Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

* * *

Důsledek rozpadu
Propast mezi Čechy a Poláky v 90. letech prohloubil rozpad Československa. Přerušil všechny pozitivní trendy, jež se ve vzájemných vztazích začaly objevovat po pádu komunismu, i snahu společně pečovat o "území svobody" v rámci projektu, jemuž dnes říkáme Visegrádská skupina. Poláci nemohli pochopit, proč se rozpadá federativní stát, jehož existence v srdci Evropy byla tak cenná. Varšava se bála, a ne bezdůvodně, že se Slovensko pod vládou Mečiara obrátí ke společenství zemí střední Evropy zády a nechá se zatáhnout do ruské sféry vlivu. Malý zájem o "visegrádský projekt" jevily také české elity kolem ODS a premiéra Václava Klause - a tato skupina v české politice 90. let dominovala. Klausovi nebyla myšlenka střední Evropy nikdy příliš sympatická. Využil volebního vítězství Mečiara a HZDS a rozdělil společný stát, aby se zbavil slovenského závaží na rychlé cestě do Evropské unie, neboť tehdy byl ještě jejím horlivým stoupencem. Všechny středoevropské plány v rámci Visegrádské skupiny považoval jen za berličky, které jsou užitečné pro rychlý přesun z postkomunistické zóny a únik z politických a ekonomických problémů, dědictví Varšavské smlouvy a RVHP, ale jinou hodnotu pro něj neměly. V důsledku toho se Češi a Slováci začali starat sami o sebe a Polsko pro ně přestalo být zajímavým partnerem. Volební vítězství postkomunistického Svazu demokratické levice (SLD) v Polsku v roce 1993 ukončilo snahy o středoevropskou integraci také proto, že levicová vláda ve Varšavě neměla partnera v Praze, kde vyhrála pravice. Středoevropské směřování polské politiky, jež prosazovali lidé spojení se Solidaritou, bylo přerušeno a zároveň tak byla, podle mého názoru, zmařena příležitost znovu navázat polsko-české vztahy po změnách v roce 1989.

Problémy s kulturou a médii
Naše cesty se rozešly nejen v politice, ale i v kultuře. V 70. a 80. letech byla polská kultura pro Čechy atraktivní, protože nepodléhala tak silnému politickému tlaku. Dokonce i některá oficiální média byla svobodnější než v komunistickém Československu a mohla informovat o situaci na Západě. Polská kultura byla zajímavá nejen díky podnětům, které přinášela, stala se i určitým "přenašečem" zpráv o západní Evropě, jež by se oficiálně v Československu nemohly objevit. Právě zde musíme hledat příčinu oblíbenosti kurzů polštiny v Polském kulturním středisku v Praze a vzrůstajícího počtu čtenářů polského tisku a knih.

Po roce 1989 polská kultura už Čechy tolik nepřitahovala. Přestala plnit roli "přenašeče" impulzů ze Západu, nakonec měla sama dost problémů s vlastní identitou. Za severní hranicí nevznikala díla, jež by českou veřejnost inspirovala k diskusi. Polsko "nebylo v módě". Trochu jinak to vypadalo v samotném Polsku, kde česká próza neztrácela na přitažlivosti a běžní čtenáři se konečně oficiálně dostali k dílům Havla, Hrabala, Kundery, Škvoreckého a dalších autorů. Čtenářský úspěch některých spisovatelů píšících o Česku svědčil o tom, že zájem o jižní sousedy nepoklesl. Přímo turistický boom zažila Praha, která se pro mnoho Poláků stala jedním z oblíbených zahraničních měst. Scházela ale cílená podpora ze strany státu. Myšlenka státního dozoru nad kulturou nebyla zrovna v kurzu a chyběly prostředky na propagaci nejhodnotnějších děl vznikajících u sousedů. Zatímco dříve se mohl polský divák s českým filmem setkat v televizi nebo kině, v 90. letech to bylo, až na výjimky, téměř nemožné.

