|
Český oblouk: Od normalizace k normalizaci
Jan Štern
V 80. letech se autor (*1953) podílel na vzniku samizdatové revue PROSTOR a byl spolupracovníkem exilového časopisu Listy. Po roce 1989 působil ve vedení Občanského fóra jako předseda organizační komise a člen Rady OF, stal se poslancem za Občanské fórum a později za Občanskou demokratickou alianci (ODA). Od roku 1992 pracuje v médiích (hlavně v televizi a fi lmu) jako novinář, publicista, producent, režisér a scenárista. * * * České dějiny v druhé polovině dvacátého století pulzovaly s železnou pravidelností v desetiletkách, což bylo určitou výhodou, protože v rámci převážně negativního vývoje udržovaly Čechy v iluzi, že se v dohledné době snad něco změní k lepšímu. Desetiletky v přehledu Sametová slavnost zvonění klíčů rituálně vyprovodila mezinárodně izolovaný režim, disident a exulant spolu s dosud lokajským občanem (Kryl a Gott) mu k tomu zazpívali hymnu. Zesláblý režim se silám pravdy a lásky nikterak nebránil, ti zdatnější a prozíravější si už vyhrnovali rukávy k budování kapitalismu a k velkému rozkrádání. Občanské fórum dovedlo společnost ke svobodným volbám, k politickým svobodám a demokracii. Následující ekonomická transformace, privatizace a restituce přivedly během devadesátých let na svět neoliberální kapitalismus bez přívlastků pod vlajkou neviditelné ruky trhu, který nerozlišuje špinavé a čisté peníze. V plné síle a odpudivé kráse se zrodil mafiánský kapitalismus založený na korupční a klientelistické (pseudo)demokracii, tunelování politiky (opoziční smlouva) a demokratických pravidel. Síly pravdy a lásky se následně pokusily zvrátit tento nepříznivý vývoj (výzva Děkujeme, odejděte! a tzv. televizní krize), ale byly na hlavu poraženy a vytlačeny v rámci jakési postsametové normalizace na okraj společnosti a veřejného života. Vedoucí role ve společnosti se ujala politickoekonomická oligarchie čerpající svou moc z klientelistického propojení politiků napříč stranami a byznysu. Na celém vývoji je pozoruhodná opakující se normalizace společenského života po předchozí revoltě (bláznovství svobody) jako návrat k čemusi standardnímu, normálnímu. Normalizace a zelinář Nešlo zdaleka o první prověrky během komunistického režimu. Režim pravidelně pořádal takové "průzkumy bojem", aby mohl oddělit zrno od plev. Například během procesu s Miladou Horákovou museli všichni podepsat rezoluci žádající její smrt. Kdo nepodepsal, byl vyhozen z práce, dostal záznam do kádrových materiálů a byl navždy poznamenán. Lidé měli v důsledku čistícího společenského mechanismu vypálen v duši cejch. Prověrky v roce 1970 je rychle vzpamatovaly ze svobodného bláznovství roku 1968 a občané naskočili zpět do totalitního vzorce lokajské poslušnosti. Lež o okupaci jako bratrské pomoci byla tak očividná, že ji nikdo nemohl brát vážně. To byla novinka, protože dosud režimu záleželo na tom, aby se občan ztotožnil s tím, co měl odsouhlasit. Požadavek trestu smrti pro Horákovou bral režim vážně a nesnesl by pomyšlení, že většina lidí souhlas předstírá. To nové spočívalo v tom, že režim už nežádal vnitřní spřízněnost a přesvědčení, ale naopak o to větší vnější poslušnost. Režim měl špatné zkušenosti s těmi, kdo věřili v komunistickou budoucnost a nakonec v jejím jménu chtěli demokraticky reformovat samotný režim. Měl raději oportunisty a lidi bez názoru. O to větší lež jim naservíroval ke lhaní. V té době nebylo větší lži než to, že okupace je bratrská pomoc. Normalizátoři s gustem podrobili občany ponižující proceduře vyslovení takové epochální lži, protože tím spíše to zlomilo páteř většině občanů, což položilo dobré základy pro dlouhodobé lokajství. Jenže režim možná nedocenil váhu toho, že rezignoval na vnitřní přesvědčení občanů. Obludnost lži o okupaci jako o bratrské pomoci vrhla stín zásadní nedůvěry na celou pracně budovanou ideologickou stavbu komunistického režimu. Jestliže režim založil svoji existenci na evidentní lži a vzdal