Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

* * *

Největším problémem dnešní Evropské unie je vládnutí. Nyní je EU řízena politiky, vysokými úředníky a ekonomickými odborníky. Musím bohužel konstatovat, že takto zaměření lidé jsou většinou slepí k hlubokým kulturním a sociologickým dimenzím evropské společnosti, jež by každá dobrá vláda měla mít na paměti, zejména při přijímání dlouhodobých rozhodnutí. Slepotu eurokratů ještě zhoršuje fakt, že žijí na vlastním písečku, vzájemně se ovlivňují a upevňují se v "politicky korektní" ideologii, kterou vytvářejí na základě neméně korektně povrchního tisku. Jako každé lidské uskupení i eurokraté mají sklon jednat ve prospěch svých korporativních zájmů.

Čím víc bude Evropa federalizovaná, čím bude integrovanější, tím větší moc připadne bruselské byrokracii, tím většími zdroji a pracovními místy bude Brusel disponovat. Čím víc se EU rozšíří, tím větší bude její geopolitický význam. V posledních letech se evropská mašinérie jakoby utrhla ze řetězu právě z těchto důvodů a vyrazila směrem, kterému lidé v Evropě přestávají rozumět - a právě toto je nový aspekt. Doposud totiž občané evropských států v zásadě s postupem Evropské komise a Evropské rady souhlasili.

Původní ideou, kterou eurozakladatelé sledovali, bylo zajistit, aby po mnoha staletích válek a zejména po té nejhrůznější, druhé světové, zavládl na našem kontinentu mír. Budování Evropy mír skutečně přineslo - tak dlouhý a souvislý byl na našem kontinentu naposledy v době známé jako Pax Romana. A přineslo také ekonomický růst. Evropané se proto nebránili. Nikdo se jich na nic neptal, ale lidé v podstatě souhlasili s tím, co se v Bruselu rozhodlo, s podpisem nových federalizačních smluv i postupným rozšířením na devět, patnáct a posléze sedmadvacet.

Situace se začala měnit po pádu Berlínské zdi, a zejména s postupem globalizace. Nastala úplně nová geopolitická situace, která vyžadovala reakci, změnu unijní koncepce, předefinování raison d'etre Evropské unie, jejích struktur a hranic i její role v novém světě, jenž se profiluje vedle dvou dalších velkých civilizačních pólů - Severní Ameriky a nové Asie. Avšak místo toho, aby technokraté přehodnotili situaci a vypracovali novou doktrínu, kráčeli dál svou cestou jako bezhlavá kachna. Snažili se maximálně posílit byrokracii Evropské unie a její hranice posunout dál na východ a na jih, aniž si ověřili, zda jsou s tím lidé srozuměni a zda s nimi souhlasí. A nyní se strašně diví a pohoršují, když Francouzi, Holanďané a Irové říkají ne. Mohli ale problémům předejít, kdyby měli na paměti kulturu a identitu Evropy.

Nebezpečné snahy o uskutečnění imperiálního konceptu

Dařilo-li se Evropě prospívat v době, kdy měla šest, později devět a pak patnáct členů, bylo to proto, že členské země sdílely společnou kulturu. Jejich představy o postavení člověka, morálce, právu, státu, fungování státní správy a demokracii byly velmi blízké. Na tomto základě se pak daly snadno budovat evropské instituce a evropské právo, které představují takříkajíc společnou přidanou nadstavbu zastřešující skupinu stejně vysokých domků podobné konstrukce.

Není vůbec jasné, zda nekonečným rozšiřováním a akceptováním hromadného přílivu imigrantů z arabsko-muslimského světa a z Afriky lze pod jednu střechu nastěhovat země a populace, které nesdílejí stejnou kulturu.

