Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

* * *

Jedno jsem během své světoběžnické kariéry objevil: chci-li proniknout pod povrch různých diktatur a polodiktatur, nesmím navštěvovat kalendářové exkluzivity, nýbrž se rozjet tam, kam šipky o ficiální propagandy neukazují. Veden touto ideou jsem se v první půli loňského roku vydal do Číny s úmyslem srovnat svůj dojem ze stavu čínské společnosti, po šedesát let deformované různými formami komunismu, s tím, co jsem měl možnost poznat na Tchaj-wanu a v Hongkongu, jež zůstaly stejného osudu ušetřeny. Výsledek nabízím k posouzení a k diskusi, neboť nemusí mít každý tentýž názor, a hlavně tutéž zkušenost.

Věnoval jsem studiu čínských reálií, a především jazyka, značné úsilí, takže jsem snad pronikl o něco hlouběji do záhad čínského všedního dne a mentality než ti, jimž je čínská realita zprostředkována houfem průvodců a tlumočníků, pochopitelně ve službách politické policie. Přesto bych se neodvážil tvrdit, že Číně rozumím. Mohu její skutečnost jen tužit, hádat z náznaků, vyvozovat z toho, co si její režim nedokázal uhlídat nebo jej ani nenapadlo, že tím na sebe cosi prozrazuje. Také jsem se nedomníval, že skutečný obrázek Říše středu (tradiční název Číny, Čung-kuo) skýtají výkladní skříně hospodářského úspěchu, Peking a Šanghaj, jimž se kdekdo nemůže dost vynaobdivovat, spíš jsem tušil, že jej najdu na jejím zadním dvorečku, v jihozápadních provinciích Kuang-si, S Š-čchuan a Jün-nan (v překladu Jižní mračno, čínský zeměpis si libuje v poetičnosti). Nepopírám, že kdo navštívil jiné kraje, mohl nabýt i poněkud odlišných zkušeností. Radikálně odlišných však určitě ne, leda by se nechal vodit za nos tajnou policií.

Číňan - tvor kolektivní

Jezero Bítá Hai v severozápadním Jün-nanu není žádný zázrak světa, věru že jsem leckde v Norsku, na Novém Zélandě i jinde viděl stovky mnohem krásnějších. Ale je to proslulý turistický cíl. Nestal se jím kvůli svým půvabům, ale protože byl za takový prohlášen. A protože byl prohlášen, sjíždějí se k němu regimenty turistů (čínských pochopitelně, zahraniční hrají zanedbatelnou roli), houfují se za vůdci s barevnými praporky, vesele švitoříce mašírují k jezeru, tam zaujmou fotogenické pózy, cvak cvak, a už se zase pochoduje zpátky, protože účelu bylo dosaženo: navštívit vyhlášený cíl a zdokumentovat svou přítomnost. I já jsem tu byl! Jest kusem prestiže být někde, kde se sluší být.

O něčem ten výjev vypovídá. Především o tom, že se už v Číně stačila vytvořit docela úhledná třídní společnost: cena za takový zájezd čítá dobře dvojnásobek toho, co si ve špinavé fabrice za měsíc vydělá nějaký ubožák, který tam žije trenýrky pro Evropu. I jinak může ten obrázek sloužit k prvnímu nahlédnutí do čínské povahy. Také západní člověk se z pohodlnosti zúčastní hromadného zájezdu, ale v masovosti si nelibuje; jeho snem je najít někde koutek stranou všeho, kde by mohl být úplně sám. Číňan robinsonskými sny netrpí. Uprostřed mas je jako ryba ve vodě, s nadšením se podřizuje jejich režimu. Pro tento povahový rys nejspíš také mnohem lépe snáší komunismus s jeho životem na povel; západní levicový radikál se musí do kolektivistické jednolitosti nutit, kdežto Číňanovi je přirozeností. To je třeba vzít v úvahu, když padají otázky, proč se Číňané víc nevzpouzejí ideologické diktatuře: třeba ji zvlášť nemilují, nepřijde jim však příliš zatěžko se jí podřídit.

