představuje plzeňská právnická fakulta - tam se rodily současné i budoucí elity. Výstavním dítětem transformace devadesátých let je Stanislav Gross a jeho příběh. Opravdu, ale opravdu nevím, kde Češi berou tu drzost se komukoliv ve svém blízkém i vzdáleném okolí namyšleně posmívat.