Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Nezkrácený text celého dokumentu najdete zde.

Stať Za svobodnou a sjednocenou Evropu Altiera Spinelliho byla napsána v době autorovy internace na ostrůvku Ventotene v Tyrhénském moři v letech 1940-1941. Po pádu Mussoliniho režimu byla rozšiřována jako Manifest z Ventotene - je to důležitý dokument, který reflektuje válečnou zkušenost 20. století a načrtává koncepci evropského sjednocení na politických principech inspirovaných mimo jiné marxismem a konfesně neutrálním liberalismem.

Kdo byl Altiero Spinelli a jakým vývojem tento radikální stoupenec evropského federalismu prošel? Původem z římské rodiny měšťanských sociálnědemokratických tradic vstoupil Spinelli v prvním ročníku právnického studia do komunistické strany. Jako sedmnáctiletý mladík jednal pod vlivem zavraťdění poslance Matteottiho v červnu 1924, ale v první řadě jako nadšený čtenář Lenina, Marxe a Hegela, okouzlený silou argumentace a mocenskou logikou stranického působení v letech, kdy italské komunisty vedli Amedeo Bordiga a Antonio Gramsci. Strana byla zakázána v listopadu 1926: radikalizace Mussoliniho režimu dávala Spinellimu za pravdu až do chvíle, kdy byl v Miláně v červnu 1927 krátce před svými dvacátými narozeninami zatčen a odsouzen k šestnácti letům vězení. Do jara 1937 byl vězněn v okolí Říma, pak internován na Ponze a posléze na Ventotene, ostrovech nacházejících se několik desítek kilometrů západně od Neapole; vysvobodil jej pád režimu v srpnu 1943, krátce po vylodění spojeneckých armád na Sicílii a v jižní Itálii. V nesvobodě prožil Spinelli plných šestnáct let.

Podmínky politické represe v diktaturách meziválečné Evropy byly odlišné: fašistický vězeňský režim byl méně drastický než koncentrační tábory pro politické vězně v nacistickém Německu a jinde, nemluvě o masovém usmrcování v gulagu koncem třicátých let. Korespondence a rodinné návštěvy umožňovaly alespoň omezený kontakt s vnějším světem přesto, že na malém a vyprahlém Ventotene bylo internováno na osm set osob, ze dvou třetin komunistů. Zde se v prvních měsících roku 1939 Spinelli náhodně schází s několika intelektuály z řad odboje, z jejichž diskusí probíhajících v nezměněném složení až do října 1941 postupně vzniká radikálně federalistická koncepce evropské poválečné obnovy.

Ve skutečnosti dochází v této skupině internovaných odbojářů k pozvolnému prolínání různorodých rozborů válečné situace a k postupnému souznění několika vnějších vlivů, díky společné politické kultuře tehdejšího italského liberalismu. Nejcitelnější vývoj prodělal bezesporu samotný Spinelli: po dlouholeté snaze zdůvodnit si - sám pro sebe - oprávněnost postupu italské komunistické strany pod vedením Stalinova stoupence Togliattiho se jako vězeň musel vyrovnat s prvními dvěma procesy inscenovanými v Moskvě v srpnu 1936 a lednu 1937. Odmítá vysvětlení, jehož se mu dostává od spoluvězňů komunistů, a ve jménu svrchovaného rozumu se straně vzdaluje a krátce poté je z ní vyloučen. K setkání s římským národohospodářem Ernestem Rossim a s milánským filosofem Eugeniem Colornim tak dochází za neobvykle příznivých předpokladů.

