Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

* * *

Umíme už kopírovat sebe sama, a nejen kopírovat, umíme se i modifikovat a své modifikace dědit. Zloděj si odplivne a z jeho sliny se pozná, kdo byl ten zloděj, ba co víc, zda jeho prapředci pocházejí z Afriky anebo z Ameriky. Chystáme se navštívit Marťany a kdovíjaké další tvory na vzdálených planetách. Umělí lidé z plechu a čipů lezou po stromech, troubí na trumpety a kamarádí se s našimi dětmi. Důmyslné skenery skenují nitro našich mozků a prozrazují, na co zrovna myslíme a proč. Satelity snímkují z nebe naše zahrádky a my si brzy budeme pouštět na webu, jak nám raší salát. Družicový polohový systém naviguje naše auta, abychom nezabloudili cestou do práce. Do lesa chodíme s mobily v kapsách, takže si navzájem můžeme hlásit, kde rostou houby. Díky internetu máme přístup k nepřeberným znalostem, včetně toho, kde se kdo s kým právě pere. Stačí se zalogovat. A kdoví, co všechno bude, až to budete číst.

Zákonitě nás napadne, co je to za zvrat, převrat či revoluci, v níž žijeme. Má to vše nějaký společný jmenovatel? To za prvé. A za druhé: co to s námi udělá za pár desítek let? Budeme tu ještě my, budeme to ještě my? Konečně za třetí: co máme dělat, máme se na to těšit, či se tím navzájem strašit? Kvůli první otázce jsem si znovu přečetl těch několik příkladů, které jsem zde uvedl. Jedno mají společné, totiž všechny tak či onak souvisí s informacemi, jejich sdělováním a sdílením; anebo s počítači čili stroji na zpracování informací, takže opět s informacemi. Dá se tedy říct, že jde o revoluci - či bombu - vpravdě informatickou.

Techničtější, sofistikovanější a rychlejší ?

Ale už je tu první problém: vynálezy a vymoženosti informatické revoluce generují a šíří nezměrná kvanta "informací" ((všimněte si uvozovek), ale kdo ručí za jejich pravdivost či užitečnost? Co je užitečné pro tebe, nemusí být užitečné pro mne a (s trochou nadsázky) co je pravdivé pro tebe, nemusí být pravdivé pro mne. Můj přítel Jiří Fiala vždy tvrdí, že hlavním problémem informačního věku je, jak se zbavit přebytečné a bezcenné informace. Naše živé mozky to umí, i když to občas trochu přehánějí. Jak totiž rozlišit, co je cenné a co ne? Ale když už je řeč o mozcích, cožpak právě ony nemají tu vzácnou schopnost si tu a tam něco vymyslet samy od sebe, ať už s naší pomocí, či bez níž Proč jen spoléhat na informační databáze, weby, blogy a googly? (A hned mám i vlastní příklad: už jsem kdysi na tohle téma něco napsal, chtěl jsem to teď použít, ale ouha, ne a ne to v útrobách svého počítače najít. Tak vymýšlím znovu, je to rychlejší a zábavnější.)

Myslím, že o informatické revoluci mluvíme hlavně proto, že je příliš rychlá, rychlejší než je střída generací (podívejte se na své děti!), ba rychlejší, než si zvyknete na nový notebook. Co do hloubky zásahu do lidských či mezilidských věcí je dnešní informatická revoluce do jisté míry porovnatelná s něčím, co se nám přihodilo již víckrát: nejprve vznik řeči, později vznik písma, pak vznik knihtisku, a nakonec film a televize. Prvé začalo spolčovat lidi a dovolilo jim myslet či mluvit o věcech nepřítomných, druhé umožnilo mluvit i k lidem nepřítomným (v čase i prostoru), třetí a čtvrté k mnoha lidem najednou. Problém přebytečnosti se řešil přirozenou cestou, problém pravdivosti a užitečnosti tu byl a bude vždy.

To vše se promítá i do právě svržené informatické bomby, ta je jen techničtější, sofi stikovanější a rychlejší. Soudím však, že než mluvit o informaci, bude asi patřičnější mluvit o komunikačním prostoru. Míním tím něco dosti obecného, co se týká nejen toků slov, vět, textů, řečí a obrázků v prostoru a čase, týká se to i společenství komunikujících, kteří jsou do oněch toků zapleteni a vzájemně jimi k sobě poutáni a připoutáváni. Jsou jakýmisi komunikačními uzly. Nastávající revoluce se bude týkat všech úrovní komunikačního prostoru, který se promění tak, že zasáhne do našich lidských a mezilidských věcí daleko hlouběji, než si dovedeme představit.

