 |
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
"Když jsi zvolil Řím, chovej se jako Říman..." (Rozhovor se spisovatelem Josefem Škvoreckým)
"Když jsi zvolil Řím, chovej se jako Říman..." (Rozhovor se spisovatelem Josefem Škvoreckým o spontánní multikulturnosti a nebezpečí multikulturalismu, o kanadských přátelích a o tom, že knihu nic nenahradí) Red.: Vraťme se do doby, kdy jste se rozhodli pro odchod z okupovaného Československa - proč nakonec padla volba na Kanadu? Škvorecký: Nebyla to záležitost volby, ale nabídky. Můj starý přítel nebožtík George Gibian, který jako americký voják přijel v roce 1945 s armádou generála George Pattona do Plzně, mi opatřil přes svou přítelkyni Kathryn Feuerovou, šéfku Slovanského oddělení na torontské univerzitě, pozvání na jeden měsíc, a pak přes jiné známé v Kalifornii pozvání na tříměsíční pobyt na berkeleyském campuse kalifornské univerzity. Tam jsem měl napsat studii na téma z české literatury podle vlastní volby, tak jsem si vybral Vladimíra Párala, a mezitím mi Kathryn obstarala jednoroční smlouvu na Anglickém oddělení v Torontu. Uvažování byl tehdy luxus, bral jsem, co se nabízelo. A nikdy jsem toho nelitoval. Měl jsem výhodu, že jsem uměl slušně anglicky a o Americe i o Kanadě jsem dost věděl. Na rozdíl od své frankofonní ženy, která si naivně myslela, že Kanada je všude bilingvální a ona vystačí se svou výbornou francouzštinou. Měl jsem tedy o Kanadě představu dost přesnou, kdežto pro Zdenu to byla naprosto cizí země. Nepoznal jsem nostalgii, kdežto mou ženu bezmála sklátila. Až pak dostala nápad založit české nakladatelství zakázaných knih. Sixty-Eight Publishers, Corp., vzniklo tedy vlastně z její touhy po domově, který v té době neexistoval. Zdena byla v pravém slova smyslu bezdomovec. Red.: Jak se k Vám po příchodu chovaly kanadské úřady a jak jste si zvykal na kanadské poměry - pronásledoval Vás v noci také pověstný exulantský sen? Škvorecký: Jak úřady, tak řadoví Kanaďané se k nám chovali - jak se dnes v Čechách říká - velmi vstřícně. Brzo jsem se v Kanadě cítil víc doma než v tehdejších Čechách. Zdena našla svůj domov v nakladatelství, a já si čím dál víc uvědomoval, že moje nejvlastnější vlast je v českém jazyce. Často jsem si v duchu opakoval prastarou báseň: "Nepřikládej svaté jméno vlasti / kraji tomu, v kterém bydlíme. / Pravou vlast?" Kolikpak asi lidí v Čechách dnes zná tuhle přesnou báseň? Kolik jich ví, kdo to napsal? "Pověstný" exulantský sen mě samozřejmě pronásledoval. Nemá co dělat s touhou po rodné zemi, ale naopak se zoufalou snahou z rodné země se dostat. Jedete na letiště, odkud vás má letadlo donést zpátky do Kanady, kterou jste nerozvážně opustili, a ne a ne tam dojet. Vzbudíte se příslovečně zbroceni potem a při pohledu z okna na torontské mrakodrapy se vám celým tělem rozleje líbezný pocit naprostého bezpečí. To je exulantský sen, exulantská noční můra. Red.: Jak vnímáte kanadskou multikulturní společnost, setkáváte se někdy s multikulturními kontrasty či paradoxy? Škvorecký: Upřímně řečeno nevím, co to multikulturní společnost - na rozdíl od amerického tavicího kotle - má být. Malé děti exulantů s jakýmkoli kulturním pozadím se ještě než dorostou bezpečně pokanadští, jazykem i zájmy, a jestliže maminka pokládá za svou povinnost hovořit s nimi anglicky, rodný jazyk se nenaučí nikdy. V pubertě začnou pak maminku před kanadskými hosty prosit: "Please, Mother, don't speak!" Za exulantskou angličtinu rodičů, plnou rozličných cizích přízvuků, gramatických omylů a chudou na idiomatiku, se tihle noví Kanaďané totiž stydí. Takže rozdíl mezi multikulturalismem a tavicím kotlem je asi pouze v tom, že když si přistěhovalci z Konga chtějí opatřit bubny, zažádají si o ně Torontskou radu pro umění, kdežto ve Spojených státech si je musí koupit za vlastní peníze. Ani v Kanadě, ani ve Státech jim však africké bubnování nikdo nezakazuje. Jedním z mých nejabsurdnějších dojmů bylo, když jsem dvě české studentky, které u mě studovaly film - a já věděl, že jako rodilé pražačky českým venkovem pohrdají - viděl v rámci multikulturního týdne tančit za doprovodu cimbálové kapely na