|
Kanadská ulice a česká ulička
Milan Hanuš
Kanadská ulice a česká ulička V tomto dvojčísle se může čtenář v poznámce Petra Muchy dočíst, že v kanadském Richmondu na jižním předměstí Vancouveru vyrostla Cesta do nebe. Je pozoruhodná tím, že se v ní jedno posvátné místo střídá s druhým. Najdete v ní buddhistický chrám vedle muslimské mešity, synagogu v blízkosti hinduistické svatyně, protestantskou modlitebnu sousedící s katolickým kostelem a sikhským chrámem. Cesta do nebe je místní pojmenování pro Pátou ulici dlouhou přibližně dva a půl kilometru... I to je Kanada. Každý den chodím do redakce jednou pražskou ulicí. Škoda, že se jí neříká Cesta do nebe. Jmenuje se stále ještě po našem - ulice Politických vězňů. Jedno pozoruhodné místo tu střídá druhé. Horní části ulice vévodí mohutný Petschkův palác, nechvalně známá "pečkárna", jak se říkalo vyšetřovně gestapa, nyní ministerská budova s českou a evropskou vlajkou v průčelí. Na rohu se krčí vietnamská večerka a k ní přiléhá suterénní turecká restaurace. Následuje British council ze skla a kovu v historickém místě Bredovského dvora, v němž se nachází i plzeňská restaurace. Naproti je muslimská modlitebna Islámské nadace obklopená dvěma mezinárodními hotely ve vykuchaných historických budovách, které sousedí s Exchange-office (směnárny jsou tu pro jistotu tři) a kavárnou Internet game. V dolní části ulice se tyčí monumentální budova Národohospodářského ústavu s Centrem pro mezinárodní ekonomický výzkum CERGE - EI a pražská -cesta do nebe- vrcholí velkolepým sídlem dnešních komunistů. To vše v uličce dlouhé pouhých tři sta metrů... Tohle je zase Česko. Kanada s Českem sice nesousedí, ale tyhle dvě ulice by sousedit mohly. Jejich společným rysem je multikulturní rozmanitost, byť na různých úrovních. Kanada je v multikulturnosti značně pokročilá a richmondská Cesta do nebe dokonce vytváří dojem avantgardy, jakéhosi historického experimentu. Jako by jí patřila budoucnost. Česká ulička má zatím spíš jen multikulturní nátěr, kterým však neustále prosvítá stopa dějin, k níž patří i špatná zkušenost s historickými experimenty a avantgardami. Některé "cesty do nebe" zkrátka končívají jinde. Rýsuje se tedy základní otázka: Kam vede ta kanadská? Šéfredaktor |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
nahoru |
Obsah © Sdružení pro vydávání revue PROSTOR email: prostorevue@gmail.com |
Původně samizdatový časopis PROSTOR, u jehož zrodu stáli Aleš Lederer, Jan Štern, Jan Vávra a Jiří Hapala, vznikl v červnu v roce 1982. V samizdatové, "zakonspirované" podobě vycházel až do roku 1989, celkem 12 čísel (kvůli hrozbě prozrazení a zákazu používali autoři i přispěvatelé pseudonymy).
Od roku 1990 začala nezávislá, kulturně politická revue PROSTOR vycházet (od čísla 10) v soukromém nakladatelství a vydavatelství Aleše Lederera, který jakožto vydavatel rovněž řídil redakční kruh časopisu, jehož členy byli Rudolf Starý (pozdější šéfredaktor), Jan Vávra, Josef Kroutvor, Milan Hanuš (pozdější výkonný redaktor) a Stanislava Přádná.
V jednotlivých tematických číslech revue PROSTOR se objevovaly esejistické texty zrcadlící proměnu společenské, politické, kulturní i psychologické atmosféry doby. Vedle předních domácích autorů uváděla revue především významné představitele duchovních proudů hlásících se k západní kulturní tradici (C.G.Jung, F.A.von Hayek, R.Scruton).