Zatímco Colorni (1909-1944) je stoupencem ověřených liberálních hodnot Benedetta Croceho, jehož režim toleruje na svobodě jen obtížně, je Rossi (1897-1967) pro internované intelektuály dvojnásobným přínosem. V první řadě zůstává v intenzivním korespondenčním styku s národohospodářem Luigim Einaudim, svým dávným turínským učitelem (a budoucím prezidentem republiky). Tímto prostřednictvím se Spinelli setkává s kritikou neomezené státní suverenity formulovanou Einaudim nebo historikem a sociologem Guglielmem Ferrerem (pozdější učitel Slovákům a Čechům blízkého Istvána Bibóa). Navíc Einaudi ve své převážně odborné korespondenci nikterak nezamlčuje úzké styky s britskými kolegy, jež se režimní policie až do vyhlášení války v květnu 1940 neodváží přerušit: touto cestou se na opuštěný středomořský ostrov dostávají brožury a knihy konkrétně dokládající vývoj federalistických koncepcí na anglických univerzitách koncem třicátých let. Spinelli se tak seznamuje se statěmi Lionela Robbinse (jež pro spoluvězně bezprostředně překládá), Williama Beveridge, Barbary Wootonové a dalších liberálních autorů z kruhu Federal Union, kteří trvale poznamenají italskou reflexi celoevropských otázek. V neposlední řadě je britská tradice i cestou k americkým autorům z konce 18. století, spolutvůrcům federální ústavy z roku 1787; s těmito texty se však Spinelli blíže seznámí až po pádu Mussoliniho, kdy bude po několik měsíců pobývat ve Švýcarsku, a zvláště v ženevské knihovně Ústavu mezinárodních vztahů.

Za těchto předpokladů se rozvíjí diskuse, jejímž zavržením bude na jaře roku 1941 - krátce před německou invazí do sovětského Ruska - sedmnáct foliantů skrývaného rukopisu, který Rossiho žena vynese z Ventotene na pevninu a jenž se v srpnu 1943 stane programovým východiskem evropského hnutí v Itálii. Rossi sám je autorem prvních třinácti odstavců třetí kapitolky, i když celková koncepce stejně jako závěrečná redakce byla předmětem rozsáhlých diskusí obou přátel, za spoluúčasti několika vězňů z nekomunistických řad.

V této koncepci je, zjednodušeně řečeno, moderní válka jako taková - vojenská, námořní, obchodní i mediálněpropagandistická - pojata jako důsledek neomezené svrchovanosti národních států a ničivé síly nacionálních partikularismů. Prvotním poválečným cílem proto bude zřídit federální instituce, které by zabránily protichůdným zájmům národních společností přerůstat do otevřeného konfliktu. Jako výraz společných zájmů a sdílených civilizačních hodnot bude nadnárodní ústava plodem lidového hnutí, ale i nástrojem poválečných společenských změn.

Federalismus je zde tedy otevřeně koncipován nejen jako ideologie, ale i jako prostředek boje proti nacionalismu všech odstínů a všech forem. Český čtenář však u Spinelliho bezpochyby rozpozná myšlenky i rétoriku, které v oslabené podobě prozrazují příbuznost se strategií meziválečné Komunistické strany Itálie. Koncepce poválečné revoluční krize, která by byla řešena mimo národní vlády s pomocí revoluční federalistické strany, může být jen stěží ospravedlněna tím, že výlučným cílem bude vyvolat lidové hnutí zakládající nadnárodní politickou legitimitu ve prospěch evropské ústavy.

