Odtajnění klimakteria, aneb co společnost nechce, abychom věděly*i o svých tělech
Odtajnění klimakteria, aneb co společnost nechce, abychom věděly*i o svých tělech
O posledním románu Mirandy July All Fours, zpackaném road tripu a limitech tradičního manželství
All Fours je poslední knihou americké umělkyně, filmařky a spisovatelky Mirandy July. Román vyšel na jaře minulého roku a okamžitě vzbudil velké ohlasy. July se v něm vypořádává s tématy intimity, touhy, manželství a osobní integrity, a to ve stínu proměny vlastního těla a prožívání světa vlivem perimenopauzy – něčeho společensky natolik děsivého, že je lepší o tom solidárně mlčet.
Zaškrtněte políčko: driver, nebo parker?
První část románu lze číst jako klasický příběh o ženě – umělkyni ve středním věku, která se rozhodne v perimenopauze (období hormonálních proměn vedoucích k menopauze, typicky po čtyřicátém roce života) vydat na transformativní road trip. K její cestě z Los Angeles do New Yorku přitom tak nějak patří i romantická pletka s mladším mužem. July si je však uvědomuje, že tento typ příběhu ženám vnucují zejména muži, a proto některé proměnné idealizovaného narativu převrací.
Odhodlání anonymní protagonistky ujet téměř tři tisíce mil pramení ze snahy vzepřít se tomu, co ji definuje jako „parkera“. Jak se během jejího rozhovoru s manželem dozvídáme, „parker“ je člověk, který si záměrně vybírá těžké úkoly, po jejichž splnění očekává uznání a obdiv. Pokud žádný významný cíl nemá, nudí se – a s nudou přichází zklamání. Oproti tomu „driver“ žádný aplaus neočekává, zvládá fungovat v každodenní rutině se stejnou dávkou entuziasmu a nevyžaduje od života vzrušení. Je těžké se vyhnout dojmu, že společnost si stereotypně spojuje charakteristiky „parkerů“ s muži, kteří zkrátka chtějí od života něco víc, a ženy s „drivery“, jimž stačí klidná rodinná rutina a stabilita.
Hrdinka, zneklidněná vědomím, že patří do špatné kategorie, usedá do auta a vydává se do New Yorku. Očekává, že během cesty dojde k proměně – že se stane ženou, kterou vždy chtěla být: klidnou, ukotvenou a spokojenou. Je přitom zjevné, že spíše než o její vlastní touhu jde o společenský ideál spojený s rolí manželky, matky a ženy, jejíž (re)produktivní život se chýlí ke konci.
Selhání jejího plánu dokazuje nefunkčnost těchto rigidních kategorií. Místo překonávání vzdálenosti mezi pobřežími zůstane hrdinka hned první den cesty jen v hodinu vzdáleném motelu. Místo radikální transformace ve společensky přijatelnou ženu však přichází proměna v autentické já. Samota a osobní prostor, který v motelu najde, jí totiž umožňují prostě jen existovat.
Text v mnohém připomíná esej Vlastní pokoj Virginie Woolf, v níž je osobní prostor podmínkou nezávislosti a možnosti tvořit. Protagonistka románu All Fours se pak zdánlivě nelogicky pouští do rekonstrukce motelového pokoje v dekadentním stylu – je to však poprvé, kdy se rozhoduje podle vlastních preferencí a vkusu a vytváří si místo, kde může být, co se jejích potřeb týče, nesmlouvavá.
Přesto Miranda July v románu All Fours zachovává některé binarity, které do značné míry ovlivňují chování postav, a typologicky lidi dělí na „parkers“ a „drivers“, na dvě skupiny podle přístupu k životu či na „mind-rooted“ a „body-rooted“ prožívání sexu a ženám připisuje určité charakteristiky, které nijak neproblematizuje. Postupně se však ukazuje, že tyto kategorie jsou do velké míry nefunkční, nebo přinejmenším k ničemu nepřispívají.
Být sexuální je politické
Nový paralelní život, který nezačal cestou do New Yorku, ale v motelu, provázejí silné city, jež protagonistka chová k mladšímu muži, a erotické fantazie. Na řadu tak přichází jedna z nejsilnějších stránek knihy: způsob, kterým July zachycuje intimitu, sexualitu a touhu. V Bildungsromanu, který se zpravidla soustředí na cis hetero dospívající, jde o běžná témata. Hlavní postavě románu All Fours je však čtyřicet pět let, má manžela, dítě a plně si uvědomuje svou bisexualitu. July intimní scény zachycuje natolik vyváženým jazykem, že vše působí syrově a opravdově. Navíc jí to umožňuje posouvat jakýsi práh citlivosti, který určuje, co je na papíře ještě sexy. Kniha tak ve velkém testuje i hranice trapnosti – co je však, pokud jde o intimitu a sexuální napětí, zásadní, ve čtenáři nevyvolává stud. Navzdory věkovým a genderovým rozdílům autorka popisuje autentické prožívání vlastní sexuality a těla.
