Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Nám se začínají místo nových Hlávků množit spíše PR agentury, byznysmani s firemním logem, v lepším případě sponzoři nebo grantoví úředníci - má toto snad být znamením naší doby? Možná, uvážíme-li, že nadání k jisté štědrosti se už delší dobu jaksi vytrácí. A smysl pro hodnotu daru či dobrovolné oběti, nebo schopnost velkorysého nakládání s penězi? To vyšlo z módy v éře našich dědečků.

Na současnou dobu, v níž žijeme, lze bohorovně žehrat, zvláště pak na stránkách kulturní revue, která je sama existenčně ohrožena a jako sůl by také potřebovala svého Maecenata. K takové kritice navíc "doba byznysu" sama vybízí, neboť se v ní mluví stále o tomtéž: "No dobře, vložím do vás prachy, ale co mi to přinese?", "Co mi za to můžete nabídnout?", "Jaký z toho budu mít užitek?"

Jistě, tržní společnost se z probuzeného podnikatelského instinktu po hromadění bohatství vlastně vyvinula. Jenomže potíž je v tom, že džin vypuštěný z lahve v době počátků kapitalismu se značně rozšířil a nebezpečně zamořil i ty oblasti života, v nichž nemá co pohledávat: území Múz a svobodného ducha. Dnes už je kontaminován "džinem obchodu" celý náš kulturní i duchovní život.

Přesto však nevidím perspektivu kultury tak černě. Ostatně mecenáš není naštěstí mesiáš, i když se tak může někdy jevit. Je sice pravdou, že nám schází ti "velcí", ale zato těmi "maličkými" můžeme být vlastně všichni. A přitom každý - i sebemenší - projev ryzího mecenášství je opřen o spirituální životní stanovisko. Proto se snad ani nelze divit, že k němu bývalí privatizátoři, dnešní bohatí podnikatelé a majitelé firem, zatím nedorostli. Vyrůstá totiž z úplně jiných zdrojů, než je bankovní konto.

Tím skutečným zdrojem není výše zmiňovaný duch doby, nýbrž duch zcela jiný - ten, který vane kudy chce a který komukoliv z nás dává ve světlé chvíli života šanci nahlédnout, že bohatství, jež vlastním, nepatří mně. Je těžké být mecenášem, pokud si myslím, že daruji ze svého. Vím-li, že dávám z darovaného, je to ten nejpřirozenější postoj. Josef Hlávka byl jedním z těch, kteří tento postoj vědomě zastávali. Položil laťku opravdu vysoko.

Šéfredaktor