náměstí Nathan Philip's Square v doma - lických krojích lidové tance. Mně se ten pohled nepříjemně spojil s dobou, kdy podobné intelektuálky podobně ustrojené křepčily před tribunou stranovlády v rámci boje za mír. Jinými slovy řečeno: nevidím v multikulturalismu - ádné přednosti, jenom nebezpečí. Tady zapomněli na dávnou starořímskou moudrost: "Když jsi v Římě, chovej se jako Říman." Nikdo zde žádnou kulturu nezakazuje, ale objevují se - zejména v jižních státech USA - tendence zavést pro děti ilegálních imigrantů španělské školy, které by měly stejné právní postavení jako anglické. Přitom angličtina je ten činitel, který stmelil všemožné etnické skupiny v jednolitý celek, v národ Američanů. Zavést v rámci multikulturnosti bilingválnost, nebo dokonce multilingválnost, zrušit povinnost u zkoušky občanství prokázat aspoň základní znalost angličtiny může docela dobře vést k evropským jevům, kde se státy rozdělují, protože v každé půlce mluví občané vzájemně sice srozumitelným, ale odlišným dialektem téže řeči. Anebo kde se dokonce takové národy, navzájem si dobře rozumějící, navzájem nedorozumí až k ozbrojenému konfliktu. Ne. Když jsi zvolil Řím, chovej se jako Říman. Red.: Vaše exilové nakladatelství se dnes už stalo legendou a jeho záslužnost zůstává nesporná - šli byste tenkrát "do toho", kdyby byl internet, kde se otevírají možnosti pro všechny, kteří se domnívají vládnout perem? Škvorecký: Myslíte to vážně? že publikační možnosti otevřené na internetu každému nahradí knižní kulturu? Red.: Mluví se o tom, že věk knihy v souvislosti s nástupem elektronických médií odeznívá... Škvorecký: Pokud já mohu pozorovat, internet a digitalizace otevřely možnosti anonymnímu a pologramotnému hulvátství a veřejnou tribunu poskytly polovzdělancům. A když se veleoblíbený autor hororových bestsellerů Stephen King pokusil vydat nový spis nikoli knižně, nýbrž pouze na internetu, pohořel. Myslím, že knihu nenahradí nic, a to "otevírání možností" mi připomíná někdejší akci "Pracující do literatury", která úspěšně vedla nikam. Kdyby se skutečně stalo, že internet by v domácnostech nahradil knihovničky, ze všech národů by přežili patrně jen vždy a všude pronásledovaní židé. Protože ti jsou "Lid Knihy". Red.: A jak vnímáte problém národních literatur v globalizujícím se světě - odzvání národním literaturám a jejich literárním představitelům, anebo si literatura navzdory globalizaci dál bude uchovávat určité zvláštnosti dané prostředím, národní mentalitou a tradicí? Škvorecký: Co já vím, dobrá literatura se vždycky psala o obecně lidských tématech, což je jen synonymum pro "globální, všeobecná" témata. Nepoznat u dobrého autora, "z které tradice a kultury pochází", to je snad možné jen u science fiction zasazené do vzdálené budoucnosti nebo u podobně vyšpekulovaných žánrů. Ale ani tam si nejsem jist, že by se Honza neprozradil, z kterého bezu pochází. Taky je tu ta maličkost, že literatura na rozdíl od hudby a výtvarnictví pracuje s jazykem, který se u autora, jenž v něm vyrostl, až na vzácné výjimky nedá dokonale nahradit. Takzvané národní literatury v éře internetu přirozeně rozšíří svůj geografický obzor, protože je televize a už není zakázáno cestovat, ani pod trestem smrti poslouchat cizí rozhlas. Ale svět, v němž čtenář nepozná, odkud ten který spisovatel je, existuje pouze ve fikcích, jako je Huxleyho Konec civilizace (Brave New World), a myslím, že jinde nebude existovat nikdy. Red.: Mohl byste se podrobněji zmínit o některých kanadských přátelích, kteří Vás jako nakladatele české exilové literatury podporovali či nějakým způsobem pomáhali české nezávislé kultuře v době nesvobody? Škvorecký: Nejúčinnějším takovým přítelem byl Američan Jirka Gibian, který sám od sebe založil v Ithace spolek "American Friends of the Sixty-Eight Publishers", jehož hlavní vtip záležel v tom, že umožnil americkým mecenášům odepisovat si peněžní dary kanadskému nakladatelství od daní ve Spojených státech. Jiná Američanka, Bobbie Bristolová, zase v New Yorku zorganizovala velkou benefici, tj. autorské čtení, jehož čistý výtěžek připadl Sixty-Eight Publishers v Torontu. Četli tam