Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Předchozí čísla
Modrá čísla je možno si stáhnout
2014 : 103/104 102 101
2013 : 100 99 97-98
2012 : 95/96 93/94
2011 : 92 90/91 89
2010 : 87/88 86 85
2009 : 84 83 81/82
2008 : 80 79 77/78
2007 : 76 75 73/74
2006 : 72 71 69/70
2005 : 67/68 65/66
2004 : 63/64 61/62
2003 : 60 58/59 57
2002 : 55/56 54 53
2001 : 52 51 49/50
2000 : 47/48 45/46
1999 : 43/44 42 41
1998 : 39/40 38 37
1997 : 36 35 34 33
1996 : 32 31

bibliografie 55
bibliografie 43
bibliografie 18
 
Vyhledávání:



Prohlášení koštýře absurdit
Richard Kulman


Absurdní se nepochybně může, a vlastně musí pojit buďto s tragickým, nebo se směšným - a nejčastěji s obojím při převaze jedné složky. Nepochybně bylo absurdní, když se v nacistickém Německu jednoho dne v parcích na lavičkách objevilo označení "Jen pro árijce" - a při vší tragice, jíž ten den předjímal, to bylo zároveň směšné?
To ale není na absurditě to nejzajímavější - daleko více na ní přece láká, že je zdánlivě tak subjektivní, až je masám neviditelná. Věru že pravými koštýři absurdit a paradoxů jsou přeci odjakživa intelektuálové, kteří si jako nikdo jiný dokážou vychutnat absurdity a paradoxy světa, do něhož jsou vrženi. Jak brilantně, s pobavenou ironií a zároveň zkoprnělým úžasem jen dokázal popsat socialistickou realitu zejména ve svých prvých divadelních hrách právě Václav Havel, jenž ovšem sám pokorně přiznával pouhé své učňovství ve vztahu k nedostižnému patronovi všech ctitelů absurdního - Franzi Kafkovi?
A přeci mě napadá: bylo opravdu nevyhnutelně třeba být sofistikovaným intelektuálem, aby člověk rozpoznal, že ta zmíněná "rezervace" na lavičkách nacistického Německa je absurdní - protože jak také jinak označit vyloučení části spoluobčanů z možnosti pohovět si ve stínu stromů jen kvůli jakýmsi novým rasistickým hokuspokusům? Jistě nikoliv - však také mnozí z těch, kdo se knihám neupsali, bludu nepropadli a naopak ti, kdo si s ním až příliš teoreticky pohrávali, mu sami nakonec podlehli?
Přesto - jak je možné, že milionům Vůdcových vyznavačů zůstala absurdita tehdejšího "rasového dění" utajena? Co to říká o povaze absurdity? Jak to, že zástupy lidí vnímají jako normální, co se někomu zdá být podle všech objektivních měřítek absurdní? Je to snad "normativní síla faktického", síla každodennosti, železná košile zvyku, mnohonásobné mávnutí zlovolného kouzelného proutku, které nakonec absurdnímu přetáhne přes hlavu "masku normálnosti"?! Nemůžete demaskovat masku, řekl Chesterton?


Věru že o tom často přemýšlím?

