 |
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Právo na dějiny proti dějinám bez morálky aneb O právu na spravedlivé dějiny
Rudolf Kučera
Právo na dějiny proti dějinám bez morálky aneb Boj pokračuje... Rudolf Kučera Když v roce 1985 vydala Charta 77 dokument Právo na dějiny, strhla se na stránkách různých samizdatových edic i Tigridova Svědectví polemická diskuse signalizující, že se autoři strefili do černého. Požádali jsme politologa a šéfredaktora revue Střední Evropa Rudolfa Kučeru (*1949) o kritickou úvahu nad otázkou, zda je právo na dějiny výzvou i pro dnešek. *** Před dvaadvaceti lety vydala Charta 77 dokument Právo na dějiny, jehož jsem byl spoluautorem. Tehdy se Československo nacházelo východně od železné opony a bylo součástí sovětského impéria. Do něj se samo začlenilo na konci druhé světové války, například Košickým vládním programem, prvním vládním programem, jenž československým občanům předepisoval, co si mají myslet o svých vlastních dějinách. Hanba oficiální historiografie Během následujících desetiletí se vytvořil ideologicky fundovaný a mnoha oficiálními historiky propracovaný nacionalistický obraz českých národních dějin, který jednak navazoval na minulé národní mýty a legendy, a jednak se koncentroval na vypracování obrazu takzvaných národních nepřátel. "Národními nepřáteli" se stali všichni ti, kdo údajně historicky představovali nějaké ohrožení českého etnika, a ti, kdo v době po první světové válce ohrožovali československou státnost. Konstrukce obrazu národního nepřítele byla násilná a účelová, protože šlo o politickou zakázku, která měla ospravedlnit státní zásahy proti určitým skupinám obyvatel, společenským organizacím či spolkům. Do řad národních nepřátel byli také zařazeni všichni, kdo nesdíleli oficiální výklad především moderních českých dějin, sloužící indoktrinaci mladých lidí a znemožňující rozvoj jejich svobodného myšlení. Tento výklad vytvářeli historikové opírající se o politickou moc, která jim poskytovala rozličné posty a vydavatelské možnosti. Samozřejmě, že tehdejší zběsilá politika stranických orgánů mnohým vadila a přiváděla je do konfliktů s mocí, ale časem si většina z nich vytvořila adaptační mechanismy, které jim umožňovaly dále pokračovat v dosavadní práci. Oficiální československá historiografie se tím pokryla nesmrtelnou hanbou, protože se stala služebnicí totalitní moci a dosud zčásti nese stopy tohoto období. Dnes samozřejmě nejde o službu totalitní zvůli, ale pouze o věčnou snahu sloužit politické moci a jejím představám o historii. Nebezpečná nacionální mytologie Charta 77 představovala mimo jiné svobodné prostředí, v němž malá skupina historiků získala odvahu postavit se totalitním myšlenkovým proudům i za cenu ztráty pracovních a sociálních jistot. Dokument Právo na dějiny vznikl pak konkrétně z potřeby nahlas říci, že nejsou všichni srozuměni s tím, že jsme byli zařazeni do takzvaného východního bloku a je nám mocensky diktováno, co si máme myslet o svých vlastních dějinách. Jinými slovy, že každý má právo na svobodnou intelektuální existenci, má právo se svobodně vyjadřovat o dějinách a říkat i to, co je pro moc nepříjemné nebo úplně nepřijatelné. Samotní autoři dokumentu byli samozřejmě připraveni vstoupit do diskuse a hledat pravdu v odborné komunikaci s jinými historiky. Namísto toho se setkali se zuřivou kritikou i ze strany těch bývalých komunistických historiků, kteří přišli o zaměstnání po roce 1968. Pro ně žádné přirozené právo člověka individuálně rozumět svým dějinám a vyjadřovat se k nim bez poručnictví stávající politické moci neexistovalo. Dějiny podle nich patřily jen úzké skupině lidí, kteří měli monopol na jejich výklad. Ten měl pak hlavně sloužit údajným potřebám české společnosti jako celku, jinými slovy českým národním zájmům, přičemž tyto zájmy byly definovány politickou mocí a jí služebnými historiky. I v dobách po roce 1968, kdy byli mnozí historikové mocí odvrženi, existovalo nadále ideové souznění ohledně těchto zájmů a jejich nepřátel. K stabilním postavám nepřátel patřili například sudetští Němci, katolická církev a šlechta, zvláště pak Habsburkové. Na jedné straně tedy existovala nacionalistická vize etnicky čistého českého národa - "jsem Čech jako poleno", jak napsal jeden český historik -, který je trvale ohrožován a na druhé straně vize temného společenství nepřátel, kteří usilují zmocnit se českého státu a českých majetků. V tomto rámci nebyla ovšem možná žádná diskuse, zbýval jenom prostor pro pokus zbavit obraz oficiálně deklarovaných nepřátel těch nejhorších stránek, jak se o to mimo