 |
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Pomníky bez hrdinů, hrdinové bez pomníků
Jiří Jirásek
Pomníky bez hrdinů, hrdinové bez pomníků Nečitelné a trapné jeví se naše prostředí. Uchováváme si v něm pečlivě kult nehrdinství. Očividně máme problém, jak se zachovat k projevům a nositelům statečnosti či sebeobětavosti. Přinejmenším jsme nesví, nejistí, a tudíž nakloněni je zařadit někam na konec seznamu ctností. V horší podobě se najde dost výmluv zpochybňujících nutnost statečného činu, který je svou podstatou vždy čímsi jednoznačným, oproti mlhovinám dodatečně fabrikovaným analytiky. Těmto "chytrákům" nedochází (nebo tak činí záměrně?), že znevažují nejen čin sám a jeho původce, ale přímo vychovávají k neprotivení se zvůli. Česká ilustrace? Opět se vrátil do povědomí atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, jeden z mimořádných aktů spravedlnosti, který dosud představuje nepohřbeného kostlivce ve skříni. Šlo o akt msty na katovském pacholkovi chystajícímu zemi, lidem v ní žijícím, řečeno dnešním jazykem, genocidu! Akci naplánovaly vojenské exilové kruhy v Londýně a uskutečnili ji uprostřed druhé světové války čeští parašutisté, jmenovitě Jan Kubiš a Josef Gabčík. V souvislosti s hodnocením atentátu v rámci úsilí o porážku německé říše zla vystupuje do popředí naše obojakost jednak nám vlastní, jednak nesporně zneužitá komunistickým nazíráním světa, kterému se tento čin nehodil do jeho chudého krámu. Neopomnělo se opakovat, že šlo o západní zahraniční akci, neberoucí zřetel na zbytečné oběti v protektorátu. Jen tak mimochodem: není snad válečné běsnění přímo založeno na přehlížení nevinných obětí? Na tom, že rozhodující je vítězství, které bere vše... i právo na výklad dějin? Měl být tudíž protektorát uprostřed války, o jejímž výsledku bylo možno pochybovat, místem klidu, spořádaného pracovního úsilí a vyčkávání? Přitom by se nemělo zapomínat, že likvidace Heydricha nebyla jen atentátem na jednoho lotra, ale na bohorovnost říše i samotného Hitlera, který v atentátu musel vidět hrozbu vymykající se domnělé všemocnosti. Považme, podceňovaní Čechoslováci mu odkráglují jeho miláčka - jaký to asi muselo mít dopad na pocit vlastní bezpečnosti a výsledek války? Sám Heydrich dával denně poníženým lidem v okupované zemi najevo, jak se cítí mezi nimi bezpečný. Projížděl se po Praze bez mimořádných opatření. Nevídaný triumfalismus uprostřed nepřátel! Nepřátel? Tehdy se v podstatě odehrála "bohovražda": z nebes nad Walhallou pořádně zahřmělo a bylo to slyšet po celém světě! Tváří v tvář těmto skutečnostem se dnes u nás opět začíná rozvíjet duchamorná diskuse, zda poblíž místa atentátu spíš než důstojný památník k uctění hrdinského aktu spravedlnosti nepostavit raději jakousi neprovokující připomínku celé záležitosti, a tím mít uctění památky za vyřízené? Jestli nejsme schopni ničeho víc, potom by bylo lépe se vůbec o nic nepokoušet. Rýsující se řešení odpovídá víc připomenutí jakési dopravní nehody. Jde snad o deformaci, danou tím, že žijeme v době produkující atentáty na běžícím pásu? Nebudeme-li schopni rozlišovat, vycházet z dobových souvislostí, splyne nám všechno, profánní i vznešené, v konzumeristický příběh. Rozhodně ne v příklad sebeobětavé statečnosti. Jak trapné jsou výhrady akademiků, že by se památník stal cílem neofašistů! To už rovnou mluvme o naprosté neschopnosti účinně odporovat zlu a primitivní hlouposti. Srbové, Rusové, Poláci, ale i Francouzi, Britové, Holanďané, Američané litují všech obětí války, hrdinů i nehrdinů, ctí své mrtvé vojáky a jsou jednoznačně přesvědčeni o tom, kdo nese hlavní zodpovědnost za válečné hrůzy. Litují omylů ve vedení boje, ale rozhodně se proto flagelantsky netrestají. Uznávají všechny formy odboje. Atentát na Heydricha uskutečněný v jiné zemi by zaujímal čestné místo v národní síni slávy, vědělo by o něm každé dítě. U nás, zdá se, uvědoměle pěstujeme jiný přístup, jehož jádrem je ubohé krédo: Nic nestojí za oběť nejvyšší. Svůj nevděk a zapomínání na statečnost bereme na vědomí se švejkovským klidem a s nohama v teple. Ham-ham a dějiny " kdo má přednost? Problém pomníkové tvorby zahrnující historii a lidské oběti jen poukazuje na obecnější nechuť se vztahovat k nadosobním událostem. Jaké místo zaujímají v našich životech bratři Mašínové včetně jejich otcovského vzoru, Milada Horáková, generál Píka, Jan Palach, mrtví obou válek? Jsou to vesměs papírové postavy, jejichž lidský i mravní odkaz v našem vědomí spíš není než je. Jako bychom byli přesvědčeni, že