... a připadám si docela zrazen a osamocen ve svém založení. Dospívat v normalizačním komunismu, na jehož absurdity pršely vtipy, ale jehož pravidla se brala vážně - pro služební postup, pro cestu do ciziny, pro studium dětí na školách? Pobývat na komunistické vojně, na jejíž absurdity se obecně nadávalo, což ale vůbec nebránilo, aby se její pravidla brala vážně a případně se k nim přidala snad ještě absurdnější pravidla vojny mazácké?
A hlavně a především žít nyní v postkomunismu, mafiánskými manýry a korupcí prolezlém kapitalismu, a znovu se divit, že lidé kolem jeho absurdity už nevidí a berou jeho nová pravidla tak vážně, až na nich není absurdního téměř nic - vždyť jak by mohlo, když masy svým chováním absurdní proměnily v normální a plně je legitimizovaly? a to opět za vydatného přispění vychytralých kvazivzdělanců, chápajících sebe samé jako "pravé vítěze Hry"? Absurdita, která nemusí být ani pravděpodobná, protože již je "pro lid" cele a naprosto "pravdivá"?
Je to tak hezké pobývat v říši "teorie absurdního", až se člověku nechce zpátky na zem, kde jej "kolemjsoucí absurdita" už může jenom rozčílit. To, jak jsou jeho spoluobčané připraveni dát jí svým chováním a smýšlením kýžené "legitimační posvěcení" - přijmout ji ve vší povrchnosti "za samozřejmé normální" - našeho koštýře absurdit zároveň odpuzuje, pohoršuje a děsí?
Má to tedy nyní ještě únavně jmenovat - vše to absurdní, co jej odpuzuje, pohoršuje a děsí?! A má to jen konstatovat, či se přitom má ještě blýsknout - marnost nad marnost - svým ostrovtipem?! Má si elitářsky zarýt do hlouposti a stádnosti spoluobčanů, pomstít se jim za jejich legitimační horlivost, s jakou jsou připraveni přijímat a nezpochybňovat i tu největší a nejabsurdnější zvrhlost, která tak zadními vrátky a bez jeho souhlasu nutně částečně vstoupí "jako normalita" i do jeho světa?! K čemu to - ničemu to nepomůže - marnost nad marnost a vše zase marnost?
A přeci nelze jinak? vždyť je to pro jedince akt hygienický a očistný přiznat se k víře v objektivní měřítka, odmítnout ten subjektivní balast tvrdící, že absurdní je dáno jen úhlem pohledu a co je pro jednoho paradoxní, je pro druhého zcela normální a v pořádku? A tak tedy vzhůru do nemilosrdného lovu na absurdní - propichovat, párat a kuchat všechny ty bubliny "zdání normálního" a přivěšovat na skolená monstra zpátky "visačku absurdního", jíž by se tak ráda dík hlouposti lidí chtěla zříci! Vždyť i "Prohlášení nezávislosti" sepsané Thomasem Jeffersonem má dvě části - tu obecnou o významu svobody a nezávislosti a tu zvláštní naplněnou "výčtem zlořádů"- tím Thomasem Jeffersonem, který napsal, že "všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni" a zároveň vlastnil otroky, aniž mu to v zajetí "normativní síly faktického" a při vší nepochybné síle jeho suverénního intelektu jakkoliv přišlo paradoxní či přímo absurdní?


A tak tedy - "výčet zlořádů" a absurdit?

My, koštýři absurdit prohlašujeme, že je absurdní:
Aby společnosti vládla postkomunistická zbohatlická lůza, opřená o demokratickou legitimaci občanů, jimž vymylo mozky sledování komerčních televizí a hromadné uctívání Zlatého telete?
Aby téměř všechny noviny byly bulvárním pařeništěm pokleslých senzací a neméně pokleslých světonázorů?
Aby nebyla zakázána komunistická strana, je-li zde zákon o protiprávnosti komunistického režimu, jenž mravně zdevastoval tuto zemi a způsobil řadě čestných lidí nevýslovná utrpení?
Aby korupce byla navzdory občasným alibistickým odsudkům normou jednání ve veřejné sféře a tímto i neblahým příkladem ve veškerém životě společnosti?
Aby se nevkus stával ve společnosti a zvlášť ve veřejnoprávních médiích normou, zatímco ducha povznášející pořady byly odsouvány na vedlejší kolej?
Aby jako "hrdinové naší doby" byly vynášeny tragikomické figurky, které ve skutečnosti vynikají pouze cynickou bezskrupulózností a bezpříkladnou schopností nastavovat větrům doby svůj šedivý a bezobsažný plášť?
Aby mládež byla kažena pornografickým průmyslem a pokleslou honbou soukromých komerčních médií za ziskem "za každou cenu"?
Aby nám vzhledem k naší smrtelnosti vládlo něco tak nedůležitého jako peníze a jejich bankokněžíci?
Aby nadnárodní společnosti bezostyšností své ekonomické síly ponižovaly důstojnost člověka a vznešenost jeho zapomenutého a prapůvodního údělu?
Aby umíraly miliony lidí na zeměkouli hladem, zatímco jinde v tomtéž čase tonou taktéž jedinci rodu Homo sapiens ve zbytečném luxusu a nadbytku?
Aby do politiky vstupovali zakomplexovaní egocentrici nemající o rozměru této služby pro společnost ani potuchy, motivovaní pouze snahou zbohatnout, být vidět a získat nemravná osobní privilegia?
Aby zloději a korupčníci unikali spravedlivému trestu a svým výsměchem spravedlnosti nenapravitelně udávali špatný příklad a snižovali její váhu?
Aby dřívější statečnost disidentů byla napadána, zatímco se adoruje vychytralost vykutálených strýců a mazaných tet, co "v tom vždy umějí chodit"?
Aby sportovci získávali milionové a od reality zcela odtržené odměny, zatímco učitelé a zdravotní sestry jsou ve svých mzdách hrubě nedoceněni?
Aby pokračoval imbecilní a zralého člověka nedůstojný kult hollywoodských a jiných hereckých a zpěváckých hvězd, jejichž doporučení pak mají stejně jako v případě sportovců nezřídka ovlivnit výsledky voleb?
Aby se kladl takový důraz na věci nepodstatné a pomíjivý světský lesk úřadů a funkcí, zatímco to podstatné lidem mezi prsty protéká?
Aby věčné úvahy o technologii moci zabraňovaly vnímat, jak je její obsah vlastně vyšinutý?
Aby se pořád zdůrazňoval význam vzdělání pro trh práce namísto jeho nezastupitelného místa při nabytí nezaměnitelné osobní kultury a noblesy?
Aby pokračovalo zhoubné působení přihlouplých reklam při vytváření umělých potřeb, jež musí být následně reálně ukojovány?
Aby se ve jménu zisku prohlubovala devastace přírody?
Aby se ve jménu zisku obchodovalo s totalitními a diktátorskými státy a těm se ve jménu téhož tolerovalo porušování lidských práv?
Aby se adoroval úspěch, bohatství a zářná kariéra jako cosi, bez čehož je život jen neúplný, či dokonce vůbec nemá smyslu?
Aby se záměrně vytěsňovalo, že všichni do jednoho jednou umřeme a že vůbec není vyloučeno, že všichni do jednoho budeme skládat Stvořiteli tohoto světa ze svého působení na něm účty?
Aby se rozmazlovali psi a kočky, zatímco lidé nemají co jíst?


