Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Starorakouský úředník v brejličkách
Podobně jako se významněji nerozšířila konzumace vodky a šašliku, kozácké tance, čapky furažky, resp. papachy či východní představy o přepychu, přátelství a spravedlnosti, nedošlo vlastně nikdy k něčemu jako míšení kultur a skutečné kolonizaci. Dr. Gustáv H. nebyl ostatně zbojník od Kubáně či Kumy, ale právník s prvorepublikovým vzděláním a dlouholetý politický vězeň, byť jej proto nikdo nelitoval. Jeho režim byl ve 20. století ve světě zcela ojedinělý z mnoha hledisek.

Když jsem v roce 1983 líčil v trais kirchenském lágru peruánskému spoluuprchlíkovi zhovadilost a nepravosti tehdejšího Československa, můj protějšek poslouchal s živým zájmem. "Mučili tě, viď?" zeptal se nakonec. Po záporné odpovědi usoudil "Aha, tak vám aspoň zabili někoho z rodiny?" Když ani to ne, uchýlil se k možnosti poslední: "No, hlad jsi ale měl, ne ?" Neměl. Peruánec potřásl nechápavě hlavou - tak kde je problém? Tehdy jsem si myslel cosi o mezikontinentálním nepochopení a tupcích, ale když jsem o řadu let později viděl Limu, došlo mi, že má bývalá vlast byla proti tomuto nominálně demokratickému a kapitalistickému rejdišti pravou oázou hojnosti, pořádku, zákonnosti a lidumilství. Z režimů skutečně opresivních byl ten Husákův výjimečně nekrvavý, ale zato neobyčejně konsekventní a mstivý, s vynikající pamětí, která nezapomene nikomu a nikdy.

Když tatík Pinochet provedl puč a přišel k moci, nechal z počátku své protivníky bez milosti střílet, když afekt ochladl, spokojil se zmlácením a stržením několika nehtů, po pár letech mávl rukou a povolil i emigrantům návrat. Po čase jej napadlo, že by stálo za to uspořádat volby a stát se možná prezidentem zcela legálním. Dostal sice čtyřicet procent hlasů, ale ne potřebných jednapadesát, a tak se opět rozpomněl, že je vlastně diktátorem. Také nevytvořil žádný uzavřený indoktrinační systém pinochetismu - no prostě ve srovnání s téměř starorakousky precizním úředníkem v brejličkách Dr. Gustávem H. nesla jeho činnost všechny známky amatérismu, nesystematičnosti, kampaňovitosti a náladovosti.

Spořádaná a původně vlastně slušná c. a k. monarchie našla ve svých způsobech v prvorepublikovém Československu i v komunistické éře kontinuální pokračování, které vynikne, srovnáme-li poměry s těmi na širé Rusi. "Zachoču, pušču, zachoču, zarešu!" řekl kdysi Masarykovi v Kyjevě revoluční vojáček. Rakouská tradice velí vést pozemkové knihy, ač už dávno je vlastnictví k půdě i nemovitostem iluzorní, předstírat alespoň stafáž právnosti u předem zinscenovaných procesů, byť by bylo možné oběti někde tiše zardousit a zabetonovat, i nekrást tak okatě, aby z hromady aspoň opticky příliš neubylo. "Ať se Este kór neignoruje!" bylo kdysi zásadou úředního proplouvání, které si přeje pánům vyhovět a kmány radši jen zastrašit, ne pobít. Rakouské tradici chyběla ruská velkorysost, velkolepost i hrůznost, byla umolousaně malá, ale naše a patří k zemi jako muškáty za okny. Patří k tomu i tradice tajnopolicejní, lokálně odedávna velmi rozvitá a četnými Brettschneidery oplývající. Upadající Rakousko i upadající komunismus měly překvapivě mnoho styčných ploch a švejkovská scéna s verbováním agenta Pepka Vyskoče by se mohla klidně odehrávat krátce před kolapsem režimu roku 1989.

Vše pod kotrolou
V osudovém roce 1968 nastupující generace normalizátorů neměla tygří spár ani některé neblahé talenty 14 poznámky a komentáře svých předchůdců. Byli to snaživě chamtiví průměrní druhé jakostní třídy a jejich cíle byly zaměřeny nízko, rozhodně do oblasti možného, a teď zavětřili svou šanci. Chápeme- li pod slovem "normální" totéž co "špatný průměr", je slovo "normalizace" velmi výstižné. "Vše je pod kontrolou" by mohlo stát na vývěsním štítě státu. Nikdo nebyl popraven, v drsnější formě vlastně ani mučen a samotné zavírání nemělo masové měřítko. Hospodářsky se zpočátku projevila konjunktura, která postupně přecházela do trvalé stagnace s pozoruhodnou stabilitou. Až na to, že stát ovládal monopolně i celou ekonomickou sféru, se doba nejvíce blížila éře Metternichova absolutismu.

