|
Jací mecenáši, taková doba
Zdá se, že velcí mecenáši typu Hlávky, Carnegieho či Rockefellera se zrodili z ducha minulé doby. Ale je to opravdu tak? Nám se začínají místo nových Hlávků množit spíše PR agentury, byznysmani s firemním logem, v lepším případě sponzoři nebo grantoví úředníci - má toto snad být znamením naší doby? Možná, uvážíme-li, že nadání k jisté štědrosti se už delší dobu jaksi vytrácí. A smysl pro hodnotu daru či dobrovolné oběti, nebo schopnost velkorysého nakládání s penězi? To vyšlo z módy v éře našich dědečků. Na současnou dobu, v níž žijeme, lze bohorovně žehrat, zvláště pak na stránkách kulturní revue, která je sama existenčně ohrožena a jako sůl by také potřebovala svého Maecenata. K takové kritice navíc "doba byznysu" sama vybízí, neboť se v ní mluví stále o tomtéž: "No dobře, vložím do vás prachy, ale co mi to přinese?", "Co mi za to můžete nabídnout?", "Jaký z toho budu mít užitek?" Jistě, tržní společnost se z probuzeného podnikatelského instinktu po hromadění bohatství vlastně vyvinula. Jenomže potíž je v tom, že džin vypuštěný z lahve v době počátků kapitalismu se značně rozšířil a nebezpečně zamořil i ty oblasti života, v nichž nemá co pohledávat: území Múz a svobodného ducha. Dnes už je kontaminován "džinem obchodu" celý náš kulturní i duchovní život. Přesto však nevidím perspektivu kultury tak černě. Ostatně mecenáš není naštěstí mesiáš, i když se tak může někdy jevit. Je sice pravdou, že nám schází ti "velcí", ale zato těmi "maličkými" můžeme být vlastně všichni. A přitom každý - i sebemenší - projev ryzího mecenášství je opřen o spirituální životní stanovisko. Proto se snad ani nelze divit, že k němu bývalí privatizátoři, dnešní bohatí podnikatelé a majitelé firem, zatím nedorostli. Vyrůstá totiž z úplně jiných zdrojů, než je bankovní konto. Tím skutečným zdrojem není výše zmiňovaný duch doby, nýbrž duch zcela jiný - ten, který vane kudy chce a který komukoliv z nás dává ve světlé chvíli života šanci nahlédnout, že bohatství, jež vlastním, nepatří mně. Je těžké být mecenášem, pokud si myslím, že daruji ze svého. Vím-li, že dávám z darovaného, je to ten nejpřirozenější postoj. Josef Hlávka byl jedním z těch, kteří tento postoj vědomě zastávali. Položil laťku opravdu vysoko. Šéfredaktor |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
nahoru |
Obsah © Sdružení pro vydávání revue PROSTOR email: prostorevue@gmail.com |
Původně samizdatový časopis PROSTOR, u jehož zrodu stáli Aleš Lederer, Jan Štern, Jan Vávra a Jiří Hapala, vznikl v červnu v roce 1982. V samizdatové, "zakonspirované" podobě vycházel až do roku 1989, celkem 12 čísel (kvůli hrozbě prozrazení a zákazu používali autoři i přispěvatelé pseudonymy).
Od roku 1990 začala nezávislá, kulturně politická revue PROSTOR vycházet (od čísla 10) v soukromém nakladatelství a vydavatelství Aleše Lederera, který jakožto vydavatel rovněž řídil redakční kruh časopisu, jehož členy byli Rudolf Starý (pozdější šéfredaktor), Jan Vávra, Josef Kroutvor, Milan Hanuš (pozdější výkonný redaktor) a Stanislava Přádná.
V jednotlivých tematických číslech revue PROSTOR se objevovaly esejistické texty zrcadlící proměnu společenské, politické, kulturní i psychologické atmosféry doby. Vedle předních domácích autorů uváděla revue především významné představitele duchovních proudů hlásících se k západní kulturní tradici (C.G.Jung, F.A.von Hayek, R.Scruton).