Na závěr pak opět něco teorie...

Ten záměrně provokativní (a svým způsobem jak konkrétní, tak nadčasový) seznam by šlo jistě libovolně prodlužovat či zkracovat - vždy by však zůstal tím, čím má být. Nesystematickým a víceméně náhodným konglomerátem toho, co jeho autor má za absurdní a co podle něj začalo být paradoxně - výše již popsaným mechanismem - považováno za normální a vlastně nediskutovatelné? Vzniklo tak ve svém souhrnu zákonitě cosi mezi utopistickým programem politické strany a manifestem hippie hnutí, donkichotským prohlášením a antikomunisticko-komunistickým pamfletem, cosi jako kazatelská suma jurodivého moralisty, za jejíž naivitu by se autor možná měl rdít a červenat?
On - koštýř absurdit - se však nerdí ani nečervená, on četl Camusova Sísyfa, a tak ví, že "absurdní je zrozeno z lidského volání a nerozumného mlčení světa"? A jeliko- mlčet nechce, tak musí alespoň pojmenovat!! Učinit ten nezbytný prvý krok k tomu, aby se nakonec přeci jen "demaskovala maska tohoto světa" a v takto uvolněném prostoru šlo počít valit vzhůru Sísyfův kámen jako symbol marnosti a zároveň vznešenosti lidského údělu?
nahoru
Obsah © Sdružení pro vydávání revue PROSTOR
email: prostorevue@gmail.com

Původně samizdatový časopis PROSTOR, u jehož zrodu stáli Aleš Lederer, Jan Štern, Jan Vávra a Jiří Hapala, vznikl v červnu v roce 1982. V samizdatové, "zakonspirované" podobě vycházel až do roku 1989, celkem 12 čísel (kvůli hrozbě prozrazení a zákazu používali autoři i přispěvatelé pseudonymy).

Od roku 1990 začala nezávislá, kulturně politická revue PROSTOR vycházet (od čísla 10) v soukromém nakladatelství a vydavatelství Aleše Lederera, který jakožto vydavatel rovněž řídil redakční kruh časopisu, jehož členy byli Rudolf Starý (pozdější šéfredaktor), Jan Vávra, Josef Kroutvor, Milan Hanuš (pozdější výkonný redaktor) a Stanislava Přádná.

V jednotlivých tematických číslech revue PROSTOR se objevovaly esejistické texty zrcadlící proměnu společenské, politické, kulturní i psychologické atmosféry doby. Vedle předních domácích autorů uváděla revue především významné představitele duchovních proudů hlásících se k západní kulturní tradici (C.G.Jung, F.A.von Hayek, R.Scruton).