Robota - podmínka hospodářského zázraku

Kousek stranou turistických davů se naskýtá jiné poučné divadlo: Tibeťanky s červenými a zelenými turbany na hlavách (oblast tibetského jazyka a kultury sahá daleko přes hranici území Tibetu) rozkopávají motyčkami terén, připravujíce jej k vybetonování dalších parkovišť. Dohlíží na ně pán v bílé košili a stavební přilbě, rozkročený, ruce za zády ... Přemýšlím, co mi ta scéna připomíná ... Už vím - panského šafáře. Ještě by měl vedle něj stát mušketýr s lískovkou, aby to bylo kompletní. Hubené tibetské ženy ovšem robotují za mzdu, a snad i dobrovolně, ale nevím, jestli je v tom takový rozdíl: otrok, který dostává svou misku rýže přídělem, nebo nádeník, který si ji musí ze své skrovničké mzdy koupit. Podmínkou svobody je možnost volby; nezdá se mi, že by tyhle babky nějakou měly.

Takže tohle, prosím, je pramen čínského hospodářského zázraku, před nímž svět v obdivu klesá na kolena: miliony bídně placených ubožáků, jimž ovšem stěží může konkurovat blahobytný, všemi lidskými i jinými právy vybavený západní zaměstnanec. Jak dlouho tato konjunktura potrvá ...? No, řekl bych, že věčně asi ne. Určitě nás nečeká čínské tisíciletí, jak jsem už také někde četl. Buď budou i v Číně mzdy pomalu stoupat, až dosáhnou nižší západní úrovně, jak k tomu došlo v Jižní Koreji nebo na Tchaj-wanu (pak je ovšem bezkonkurenčnosti konec), nebo diktatura, vědoma si své závislosti na tomto stavu, mocí prosadí jeho neměnnost (pak se ovšem nemohou neprojevit všechny negativní jevy otrokářského státu, na něž zašla již říše římská). Anebo, což je pravděpodobnější, se ještě dřív dostaví nějaká sekundární katastrofa, o niž si Říše středu intenzivně koleduje. Předesílám, že nejsem vyznavačem zelené víry a (nikam?) neběžím, jakmile jen někdo vypustí z úst něco ekologického. Ale co je moc ...

Čínský buldozer

Užil jsem si čtyř dnů v nádherných horách severního S Š-čchua- nu, a vracím se do pětimilionové metropole Čcheng-tu. Autobus sjíždí strmými zatáčkami, na všech stranách zářící sněžné štíty, když vtom ... jakási bělavá plocha zabírá celou šíři údolí pod námi ... Jezero?? Nebo spíš vršek mlhy? Vnoříme se do těch chuchvalců, podívám se, nosem natáhnu, a už vím. Smog. Rmutný příkrov žlutavě šedého mračna, z nějž to čpí kouřem, sírou, kyselinami a kdoví čím ještě. Dokud se neponoříme ještě hlouběji, prohlédne jím chvílemi slunce, žádné životodárné božstvo, jen žalostný bledý kotouč, který zase rychle zmizí, jako by se té bídy styděl.