se tím jakékoliv legitimity kromě hrubé síly, pak se nutně celá jeho konstrukce dosud zakládaná na vlastnictví pravdy o dějinách zhroutila jak domek z karet. Zůstala jen hrubá síla opřená navíc o okupační vojenskou moc. Povaha režimu se prudce změnila. Václav Havel si v roce 1976 ve své eseji Moc bezmocných položil otázku, proč zelinář dává při ofi ciálních výročích do výlohy mezi mrkev a petržel cedulku s nápisem "Proletáři všech zemí, spojte se!". Dává ji tam proto, že opravdu chce, aby se proletáři spojili? Má snad pocit, že jsou nějak málo spojení a je tím natolik zneklidněn, že je k tomu cedulkou vyzývá? Havel odpovídá, že pravděpodobně ne. Zelináři jsou proletáři celkem ukradení a cedulku tam dává, protože mu to nařídili nadřízení, tedy režim. Režimu je také jedno, co si zelinář o proletářích a jejich spojování myslí. Dokonce pravděpodobně velice dobře ví, že zelináři jsou proletáři šumafuk. Zelinář tím, že cedulku s proletáři do výlohy umístí, dá najevo, že respektuje přání režimu. Je to znak poslušnosti zelináře a režim tak snadno zjistí, zdali je v pořádku, nebo zdali s ním budou nějaké problémy. Celý ten systém dávání cedulek do výloh je signální soustavou poslušnosti (eventuelně neposlušnosti) všech občanů. Dokud zelináři (občané) budou dávat cedulky s proletáři do výloh, má režim jistotu, že má vše pod kontrolou. Zelinář ví, že režim nijak netrvá na tom, aby se zelinář s proletáři nějak trápil. Oba, režim i zelinář, vědí, že jde jen o vnější znak poslušnosti. Z hlediska pravdy je přání, aby se proletáři spojili, bezcenné. Je to bezcenná lež, protože režim netrvá na tom, aby zelinář věřil v prospěšnost spojení proletářů. Posttotalitní režim rezignoval na skutečné přesvědčení zelináře. Komunistický pán si původně osoboval vládu nad zelinářem (rabem) z důvodu dějinného plánu vybudování komunismu, k jehož realizaci byl zavázán vlastní ideologií historického materialismu. Tento plán založený - jak režim věřil - na vědecké teorii, mu dával morální sílu a vůli k činu. Pražské jaro v roce 1968 a následná okupace podlomily dějinné odhodlání. Namísto dějin se pán spokojil s ovládnutím přítomnosti. Koneckonců je-li pravdou to, co je napsáno v marxisticko-leninských dílech, pak komunismus přijde tak jako tak, ale pán si může také trochu užít a dějiny nechat na potom. Zelinář byl ochoten respektovat násilí, ale odmítnul se nechat oblbovat. Na znejistělém komunistickém pánovi si vynutil svobodu myšlení ve svém soukromí. Zelinář vstoupil jako subjekt do českých dějin, jelikož se odpoutal od substance společenského řádu (komunistického režimu) jako autonomní jednotka s vlastní duší a právem na nezávislý domov. Co si říkáme doma, do toho režimu (škole, úřadům, StB) nic není. Právo na soukromí výměnou za formální loajalitu a rezignaci na společenskou dimenzi se stalo nepsanou společenskou dohodou. Charta 77 Chartisté se často divili, proč režim spustil proti Chartě 77 takovou kanonádu. Pokud by ji jenom tiše pronásledoval jako dosud všechny opoziční aktivity, nebyla by vzbudila takovou pozornost. Režim ale věděl, co dělá. Od prověrek v roce 1970 uplynula dlouhá doba a režim si nebyl jist, nakolik ještě platí jejich výsledky, nakolik může důvěřovat morální volbě učiněné v jejich rámci obyvatelstvem. Totalitní režim neměl k dispozici nezávislé sociologické průzkumy, které by ho informovaly o náladách a stavu mysli obyvatelstva. Měl jen fízlovská hlášení, kterým příliš nevěřil, a zprávy od stranických organizací, které byly modifi kovány, aby se nahoře líbily. Charta mu vlastně přišla vhod, protože poskytla nové a aktuální téma pro morální volbu. Tentokrát nebyl režim tak důsledný a nespustil individuální prověrky, ale stačily mu rezoluce pracovních kolektivů a podniků. Nicméně výsledky ho uklidily, evidentně se žádná masová revolta nechystala. Chartisté přišli s pojetím dodržování lidských práv v roce 1977 do konsolidované a normalizované situace fungující společenské dohody