Tělesnost román zkoumá na několika rovinách. Vedle fyzické touhy se věnuje také prožívání těla poznamenaného mateřstvím, věkem a proměnami, které s ním přichází. Hrdinka vstupuje do šedé zóny premenopauzálního života. Zjišťuje, co s sebou tato fáze přináší, jaké vyhlídky ji čekají, a zejména, jak málo se toho o ní ví. V rozhovoru pro nezávislé knihkupectví Politics and Prose Bookstore se July žertovně svěřuje se svou dřívější domněnkou, že se o menopauze nemluví proto, aby ženy zbytečně neděsila hrůza, která je čeká. Ve skutečnosti se však prý společnost o ženy v tomto věku zkrátka nezajímá, což se odráží i v nedostatečném lékařském výzkumu. Podle hlavní postavy románu All Fours přitom v perimenopauze nastává jakási smrt před smrtí. Tu navíc symbolizuje hrozivě klesající křivka estrogenu. Zatímco hladiny hormonů se u žen dramaticky snižují , muži mají testosteronu po pubertě v podstatě stále stejně. Když se to dozví protagonistka románu, probudí to v ní ještě akutnější potřebu naplnit svoje fyzické potřeby – dokud je ve spojení s tělem takovým, jak ho zná.
Nakolik lze ale spojit sexuální osvobození a znovunalezenou integritu s heteronormativní představou manželství? Krize identity hrdinku dovádí až k samotné krizi manželství: nikoliv jejího osobního vztahu s manželem, ale manželství jako instituce „povinné monogamie“, o které píše například Sophie K. Rosa v knize Radical Intimacy. Během příběhu tak protagonistka i July nekompromisně revidují partnerské vztahy. Neděje se tak ale po rozpadu něčeho zcela nefunkčního – místo nudy nebo ztráty citů tu úvahy o manželství podněcuje proměna vlastního těla a upřímnost k sobě samotné. Jenže jak má hrdinka něco změnit ve světě, kde je manželství připisována výsostné postavení? Ve světe, kde chybí výzkumy a informace a kde jsou její zkušenosti a dokonce i traumatické zážitky vykládány jako soukromá, s okolím nesouvisející záležitost? Odpověď zní: pomocí komunity.
All Fours group chat
Důležitou oporou je protagonistce přátelství a Miranda July knihu samotnou věnuje své blízké přítelkyni, umělkyni Isabelle Albuquerque. Ta se nápadně podobá Jordi, kamarádce hlavní románové postavy – queer sochařce, jejíž dílo odkazuje k názvu románu: pozice na čtyřech je sice nejstabilnější, ale paradoxně je spojována spíše s podřízeností a ponížením.
Blízkost Jordi a Albuquerque není náhodná: July v rozhovorech uvádí, že při psaní čerpala z osobních zkušeností, ale také ze sesbíraných příběhů, útržků rozhovorů a ze životů svých známých. Román All Fours tím připomíná dřívější literární tvorbu autorky, například sbírku povídek No One Belongs Here More Than You či román The First Bad Man. Hrdinka románu All Fours v přátelství s Jordi nalézá bezpečný prostor, v němž se může chovat autenticky a kde může vystoupit ze svých společenských rolí. Když se navíc ocitá v úzkých, obrací se ke svému okolí a začíná, svými slovy, „opensourcovat“.
Když své pochybnosti o monogamii rozebírá s dalšími přítelkyněmi, s překvapením zjišťuje, že na podobné problémy naráží i ony. Právě diskuze s různými ženami rozličných věkových skupin, nejen cis a nejen hetero, hrdince otevírají nové obzory. Nutno dodat, že tím rozmanitost postav končí: stále se pohybujeme v privilegovaném světě převážně umělecké scény Los Angeles. Přesto v knize zaznívají ženské hlasy, které po vzoru bell hooks kritizují manželství jako nástroj kapitalismu, ženy, které nezapadají do paradigmatu kvůli své queer identitě, nebo které se zkrátka jen vdaly příliš brzy. Tyto ženské hlasy přitom hlavní hrdince pomáhají zorientovat se v nové, nereproduktivní realitě.
„V patriarchátu vám vaše tělo v podstatě nepatří, dokud nepřekročíte reproduktivní věk,“ říká hrdince její gynekoložka. Hrdinka se pak pouští do dalšího výzkumného kolečka, tentokrát týkajícího se menopauzy. Prvotní šok z rapidně klesající hladiny estrogenu a dalších tikajících hodin střídají zpovědi, v nichž protagonistka rozebírá, jaké to je žít necyklicky, bez neustálé proměny – a co to znamená získat zpět svou autonomii a zbavit se bolesti a migrén. Jít dál a překonat přetrvávající strach ze stárnutí jí umožní komunita. „Spousta věcí, které jsem považovala za projevy ženskosti, byly ve skutečnosti jen projevy mládí,“ shrnuje výstižně. V opensourcování a vytváření komunity pokračuje i samotná autorka na svém Substacku, kde bloguje o netradičních formách manželství a sbírá odpovědi od dalších respondentek a respondentů.
Román All Fours Mirandy July je kniha nejen o stárnutí v patriarchátu, intimitě a autentickém životě, ale také o mnoha mikropříbězích, z nichž vyrůstají velká témata. Nakolik jsou tyto příběhy a postavy odrazem reálných lidí je podle July nepodstatné a mnohem zajímavější je hledat jednotlivé předlohy v její dosavadní tvorbě. Jak July sama tvrdí v již zmíněném rozhovoru , všechno je vlastně trochu fikce. Přesto nelze zpochybnit, že se ve své knize dotýká reálných problémů, a promlouvá tak k velkému množství opravdových žen, které se dosud možná cítily přehlíženy.