Připomeňme, že koncept, na němž je Evropská unie založena, není koncept imperiální, není to impérium diplomaticky a vojensky sdružující různé společnosti, jež si zachovávají svou identitu a svůj způsob vnitřního občanského a ekonomického uspořádání. Je to koncept integrační. Záměrem zakladatelů Evropy bylo zajistit, aby jak fyzické, tak právnické osoby z kterékoli členské země mohly komunikovat a spolupracovat s fyzickými a právnickými osobami všech ostatních zemí přímo, bez asistence státu. To ovšem předpokládalo, že tito lidé budou znát a respektovat stejná pravidla chování, která umožňují uzavírat smlouvy a obchodovat efektivním a nekonfliktním způsobem, jinými slovy stejný právní řád a stejné mravy. Je známo, že právo nelze nikdy vyčerpávajícím způsobem zformulovat do zákonů. Aby právo správně a systémově fungovalo, musí právní subjekty sdílet kromě znalosti psaných zákonů také stejná základní morální pravidla, a dokonce i svým způsobem stejný společný "světonázor", jenž zaručuje stejné vnímání právních předpisů stanovených zákonem. Není-li tomu tak, ve vzájemné komunikaci to fatálně drhne, vznikají nedorozumění, spory a konflikty, což brzdí vzájemnou spolupráci. Vnímání stejných pravidel však funguje, jak je ověřeno, pouze ve společenství, které má relativně homogenní kulturu. Idea "multikulturalismu" je tedy ze sociologického hlediska absurdní (mimochodem americká společnost není - na rozdíl od poměrně rozšířeného názoru - multikulturní; je nepochybně velmi rozmanitá, ale je, nebo alespoň donedávna byla, "unikulturní", míněno ve smyslu silně integrovaná; nové přistěhovalce pojí se starými stejná víra v americké hodnoty).

Evropská unie doposud dobře fungovala, protože společnosti, které sdružovala, sdílely všechny v zásadě stejnou kulturu coby dědictví řecko-římského a biblického světa. Tato kultura se budovala v průběhu dlouhých dějin, které měly své etapy a "evoluční skoky", jež jsem se pokusil analyzovat ve své knize Co je Západ?

Otázkou je, zda EU může fungovat stejně dobře jak v rovině institucionální, tak socioekonomické, rozšíří-li se za zeměpisnou hranici Evropy a bude-li dál asistovat masovému přílivu jinorodých populací na své území.

Co se imigrace týče, problémem je limit. Jakmile totiž masový příliv překročí určitou mez, integrace se zastaví, školy nejsou schopny plnit integrační úlohu a celé velké čtvrti našich měst ztrácejí evropský charakter. Imigrace pak neprodukuje Evropany, ale umožňuje masový nárůst populací, které si ve větší či menší míře zachovávají svou kulturu, neslučitelnou s tou naší. Co se rozšiřování týče, nutno konstatovat, že Evropská unie již integrovala všechny národy, které díky své kultuře jsou skutečně evropské (s výjimkou některých balkánských zemí). Každé další rozšíření by tím pádem znamenalo, že do Evropy vstoupí společnosti, které evropskou kulturu nesdílejí.

Zdá se ale, že eurokraté kráčejí právě tímto směrem? A právě v tom se viditelně rozcházejí s veřejným míněním. Důvodem patrně bude, že jisté politické síly a vlivné lobby hrají v Bruselu neúměrně velkou, nedemokratickou roli (na prvním místě lobby průmyslová, která by ráda disponovala levnou pracovní silou tlačící na snižování mezd).

Například jednání o vstupu Turecka byla oficiálně zahájena, ačkoli si to několik evropských národů nepřálo, což se zcela jasně vědělo. Osobně mohu dosvědčit (byl jsem ve sněmovně), že hlavní politické skupiny francouzského parlamentu se při jedné rozpravě, uspořádané na toto téma několik dnů před jednáním Rady Evropy v Bruselu v prosinci 2004, vyslovily proti vstupu Turecka, maximálně se ozvaly hlasy, že Turecko by mohlo získat statut partnerské země Evropské unie. Je všeobecně známo, že pro zahájení jednání nebyli ani Rakušané. Jaké nedemokratické mechanismy tedy způsobily, že byly navzdory tomu rozhovory zahájeny?

Nanejvýš diskutabilní jsou i argumenty předkládané coby zdůvodnění rozhodnutí EU ve prospěch masové imigrace. Tvrdí se, že evropská populace stárne, že počet narozených dětí je nízký a že je nám tudíž třeba injekce nové krve ze zemí třetího světa, aby ekonomika neochabla a mohly se vyplácet důchody. To však má smysl pouze tehdy, existuje-li systém přerozdělování a panuje-li názor, že navzdory prodlužování délky lidského života se nesmí prodlužovat doba pracovní aktivity a že sociologické změny evropské společnosti, které s sebou přináší imigrace, jsou samy o sobě dobrá věc, která zajistí "regeneraci" našich starých přesycených a provinilých národů (nesou vinu za imperialismus, kolonizaci apod.), k níž nám nevinní a pochvalu zasluhující "hodní divoši" pomohou. Tyto argumenty mají nepochybně svou váhu, ale je zřejmé, že ne všichni Evropané s nimi souhlasí. Přesto právě ony udávají v Bruselu tón.