mezi režimem (komunistickým pánem) a zelinářem. Zelinář dostal právo na soukromí za předstíranou uvědomělost a nehodlal riskovat nevelké socialistické konzumní benefi ty za angažmá ve věci, která neměla šanci na úspěch. Zelinář se stále velmi bál režimu, jehož sílu rozhodně nepodceňoval. Proto ho ani ve snu nenapadlo připojit se k aktivitě Charty 77. Je zajímavé, že uvnitř disentu se vytvořila názorová platforma realistů okolo Petra Pitharta a Bohumila Doležala, která vyzdvihla soukromnický postoj zelináře převažující ve společnosti a formulovala i jeho jistý morální étos. Pithart v eseji Jakoby definuje tradici poctivých a pracovitých Čechů, kteří už z dob habsburské monarchie "prací drobnou" postupně podemílají nedemokratické mocenské a politické poměry (které jsou jinak nad jejich síly), a tím pracují na jejich konečné zkáze a svém osvobození. Navazuje tak na Havlíčkovu a Masarykovu "práci drobnou". Pithart věřil, že samotná poctivost a řádnost práce změní poměry, aniž by bylo nutné otevřené politické vystoupení. Iluzívnost této teorie byla zjevná. Z legrace jsme tehdy říkali, že práce drobná málo platná. Dějinný význam Charty 77 byl především mezinárodní, Charta se stala součástí křížového tažení Spojených států za dodržování lidských práv. Spojené státy v otázce lidských práv našly konečně vítěznou ideu pro svoji politiku. Zadržování komunismu, které do té doby dominovalo zahraniční politice USA, bylo příliš statické a nebudilo nadšení. Zatímco lidská práva reprezentovaly hodnoty, "pro něž stálo za to trpět", jak napsal před svou smrtí spoluzakladatel Charty, fi losof Jan Patočka. Patočka tehdy neobyčejně pronikavě pochopil dějinný význam lidských práv a jasnozřivě předpověděl jejich vítězství nad instrumentální technickou politikou. Všeobecná univerzalita lidských práv stojících nad politikou a režimy napomohla k vítězství Spojených států nad komunistickým blokem. Svět také po pádu komunistického bloku do značné míry díky politice lidských práv uznal legitimitu jejich vedoucí role ve světě. Sametová revoluce Když jsem kandidoval do prvních svobodných voleb, hlavním kritériem kvality kandidáta bylo, jaký projevil odpor proti bývalému režimu. Na slyšení v krajských předvolebních primárkách Občanského fóra kandidáti líčili především své antikomunistické zásluhy. Na jejich základě se pak umístili na adekvátním místě kandidátky. Do života zelináře opět vstoupily dějiny, tentokrát ne jako tragédie (srpen 1968), ale jako svátek, slavnost a radost. Zelinář na chvíli uvěřil, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí (jak znělo heslo vůdce sametové revoluce Václava Havla). Omylem toho hesla nebylo, že by snad pravda a láska neměly zvítězit, to se nakonec také někdy stává. Omylem bylo přesvědčení, že lež a nenávist jsou největšími nepřáteli pravdy a lásky jen proto, že jsou jejich přirozeným opakem. Daleko většími soupeři pro pravdu a lásku jsou však moc, osobní či skupinové zájmy a peníze. A to nikoliv proto, že by s pravdou nebo láskou bojovaly, ale proto, že snižují jejich význam a vytlačují je z horizontu člověka. Společnost nemůže být trvale založena na lásce a pravdě, karneval musí jednou skončit. A tak se zelinář po krásném mejdanu zase vrátil do všedního života. Politika se od hlásání pravdy a lásky nasměrovala k penězům, moci a zájmům. Neviditelná ruka trhu Princip podnikání na bázi soukromého vlastnictví nabízel celý svět k dispozici pro individuální aktivity. Od této chvíle se předmětem dobývání mohlo stát cokoliv, co lze získat za peníze. Zbožím se stal veškerý myslitelný svět. Domovy jako nemovitosti, krajina jako stavební parcely nebo zemědělská půda, lidé jako potenciální zaměstnanci, politické strany jako klíč ke státním zakázkám - to vše bylo náhle k dispozici jednotlivému soukromníkovi, pokud na to měl příslušný kapitál. Zelinář se ze svého krámku s výlohou, kam dával cedulky o spojení proletářů, vydal dobývat svět. Náhle se před ním, do