Že smog je metla čínských měst, mi bylo známo, a také jsem si ho dole v Čcheng-tu dostatečně užil. Netušil jsem však, že zaha- luje i nesmírné plochy čínského venkova a vniká chapadly do horských údolí, nehybný, tíživý, životu nepřátelský. Tak nějak by mohlo vypadat peklo: beznaděj existence ve čpavé šedi, z níž se jako pochmurné přízraky vynořují obrysy domů a ohyzdných fabrik. Zrovna kolem jedné takové jedeme; nic než strohá, rozpadem poznamenaná betonová konstrukce, rezavé kolejiště, hromady uhlí, neurčitelné zbytky čehosi. V panelácích hned vedle asi má bydlet dělnictvo, ale nebydlí, protože jsou po pár letech do černa a do plesniva zchátralé, odrolené, nutno je strhnout a někde opodál postavit pro další tři roky nové. Mně je hej; nejpozději za pár týdnů z té hrůzy uniknu, ostatně jsem ji podstoupil dobrovolně. Číňané - ať chudí nebo zámožní - jsou odsouzeni v ní setrvávat doživotně. Přitom je právě tento stav podmínkou, bez níž by nebylo hospodářského zázraku; postavit energetiku na méně páchnoucí a škodlivý zdroj místo na spalování špatného uhlí, komíny vybavit odlučovači, zbudovat čističky, zlidštit podmínky ve fabrikách, umožnit lidem bydlení v něčem jiném než v těch olezlých barabiznách ... Snad by to šlo. Ale odkrojilo by to pěkný kousek z hospodářského zázraku, a kdoví, jestli by to nebyl začátek jeho konce.

Jelikož musí dýchat sirný smrad též straničtí předáci, objevují se ovšem i snahy o nápravu. Dostal se mi do ruky o ficiální, anglicky psaný list China News, kde jsem se dočetl, jak teď, panečku, vláda hodlá se smogem zatočit: uhelné elektrárny se podílejí na výrobě energie 69,1 procenta, avšak do pěti let má to číslo klesnout na pouhých 66,1 procenta. Ha! Jako bychom to neznali: provést reformu, ale aby se toho moc nezměnilo. Čínská ekonomika tak připomíná buldozer, který bezohledně před sebou hrne čím dál vyšší hromadu neřádstva. Bude-li v tom pokračovat, nadejde dřív nebo později okamžik, kdy se jím zahltí a nepohne se z místa. Budou-li učiněna opatření, aby hromada dál nenarůstala, zdraží se hospodářský provoz k neúnosnosti a zastaví se také. Je jen otázka času, kdy se to stane.

Emblémy nové Číny

Není však vyloučeno, že hodina pravdy nadejde ještě dřív, protože katastrofální znečištění ovzduší, vodstev i půdy není jediný mor, sužující ekonomického obra. Od nás z Evropy není tak viditelný, ale z okénka autobusu ano: kudy jedu, všechno je do posledního místečka i daleko přes něj zavaleno hromadami a celými horstvy stavebního odpadu. Zároveň je na všech stranách patrný horlivý stavební ruch, který by mohl být impozantní, kdyby nebyl ze tří čtvrtin zbytečný. Baráky a fabriky, zbudované nám známou "zrychlenou" socialistickou metodou, jsou po krátkém používání už zase zralé pro demolici; jenže kam s těmi troskami? Teď chvíli jedeme po pěkné nové silnici; po pár kilometrech se začíná vydrolovat a děravět, a tamhle už party dělníků v pilné práci vytrhávají nedávno položený povrch a nahrazují novým. Pořádně udělaná a rozumně udržovaná vozovka by mohla vydržet dvacet let. Čínská je po roce zralá pro krumpáč. S tím souvisí horečná těžba vápence, písku a štěrku, nebo- v Číně je jediným stavebním materiálem beton. Pod silnicí stojí v říčním proudu bagry, pátrajíce ve dně po kapsách těžitelného štěrku, protože pískovny už jsou vytěžené až do dna. I vápencové kopce jsou vyhlodané do podoby bílých kostlivců ... Jak dlouho to ještě může jít takhle dál? Jak dlouho ještě bude čínská stavební posedlost nacházet ložiska stavebních materiálů, kam a jak dlouho chce vyvážet trosky své činnosti? Jak vidno, čínský zázrak je kromě bezohledného znečišťování životního prostředí založen i na budovatelské uchvátanosti spojené s bezuzdným plýtváním.

