 |
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Polská otázka
Milan Hanuš
Bydlím mezi Odrou a Vislou, v ulici, která dostala jméno podle města Poznaně. Na poštu chodím do Lodžské, k zubaři do Toruňské a za kulturou do areálu Krakov. Jako obyvatelé jednoho pražského sídliště žijeme vlastně na polském území, tedy aspoň podle místních jmen. S názvy polských řek a měst se setkáváme každodenně, na cedulích, na zastávkách autobusů, na obálkách dopisů, v našich dokladech. Ta jména k našim ulicím patří, ale jinak pro většinu obyvatel bohnického sídliště neznamenají skoro nic. Zvykli jsme si na ně. Vidím v téhle "sídlištní" zkušenosti symbolický obraz českého vztahu k většímu severnímu sousedovi: Polsko zaškatulkované do prefabrikovaných představ, předsudečných názorů a postojů. Polsko kulturně i turisticky neprožité a neprožívané, zredukované jen na jména a názvy. Polsko jako zvyk, který otupuje vnímavost vůči polským otázkám adresovaným nám Čechům i celé Evropě. Ví se v Čechách, že na sever od našich hranic probíhá kulturní a ideový zápas o budoucnost Polska, ale i o duši, tedy o budoucnost celé Evropy? My o své budoucnosti už rozhodli: Vstupem do Evropské unie byly u nás jaksi automaticky přijaty evropské standardy (včetně ideologie politické korektnosti), zatímco zpozdilou "českou otázku" jsme jednoduše pustili k vodě. Nač v době historických změn tříbit vědomí o vlastní identitě a "české cestě"? Nač ztrácet čas diskusí o společně sdílených hodnotách, když nám kyne zlaté tele pofidérní prosperity? Oč "efektivnější" bylo co nejdřív nasednout do evropského rychlovlaku, který dnes stejně jede šnečí rychlostí! Konzervativně laděná část polských elit nyní zvedla hlavu a klade tyto "zbytečné" otázky za sebe i za nás: Je současná Evropa autentická? Neztrácí evropský projekt bez jasně definovaného křesťanského základu svou nejpodstatnější složku? A co má udělat Polsko pro uchování své autentičnosti? Má se modernizovat podle bruselské "kopírky"? Polská otázka se na stránkách nového čísla revue PROSTOR tak stává otázkou českou - mimo jiné i proto, že v sobě nese étos, který z českých diskusí už dávno vyvanul. Jsme si tedy přece jen blízcí? Nebo se spíš vzdalujeme? Když se hlouběji ponoříme do myšlenek polských autorů, s překvapením zjistíme, že onen rozpor přestává platit: jako bychom začali žít podobně jako obyvatelé bohnického sídliště tak trochu v "polských" Čechách - nikoli však podle jmen, nýbrž podle kladených otázek a podnětných inspirací. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| nahoru |
|
Obsah © Sdružení pro vydávání revue PROSTOR email: prostorevue@gmail.com |