Veškeré Spinelliho poválečné snažení půjde nicméně za tímto cílem, i když revoluční slovník brzy odloží stranou ve prospěch ideologického a politického působení, jehož mnohotvárnost svědčí o nezlomné energii dřívějšího politického vězně. Od roku 1948 je generálním tajemníkem nadnárodní Unie evropských federalistů (Unione dei federalisti europei - UFE) a současně neformálním poradcem předsedy vlády Alcide De Gasperiho: díky Spinellimu je projekt Evropského obranného společenství (EDC) formálně provázán s Evropským politickým společenstvím (EPC), leč oba projekty jsou v srpnu 1954 smeteny gaullisticko-komunistickou nacionální většinou francouzské sněmovny. Ústavní strategie se však znovu objevuje ve sdružení Kongresu evropského lidu, jehož je Spinelli neúnavným spiritus agens et movens v letech 1955-1962. Své militantní záměry Spinelli krotí a odkládá až poté, kdy se stává komisařem Evropského hospodářského společenství (EHS) v záležitostech průmyslové politiky a vědeckého výzkumu (v létě 1970). Z Bruselu se roku 1976 vrací do Říma jako poslanec na volební listině Komunistické strany Itálie, iniciátorky eurokomunistického dorozumění se Španěly a Francouzi, a za tutéž stranu úspěšně kandiduje roku 1979 do prvního Evropského parlamentu zvoleného přímým hlasováním. Zde se neoblomný sedmdesátník znovu projevuje jako obratný taktik: v čele nově zřízeného ústavního výboru předkládá projekt Evropské unie, jenž je v podobě smlouvy mezi tehdejšími deseti členskými zeměmi schválen parlamentem v únoru 1984, a to 237 hlasy proti 31 (43 poslanců se zdrželo hlasování). Dispozice ústavní smlouvy znamenají podstatné posílení federálních kompetencí a hlasovacích procedur v několika oblastech současně: národní vlády z ní proto byly ochotny akceptovat jen to nejnezbytnější minimum. Pro dlouholetého stoupence silné federální ústavy koncipované jako základ pro demokratickou legitimitu evropských institucí byl proto v únoru 1986 podepsaný Jednotný evropský akt jen ubohou "mrtvou myší".

Originál i jinojazyčná znění textu z Ventotene se nacházejí na stránce Spinelliho ústavu (www.istitutospinelli.org); pečlivá edice anglické verze byla vydána v souboru Documents on the history of European integration, vydaném Walterem Lipgensem a d., první díl: Continental plans for European Union, 1939-1945, Berlín, Walter de Gruyter, 1984.

Biografická zkratka se opírá o paměti a deníky Spinelliho, o vydanou korespondenci Rossiho a v neposlední řadě o práce britských a zvláště italských historiků dějin evropské integrace (Luciano Bolis, Charles F. Delzell, Lucio Levi, Edmondo Paolini, Daniele Pasquinucci, John Pinder, Sergio Pistone, Daniela Preda, Cinzia Rognoni Vercelli aj.) Detailní odkazy a další prameny jsou na požádání k dispozici na adrese archivu Evropského ústavu ženevské univerzity www.unige.ch/ieug/coppet.html. E-mail:Lubor.Jilek@unige.ch

Návrh manifestu

Krize moderní společnosti

Moderní společnost si vzala za základ princip svobody, podle nějž člověk nemá být pouhým nástrojem druhých lidí, nýbrž svébytným centrem života. S tímto vytyčeným zákonem se začal rýsovat grandiózní historický proces ve všech oblastech společenského života, které ho nerespektovaly.

1) Všem národům bylo přiznáno rovné právo vytvářet si nezávislé státy. Každý národ, odlišený od ostatních svými etnickými, geografi ckými, jazykovými a historickými rysy, musel ve státním organismu vytvořeném vlastním způsobem, podle svého zvláštního pojetí politického života, nalézt nástroj k co nejlepšímu uspokojení svých potřeb bez jakéhokoli cizího zásahu. Ideologie 52 polemika národní nezávislosti byla mocným hybatelem pokroku; umožnila překonat malicherné lokální patriotismy ve prospěch širší solidarity při vystupování proti útlaku cizích vládců; odstranila mnoho překážek, jež bránily pohybu osob i zboží; na území každého nového státu s nejzaostalejším obyvatelstvem umožnila rozšíření institucí a úřadů po vzoru vzdělanějších národů. S sebou ovšem přinášela i zárodky kapitalistického imperialismu, jenž za života naší generace nabyl obrovských rozměrů, takže došlo ke vzniku totalitních států a rozpoutání světových válek.

Národ už napříště není považován za historický produkt soužití lidí, kteří díky dlouhému procesu dospěli k větší jednotnosti zvyků a tužeb, a díky tomu nacházejí ve svém státě účinnější formu organizace společného života v rámci celé lidské společnosti; naopak se národ stal božskou entitou, organismem, jenž musí myslet pouze na svou vlastní existenci a vlastní rozvoj, aniž by se musel nějak zabývat ztrátami, které by z toho mohly vyplynout pro jiné.

