 |
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Sen o půjčovně koček
Milan Hanuš
Při přípravě "absurdního" čísla revue PROSTOR došlo k drobné příhodě. Jednoho dne v časných ranních hodinách se přihlásil o slovo mně neznámý autor s nevyžádaným příspěvkem. Zjevně se v něm snažil vyjádřit k tématu, ale učinil to podivným způsobem. Jestliže se zdvořilé odmítnutí dotěrného autora považuje za zkoušku redaktorské zralosti, pak jsem v tomto případě propadl. Učinil jsem slib, že se jeho "příspěvkem" budu zabývat. Což tímto činím - zde je ten zvláštní "příběh": Jedeme se ženou na oblíbený nedělní výlet, rádi oživujeme společnou paměť. Tentokrát plánujeme návštěvu města s malebnými zákoutími a starobylými místy. Cestovní plán je jasný, ale jen co do města vjíždíme, nastává nepřehledný chaos, v labyrintu ulic ztrácíme orientaci. "Nějak jsme uvízli," utrousí žena. Obracím se tedy na spěchající chodce, jenomže slova, kde mám slova, nač se mám ptát? Přitom kolem všichni mluví a mluví i každý detail, každá klika u dveří, okno, tváře kolemjdoucích, všechno je tak důvěrně známé, fasády domů, obvyklý hluk a nepořádek, i ti protivní turisté. Asi jsme tu kdysi byli, cítím šimrání v paměti, jen si vzpomeň! Je to jako v zrcadle složeném ze samých střípků, z nichž většina je zamlžených. Šimrání v paměti pokračuje, vzpomeň si, kdy to bylo, najdi to jméno, ten ztracený obraz! Neudržím se a propukám v absurdní, osvobozující smích: Ach ano, svět postmoderních Postav k podpírání, sametových Případů pro začínající katy a exprezidentových Zahradních slavností a jeho hostů! Jen kostýmy a kulisy jsou křiklavější, pěna dní pěnivější, hluk světa hlučnější a společná paměť slabší. Ale co já tu pohledávám? Cítím, jak ve mně vybuchuje další salva smíchu: Vždyť hledám - my všichni věčně hledáme - tu nenávratně zmizelou půjčovnu koček! Po přečtení rukopisu jsem sáhl do redakční knihovny, abych se ujistil, kdo tady ve skutečnosti trpí Alzheimerovou chorobou - přetížením lidské mysli a z toho plynoucí ztrátou orientace, zapomínáním, útěkem do dětinskosti, neschopností poznávat, plnohodnotně komunikovat, tendencí zříkat se zodpovědnosti, která končí depresí a demencí. Samozřejmě jsem byl přesvědčen, že touto civilizační chorobou strádá můj chaotický noční návštěvník, chudák pan Sen. Ale co když je to jinak? Šéfredaktor |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| nahoru |
|
Obsah © Sdružení pro vydávání revue PROSTOR email: prostorevue@gmail.com |