Jak už zmíněno, v jistém smyslu se jednalo o éru v evropských poměrech ojedinělou a hodnou pozoru. Bylo přežráno, ale k nesnesení dusno, útlak se vyžíval spíše v drobných, ale propracovaných buzeracích než v herodovských činech, nejčastější formou postihu bylo přeřazení na podřadnou práci a zákaz studia dětí na vysoké, někdy i střední škole. Vězení bylo pro obzvlášť neposlušné, zatímco masa žila po novém dokonalém utěsnění hranic za rafi novanou konstrukcí z drátů a signálních polí jako ve velkém, poněkud luxusnějším kárném táboře. Tomu by napovídal i eklatantní úpadek designu a kvality věcí - nově dorůstající řemeslníci a architekti produkovali výrobky bez úhlednosti a často i elementární funkčnosti, také už bez přepjatosti a gigantománie stalinské éry. Veřejný prostor se stal šedivým, skličujícím a nezajímavým, na vše byla nasazena ryze kvantitativní měřítka: pokud se týká kvantity spotřeby různých komodit na hlavu, vyšplhala se na asi nejvyšší čísla v historii, měla ale řadu rysů náhražkového válečného hospodářství - taška nebyla jedna a kožená, ale čtyři, vyrobené jakýmsi způsobem z hnědého uhlí.

Podobné poměry panovaly i v rámci kultury - ve velkém se rozjížděla plytce masová zábava s nikdy nekončícími televizními seriály. Vzpomínám si, jak jsem jako teenager hluboce nenáviděl Jaroslava Dietla a pokládal jej za kvintesenci minulorežimního ďábelství a falše, ba ještě v emigraci jsem s ulehčením zaregistroval jeho úmrtí - když jsem teď viděl pár segmentů z jeho seriálů, zděsil jsem se, že dnes se dívá lid na bláboly neskonale horší. Knižních titulů vycházelo jen málo a nastala zlatá doba pro literaturu naučnou, pokud se nějak netýkala politiky či historie - vydat knihu o typech geologických vrás a jejich deformacích bylo snadné a žádoucí.

Společnost přerostlých dětí vedená starci
Na společenské rovině už se neočekávalo, že někdo bude ideologickým pravdám věřit - stačil navenek předstíraný souhlas, ono znamení šelmy, které musí mít na čele a pravé ruce každý, kdo chce cokoli koupit nebo prodat. Souslednost svátků a jejich liturgií se v cyklickém bezčasí do omrzení opakovala. Cílem už nebyla linearita směrem k chiméře komunismu, ale právě tato cykličnost - podoba s feudální a možná i třeba staroegyptskou érou se prohloubila i tím, že se společnost stala dokonale poznámky a komentáře 15 statickou, technologie ani pořádky se neměnily, kdo které místo držel, držel jej a nebylo pravděpodobné, že on či jeho potomci si nějak polepší (pohoršit si pochopitelně mohli). Čas jaksi téměř zmizel a přestal mít nějakou hodnotu - problémem se stalo, jak jej zabíjet, ať už v práci nebo po ní, nikoli, kde jej brát.

Nastalo období plné stability řídících kádrů, ovládajících své domény po desetiletí až do přirozeného skonu - volby, čistky ani jakákoli jiná výměna se nekonaly. Život nebyl zas tak nesnesitelný a běžně vyžadovaná svinstva až tak velká, aby se většina lidí vzbouřila či jenom hlasitě protestovala. Jakási tichá smlouva mezi ovladateli a ovládanými garantovala sociální mír, či lépe řečeno ticho. Přicházela léta zamořená a malomyslná nejen na Východě, ale i na Západě, bohatá, ale takzvaně "předposraná", jak zněl výstižný dobový termín. Jídlo, pití a skrovný majetek se najednou stávalo vším, s trochou zábavy to byl horizont, za nějž koukají jen pošetilci. Úsloví o košili bližší kabátu a nehašení nepálícího se rozrostlo do globální moudrosti, Jan z Husi se dobovou optikou začal jevit jako šílenec.

Kromě nejběžnějších potravin a průmyslových výrobků se všechny ostatní zdroje, včetně takových jako zelenina a vnitřnosti, jevily nedostatkovými a k jejich dosažení bylo zapotřebí konexí a protislužeb (musíme si pomáhat!). Význam měny sice úplně nepoklesl a dařilo se formálně držet ceny téměř konstantní, ale starorakouská a vůbec středoevropská společnost je tradičně spíše "protekční", kdy většina člověkova kapitálu spočívá v jeho společenské pozici a z ní plynoucích privilegií, nikoli v penězích či jiném majetku, které jsou společenské pozice pouze příznakem a následkem. V ideálním případě může chám vršit zlaťáky jak dlouho chce, ale šlechtického predikátu se nikdy nezmocní. Velké a řídce zalidněné země bez pevné a dlouho zavedené struktury, jako je třeba Amerika či také trochu širá Rus, jsou tradičně spíše "korupční", tj. nedostatkové zdroje jsou pro ty, kdo dají víc. V Čechách se tehdy rozřaďovacím kritériem stala činnost v roce 1968 a veřejně projevená míra nadšení nad příchodem východních vojsk. Otázka třídního původu, představující míru urozenosti padesátých let, značně ustoupila do pozadí.

