 |
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Absurdní drama českého veřejného života aneb Běda faktům!
Petr Chudožilov
Zatímco v mládí mi absurdní a paradoxní v oblasti českého veřejného života připadalo bez výjimky úplně všechno, k stáru se mi zdá stále zřetelněji, že absurdní a paradoxní není už vůbec nic. Učitelé, kooperující šprti, policajti, příslušníci Lidových milicí a obecně členové Komunistické strany Československa, pokud respektovali předcvičitele v Moskvě, se těšili neuvěřitelným privilegiím se všemi duchovními a hmotnými požitky, a to i v těch případech, jestliže to zjevně odporovalo nejen poznatkům zdravého rozumu, ale paradoxně i veřejně deklarovaným společenským hodnotám. Může být něco ještě absurdnějšího než neodvolatelná vůdčí role nějaké politické strany zakotvená ve státní ústavě, závazné i pro ty občany, kteří s touto stranou neměli a nechtěli mít nic společného? Z fejetonistických důvodů jsem si dopřál alespoň krátký nostalgický výlet do odborné literatury mého mládí. Slovník cizích slov dr. Ladislava Rejmana vydaný Státním pedagogickým nakladatelstvím v roce 1966 definuje absurditu jako "nesmyslnosti či protismyslnost", paradox je zde poněkud pikantně vysvětlen z politických důvodů jako "skutečně nebo zdánlivě nesmyslné tvrzení, odporující všeobecně uznaným zásadám"; pilný čtenář listující dál v rozpadajících se zažloutlých stránkách starožitného spisu je odměněn informací, že odvozený pojem paradoxografie znamená "ve starořecké literatuře vypisování podivuhodných událostí a přírodních jevů". Latinsko-český slovník, kolektiv autorů jej zpracoval ze slovního materiálu gymnaziálních čítanek z let 1950 a 1953, vydalo totéž nakladatelství bůhvíproč bez udání letopočtu, pojem absurdus zaznamenává jako něco "nelibého sluchu, nelibozvučného"; paradoxa jsou "věty a zásady protismyslné a podivné". Pamětník starých časů, kdy absurdita veřejného života se nakonec vlastní vnitřní dynamikou roztočila do nejvyšších obrátek, se podivuje a žasne: jak to, že cenzor tehdy před půlstoletím správně nerozpoznal nezamýšleně ironickou dvojsmyslnost, poťouchlost a společenskou nebezpečnost těchto archaických definic, proč nezasáhl z všemoci svého úřadu? Okrajově ještě připomeňme indiánsky absurdní ceny zmíněných slovníků: jeden stál šestačtyřicet korun, ten druhý jedenadvacet korun a sedmdesát haléřů. Volba nového prezidenta v přímém televizním přenosu z československého parlamentu na sklonku památného roku 1989 na mě zapůsobila jako nevýslovně trapná, absurdní a paradoxní fraška. V jednu chvíli kamera zblízka zabrala duševními pochody nedotčenou tvář špatně vyučeného krejčíka, komunistického funkcionáře a s odpuštěním poslance Vasila Bižaka. Také on, stejně jako ostatní zvolení zástupci pracujícího lidu, zvedl ruku ke zdánlivému prospěchu Václava Havla. Bižak tímto jen domněle absurdním faktem prospěl v první řadě sám sobě, jeho zločiny zůstaly nepotrestány, v klidu si dokonce vydal brožurku obsahující jeho pitomé paměti, nikdo mu nesáhl na nepoctivě nabytý movitý a nemovitý majetek, dožil se vysokého věku oplakáván spolustraníky, aniž by mu kdy byl zkřiven jediný vlas na hlavě. Nebo je ještě možná někde potichu, ale šťastně živ? Prospělo-li takto utrpěné vítězství také zemi a Havlovi, přenechme historii. Bižakovo počínání však, nahlížíme-li dnes celou věc jeho očima, vůbec nebylo paradoxní, nýbrž naopak logické a rozumné, uskutečněné po zralé úvaze, na niž se mu dostalo přiměřeně času. V současném českém parlamentu by Václav Havel při prezidentských volbách zcela určitě neprošel. Zabránila by mu v tom především komunistická strana. Oficiálně sice byla prohlášena za zločineckou organizaci, ale při dobývání přízně voličů v parlamentních volbách jí tato skutečnost vůbec nebyla na překážku, ba spíše naopak. Kdo by se odvážil housku obrátit na druhou stranu, musel by nahlas zvolat: V Parlamentu České republiky jsou oficiálně zastoupeni zločinci! Komunističtí poslanci, zejména usvědčený placený estébácký donašeč anebo bachař kdysi v kriminále dohlížející na politické vězně, jsou tentokrát opravdu řádně zvolenými zástupci pracujícího lidu. Václavu Havlovi by volební přízeň dnes neprojevili ani socialisté, a prezident Klaus by se určitě také nepřimluvil. Kdo se licoměrně podivuje, že sedmnáct let po takzvané sametové revoluci u české policie pořád ještě slouží osm set estébáků, absurdní drama českého veřejného života vůbec nepochopil anebo se tak aspoň tváří. Budou zklamanému návštěvníku divadelního představení na pokladně vráceny peníze za zakoupenou vstupenku? Stáhne dramaturg tenhle kus, který se víc než zřetelně ukazuje jako propadák, z repertoáru? Sotva. Kulisy jsou na scéně pevně ukotveny, herci se dokonale vcítili do svých rolí, nápověda může ve své budce klidně podřimovat, opona hned tak nespadne. A tak se pozorovatel české politické scény musí ve smyslu starých řeckých kronikářů spokojit s pouhým vypisováním událostí a přírodních jevů, přidržovat se zřejmých faktů, byť by i byly tu a tam sluchu nelibé. Ani to však nezaručuje kasovní úspěch nebo aspoň poklid v hledišti, neboť fakta, jak říkával mol a škůdce v šatníku české kultury Zdeněk Nejedlý blahé paměti, musí sloužit věci; jestliže neslouží, běda faktům! Petr Chudožilov |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| nahoru |
|
Obsah © Sdružení pro vydávání revue PROSTOR email: prostorevue@gmail.com |