V současném budovatelském ruchu se zrcadlí i něco ze samotné čínské povahy: jejím hlavním rysem je praktičnost. Číňan hledá jednoduché cesty k dosažení jednoduchých cílů, a nalézá je. Ale nesmí to být cíle příliš abstraktní, nesmí být navzájem provázány nevhodnými vedlejšími okolnostmi, jako je například ohled na životní prostředí, ani je nesmí komplikovat pomyšlení na následky, jež se mohou dostavit ve vzdálenější budoucnosti. Je to zvláštní; Číňané si navzájem přejí wan-nien - deset tisíc let, ale většinou je nezajímá, s čím se budou potýkat za tři roky. Západní člověk by měl sejmout evropské brýle, chce-li hodnotit čínský hospodářský úspěch; nemůže u Číňana předpokládat tytéž logické pochody jako u sebe, ani z nich vyvozovat tytéž závěry. Nám by vyhlídka na konce bezostyšného plundrování naháněla husí kůži. Číňanovi leda teoreticky: ví, co se na něj hrne, ale zatím se tím nevzrušuje.

Není pak divu, že nejméně tři ze čtyř přetížených vehiklů, co se jich plahočí po zmolovité silnici, jsou naloženy buď štěrkem, cementem či jinými stavebními materiály, anebo zase blátem, hlínou, rozlámanými kusy betonu z demolic. A jsou to vehikly ekologické nad všechno pomyšlení. Rachtavě, tempem závodního šneka se pohybují vpřed v oblacích kouře černého i modrého, jež se slévá s všudypřítomným smogem v jeden rakovinotvorný opar. Jsou jich ... snad miliony. Ó bohové! Ve své apokalyptické příšernosti je čínský zázrak srovnatelný snad jen s neméně obdivovaným zázrakem indickým, jehož zadní dvorek mi rovněž bylo dopřáno spatřit. Jak směšná je naše zoufalá snaha o čistší a ještě čistší motory, naše zákazy, dobrovolná omezení a jiné oběti, jež přinášíme na oltář světového klimatu, když jsou okamžitě pohlceny bohorovnou nevšímavostí Číny a Indie,o menších přebornících nemluvě! Psí hlava je nasazována Americe, že není ochotná podepsat Kjótský protokol, ale ať jsem zlořečen, sám bych jej za těchto okolností nepodepsal. A v duchu se ptám, jak dlouhý čas je čínskému buldozeru ještě vyměřen ... něco mezi deseti a dvaceti roky, odhadoval bych. A jestli jsem se spletl, ne o mnoho. Vypočíst postup plundrování a usoudit, kdy dosáhne svého konce, k tomu je zapotřebí jen kalkulačka a kus představivosti.

Co si myslí obyčejný Číňan ...

Čína je stát řízený z jednoho mocenského centra - ale jak se v něm cítí, po čem touží, do jaké míry s ním souhlasí nebo je vůči němu v opozici neprivilegovaný poddaný (záměrně nepoužívám slovo občan)? Toho se dopídit je mnohem, mnohem obtížnější. Můžeme snad vyjít z toho, že pro Číňana znamená jeho stát mnohem méně než zakotvení v rodinných vazbách. Díky tomu mohl přežít nepředstavitelně krutá desítiletí komunistické moci až do nástupu rýžového (guláš v Číně nemají) komunismu, aniž to zanechalo příliš hluboké šrámy na jeho charakteru. Abych pověděl také něco velice kladného, musím se přiznat, že jsem byl překvapen, když jsem v Číně nalezl lidičky vlídné, přátelské, nezáludné, vcelku poctivé, až na trochu obchodní vykutálenosti spolehlivé; to jejich východoevropský protějšek dopadl po té stránce mnohem hůř.