jiné pokoušel dokument Právo na dějiny. Nacionalistický obraz nějakého společenství je totiž vždy vybaven atributy věčnosti a neměnnosti - sudetští Němci byli vždy nepřáteli Čechů, katolická církev byla vždy protinárodní a šlechta vždy vykořisťovala české etnikum. Někdy, zvláště po nastolení demokratického pořádku v Čechách, se došlo k blahovolnému zjištění, že není každý člen těchto společenství tak špatný jako ostatní jeho členové, a takový vybraný "dobrák" měl pak šanci i na nějaké to nižší státní vyznamenání. V zásadě ovšem platí a převažuje výše uvedené kolektivní vidění dějin. Nacionalismus totiž ani jinak vidět nemůže, protože k jeho podstatě patří kolektivní pojetí vlastního národa putujícího dějinami a kolektivní pojetí národních nepřátel, kteří ho stále doprovázejí a ohrožují. Proto je pojem kolektivní viny organickou součástí nacionalistického vidění světa. Boj pokračuje... Ani po roce 1989 se mnoho nezměnilo. Znovu se prosadila snaha být prospěšný nové politické moci, napomáhat při formulaci oficiálních a závazných pohledů na české dějiny, diktovat, jak rozumět dějinám. Situace se samozřejmě posunula v tom smyslu, že vzniklo svobodné politické i akademické prostředí a svobodná mediální sféra - boj se proto přenesl spíše do polemik o tom, co je vědecké a co není vědecké. Postupně se obnovila poválečná politická "národní fronta", znovu se usadila v hlavách mnohých historiků, a to i mladší generace, a začala si nárokovat jediné pravdivé poznání. Mnozí se začali ohánět jedinou možnou vědeckostí, kauzálním, údajně hodnotově neutrálním výkladem. Jenže základem této vědeckosti se ve skutečnosti stal mravní relativismus: v každé době prý existovala jiná morálka a zkoumání minulých dějů je myslitelné jen jako popis kauzálních řetězců, z nichž jsou ovšem úzkostně vylučovány nejen veškeré hodnotové, ale i věcné souvislosti, které by pokazily výsledný černobílý obraz nacionální mytologie. Vznikla tak někdy díla podobná těm z dob minulých: za pomoci vědeckých metod se dobírala k žádoucímu ideologickému cíli. Za zmínku také stojí, že tato "věda" bojuje proti esejistice, původním kritickým reflexím vrhajícím na různé historické události a osobnosti nové světlo, probouzejícím zájem o dějiny a inspirujícím k jejich zkoumání. Přitom si tento druh historické reflexe nenárokuje vlastnictví pravdy na rozdíl od těch, kteří se deklarují jako nositelé jediné pravé vědeckosti. Právo na dějiny tedy nepozbylo na aktuálnosti, dnes není samozřejmě zaměřeno proti ideologickému marxistickému pojetí dějin, zaštítěnému komunistickou mocí, ale proti takovému způsobu myšlení o dějinách a způsobu jejich výkladu, kde převažuje snaha zformulovat dějinné události - především od konce první světové války - tak, aby nebylo nutné jakékoli vyrovnávání se s dějinami, jakékoli pochybnosti o některých událostech, jakékoli úsilí o mravní vzestup národa. Stačí naučit se základní fakta, znát sled událostí a být přesvědčen, že všechno bylo tak, jak být muselo. Tuhý kořínek nacionalismu Poslední a nejdůležitější snahou je pak bránit všemi způsoby vlastní český, etnicky homogenní národní stát a předstírat, že nám ho i v Evropské unii někdo chce vzít. Že je přitom tento stát hodnotově vyprázdněn a nevzbuzuje již téměř žádné patriotické emoce svých vlastních občanů, je v neposlední řadě vinou těch, kdo popírali a popírají přirozené právo na dějiny. Kdyby jen oni rozhodovali o vydání knih, nikdy by nevyšly vynikající vědecké práce jako Klimkův Boj o Hrad, Kalvodova Genese Československa nebo Staňkova Perzekuce 1945. Poslední případ pak potvrzuje pravidlo: jistí oficiální historici zcela nedávno odmítli českou publikaci fundované vědecké stati dvou významných německých historiků, profesora Horsta Möllera z University Ludvíka Maxmiliána v Mnichově, ředitele Institutu pro soudobé dějiny, a profesora Manfreda Kittela z university v Řeznu. A to jen proto, že jejich srovnání, jak odlišně se zacházelo po válce s německými menšinami na západě a východě Evropy, nezapadá do nacionalistického obrazu české poválečné historie. Stať nakonec česky vyšla, ale v revue Střední Evropa, v jejímž okruhu ostatně Právo na dějiny v samizdatu vzniklo. Nechci ale situaci nijak dramatizovat, protože velká část dnešních historiků tvoří zcela svobodně a nenechají se ovlivňovat zástupci údajných národních zájmů. Nicméně návrat k tomu, čím historie vždy také byla, totiž učitelkou života a jeho hodnot, bude trvat ještě dlouho. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| nahoru |
|
Obsah © Sdružení pro vydávání revue PROSTOR email: prostorevue@gmail.com |