Evropská krása i bolest

Kladu si také otázku, jaké asi důvody zapříčinily, že z preambule návrhu evropské ústavy vypadly křesťanské kořeny Evropy. Jaká menšina se proti této zmínce, která je přitom samozřejmostí, postavila? I kdyby už v Evropě nezůstal jediný křesťan, což se nestalo, pořád by platilo, že evropské hodnoty a evropské instituce se budovaly na základě křesťanské morálky a kanonického práva, jež se vytvářely v průběhu postupného dějinného vývoje. Popírání křesťanských kořenů Evropy je proto popíráním dějin, je to revizionismus, zločin spáchaný na pravdě srovnatelný s popíráním holocaustu.

Technokratické šílenství může vést až k tomu, že se "duše" Evropy vytratí. Duše Evropy je víc než jen souhrn výše zmíněných hodnot a politických nebo právních institucí - duše Evropy je také niterně spjata s humanistickým a filosofickým myšlením, s ideály, které vyznávali evropští učenci, s uměním, architektonickým a urbanistickým dědictvím Evropy, se společnými dějinami, s křesťanským a židovským náboženstvím. Toho všeho si Evropané váží, a mají být na co hrdi.

Ovšem nejde pouze o dědictví minulosti, do značné míry jde také o výsledek půlstoletí trvajícího budování Evropy. Právě tato konstrukce totiž umožnila definitivně skoncovat s válkami mezi evropskými národy a odstranit bariéry strachu mezi státy. Ještě v nedávné minulosti pud sebezáchovy nutil Evropany, aby se báli kvalit svých sousedů víc než jejich chyb. Jelikož nyní je možnost války vyloučena, mohou se vzájemně objevovat a oceňovat bez postranních myšlenek, pochopit, co vše se jedni od druhých mohou naučit, a to jim přináší pocit sounáležitosti se solidním, perspektivním společenstvím.

Sám za sebe mohu říct, že čím víc cestuji po Evropě, tím víc zjišťuji, jak je každá země úžasná. Jsem zamilován do všech najednou i do každé z nich. Miluji německou hudbu, italské malířství a architekturu, anglický humor, El Escorial, Pražský hrad a vše, co pěkného a dobrého je k vidění v Rakousku, Irsku, Nizozemsku, Belgii, Skandinávii, Maďarsku, zkrátka vše od Islandu přes mys Svatého Vincenta až po Chorvatsko. U všech Evropanů, které potkávám, shledávám lidské ctnosti a kvality, díky nimž si mohu snadno a velmi rád představit, čeho všeho můžeme v budoucnu dohromady dosáhnout.

A najednou - právě v okamžiku, kdy se společenství začíná stmelovat - je nám předhozen návrh na jeho další otevření a rozšíření až na Kavkaz, ba až na Saharu. Zároveň v něm ve jménu multikulturalismu vzniká jakýsi "patchwork" různorodých lidských společenství, což Evropu podkopává zevnitř. Je naprosto jasné, že na konci tohoto procesu bude společnost se zpřetrhanými sociálními vazbami, v níž zavládne nedůvěra znemožňující spolupráci a v níž bude život čím dál obtížnější. Ostatně je víc než pravděpodobné, že některé evropské státy se v reakci na to bojácně uzavřou do sebe, aby ztrátě vlastní přirozenosti unikly.

Po překonání středověkých představ o křesťanském impériu a vzniku vzájemně soupeřících národních států jsme v Evropě vedli celé jedno půltisíciletí kruté války. Za těmito válkami jsme udělali tečku svobodným rozhodnutím o vytvoření Evropské unie. A sotva po několika desítkách let existence hrozí tomuto klenotu, a tím Evropa je, zánik. Evropa by mohla zůstat pouhým přeludem? A proto je nutné, aby se evropské národy probudily a zabránily bruselským technokratům jejich guláš dovařit.