té doby bezvýznamným kolečkem v soukolí, otevíralo panství nad statky a lidmi. A nemusel kvůli tomu vstupovat do partaje, stačilo, když si sehnal úvěr v bance. To bylo daleko víc než "jen" politické svobody, které nabídla sametová revoluce. Postmoderní svět vědotechnicky zabezpečené existence je nudný, neskýtá žádné velké dobrodružství. Jedno z mála dobrodružství, které nabízí, je podnikání. Na podnikání je dráždivé především to, že si hraje s osudy dalších lidí. Podnikatel zatahuje do svých plánů další osoby (zaměstnance), s nimiž vstupuje do rulety života hrané dle pravidel neviditelné ruky trhu. Podnikání nikdy negarantuje jistotu úspěchu. Výsledek podnikání je vždy pouze pravděpodobný a principiálně riskantní. Nicméně zelinář-podnikatel se i s riziky danými tržním mechanismem nabídky a poptávky stává do jisté míry pánem svého osudu. Dokud je úspěšný, vládne mikrosvětem své fi rmy a svých zaměstnanců a stává se reálně zodpovědným za svůj život. Dle hesla pravicových stran svojí iniciativou ručí sám za sebe a stává se tak svobodný. Svobodný jinak než jen jako nositel politických práv a svobod, svobodný ve smyslu relativní existenční nezávislosti na světě a společnosti. Václav Klaus se jako vůdčí element a věrozvěst postavil do čela této kapitalistické revoluce a vysloužil si navždy nesmírnou vděčnost zelinářů-podnikatelů, subjektů této revoluce. Dějinných otěží se po krátké vládě chartistů ujali pravicoví radikálové. Jejich heslem byl kapitalismus bez přívlastků, odmítali rozlišovat špinavé peníze, uznávali právo chytřejšího (podnikatelskou hantýrkou řečeno vychcanějšího) a silnějšího, a tedy odmítali všechna pravidla ve jménu pravidla jediného - neviditelné ruky trhu. Trh, jediný rozhodčí, řídící se objektivním zákonem nabídky a poptávky, semele poctivé i nepoctivé podle kritéria úspěchu, které je jediné spravedlivé a nakonec vždy přináší světu dobro. O dobru se nemluví, to se děje tiše nad námi pomocí neviditelné ruky. Pravicové radikály nevzrušovaly gigantické podvody spáchané během privatizace i po ní, zejména v bankovním a fi nančním sektoru. Neviditelná ruka trhu neúprosně pročistí ekonomiku, oddělí zrno od plevele, neboť jen řádný hospodář vydrží, zatímco tunelář a zloděj, který se nezbaví svých návyků, dlouhodobě nepřežije. Ministr pro privatizaci přiznal, že privatizace byla útěkem před právníky, protože právníci by ji zablokovali. Jiný pravicový ideolog žertoval, že nejlépe by bylo zhasnout a nechat proběhnout divokou privatizaci rozkradením. I když to byly nadsázky, odráží se v nich vnitřní povaha postsametové revoluce. Této éře dominovala ideologie Michaela Nowaka o demokratickém kapitalismu, v němž jsou všichni více či méně kapitalisty- -podnikateli. Zřídla podnikatelských možností se nakrátko otevřela, zelinář-podnikatel snil svůj sen o zbohatnutí. Jenže zakrátko přišlo tržně ekonomické vystřízlivění dle zákona nabídky a poptávky. Zelinář procitnul ze sna o demokratickém kapitalismu (všichni lidé kapitalisty jsou), zjistil, že být kapitalistou je privilegium pro velmi malou část společnosti. Ukázalo se, že podnikání není zas až takovým dobrodružstvím, zvláště pro drobné podnikatele a živnostníky. Zelinář byl a zůstal malou rybou, o kapitalistické dráze si mohl nechat dál jen zdát. Pokud přežil jako podnikatel, tak coby živnostník nebo osoba samostatně výdělečně činná (OSVČ). A to zas takové dobrodružství nebylo. Hlavní kapitalistické privilegium disponování lidmi a věcmi v rámci podnikatelského plánu, a tedy uplatňování moci nad nimi - zůstalo jen úzké elitě. Zelinář upadl do letargie. Sny o podnikání a zbohatnutí jsou ty tam, politika ho nezajímá. jedinců (homo economicus) sledujících své vlastní zájmy, ale vcelku směřujících pozitivním směrem, blízký Havlovu zelináři vědomě rezignujícímu na společenské angažmá. Stejně tak je to velmi podobné práci drobné řadového Čecháčka z dob habsburské monarchie. Jako by podstatou našich dějin byla z nouze