Poměrně brzy po pádu reformních nadějí dramaticky stoupla porodnost a další zvýšení rodinných přídavků ji ještě zvedlo - jednak to byl útěk do privátní sféry, do světa rodiny a víkendových chalup, vymoženosti jinde v Evropě skoro neznámé nebo alespoň ne běžné, jednak je rozmnožování vždycky delegováním nesplněných očekávání na další generaci. Snad aspoň naše děti? Zdánlivá dětská nevinnost a jakoby zázračná otevřenost všem rodičovským očekáváním dává klamnou naději, že v dalším pokolení bude lépe a marné sny se nějak uskuteční. Děti také dávají v absurdním a nesmyslném, leč hospodářsky zajištěném světě jediný smysluplný životní program, alespoň pro lidi běžného ražení. Výrazně začal klesat i věk vstupu do manželství - pokud někdo nestudoval, nebylo nač se připravovat, nač čekat ani čeho užívat.

S postupem let se celá společnost výrazně infantilizovala - v podstatě základním způsobem opečovávaní, ale také kontrolovaní, podezíraní, ponižovaní a ohlupovaní dospělí se zvolna měnili v přerostlé děti. Ti mladší ani nikdy nedospěli a záhy rozšířeně reprodukovali dětinskost dál. "Normální" společnost neskýtala ani traumatické, leč dospívání také přirychlující zážitky typu válek či jiných katastrof. Životní příběh každého byl v podstatě až do smrti a dalších pokolení nalajnován a nezdálo se, že to bude někdy jinak - svět vedený starci a pevně rozdělený do bloků až kamsi do přítmí afrických pralesů se takovým jevil už navždy. I řada dospělých lidí posléze nerozuměla tomu, jak vlastně stát a jeho instituce na formální i faktické rovině běží a byli řízeni jinými v mixáži infantilního vzdoru a neméně infantilní podlézavosti autoritě. Dvě roviny komunikace, veřejná a soukromá, se téměř nikde nestýkaly, ta veřejná sestávala převážně z prefabrikovaných frází. U méně vzdělaných lidí se postupně ztrácela, trochu jako v Orwellovi, schopnost o vlastních pocitech a míněních vůbec nějak kloudně mluvit, alespoň jinak nežli pomocí třeba obrácených, masmediálně úředních klišé - to nebyl jen strach z represe, ostatně už nijak životu nebezpečné. Byla to korupce jazyka a autocenzurní myšlenková křeč, bránící některá kacířství vůbec domyslet.

Velice se rozmohla náznaková komunikace, ne nepodobná situaci, kdy čínští dělníci našli v rohu nástěnky připíchnutou báseň o tom, že rostoucí vrba zastiňuje borovici - všem bylo najednou jasno, že předseda celozávodní stranické skupiny bude popraven. V Čechách pochopitelně nešlo o životy, spíš o prkotiny, ale exegetická dovednost, s jakou se je zasvěcení vykladači domnívali "vyčítat" z nepatrných změn ve šroubovaných a jazykově komplikovaných článcích Rudého práva, byla udivující. Narážky se hledaly a nalézaly i tam, kde evidentně nebyly, v české kotlině se začalo neobyčejně dařit básnictví - není ostatně lepšího obrazu této doby nad Krylovy písně. Jako kompenzace všeobecného mlčení se, stejně jako za protektorátu, rozbujel politický vtip a poslouchání zahraničního rozhlasu. Na rozdíl od protektorátu i padesátých let ale nebylo vůbec jednoznačné, kdo na jaké straně vlastně stojí - když tajné složky prorůstají téměř vším a vlastně také skoro všechno organizují, je to ostatně lhostejné; společnost se mění v jakousi beztvarou a ambivalentní kaši, která jen čeká, až se objeví nová krystalizační mocenská centra typu Charty 77.

Dědictví trvá
Disent byl zvláštní formou existence v době, kdy režim už neměl sílu či odvahu většinu z oponentů zavřít nebo dokonce popravit. Stigma odlišnosti nelze nést sám, těch "nerozumných" musí být jakýsi nadkritický počet. Propojením potomků pronásledovaných prvorepublikových špiček, pronásledovaných reformních komunistů a disentu náboženského vznikla síla, která měla za pouhých třináct let převzít moc ve státě. Ani naprostí šílenci by to podle vnějších příznaků neočekávali. šlo jaksi o fenomén těch, kteří si troufnou, podobně jako poznámky a komentáře 17 kdysi u legionářských bratrstev. Aby mohla nová opozice jakž takž vzdorovat semknutě proorganizovanému protivníkovi, musela začít fungovat trochu podobným, jakoby rodinným způsobem, kde jeden druhému pomáhá a kde se příslušníkům vlastní "rodiny" věří. Co by se asi stalo, kdyby režim chartisty povolal k podílu na moci a svěřil jim nějaké, byť ne klíčové funkce? Matka církev, starší a zkušenější, by to jistě udělala a pro nával práce i hodností by byli zneutralizováni. Naštěstí "spiknutí neschopných" něco podobného ani nenapadlo a slepou zuřivostí, mírněnou ovšem ohledy vůči zahraničí, si začalo kopat vlastní hrob.

Rakouská říše v nás ale stále a neotřesitelně trvá.