Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

***

Debata o evropských dějinách a dějepisu má tři klíčové pojmy: identita, paměť, hra.
Pokud jde o identitu, neumím si představit nikoho a nic bez ní - jednotlivce, rod, pospolitost. Identita předpokládá paměť. Kdo paměť ztratí, nemá budoucnost, jen si na ni hraje.

Lidé paměti

Jsem evropský "identitarista", jak nelibozvučně a s ohrnutým pyskem říkají francouzská média. De Gaulle vždy trval na tom, že nemůže být naplno Evropanem, kdo není zároveň plně Francouzem (Němcem atd.). Také já vyznávám Evropu v její jednotě a mnohosti. Ta mnohost je - podle de Gaulla řečeno - "l'Europe des Patries". Jednota je dána naší společnou řecko-římsko-křesťanskou civilizací. Vyznávám Evropu, která nám dala rozdíl mezi dobrým občanem a dobrým člověkem. Dala nám pojem individuálního svědomí, individuální odpovědnosti a individuální svobody a vyvezla jej široko daleko do světa. Tohle - a ne krutosti, zločiny a hříchy Evropanů (odkdy nežijeme v slzavém údolí?) - je podstata Evropy a jejího díla. Pravda, křesťanství je to nejriskantnější náboženství: vnitřně osvobodilo člověka tak, že se stále pohybuje na hraně mezi rozmachem ke hvězdám a pádem do propasti bezbožné pýchy. Jen my máme Mozarta, ale máme taky patrona všech čarodějových učňů, doktora Mengeleho. A celé duchovní dějiny Evropy už po dva tisíce let, a zejména v několika posledních staletích, jsou chůzí po této hraně.

Muži, znamenití muži, kteří v padesátých letech minulého století stáli u kolébky evropského společenství, byli "lidé paměti": Byli vzdělaní křesťané, osobně poznamenaní zkušeností dvou světových válek, v nichž Evropa spáchala sebevraždu. Jako občané svobodné části rozdělené Evropy, jejíž druhou část pohltil komunistický totalitarismus, věděli, že všeho do času, ale také, že Evropě bije dvanáctá, a chtěli ji zachránit a obrodit ve slávě. V šedesátých letech jsem už přímo na Západě sledovala, jak v tehdejší "Evropě" šestky vítězí konfederační tendence nad federační. Tomu velmi pracnému a často konfliktnímu úsilí vévodili velký de Gaulle a politicky přirozeně slabší, ale skoro velký (skoro!, ta tehdejší měřítka!) Adenauer. Věřili v prohlubování, a teprve pak v postupné, opatrné rozšiřování "Evropy".

Ach, ta de Gaullova veta! - která partneři veřejně kritizovali, a přitom se za ně vděčně schovávali. Je dobře připomenout, že nikdo s takovou jistotou jako de Gaulle (zemřel 1970) nepředvídal pád želené opony, že on jediný hlásal Evropu "od Atlantiku po Ural" (Ural, prosím!) a jediný mluvil o střední Evropě jako svébytném geopolitickém, historickém a civilizačním celku, v době, kdy ostatní ji měli onálepkovanou jako komunistický Východ. De Gaulle ovšem tudíž, často ve sporu s partnery a s francouzskou opozicí, prosazoval koncepci, že Evropa a "Evropa" má vlastní přirozené trvalé zájmy, že v jejich světle musí mít vlastní zahraniční a spojeneckou politiku, kterou musí předvídavě přizpůsobovat konstelaci každé dané historické chvíle, a že ji logicky musí opřít o vlastní obranyschopnost, byť ovšem ve spojenectví (ta dnes pod koberec pečlivě zametaná otázka: čí prst na spoušti, neboť ovšem - čí peníze?). A když skoncoval s Algérie française, odůvodnil to takhle (parafrázuji zpaměti): Alžířané nemohou být Francouzi. My jsme lidé evropské rasy - či jak to chcete nazvat - a křesťanské kultury. Oni jsou Arabové a muslimové. Kdybychom je nutili být Francouzi, mohlo by se to obrátit naruby. A já bych pak už nebydlel v Colombey-les-Deux- -Eglises, ale v Colombey-les-Deux-Mosquées.¹ Slova prorocká, neboť de Gaullovi nástupci jich nedbali.

Hodina hry - bez paměti

Naši dnešní politikové v té po pádu železné opony horempádem rozšířené a donekonečna rozšiřovatelné "Evropě" nejsou lidé paměti. Tohle je hodina hry, hry na "Evropu" - o Evropu. Debata mezi euroskeptiky a eurooptimisty vcelku nemíří na hlubinu. Naši politikové, jedni i druzí, mají tři mantry: Mantru demokracie - toho univerzálního vrcholného stadia vývoje (ach, ty konce historie!): přitom demokratický deficit, jak se tomu cudně říká, na úrovni unie i jednotlivých států, bije do očí. Mantru hospodářského růstu jako zdroje materiálního blaha a sociálních jistot - to jsou věci pro přítomnost jistě důležité, ale ne podstatné pro budoucnost (zvlášť když přijímáme globalizaci a její společenské důsledky jako cosi nezadržitelného a pozitivního, před čím se nemůžeme a ani nemáme chránit).² Mantru lidských práv - práva programaticky odříznuta od víry v absolutní a žádným parlamentem nezpochybnitelné hodnoty visí ve vzduchu a jsou zcela postavitelná na hlavu. Opřena o legislativu v duchu tzv. politické korektnosti stávají se roubíkem a překážkou poctivé veřejné debaty o těch věcech, které pro naši budoucnost podstatné jsou. Stala se roubíkem především i pro politiky - příklady by vyplnily celé jedno číslo této revue.