Polsko-český kulturní dialog ztížilo i to, že se ocitl na okraji zájmu nejdůležitějších médií obou zemí. V průběhu posledních dvaceti let z Prahy zmizeli polští korespondenti a z Varšavy zase většina českých - nejen ze všech novin, ale i z elektronických médií (Češi jsou na tom v tomto ohledu lépe, mají v Polsku své televizní a rozhlasové zpravodaje). Komerční média naše hlavní města nikdy příliš nezajímala. Zanedlouho už ani nebylo pro koho komentovat nejdůležitější události. Informace o sousedech se omezily na přepis zpráv tiskových agentur nebo informace o šokujících a skandálních aférách. Atmosféra na obou stranách hranice přála šíření starých stereotypů i vzniku nových.

Ale přece jen existovala v 90. letech jedna důležitá otázka, která pozornost polských médií přitahovala - problém zúčtování s komunismem, jež v Česku po roce 1989 probíhalo radikálněji než v Polsku. České, ale také německé zkušenosti, ať už pozitivní nebo negativní, zásadně ovlivnily podobu polské diskuse o vlastní minulosti i formování polské politické scény v druhé polovině 90. let.

Unijní šance
Vstup Polska a Česka do Evropské unie představoval a stále představuje další možnost vytvořit v rámci evropského společenství společnou zájmovou skupinu. Nabízí se například sjednocení strategie v oblasti unijní politiky na Východě, zejména ve vztazích s Ukrajinou, Běloruskem a Moldávií. Další důležitou otázkou je energetická bezpečnost. Česko sice není závislé na dodávkách plynu z Východu tolik jako Polsko, ale stejně by mělo mít zájem o diverzifikaci zásobování. Mnoho subjektů v Polsku i Česku podporuje organizace, jež dohlížejí na dodržování lidských práv v postkomunistických zemích. I to se může stát dobrou příležitostí pro výměnu zkušeností a návrhů řešení. Přirozenou oblastí partnerství je přeshraniční spolupráce. Rozvíjí se v zásadě dobře, nabízí nové možnosti pro vzájemné poznání a porozumění. Zejména tento druh kontaktů by měly podporovat evropské instituce a stát, protože se díky nim tvoří nové společenské vztahy v citlivé oblasti Sudet, vykloubené z hlubších kulturních a společenských vazeb. Dávné německé dědictví dodnes představuje problém, a to spíše v myšlení obyvatel než v politice. Nově definované polsko-české vztahy ho pomůžou vyřešit. Čím více budeme spolupracovat, tím dříve se v pohraničí zabydlíme. Naše snahy musí doprovázet praktické kroky, je nutné otevřít odpovídající množství hraničních přechodů, podporovat rozvoj turistické a kulturní infrastruktury a vše vhodně propagovat.

Češi a Poláci by měli reagovat také na nové trendy v německém přístupu k minulosti. Obě naše země pociťují důsledky činnosti Svazu vyhnanců i nově vytvořeného Centra proti vyhánění v Berlíně a je nutné, aby se veřejnost seznámila s argumenty druhé strany a pochopila historickou nutnost procesů probíhajících po roce 1945. Náš výklad dějin nesmí vycházet jen z názorů krajanských sdružení, jejich logiky a důkazů. V polských i českých médiích bohužel stále řadu podobných příkladů nacházíme.

Společná zkušenost víry
Nevyužili jsme dostatečně příležitosti zapojit polské duchovenstvo působící na českých farnostech, jehož práce by mohla napomoci sblížení a rozvoji spolupráce katolických kruhů. Zatímco na české straně je hluboce zakořeněný stereotyp Poláka-katolíka, v Polsku už málokdo zná těžký úděl české církve a zejména její tvrdé pronásledování v dobách stalinismu i v pozdějším období. Nic nebrání tomu, aby se hrdiny polských katolíků stali kardinálové Beran a Trochta a čeští katolíci docenili význam osobností jako kardinál Wyszyński či Kominek pro vývoj střední Evropy. V této souvislosti bychom se měli znovu zamyslet nad významem pontifikátu Jana Pavla II. pro pád komunismu a obranu lidských práv, jeho osobnost učinit částí našeho společného dědictví a kolektivní paměti. Smutné je také, že Poláci neznají česká poutní místa a Češi se nevydávají na poutě do Polska. Nedávná návštěva Benedikta XVI. v Česku však ukázala, jak velkým bohatstvím může být pro představitele obou národů společné vyznání víry.