Absolutní svrchovanost národních států přinesla každému z nich touhu po vládě, neboť každý z nich se cítí ohrožen mocí druhých a za svůj "životní prostor" považuje stále rozsáhlejší území, jež by mu umožnila volně se pohybovat a opatřovat si životní prostředky, aniž by závisel na někom jiném. Tato touha po vládě nemůže být uspokojena jinak než hegemonií nejsilnějšího státu nad všemi ostatními podrobenými zeměmi. V důsledku toho se stát z ochránce svobody občanů přeměnil na pána nad nimi a považuje je za služebné osoby se všemi povinnostmi, které mu zajistí, aby byl vojensky co nejúčinnější. I v dobách míru, chápaných jen jako přestávky pro přípravu nezbytných následujících válek, vůle vojenských složek v mnoha zemích převažuje nad vůlí složek civilních, a stále více tak komplikuje fungování svobodných politických institucí: škola, věda, výroba, administrativní aparát jsou především řízeny tak, aby se zvyšoval válečný potenciál státu; matky jsou považovány za ploditelky vojáků a v důsledku toho oceňovány podle stejných měřítek, podle jakých se na výstavách oceňují chovná zvířata; děti jsou od nejútlejšího věku vychovávány k válečnému umění a k nenávisti vůči cizincům, osobní svobody se rovnají nule od chvíle, kdy jsou všichni militarizováni a neustále povoláváni k vojenské službě; války je opakovaně nutí opouštět rodinu, zaměstnání, majetek a obětovat vlastní život pro cíle, jejichž hodnotu ve skutečnosti nikdo nezná; během několika málo dní jsou zničeny výsledky desítky let trvajícího úsilí o nárůst všeobecného blahobytu.

Totalitní státy jsou ty, které díky nejvyšší možné centralizaci a maximální soběstačnosti nejdůsledněji soustředily všechny síly, takže se mohly projevit organismy nejvhodnější pro současnou mezinárodní situaci. Stačí, aby jediný národ udělal krok směrem k totalitarismu, a bude následován ostatními, které vůle přežít strhne do stejné dráhy.

(...) Lidé už nejsou právními subjekty, ale jsou hierarchicky uspořádáni a nuceni bez řečí poslouchat nadřízené autority, které vrcholí v osobě patřičně zbožštělého vůdce. Z vlastního popela se znovu v plné síle rodí kastovní systém. Tato zpátečnická totalitní civilizace triumfovala v řadě zemí, až konečně nalezla v nacistickém Německu sílu, jež se považovala za dostatečně schopnou, aby ji dotáhla do nejzazších důsledků. Po pečlivé přípravě, s drzým a bezskrupulózním využitím rivality, egoismu, hlouposti druhých, s sebou Německo strhlo jiné vazalské státy Evropy - na prvním místě Itálii -, spojilo se s Japonskem, jež sledovalo totožné cíle v Asii, a vrhlo se do násilného díla. Jeho vítězství by znamenalo definitivní upevnění totalitarismu ve světě. Všechny jeho rysy by se vyhrotily na maximum a pokrokové síly by byly na dlouhou dobu odsouzeny k prosté negativní opozici.

(...) Nezměrné masy lidí a bohatství jsou již sešikovány proti totalitním mocnostem; síly těchto mocností dosáhly svého vrcholu a napříště už se mohou jen postupně spotřebovávat. Naopak síly odporu již překonaly okamžik největší deprese a jsou na vzestupu.

Válka spojenců probouzí každým dnem stále větší vůli po osvobození i v zemích, které podlehly násilí a zmalomyslněly po obdrženém úderu; probouzí tuto vůli dokonce i u samotných národů mocností fašistické Osy, které si uvědomily, že byly zataženy do beznadějné situace, jen aby uspokojily chtivost svých pánů po vládě.