Na horním toku řeky Jang-c'-Ťiang leží soutěska Tygřího skoku, další z čínských turistických proslulostí. Turisté chodí tam a zpátky po pěkně dlážděné příbřežní cestě, výjimečně neseřazeni v disciplinované šiky pod dozorem vůdců s vlaječkami, jelikož se stejně nemají kam zaběhnout. Tak se zástup trochu rozvolní a nabízí se možnost krátkých známostí, v mém případě s mladým párem z Kantonu. Byli to lidé na první pohled lepšího postavení, vzdělaní, mládenec dokonce mluvil obstojně anglicky. Když se dozvěděl, že jsem do Číny přišel z Hongkongu, zamyslel se a pravil: Oh yes. Hongkong good. Here ... not so very good. Musíme vědět, že to byl výrok odvážný, na pokraji disidentské kritiky. S jiným mládencem, zaměstnancem turistického herberku v Li-Šiangu, přišla řeč na Tchaj-wan, což je už vůbec na pováženou. Tchaj-wan good? Tchaj-wan good? tázal se s onou směsí dychtivosti, obdivu a závisti, již tak dobře znám, však i my jsme se tak toužebně a bezmocně ptávali západních cizinců. K takovým příležitostem však dochází jen málokdy, protože jim je na překážku jednak jazyková bariéra, jednak opatrnost, která se už stala zvykem.

Mám i opačnou zkušenost: líčil jsem nějakým Němcům své dojmy z Tchaj-wanu, ale seděl u toho mladý Číňan, zatvářil se komisně a prohodil: Tchaj-wan je neoddělitelnou částí Číny! Sdě- lil jsem mu, jak nejrázněji jsem se odvážil, že se nemíním míchat do politických záležitostí, v každém případě že je to zcela odlišná země s vlastním charakterem. To je asi maximum, čeho se může západní návštěvník odvážit, aniž tím riskuje popotahování; zároveň je to doklad nově vzbuzeného čínského nacionalismu, který nastoupil tam, kde selhala komunistická ideologie.

Ještě pozoruhodnější poznatek jsem si odvezl z jihočínského města Šing-chung. Měl jsem tam rozmíšku s taxikářem, který mě chtěl vzít dost nestydatě na hůl; a když jsem se nedal, táhl za mnou do hotelu, až jsem se dopálil: "Půjdeme tedy spolu na policii?" Jak slyšel slovo policie, v tu ránu byl pryč. Chci říci, že zdvořilá maska, jíž Číňan zahaluje své city, je mi pořád ještě milejší než neotesané hrubiánství leckde jinde, že ano; ale zároveň je obtížné za ní poznat hluboko zarytý strach před státními orgány, obzvláště před policií. V tom také je hlavní rozdíl mezi pevninským Číňanem a Tchajwancem, jak se může jevit západnímu návštěvníkovi: Tchajwanec je znatelně otevřenější, uvolněnější, přímější. Ostatní zakryje zdvořilost.

... a jak obyčejný Číňan žije

Nadmíru obtížné je vypáčit z Číňana, jak se mu vede po hmotné stránce či jak vychází se svým příjmem. V městě Jang-Žuo jsem si od jistého zprostředkovatele najal průvodkyni, s níž jsem pak dva dny jezdil na kole úžasnou krajinou krasových homolí, která nechybí v žádné propagační brožuře. Jelikož jsem ji navíc k její mzdě obdaroval i dosti slušným bakšišem, nemohla se z mých otázek tak úplně vyvléknout. Za sebe mluví už zmíněná mzda: zprostředkovatel ji odměnil padesáti jüany (přibližně 120 Kč) za den služby, což té holce stálo za to, aby se celý den se mnou vláčela. O mzdách běžných v tom kraji, neochotně se kroutíc, prozradila toto: nekvalifi kovaný nádeník, což je valná většina zaměstnanců, vydělá měsíčně kolem tisíce jüanů neboli něco kolem 2500 Kč při cenách o něco nižších než v Čechách, ale ne o hodně. Kvalifikovaný pracovník si přijde zhruba na dvojnásobek, manažerské příjmy ovšem mohou šplhat do závratných částek. Holou bídu třou zemědělci, kteří mají jen to, co se jim podaří utržit za plody svých políček; důchodové a jiné zabezpečení se pak rovná nule. Stejně jako dřív se sedlák i nyní nachází na samém konci státního zájmu. Nejpozoruhodnější je však ten ostych, nechuť a úzkost, s níž domorodec dává cizinci nahlédnout do své situace. Dopustil se snad politického zločinu a má strach z následků? Dost možná. Napříště jsem si svou zvědavost raději odpustil.