ctnost: Individuálním sobectvím ku prospěchu celé společnosti! Postsametová normalizace Politické strany nezůstaly pozadu a proměnily se v komerční organizace obchodující s vlivem, státními zakázkami a teplými místečky ve státní správě. Navíc samotný politický vývoj nahrál zrodu klientelistického politického prostředí, protože v rámci opoziční smlouvy byla zrušena zeď mezi vládou a opozicí a dvě nejsilnější strany se spojily ke společnému kradení a loupení. Podsvětí a jeho mafi ánské struktury se propojily s politikou, vystoupaly do nejvyšších pater společnosti a staly se součástí politického rozhodování. Proti tomuto vývoji se zvedly dvě občanské bouře vedené bývalými exponenty pravdy a lásky, kteří stále snili svůj sen o svobodné občanské společnosti. Nejprve Děkujeme, odejděte! a poté televizní krize ukázaly, že duch listopadu 89 sice stále intenzivně žije, ale v reálné politice nemá šanci. V těchto dvou excesech se vzedmula vlna pravdy a lásky, ale reálpolitikům stačilo jen vydržet, až vlna opadne, a bylo hotovo. Tímto se síly pravdy a lásky v podstatě vyčerpaly a zelinář, který stejně měl vždy blíž k principu zisku a chamtivosti, zamával disidentovi na rozloučenou a pustil si nový díl Ordinace v růžové zahradě. Hlavní role se ujal nový hráč na dějinné scéně - politickoekonomická oligarchie. Po skončené privatizaci tu na trhu dějinných příležitostí zůstalo ještě další měkké masíčko ke zhltnutí: politické strany a stát jako velká obchodní příležitost ke zbohatnutí na úkor celé společnosti. Jak to s pedantickou, vědecky přísnou důsledností popisuje text politologa Michala Klímy, politické strany se proměnily v instituce, které předstírajíce politickou činnost ve skutečnosti "skrytě obchodují získanou politickou moc a vliv". Politické strany se staly (jak mi smutně přiznal jeden kdysi významný člen ODS) agenturami na získávání státních a veřejných zakázek a významných fl eků ve státní správě. S jistou nadsázkou lze říci, že funkcionáři politických stran jsou podobni spíše realitním makléřům, než politickým pracovníkům. Dnes jsou lidé dokonce placeni za předstírané členství v politické straně. Za takto utracené statisíce se političtí obchodníci dostanou k rozhodování o miliardách na úrovni kraje nebo měst. Politické programy a koncepce se staly jakýmsi šidítkem pro voliče, kteří bláhově volí tu či onu (pravou nebo levou) koncepci, aby pak v praxi obě hlavní strany dělaly v podstatě tutéž politiku. Ideologický obsah politiky vůbec není podstatný, ten je tu jenom jako, podstatné je využít a "zobchodovat" politický vliv a rozhodování. A co zelinář? Ten na politiku kašle, protože dávno ví, že politika byla, je a bude stejně svinstvo. Obloukem dospěl k výchozímu bodu. Ale jednu výhodu to má: cedulku s nápisem "Kapitalisté všech zemí, spojte se!" už do výlohy dávat nemusí. |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
nahoru |
Obsah © Sdružení pro vydávání revue PROSTOR email: prostorevue@gmail.com |
Původně samizdatový časopis PROSTOR, u jehož zrodu stáli Aleš Lederer, Jan Štern, Jan Vávra a Jiří Hapala, vznikl v červnu v roce 1982. V samizdatové, "zakonspirované" podobě vycházel až do roku 1989, celkem 12 čísel (kvůli hrozbě prozrazení a zákazu používali autoři i přispěvatelé pseudonymy).
Od roku 1990 začala nezávislá, kulturně politická revue PROSTOR vycházet (od čísla 10) v soukromém nakladatelství a vydavatelství Aleše Lederera, který jakožto vydavatel rovněž řídil redakční kruh časopisu, jehož členy byli Rudolf Starý (pozdější šéfredaktor), Jan Vávra, Josef Kroutvor, Milan Hanuš (pozdější výkonný redaktor) a Stanislava Přádná.
V jednotlivých tematických číslech revue PROSTOR se objevovaly esejistické texty zrcadlící proměnu společenské, politické, kulturní i psychologické atmosféry doby. Vedle předních domácích autorů uváděla revue především významné představitele duchovních proudů hlásících se k západní kulturní tradici (C.G.Jung, F.A.von Hayek, R.Scruton).