Pomalý proces, díky němuž se obrovské masy lidí nechávaly pasivně formovat novým režimem, smiřovaly se s ním a přispívaly tak k jeho upevnění, je zastaven; naopak byl zahájen proces opačný. V tomto nezměrném příboji, jenž se pomalu pozvedá, se znovu setkávají pokrokové síly, nejosvícenější části pracujících vrstev, které se ve své touze po lepším životě nenechaly odradit terorem a lichými nadějemi; nejuvědomělejší zástupci intelektuálních vrstev, kteří se postavili proti degradaci, jíž je postižena inteligence; podnikatelé, kteří se cítí dost silní k novým iniciativám a chtěli by se osvobodit od byrokratických omezení a od národních autarkií, jež brání každému jejich pohybu; a konečně všichni ti, kteří z vrozeného smyslu pro čest nedokážou poníženě ohýbat hřbet v otroctví.

Všem těmto silám je dnes svěřena záchrana naší civilizace.

Úkoly poválečného období - sjednocení Evropy

(...) Skutečné revoluční hnutí bude muset vzejít z těch, kdo dokázali kritizovat stará politická zřízení; bude muset umět spolupracovat s demokratickými silami, s těmi komunistickými, a obecně se všemi, které se podílejí na rozkladu totalitarismu; avšak nesmí se nechat zaplést do politických praktik žádné z nich.

(...) Problém, který musí být v první řadě vyřešen a s jehož nezdarem je jakýkoli další pokrok jen zdáním, je definitivní odstranění rozdělení Evropy na suverénní národní státy. Rozpad většiny států na kontinentu pod drtícím válcem nacistického Německa již spojil osud evropských národů, které buď všechny společně podlehnou hitlerovské nadvládě, anebo s jejím pádem všechny společně vstoupí do revoluční krize, v níž už nebudou strnulé a rozdělené do pevných státních struktur. Lidé jsou již nyní mnohem lépe než v minulosti duševně připraveni na federativní reorganizaci Evropy. Tvrdá zkušenost posledních desetiletí otevřela oči i těm, kdo nechtěli nic vidět, a nechala uzrát mnoha okolnostem nahrávajícím našemu ideálu.

Všichni rozumně uvažující lidé si napříště uvědomí, že není možné udržet rovnováhu nezávislých evropských států při zachování militaristického Německa a zároveň rovných podmínek s ostatními zeměmi, ani není možné rozdrobit Německo a když už je jednou poražené, držet ho pod krkem. Při zkoušce se jasně ukázalo, že žádná země v Evropě nemůže zůstat stranou, když ostatní bojují, a že prohlášení o neutralitě a uzavírání paktů o neútočení nemají žádnou hodnotu. Prokázala se také zbytečnost, ba dokonce škodlivost institucí, jako je Společenství národů, které se chlubilo, že ručí za mezinárodní právo bez použití vojenské síly, jež by byla schopna vnutit někomu jeho rozhodnutí při respektování absolutní svrchovanosti členských států. Jako absurdní se ukázal i princip nevměšování, podle nějž by každému národu mělo být ponecháno svobodné rozhodnutí zvolit si podle nejlepšího vědomí a svědomí despotickou vládu, jako kdyby vnitřní uspořádání každého jednotlivého státu nepředstavovalo životní zájem pro všechny ostatní evropské země. Také začaly být neřešitelné mnohé problémy zamořující mezinárodní život na kontinentu - vytyčení hranic v oblastech se smíšeným obyvatelstvem, obrana národnostních menšin, přístup k moři pro státy nacházející se ve vnitrozemí, balkánská otázka, irská otázka atd. - jež by nalezly v evropské federaci nejjednodušší řešení - tak jako v minulosti podobné problémy státečků, jež se staly součástí širšího národního útvaru, ztratily na ostrosti, když se změnily na vztahové problémy mezi provinciemi.