Ale učinil jsem ještě jednu zkušenost, s níž si dodnes nevím úplně rady. Vstoupím do jedné levnější nocležny (dával jsem zařízením typu Youth hostel přednost před hotely ani ne tak kvůli úspoře, jako že jsem se tam mohl nadít někoho, kdo mluví anglicky), a ustrnu. Z velkého plakátu hned za dveřmi na mě s třídním plamenem ve zraku zírají dva proletáři, hlavy nadité v maovských čepicích, jeden se rozmachuje ke gerojskému gestu, druhý duje do plechové trouby ... Avšak neduje, jak by se dalo čekat, výzvu k sjednocení proletářů všech zemí, nýbrž: Navštivte náš hostel! Tentýž plakát, jenže v menším provedení, visí na ledničce: Kupujte naše pivo! I na záložce, již dostanu návdavkem k plánku města, se skví portrét revolucionářů s trumpetou Š a tak nevím. Jsem člověk prohnaný třiceti roky života v socialismu, takže rozpoznám, co západní návštěvník třeba stěží chápe: opičárnu. Posměch, který si nemusí vymýšlet šprýmy, protože komunistický režim se svými hesly a svátostmi je směšný sám o sobě, což nepochopí ten, kdo v té absurditě nežil a její šaškárnu přímo nepocítil. V tom smyslu bych dovedl proletářský plakát pochopit. Ale v Číně? A tak přemýšlím: že by výraz disidentské odvahy? To by asi plakát dlouho na ledničce nevisel. Nebo že by výraz ideologické horlivosti, jejž shledáváme směšným my, Číňan však nikoli? Nebo vládne v rudé Číně taková svoboda projevu, že je dovoleno si dělat z omšelých svátostí šprťouchlata? Anebo to dovoleno není, ale papalášům je to dávno fuk, neboť ze všech svátostí uctívají už jen poslední a nejvýnosnější - věčnou vládu jedné zháčkované party? Vyber si z toho každý sám.

Kam kráčí čínský drak?

Nakonec bych se rád svěřil s jistou obavou, kterou jsem choval před odjezdem do té obtížné země: Máme se bát čínského imperialismu, který jednou, dostane-li se mu vhodných podmínek, vykročí k ovládnutí světa? Může dojít k dominovému efektu, jímž by po Tibetu následoval Tchaj-wan a po něm další a další země ve stále širším okruhu, neboť se ještě nepřihodilo, aby se nasytila žravost imperiálního draka? Dnes, po zkušenosti s Čínou, s jejími lidmi a jejich způsobem myšlení, říkám "Tchaj-wan snad ano, třebaže bych jeho obranyschopnost nepodceňoval. Ale zůstane-li osamocen, selže-li spojenecká záruka USA - současné nálady v západním světě nedávají tušit nic dobrého", všechno je možné. Ovšem dál už čínský drak stěží popoleze, i když by mu chuť možná nechyběla. Důvody jsou různé a vyžadují vysvětlení.