tenkrát z anglických překladů našich knih třeba Arthur Miller, Kurt Vonnegut Jr., Joseph Papp a jiní. Po Bobbiině vzoru dal dohromady podobnou benefici v Torontu kamarád Greg Gatenby a tam četla například Margaret Atwoodová a Robertson Davies, ale i Američané Susan Sontagová a Arthur Miller. Hodně nám pomáhali básník, prozaik a hudebník John Reeves a profesor Gordon Skilling, oba členové naší ediční rady, Skilling dokonce její předseda. John Reeves se stal čechomilem, když v mladších letech reprezentoval Kanadu v maratonském běhu na helsinské olympiádě. Seznámil se tam se Zátopkem, který mu jako sportovec imponoval, a v Johnovi to nakonec vzbudilo zájem i o české dějiny a kulturu. Docela slušně se naučil česky, po sovětském přepadu napsal několik dramatických pořadů o Československu pro rádio CBC a stal se i autorem detektivek umístěných do Prahy. Gordon Skilling studoval na Oxfordské univerzitě politologii, když zemřel prezident Masaryk, přijel mu na pohřeb do Prahy, a potom si opatřil job v anglickém vysílání pražského rozhlasu. V zemi se mu tak zalíbilo, že pozval na návštěvu kvakerskou snoubenku Američanku Sally a dali se oddat na Staroměstské radnici. O Československu pak napsal Gordon několik knih a nakonec byl při jedné návštěvě Prahy husákovskou policií zatčen a ze země vypovězen. Jak Reeves, tak Skilling byli za zásluhy o Československo vyznamenáni českým prezidentem Václavem Havlem. Nikoli finančně, ale publikačně velice pomáhal můj kolega z univerzity Sam Solecki, v Anglii narozený syn polského důstojníka Armije Krajowe, jenž přežil varšavské povstání a jemuž se podařilo dostat se před importem "lidového" Polska do Anglie. Podobně a mezi jinými zmíněná Kathryn Feuerová, naše drahá a předčasně zemřelá přítelkyně. A konečně třeba takoví Kanaďané jako Michal Schonberg, narozený za války v Anglii novozélandské matce, která pracovala v pomocných ženských sborech armády britského impéria, a českému otci, příslušníku československé armády v Anglii. Ten na syna mluvil česky, a když se rodina vrátila do Československa, chodil Michal do českých škol. Naši mateřštinu ovládá možná líp než leckterý stoprocentní Čech. Nakonec se rodině podařilo odjet z Československa do Anglie a odtud do Kanady. Pod mým vedením napsal pak Michal doktorskou dizertaci z teatrologie na téma Osvobozené divadlo, která po pádu komunismu vyšla i v Praze. Multikulturnost vzniká v zemích, kde se to smí, spontánně a podporována osobním zájmem a obecnou láskou k literatuře. Red.: Kdybyste byl majitelem nakladatelství v České republice, které současné kanadské autory byste vydal - máte své oblíbence? Škvorecký: Z kanadských autorů čtu nejradši povídkářku Alici Munroovou, která myslím patří k světovým špičkám v tomhle oboru. Margaret Atwoodovou mám rád spíš jako přítelkyni než jako spisovatelku. Velice se mi zamlouvaly některé romány Robertsona Daviese, velice nerad jsem měl Farleyho Mowata, protože to byl politicky ukázkově "užitečný muž", ve smyslu, v jakém takové lidi charakterizoval Lenin. Jako spisovatel v kanadské tradici románů z přírody je ovšem nesporně velmi dobrý. Naproti tomu jsem miloval statě novináře a kritika Roberta Fulforda, protože to je nezlomný opak Leninova "užitečného muže". Z klasiků rád čtu Stephena Leacocka a jako kluk jsem miloval román Dva divoši od Ernesta Thompsona Setona. Z nějakého důvodu jsem si vždycky myslel, že kniha se odehrává v Michiganu. Proto mě příjemně překvapilo, když jsem až tady zjistil, že hrdina toho dobrodružství chodil snít do srubu v Don Valley, tehdy v divočině, dnes od nás pěšky slabou půlhodinku. Red.: A koho ze současných českých autorů byste doporučil kanadskému nakladateli? Škvorecký: S přibývajícím věkem jsem přestal sledovat současnou prózu a čtu skoro výhradně viktoriánské klasiky. Proto nemohu sloužit. Red.: Na závěr trochu osobnější otázku: Kdy, respektive za jakých podmínek získává stáří svou důstojnost? Škvorecký: Důstojnost nezískává stáří, nýbrž dobrý člověk v každém věku. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| nahoru |
|
Obsah © Sdružení pro vydávání revue PROSTOR email: prostorevue@gmail.com |