Ne, politikové dnes nejsou strážci evropské paměti. V době masivního politicko-mediálního útoku na zdravý lidský rozum i cítění a hromadného elektronického vymývání mozků asi musí úloha strážců paměti Evropy připadnout hlavně historikům a - v patřičné skromnosti - jejich čtenářům. (I historikové jsou ovšem ohroženi roubíkem těch po Evropě se množících zákonů proti "hate crimes", proti "trestním činům projevů nenávisti", ale jsou na tom nepoměrně lépe, patrně protože se předpokládá, že je dohromady nikdo nečte. Nicméně případ Davida Irwinga, britského historika jistě excentrického, je varovný.)

"Právo nemít dějiny?" Nepolemizuji se stanoviskem Václava Bělohradského, nečetla jsem, nevím, jak to myslel. (Václava Bělohradského si vážím, před několika lety jsem do písmene souhlasila s jeho osamělým názorem uveřejněným v Respektu na "naši" intervenci v tehdejší Jugoslávii kvůli Kosovu). Chytám se tedy jen holého hesla. Já se spíš bojím povinnosti nemít dějiny. Nebo mít dějiny tak zredigované, že by bylo lépe zůstat nepopsaným listem.

Děsí mě představa bruselské, politicky korektní a dostatečně obecné dějepravy - kde jsem to jen slyšela, že už se na ní pracuje. To by byly pěkné, "skutečné evropské dějiny Evropy". Tam by se Evropa transkontinentálně omluvila každému za všechno - hlavně za sebe samu. Nacionálně by se řekněme Španělé nejprve omluvili Maurům za reconquistu, pak Baskicku dnešní "Euskadi" za to, že se Baskové odjakživa bez komplexu podíleli na utváření Španělska a na všem jeho velkém (pardon) díle v zámoří a že všichni velcí Baskové psali vždy jako Španělé, ve španělštině. Na to, jak by to vypadalo celo-vnitro-evropsky mi nestačí představivost, asi bych musela být Dostojevský, Dostojevský Běsů. šádný historik hodný toho jména se na tomhle nemůže podílet. Propagandistů, kteří se za historiky vydávají, je ovšem habaděj. Snad nikde to dnes není patrné lépe než právě kolem tématu španělských dějin minulého století.

Přímluva za "Knihy o Kosti"

Evropa vždy oplývala a oplývá velkými historiky hodnými toho jména, některými velmi velkými. Já ovšem nepřečetla ani všechny ty velké - kde by! Ale ctím historiky, jsem jim jako čtenář vděčná, mnohé miluji, jsou stálými průvodci mého života. Jsou jimi i někteří z těch, s jejichž apriorními ideovými východisky nesouzním - jen když jsou kvalitní a individuální. Historiografie mne poučuje, a taky baví jako řazení a konfrontace práce jednotlivých historiků, z nichž každý na své zajisté osamělé vartě, po svém a za sebe, ovšem ve vzájemném stýkání, potýkání a obohacování, nese kůži na trh. Vše, co od historika chci, je, aby líčil konkrétní děje ve světle faktů, jichž se dobral vůlí k pravdě, a aby je interpretoval podle svého vidění. Ten konfrontovatelný kaleidoskop názorů a vizí je dobře evropský a podnětný. Když se někdo chce "dobrat společného kmene evropských pamětí a okleštit je" od toho a onoho, až tak učiní - za sebe. Pak to bude zajímavé. Ostatně to není nic nového. Jen si neříkejme, co je obecně "třeba". Třeba je jen jedno: bránit se proti "konsensuálnímu" myšlení, tím spíše proti už totalitnímu "jedině správnému" myšlení - a proti autocenzuře.

Popravdě si myslím, že "debata" o Evropě existuje a trvá, odkdy Evropané píší historii. Každé dílo každého poctivého, natož inspirovaného historika vždy bylo příspěvkem k přemítání o Evropě a jako takové je věčně platné a aktuální. Ať je to - řečeno jen příkladmo, ale s trochou rozmyslu - kniha o Anabázi až po tu Thalassu, nebo "jen" o Montaillou - nebo o Kosti. Všechny ty knížky, co jsme jich za život přečetli, a doufejme ještě přečteme, nám pomáhají udělat si vlastní názor na tu dnešní "rozhořevší se" debatu a na ten "evropský sjednocovací proces, který se zdá být nezvratnou realitou". Já ctím nejen historiky, ctím i podpůrné disciplíny. Z těch, právě v této chvíli Evropy, pokládám za nejdůležitější tu v praxi stále spíše opomíjenou demografii. A ráda čtu sociology a politology - zvlášť když píší jako Tocqueville nebo Max Weber nebo třeba Hannah Arendtová. Hlavně však, v zájmu ohrožené paměti Evropanů, prosím o hodně Knih o Kosti.³

1/ Alain Peyrefitte, C'était de Gaulle, 3. sv., Edition de Fallois/FAYARD, 2000. Obsahuje přesný citát a je to vůbec nejlepší zdroj poznání de Gaullova přemýšlení o Evropě a "Evropě".

2/ Pro kontrastní názor: Patrick Artus/Marie-Paule Virard, Le capitalisme est en train de s'autodetruire, Editions La Découverte, Paris 2005. Také Maurice Allais, cokoli od tohoto jediného francouzského nositele Nobelovy ceny za ekonomii, snad zejména La mondialisation, la destruction des emplois et de la croissance, Clément Juglar, Paris 1999, a L'Europe en crise. Que faire? Clément Juglar, Paris 2005.

3/ V tomhle žánru jednu znám, z nejnovější české historiografie: Josef Forbelský, Španělé, Říše a Čechy v 16. a 17. století, Vyšehrad 2006.