Docházejí k nám zvěsti o čínských dokonale kvalifikovaných tlumočnících, o špičkových expertech v Šanghaji nebo v Kantonu, hovořících jazykem anglickým, jako když namaže. Ale tím se nedejme mýlit; ve skutečnosti je jazyková úroveň v Říši středu horší než prabídná. Dochází k efektu, jejž jsem měl možnost pozorovat už v Japonsku a v Koreji: všichni se učí a učí jako mourovatí s onou příslovečnou mravenčí pílí asijského člověka, ale když se doučí, nic neumějí. Hlavní příčinou je nejspíš existence znakového písma, do nějž se Číňan pokouší přepsat jazyk Shakespearův - a na tom základě se mu pak učit. To je ovšem nemožnost horší kvadratury kruhu. Tu a tam jsem potkal někoho, kdo byl schopný se domluvit o nejjednodušších tématech denního života; hrst jiných, kteří ovládali standardní How (What?)is your name a Where are you from, a jen jednu dívku hovořící velmi slušnou angličtinou. Kupodivu to nebyl žádný univerzitní vzdělanec, nýbrž číšnice ve vysokohorském městečku Sung-pchan, která nikdy do žádného kurzu nechodila. Snad právě proto - nikdo jí nepopletl hlavu klopotným převodem z čínského písma do latinky, nýbrž svou angličtinu odposlechla od mezinárodního čundráctva ve své hospodě. Čínština, řeč tónová a naší logice urputně odporující, mi byla nejobtížnějším z jazyků, jimž jsem se kdy učil (bylo jich až dosud kolem třiceti, čímž nepravím, že je všechny umím). Pro Číňana bez jakékoliv zkušenosti s jinými cizími jazyky je to ještě mnohem, mnohem horší.

Ale zpět k otázce imperiální expanze: Čína byla po tisíciletí mocnost do sebe obrácená, navenek neexpandující, a nečekal bych, že se na tom teď něco změní. Nemůže expandovat, ani kdyby se jí svět na talíři nabízel; je zakletá v hradbě svého jazyka a svého písma tak dokonale, že proslulá Dlouhá zeď je proti tomu legrace. Hlavní rys Číňanova vztahu k vnějšímu světu je nejistota, rozpaky, trapnost: jak mám těm západním barbarům rozumět? Jak si vysvětlit jejich počínání? Neboť připustit, že něco nevím nebo něčemu nerozumím, toho se Číňan dopouští velice nerad. Přiznání nevědomosti se rovná selhání, ne-li přímo ztrátě tváře. Proto tak často taxikář po oslovení bledou tváří raději ujede, než by se s ní dal do dohadování; proto se čínský obchodník raději zavře v zadní místnosti, než aby obsloužil Evropana. Není to z nezdvořilosti, a už vůbec ne z nezištnosti; je to jen hrůza z konfrontace s cizincem, v níž by vyšla najevo nevědomost. Proto stejně jako za dynastie Ming, tak ani dnes nemá čínská panovačnost jinou možnost ovládnutí cizí země, než ji zahltit vlastním obyvatelstvem a učinit tak částí čínského, sobě srozumitelného světa. Říše rakouská mohla anektovat Halič či Bukovinu, a ony se celkem bez obtíží včlenily do jejího organismu. Číně tahle integrační schopnost chybí; Číňan může považovat za své prostředí to, v němž se dorozumí ústně i písemně. Řídce osídlený Tibet byla celkem ještě snadná kořist; ale pustit se do podmaňování našeho světa ... to Číňan neudělá. Musel by ho nejdřív počínštit, mimo jiné mu vnutit svůj písemný systém; a to by netrpělivá mysl západního člověka nebyla schopna připustit. Ne, nemyslím si, že brzy dojde k ozbrojeným srážkám na čínsko-finské hranici, jak předvídal stařičký fórek z normalizačních dob. Spíš se Čína bude muset dřív nebo později utkat s těžkostmi, na něž si pilně zadělává odsouváním problémů, z nichž by každému jinému naskakovala husí kůže. Že nám do té doby způsobí pořádné bolení hlavy a že svou výrobní bezohledností sáhne hluboko do měšce našeho blahobytu, o tom netřeba pochybovat. Zejména budeme-li i nadále trvat na různých zastaralostech zabraňujících zlevnit práci i nám. To je však už naše starost, ne čínská. A tak pozorujme Čínu, reagujme na její signály, stavme hráze její hospodářské expanzivitě, ale nezblázněme se z ní. Možná se z ní stane jedno páchnoucí betonové rumiště s čouhajícími dráty dřív, než se sama naděje.