(...) Dělící čára mezi pokrokovými a reakčními stranami se tudíž propříště nenachází podél formální linie větší či menší demokracie, většího či menšího socialismu, které je třeba zavést, nýbrž podél zcela nové hlavní linie, jež odděluje ty, kdo mají za cíl staré známé dobytí národní politické moci - a kteří, byť nedobrovolně, nahrají reakčním silám, když dovolí, aby žhavá láva národních vášní ztuhla ve staré formě, a znovu dovolí povstat starým absurditám - a ty, kdo považují za hlavní úkol vytvoření stabilního internacionálního státu, kdo budou vést lidové masy k tomuto cíli, a i když získají národní moc, upotřebí ji především jako nástroj k uskutečnění mezinárodní jednoty. Ve snaze všemi možnými způsoby sjednat smlouvy a vazby mezi jednotlivými hnutími, která se v různých zemích dozajista vytvoří, je třeba od nynějška za pomoci propagandy a akce začít budovat základy hnutí, jež by dokázalo zmobilizovat všechny síly ke vzniku nového organismu, který bude po staletích nejgrandióznějším a nejnovátorštějším výtvorem vznikajícím na území Evropy, ke zbudování pevného federativního státu, jenž by disponoval ozbrojenými evropskými silami namísto národních armád; je třeba budovat základy hnutí, jež by rozhodně rozbilo ekonomické autarkie jakožto páteř totalitních režimů; jež by mělo v jednotlivých federativních státech dostatečné orgány a nástroje k provádění jejich rozhodnutí zaměřené na zachování veřejného pořádku, i když by ponechalo jednotlivým státům autonomii, která umožní rozčlenění a rozvoj politického života podle osobitých charakteristik různých národů.

Jestliže bude v hlavních evropských zemích dostatečný počet lidí, kteří tomu porozumí, vítězství bude brzy v jejich rukou, protože situace a mysli budou příznivě nakloněny jejich dílu. V jejich čele budou strany a hnutí již zcela diskvalifikované katastrofální zkušeností posledního dvacetiletí. Protože nastane čas pro nová díla, a bude to i čas pro nové lidi: lidi z Hnutí za svobodnou a sjednocenou Evropu.

Úkoly poválečného období - reforma společnosti

(...). V průběhu revoluční krize přísluší tomuto hnutí úkol zorganizovat a vést pokrokové síly, s použitím všech lidových orgánů, které vznikají spontánně jako tavicí tyglíky, v nichž se mísí revoluční masy, ne proto, aby daly do oběhu plebiscit, ale v očekávání, že budou vedeny. Toto hnutí čerpá vizi a jistotu toho, co musí být vykonáno, ne z preventivního požehnání ze strany dosud neexistující vůle lidu, nýbrž z vědomí, že zastupuje nejhlubší potřeby moderní společnosti. Tak poskytuje první direktivy nového řádu, první společenskou disciplínu beztvarým masám. Skrze tuto diktaturu revoluční strany se utváří nový stát a kolem něj nová skutečná demokracie. Není třeba se bát, že by takový revoluční režim mohl vyústit do obnoveného despotismu. Vyústí tam, pokud přišel jako ztvárnění nějakého typu otrocké společnosti. Ale jestliže revoluční strana bude při jeho utváření vystupovat odhodlaně už od počátečních kroků, podmínky pro svobodný život, v němž se všichni občané budou moci skutečně podílet na záležitostech státu, pak bude jeho vývoj, i když skrze případné druhotné politické krize, pokračovat ve směru rostoucích možností fungování svobodných politických institucí.

Dnes je ten okamžik, kdy je třeba umět odhodit stará břemena, která už překážejí, a být stále připraveni na to nové, co přichází, tak odlišné od všeho, co jsme si představovali, aby vyřadilo nezpůsobilé mezi starými a vzbudilo nové energie mezi mladými. Nyní se hledají, potkávají se a začínají tkát osnovu budoucnosti ti, kteří rozeznali příčiny současné krize evropské civilizace, a proto shromažďují dědictví všech hnutí usilujících o povznesení lidstva, která ztroskotala kvůli nepochopení cíle, jehož je třeba dosáhnout, nebo prostředků, jež je k tomu třeba použít.

Cesta, jíž je třeba projít, není snadná ani bezpečná. Ale je potřeba jí projít, a my jí projdeme!