Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

ne vždy se mi podaří přečíst, respektive dočíst revue PROSTOR od začátku až do konce. Tentokrát jsem to dokázal nejen bez námahy, ale naopak s potěšením, místy přímo s rozkoší. Pětasedmdesáté číslo věnované legendám, mýtům a bludům v českých dějinách je světýlkem v temnotách zatuchlé skříně, pro mnohé arciže bludičkou zavádějící do bažin postmodernismu.

S jakými asi pocity se autoři stanoviska Sdružení historiků České republiky "Historikové proti znásilňování dějin" prokousávali výběrovou četbou Tomáše Krystlíka "Co jsme v učebnicích dějepisu nenašli?" Ujme se nenápadná, avšak brilantní formulace Jiřího Gruši "Český úspěch bude značně záležet na tom, do jaké míry se nám povede vyprávět bez adjektiv?" Zamyslí se netrpělivý čtenář nad Grušovou připomínkou, že Palacký začal psát dějiny země a až časem, či lépe v duchu své doby přešel na dějiny národa? Dušan Třeštík nepatřil k mým favoritům, ale s jeho kategorickým "historie se bude neustále a kontinuálně "přepisovat", jinak by to nebyla historie, ale mýtus" nelze jinak než vřele souhlasit.

Článek "Vlak byl plný" přetištěný ze starších Neue Zürcher Zeitung a informující o málo známém příkladu odpudivé české předposranosti po anšlusu Rakouska v roce 1938 by podle mého názoru měl být zařazen do povinné školní četby; stejně tak stať psychoanalytika Wolfganga Giegericha "Chvála zapomínání aneb "Vzpomínková kultura" jako duševní fundamentalismus", jakkoli věc pojednává úplně jinak, "naopak".

Největší radost mi ovšem nepřipravili shora zmínění staří matadoři, nýbrž studenti neznající tabu, neprozpěvující posvátné mantry odcházející (zaplaťpámbu) generace. Teprve šestnáctiletý (!) Otto Drexler z Akademického gymnázia v Praze "by byl rád hrdý na svůj národ", ale brání mu v tom střízlivý pohled na zdevastovanou českou krajinu, bezohledně mrzačený český jazyk, temné kapitoly naší národní historie, a také na hlavní město Prahu, kýč postrádající jakoukoli atmosféru, mrtvé město, které žije pro jediné: pro své turisty. Drexler se však za svou národnost nestydí, a dokonce je ochoten se za ni bít; inu, vlastenectví jak vidno nemusí spočívat v tradičním hlazení obou ocasů českého heraldického lva po srsti!!

Také Lukáš Kantor, student politologie, ve svém příspěvku uzavírajícím jubilejní číslo PROSTORU v rubrice Dopisy, názory, polemiky správně z kloaky vyhrabal obecně jistěže známou, avšak notoricky toaletním papírem překrývanou skutečnost: "Charta 77 u nás bývá prezentována jako ono příslovečné ,svědomí národa". Skutečnost je jako vždy poněkud prozaičtější. Většina těch, spravedlivých? prostě v příhodný okamžik vystoupila proti režimu, který je předtím vyhodil z míst, kde se profesně realizovali v padesátých, respektive šedesátých letech. Dokud seděli pánové Kriegel, Mlynář, Hájek - na ÚV KSČ, porušování lidských práv v Československu jim nevadilo - dokonce za ně byli sami politicky odpovědní.

Díky. Milí hoši - do toho!