Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Obyvatelé Starého kontinentu se v zásadě již smířili s tím, že v rámci globálního světa jim připadne úloha relativně blahobytného penzisty, který bude přetíženým a relaxujícím podnikatelům z jiných kontinentů předvádět pozoruhodné památky slavné minulosti. V jedné vědeckofantastické povídce Isaaka Asimova se hlavním městem sjednocené Evropy stala Ženeva - mezinárodní středisko odrážející svým poklidným lázeňským charakterem očekávanou proměnu Západu v civilizaci, jež se "odebrala na odpočinek". Měla by na to bezpochyby právo.

Smutné konce západního vizionářství

Intelektuální a mocenská energie evropských zemí byla kdysi obrovská. Západ se na troskách Římské říše ubránil islámské expanzi a do devatenáctého století se postupně stal mocenským centrem uskutečňujícím celosvětovou "civilizační misi". Evropská společnost disponovala pozoruhodným utopicko-transcendentním instinktem vyznačujícím se snahou vytvářet mimo své hranice, v zámoří či na periférii, projekce představ o svém "lepším já". Dodnes tyto výtvory západního vizionářství určují tvář planety.

Sen císaře Karla V. o světovém impériu zrodil Latinskou Ameriku. Puritánsko-gnostická vize "Nového Jeruzaléma" dala vznik Spojeným státům americkým. Socialisticko -jakobínská tradice západního utopismu zplodila Sovětský svaz. Nyní se zdá, že všechny tyto výtvory evropské pseudonáboženské imaginace historicky selhaly. Latinská Amerika nenaplnila očekávání a navzdory nadějným vyhlídkám se ocitla v bludném kruhu chudoby, politické demagogie a slabé autority státu. Sovětský svaz se navzdory ohromným přírodním a lidským zdrojům rozplynul téměř přes noc jako dým. Rusko, které znovu povstalo z jeho popela, získává respekt pouze díky vysoké ceně ropy a zemního plynu a silácké rétorice svých autoritativních vůdců, a připomíná tak spíše přerostlou Venezuelu než odpovědnou supervelmoc. Spojené státy americké, tato postmoderní verze "země blažených" vyznávající kult věčného mládí, štěstí a bohatství, procházejí dnes dramatickým střetem mezi snem a realitou.

Na Evropu se tak v uplynulých desetiletích zřítily trosky její utopické představivosti realizované ve více či méně vzdálených zeměpisných končinách. Napoleonova vize, podle níž dvěma budoucími hlavními světovými mocnostmi budou Rusko a Spojené státy americké, je zásadně zpochybněna. Nahradí je po předpokládaném úpadku Severní Ameriky v postavení světového hegemona Čína a Indie? Tyto dva regiony se až do průmyslové revoluce vyznačovaly ohromným hospodářským potenciálem a kreativitou. I tehdy však narážely možnosti jejich expanze na výrazná omezení. V případě Číny to bylo především úzké sepětí civilizace a etnicity, v případě Indie specifický ráz místního sociálního a náboženského systému.

Pouze Portugalci, Španělé, Holanďané, Angličané nebo Francouzi dokázali odvážně brázdit světová moře, čelit přírodní a lidské rozmanitosti všech podnebných pásem a pružně se přizpůsobovat místním podmínkám. Neurotický neklid, který kdysi přiměl barbarské kmeny překračovat římské limes, posléze vyhnal jejich potomky na oceány. Modernizace a globalizace světa, zrozená prostřednictvím svérázné směsice brutality, filantropie, heroismu, vynalézavosti, ziskuchtivosti a podlosti, představuje výlučné dílo evropských národů.

Varovná historická zkušenost

Evropané se po vyčerpávající a drastické zkušenosti první a druhé světové války, která zlomila jejich civilizaci obdobně, jako kdysi peloponéská válka zničila vitalitu starého Řecka, rozhodli vzdát globálních ambicí a postupně rozpustili svá koloniální impéria. Původní imperialistický pud rozpínavosti bez hranic, o kterém hovořila Hannah Arendtová, nahradila idea neomezené spotřeby pod benevolentní ochranou sociálního státu. Nyní se řadě pozorovatelů zdá, že poprvé od roku 1918 by se těžiště světové moci mohlo opět přesunout na evropský kontinent. Jednadvacáté století tak prý nebude ani americké, ani čínské, ani indické, ale - evropské! Podle uvedených představ pouze Evropané představují dostatečně konsolidovanou, účinnou a kultivovanou autoritu, která je schopna zaštítit světový řád.

