Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Praha je malá, disidentské společenství bylo ještě menší; všichni o všech něco věděli, nic se neutajilo. Olžin manžel ani své milenky tajit nechtěl - naopak, přicházel zvesela na mejdany pokaždé s jinou. Jednou, když kamsi rozjařeně dorazil s obzvlášť podivnou blondýnou, jsem se ho schválně zeptala, co dělá jeho paní. Jeho odpověď pro mě osobně předznamenala schéma jejich vztahu. Řekl: Naše fenka má štěňata, a tak žena zůstala doma. Havel hraje hlavní roli na jevišti, Olga zastupuje personál, catering.

Když Havla po Chartě 77 zavřeli, všechny tyto "nedůležité hříšky" beze stopy zmizely pod obrovskou vlnou účasti, obdivu k jeho odvaze a vděčnosti za jeho oběť.

Paní Olgu jsem v té době viděla jen málokrát, možná dvakrát třikrát. Ona mě neoslovovala nikdy a já jsem se jí vždycky jaksi ostýchala. Byla přece jen o pár let starší a vždycky vážná; nikdy jsem ji neslyšela smát se nahlas. Já jsem byla z úplně jiného těsta; odmítala jsem zcela pudově být nešťastná jen proto, že vládne špatný režim. Tenkrát jsem ještě taky zdaleka netušila, že některým disidentům nejde jen o svržení moci, ale - možná podvědomě - o moc samu. A boj o moc je vždycky vážná věc. Já ovšem nemohu vědět, jak to cítila paní Olga, toužila-li po moci a postavení hradní paní, nebo jestli by raději zůstala u těch štěňat?

Jednou pozdě večer, za ponurých depresivních časů hlubokého totáče - Havel, Dienstbier, Uhl, Jirous a mnozí jiní byli zavření - jsem se vracela z nějakého snad kina, nevím už jistě s kým, asi s manželem. Byla zima a tma a Václavák byl téměř liduprázdný. A vtom jsem zahlédla u vchodu do metra paní Olgu s nějakým mužem; měla na sobě modrou bundu z umělé kůže, stáli pod lampou a vlasy jí v tom osvětlení zářily. Loučili se a pak se objali a políbili se, a nebyl to polibek přátelský, byl to polibek milenecký. A to bylo poprvé, kdy jsem k ní pocítila spontánní vlnu sympatie a radosti z toho, že ji má někdo (nějaký muž) rád. Vešli jsme do metra druhým vchodem a já jsem o tom nikdy nikomu neřekla, až teď.

Po Havlově zvolení prezidentem se vrhla na charitu; co jiného jí také zbývalo. Přiznám se, že mám k této bohulibé činnosti někdy iracionální nedůvěru; zdá se mi, že ji dělají až příliš často zklamané a citově frustrované ženy. Doufají, že se jim nějaký ten cit vrátí od těch, kterým pomáhají - to ovšem v žádném případě nemůže nahradit lásku a podporu hodnotného partnera. Teprve když se rozdává z dostatku citového bohatství, z vlastního štěstí, teprve tehdy může "dobročinnost" působit radost také dárci. Ženy politiků jsou do této role - tentokrát jen lépe oblečeného cateringu - nemilosrdně tlačeny. Vylepšují tak svým manželům - hercům sebe samých - jejich image.

Myslím, že naposledy jsem se s Olgou Havlovou setkala na Hradě na nějaké recepci. Slušelo jí to, byla milá a hezky se usmívala. To tenkrát ještě šlo - jen se usmívat; ještě nebylo povinné cenit zuby v širokém šklebu pomatených celebrit. Já nevím, jestli byla tenkrát jako hradní paní šťastná, nebo nešťastná. Pravdou ale je, že celý národ byl připraven ji milovat, uctívat a oslavovat. Po tak dlouhé době kruté devastace morálních a lidských hodnot působila její nezkaženost jako pohlazení, útěcha, návrat k hodnotám, bezpečí. Ženskost. Slitování.

Celý národ byl připraven ji milovat - jen její manžel ne. Ten už v té době obšťastňoval svou přízní jinou čekatelku a nijak se tím netajil. Brzy nato propukla u Olgy smrtelná nemoc; věděla, že umírá a že na její místo už netrpělivě čeká nová kandidátka.

Celkem krutý osud, řekla bych.