Čipy, nikoliv lidé

Abych tu změnu, k níž dochází, náležitě ilustroval, zkusím vyjít ze čtyř vymožeností, uvedených prve mezi posledními: satelitní snímkování, polohové systémy, mobily a internet. Každou z nich si v mysli trochu vylepšíme, a pak je slepíme dohromady. Satelitní snímání povrchu Země (například Google Earth )umožňuje zobrazit v různém zvětšení zvolené místo na Zemi, a to nejen shora, ale v některých případech i ve zvoleném panoramatickém pohledu. Představme si, že se to navíc děje dynamicky v reálném čase a s takovou rozlišovací schopností, že mohu rozpoznat nejen svou zahrádku, ale i sebe jak zrovna zalévám salát (chyba:najdu se u obrazovky, jak sleduji sebe). Globální polohový systém (GPS) má už dnes rozlišovací schopnost tuším deset centimetrů, tak si třeba mysleme, že to bude několik milimetrů (velikost mého vysí- lacího a přijímacího čipu, zamontovaného třeba v brýlích nebo implantovaného do zubu či do mozku). Bude snímat i orientaci mé hlavy, a tedy i směr mého pohledu. Dnes máme mobily, které slyší, mluví, fotografují, e-mailují a informují mě, o čem chci. Ty mohou být trvale na příjmu a zajišťovat vzájemnou konverzaci mnoha osob najednou, ať jsou kdekoliv. A i ten internet, zejména web, bude ještě rychlejší, důmyslnější (co do nabízení informací, které by právě mne mohly zajímat) a bude pro mne organizovat debatní kluby na má oblíbená témata. Čtenář nechť si doplní další nápady - vše už je či brzy bude technicky realizovatelné.

Nyní je čas představit si to vše spolu chytře propojeno. Každý z nás bude mít trvale aktivní čip se současným přístupem na GPS, na internet včetně satelitních přenosů, na mobilní síť, a tento čip bude snad i monitorovat naše biologické funkce (pro případ nouze). Veškeré informace (pokud je tak budeme ještě nazývat), včetně informací o nás a našich výskytech, budou k dispozici v každém bodu fyzikálního prostoru (ochrana osobních dat musí ustoupit pokroku). Stačí jen, když do dotyčného bodu vstoupíte se svým integrovaným čipem a navolíte, co chcete vědět, vidět a slyšet. Technicky nejde o nic překvapivého, stačí si uvědomit, že zcela obdobně jsou v každém bodu prostoru k dispozici rozhlasové a televizní signály obrovského počtu stanic a kanálů, stačí jen do toho bodu umístit anténu a naladit přijímač. V našem případě však každý bod bude nejen potenciálním přijímačem, ale i poten- ciálním vysílačem, ba co víc, body samy mezi sebou budou moci komunikovat, my jim to jen usnadníme svými čipy. Ty ovšem mohou být i tam, kde není žádný člověk - i takovéto "divoké" čipy budou přece mít svá vlastní zorná pole, svá místa, čas, znalosti a komunikační partnery. Ať tak či onak, tím důležitým budou spíše čipy (budu jim tak i nadále říkat), nikoliv lidé.

Zrození superbytosti

To mě přivádí ještě k dalšímu směru těchto bizarních úvah. Z interakce a integrace všech čipů (ať už našich, či oněch divokých) se samovolně zrodí jakási nová, zvláštní všudypřítomná superbytost, Velké Světové Vědomí. Živeno všemi zmíněnými daty a informacemi bude za nás vědět všechno: kde zrovna jsme a kde nejsme, co vidíme a co nevidíme, s kým komunikujeme a s kým nikoliv, to vše najednou a nejen právě teď, ale i před chvílí, včera, kdykoliv (kapacita jeho paměti bude prakticky nekonečná). Pro Velké Světové Vědomí ovšem budeme, coby jednotlivci, jen nepatrné a nezajímavé referenční body v kontinuálním mnoharozměrném komunikačním prostoru. My o té superbytosti nebudeme vědět nic, ani to nebude nutné, budeme ji však tušit, protože od ní budeme dostávat odpovědi na své všetečné otázky, aspoň pokud se budeme chtít a umět ptát a pokud budeme rozumět jejím odpovědím.

Lidé si zvykli na řeč, písmo, knihtisk, už i na film a televizi. Možná si zvyknou i na nový komunikační prostor a na Velké Světové Vědomí. A dostávám se k druhé otázce, co to s námi udělá. Jistě se změníme, stejně jako jsme se změnili díky řeči, písmu, knihtisku, filmu a televizi - a objeví se mnoho dalších vymožeností, které nás promění. Jedna z dimenzí změny bude přesun významu (v rozličném smyslu toho slova) z jednotlivců na skupiny a ze skupin na celek. Nic nového pod sluncem, i naše lidské myšlení potřebuje velké soubory sehraných a sehrávajících se neuronů, z nichž žádný jako jednotlivec nehraje velkou roli. Existují hmyzí society, bakteriální kolonie a další příklady. Nicméně specifikem lidského komunikačního prostoru je, že je především komunikační a že v jeho uzlech sedí relativně inteligentní bytosti, které něco tuší i o své roli v celém systému.

Citlivě čekat

Trochu jsem pustil uzdu své fantazii ,berme to jako příklad jistého typu proměny člověka, proměny v důsledku nenápadného přesunu autonomie z nižší úrovně člověka na vyšší úroveň společenství. Ovšem samotný fakt, že se něco nějak mění, nelze hodnotit jako dobrý, ani špatný. Tím se nechci vyhnout třetí otázce: Máme se těšit, nebo bát? Přijde na to. Ono totiž lze leccos převyprávět jako skvělé, nebo jako děsivé, nebo jako neutrální (já jsem se trochu snažil o to třetí). Rozhodnutí jak to převyprávět pak závisí na předběžném tušení, co s tím lidi udělají a co to udělá s lidmi. A zda si opravdu myslíme, že co se zdá dobré dnes, bude dobré i zítra a co se zdá špatné dnes, bude špatné i zítra. Technopesimisté varují před blížícími se hrozbami, technooptimisté se těží na zítřejší možnosti, já bych nejraději přece jen citlivě čekal - s důrazem na slovo citlivě .