Evropská unie je bezpochyby největším hospodářským celkem současného světa. Měla by přeměnit zmíněnou ekonomickou sílu v politickou a vojenskou moc? Zmýlil se anglický historik Niall Ferguson, když vyzýval Spojené státy americké, aby odložily pokryteckou a moralizující zdrženlivost a vybudováním skutečného impéria podle britského vzoru ustavily pax americana? Měl se Ferguson raději obrátit na Evropany? Odpověď rozhodně není jednoduchá.

Evropané jako celek nikdy světu nevládli. Globálními imperiálními ambicemi se vyznačovali Španělé za Karla V. a Filipa II., Francouzi za Ludvíka XIV. a opět za Napoleona, Angličané za Williama Pitta a královny Viktorie, Němci za Adolfa Hitlera? Starý Řím, jediná říše, která kdy sjednocovala většinu civilizované Evropy, byl beznadějně provinční a stagnující. Připoutanost ke Středomoří a neschopnost navázat na námořní dovednosti poraženého Kartága jej zbavila možnosti pronikat do Atlantického a Indického oceánu. Teprve pád této zkostnatělé mocnosti, která na rozdíl od Číny a Indie nedokázala ztotožnit civilizaci s národem, osvobodil evropského expanzionistického ducha, jenž se nicméně vždy realizoval prostřednictvím etnického partikularismu. Evropané mezi sebou téměř permanentně soutěžili o status "vyvoleného národa" a celý svět byl jejich kolbištěm. To dnes není možné. Čistě demografická logika brání tomu, aby Francouzi, Angličané nebo Němci zaujali samostatně ve světovém měřítku to postavení, které jim kdysi náleželo.

Evropané mohou vládnout pouze jako Spojené státy evropské, dostatečně konzistentní a efektivní politický útvar. Myšlenka sjednocené Evropy se v moderních dějinách vynořovala po velkých konfliktech jako cesta k překonání evropského sklonu k sebezničení. Tak tomu bylo po roce 1815, 1918 a 1945. Od skončení napoleonských válek se však Evropané zároveň naučili organizovat svůj demokratický systém a kultivovat svobody v rámci národního státu. Jak ukázal například John Laughland v knize Znečištěný pramen: Nedemokratické počátky evropské ideje, proces sjednocení kontinentu se příliš často dostával do rozporu s demokratickou politickou kulturou jednotlivých národních států. Při srovnání se Spojenými státy americkými se často zapomíná na skutečnost, že dílo George Washingtona musel po osmdesáti letech dokončit neobyčejně krvavou občanskou válkou Abraham Lincoln, opravdový tvůrce jednotného amerického národa. Stojí sjednocená Evropa za podobnou zkušenost?

Rizika síly a sjednocení

Pokud by se přesto zrodil jednotný evropský stát, hrozilo by riziko, že jako nejsilnější světová mocnost bude nucen čistě pod tlakem okolností sehrát úlohu autentického a nemilosrdného impéria se všemi důsledky, které z tohoto výlučného postavení vyplývají. Hannah Arendtová v knize Původ totalitarismu přesvědčivě doložila, že imperiální a koloniální politika má negativní dopady na vnitřní politický systém, kulturu a svobodu příslušné země a může vyústit do nástupu totalitního režimu. Uvědomoval si to i Maxmillian Robespierre, který zvolal: "Nechť zmizí naše kolonie, pokud by nás měly stát čest a svobodu!"

Americký politický vědec Walter Russel Mead rozlišil čtyři zahraničně politické doktríny: jeffersonskou, spočívající ve spojení izolacionismu s politikou minimálního státu; jacksonskou, zahrnující ideu silného státu a asertivní zahraniční politiku; wilsonskou, ztotožněnou se snahou šířit celosvětově univerzální myšlenky demokracie; hamiltonskou, založenou na názoru, že mezinárodní vztahy lze kultivovat prostřednictvím obchodu, jak byl o tom přesvědčen již Montesquieu.

Domnívám se, že evropské národy by se měly i v rozbouřených a nevyzpytatelných vodách počátku jednadvacátého století vyvarovat pokušení budování impéria, jež by je mohlo připravit o jejich politickou svobodu, a zajišťovat své zájmy v mezinárodním měřítku dovednou a vzájemně koordinovanou kombinací jeffersonského a hamiltonského přístupu.