se bez tohoto odkazu obejdeme, že jde pouze o cosi, co je třeba prozíravě zbavit patosu a pak se k tomu příležitostně hlásit, nebo také nehlásit. Protože školní výuka si neví s dějinami rady, není důvodu si přidělávat další problém s něčím tak okrajovým, co se stejně brzy rozpustí v úřednicky řízeném nadnárodním koncernu. Nezatřesou s námi ani stánky ham-ham na místě popravy českých pánů na Staroměstském náměstí. Konečně proč? Trhovecký a kraválově zábavný charakter starobylého místa už dávno přišel o genia loci. Přestává být místem stigmatizovaným dějinami v dobrém i ve zlém. Je to kruté, ale větší míru dějinnosti, byť pekelné, měly oslavy únorových vítězství se svými šiky milicionářských strejců a horlivých úřednických obratlovců. Ty se dějin opravdu týkaly a hezkou řádku let nás tragicky poznamenávaly. Naproti tomu dnes se ze všeho stala pouhá architektonická stafáž, sloužící coby apartní kulisa nic netušícímu lidskému mumraji. Jako by bylo pro rozkurážené vnitřnosti v Praze málo místa. Je vůbec ještě možné považovat něco za nedotknutelné, aby se na tom dokázala široká veřejnost včetně akademiků dohodnout? Nebo je prakticky vše záležitostí libovůle? Pokud se vůbec někdo ohradí, narazí na propůjčenou moc, správcovskou tupost, která poslouží argumentem, že přece nejde o pohřebiště - tak co má být? Nepleteme si nějak bytí s pouhou obživností? Konečně už nás do jisté míry nezajímají ani zpravidla nehrdinští, ale zároveň naši nejbližší zemřelí. Pokud na minulost myslíme, tak převážně s výčitkami. Jo, být to tenkrát my..., my bychom věděli. A zrovna tak problematicky řešíme i svoji dobu? Problém dnešní doby Ale což, uradí se odpovědné osoby s přispěním veřejnosti, jakási připomínka atentátu na zastupujícího říšského protektora by přece jenom mohla být! Kdybych si měl zavěštit, jak bude tato "připomínka" vypadat, pak půjde nejspíš o šutr s vhodně volenými slovy. Sousoší Kubiše a Gabčíka by šlo samozřejmě nad rámec dnešní "dobré vůle" - taková forma pomníků je přece dávno přežitkem! Pokud se dnes rozhodneme připíchnout k jakési události cedulku, musí to být vzhledem k nešťastné historii se Stalinovým monstrem na Letné a dalšími, byť menšími ideologicko-uměleckými výtvory, cosi moderního, jinými slovy minimalistického. K takovému účelu nejlépe poslouží nějaký úhledný, a hlavně nic neříkající design. V tom lze plynule navázat na minulý režim, který v pomníkové tvorbě vyšuměl až k hvězdičkám a holubičkám. Tak vznikl bezobsažný, neapelativní styl, který dosahuje skoro předlistopadové úrovně. Nové objekty mívají životnost slavnostního odhalení, pak následuje víceméně smrt, jinak řečeno nezájem. Ony plechové klasy před ministerstvem zemědělství, mající dnešním lidem připomenout násilnou kolektivizaci venkova, nestojí za pozornost ani vandalům. Vítr si s nimi poradí sám. Vlající-nevlající česká vlajka na podstavci hodném cizího osvoboditele má uctít odbojáře proti komunismu. Zde se dá mluvit o vyhořelé, znepodstatnělé umělecké a ideové imaginaci. Na místě sebeupálení Jana Palacha u Národního muzea nemusí chodec ani zpomalit krok. Nepatrná boule v chodníku je vše, co připomíná hořící lidskou pochodeň. Výmluvnější je i křížek z březových větví a fotografiemi obou Janů. Rovněž připomínka bratří Čapků na náměstí Míru je pouze vtipně perforovaný kámen. Jako by se umělci, pokud vůbec řeší problém monumentu, ostýchali vyslovit emoce obsažnou plastickou formou. Zřejmě jde o problém dnešní doby. Výsledkem bývá nemastné neslané přestylizování nějakého základního tvaru. Tyto pokusy mají větší vztah k autorům realizací, k době jejich vzniku než k předmětné stránce zadání. Je smutné, že reklamní praxe, odhlédnuto od její všudyvlezlosti, ví o člověku víc než úkolem pověřená sochařina. Při procházce po Petříně si říkám: nebýt jiné doby, která vedle uznání umělecké svobody žádala od sochaře přinejmenším stejný respekt k obsahu zadání jako k vlastní integritě, musel bych se spokojit namísto s ušlechtilou tváří a pozoruhodným sochařským pojednáním postavy Rastislava Štefánika s jakýmsi víceméně neobtěžujícím amorfním, nic neříkajícím symbolismem. Zato pouliční figurkaření nás očividně baví. Tu jakási kuriozita sedí na lavičce, tam roztomilé dětičky si před školkou hrají..., vše vyvedeno v bronzu..., případně umělohmotné kravičky se procházejí po chodníku. Ano, hrát si a pohrávat nám jde líp! Jiří Jirásek |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| nahoru |
|
Obsah © Sdružení pro vydávání revue PROSTOR email: prostorevue@gmail.com |