Nepočítáme ovečky, ale červené vlaječky: mizogynie versus romance v generaci Z
Mladí muži z patriarchálně privilegovaných pozic pozorují, že je na fakultách vysokých škol docela hodně holek, ale z nějakých důvodů se jim nedaří je oslovit. Už nestačí chodit do práce a čistit si zuby. Někteří si myslí, že to vyřeší makáním v gymu, ale mizogynie se potem z těla bohužel nevyplaví.
Může se zdát, že jsme lapeni v čase a prostoru, který je pro navázání zdravého romantického vztahu nepříznivý. Naše vztahy sice nejsou natolik svázány společenskými konvencemi, kterým podléhaly svazky našich rodičů. Rovněž povolil i tlak na budování rodiny a zachování manželství navzdory nekompatibilitě mezi partnery. Proměna tradičních forem romantických vztahů ale neznamená vymizení starých problémů, spíše i ony se proměnily.
Heteronormativní společenský předpoklad, udělující ženám za povinnost rodit a starat se o potomstvo a domácnost už není tak masivní, kultivace vztahů a péče o ně je však stále výhradně ženskou doménou. Vedle reprodukční práce nyní navíc řešíme, zda jsme po devítiměsíčním situationshipu už exkluzivní, a bojíme se zeptat, aby nám nespadla pečlivě budovaná nonšalantní maska, nebo si klademe otázku, jestli náš crush vlastnící poněkud dražší auto není lapen v manosféře.
Se třemi respondentkami ve věku od 20 do 25 let jsem se neformálně pobavila o tom, jak současnou situaci vnímají a jaké problémy týkající se vztahů a sexu jsou pro ně relevantní. Memes na online platformách sice trefně odrážejí aktuální stav věcí, ale konverzace s člověkem má navzdory kamarádským chatbotům pořád něco do sebe. Nejprve se však zaměřím na obecnější kontext nedávných společenských a politických kauz, které formují naše vztahování se ke světu i sobě navzájem.
Správný muž má mít nůž?
Podle bell hooks je feminizmus především o eliminaci sexizmu, k níž vede cesta mimo jiné i otevřeným dialogem s muži. Je třeba jim nakreslit obrysy naší žité zkušenosti, která se od té jejich razantně liší. K budování světa na pilířích empatie, porozumění a rovnosti je nutné, aby si muži uvědomili, že feminizmus nebojuje pouze za osvobození žen, ale že patriarchát, obzvlášť v kombinaci s kapitalizmem, systematicky ubližuje také těm, kteří by z něj měli těžit. Kdo není mačo s ostrými lokty, daleko to nedotáhne. Systém generující kategorie ideálního „mužství“ a „ženství“ tvoří podhoubí naší kultury, a ačkoliv se proti němu staví hnutí usilující o povolení svírajících genderových okovů, proti téhle revoltě se souběžně vzpírá naopak konzervativní část společnosti, idealizující si padesátá léta jako vrchol toho správného rozdělení genderových rolí.
Vize společnosti, v níž heterosexuální muži naslouchají druhému pohlaví, se nejenže neuskutečnila, ale je pro nás stále vzdálenější utopií. Namísto toho, aby oběti krize mužství a epidemie mužské osamělosti vinily patriarchální struktury s jejich příliš úzkými trajektoriemi mužského a ženského života, ukazují prstem právě na ženy.
Stále častěji médii rezonují zprávy o vzrůstající radikalizaci a mizogynii mladých mužů. Nedávno Apolena Rychlíková české veřejnosti odhalila děsivou realitu telegramových skupin, kde si čeští a slovenští muži navzájem posílají explicitní záběry těl žen z jejich okolí, včetně jejich matek a sester. Když nedlouho poté Rychlíková přinesla svědectví o domácím násilí, jehož se na své expřítelkyni údajně dopouštěl europoslanec Filip Turek, který se na sociálních sítích těší masivní oblibě právě u této demografické kategorie, jeho podporovatelé novinářku zahrnuli urážlivými a výhružnými zprávami.
Součástí tradičních západních představ o správné podobě maskulinity je předpoklad jakési mužské síly, statečnosti a ochranitelství. „Muž má ženu chránit“, „žena je křehké pohlaví“, „správný muž má mít nůž“. Před čím ale má muž toto „křehké pohlaví“ bránit? Před svými kamarády, kteří na párty hromadně znásilní svou spolužačku? Nebo před sebou samým, když pořizuje fotky své sestry bez jejího vědomí a pak je prodává na Telegramu? A k čemu má mít nůž? K tomu, aby ho vrazil do břicha objektu svého romantického zájmu, když ho protějšek odmítne, jak jsme mohli vidět v seriálu Adolescent?
Korejské „ne“ a čím dál hlubší propast
V odezvě na stále mohutnější mizogynii a vzrůstající případy násilí vůči ženám se v Jižní Koreji zformovalo hnutí 4B. Ženy, které se s filozofií hnutí ztotožňují, žijí podle čtyř podmínek: žádné randění s muži, žádní potomci, žadné heterosexuální manželství a žádné heterosexuální intimní vztahy („bi“ znamená „ne“, „4B“ lze tedy přeložit jako „4x ne“). Genderovou nerovnost v zemi potvrzují i četné průzkumy a studie. Nejenže si Korejky vydělávají o 31 % méně než jejich mužští kolegové, jedna ze tří tamních žen byla obětí násilí, přičemž ve 46 % je brutalita páchána rukou jejich partnerů. Rychlost, jakou se trendy šíří globálně na sociálních sítích, zapříčinila, že se koncept 4B stal populárním za hranicemi Jižní Korey a ztotožňují se s ním například i Američanky pod fašizující se administrativou Donalda Trumpa.
Narážíme na bariéru vytvořenou nánosem předsudků, internalizovanou mizogynií i stále hlasitějšími ozvěnami manosféry, která brání chuti a vůli naslouchat. Stále více statistických dat odhaluje názorovou kolizi mezi lidmi socializovanými jako ženy a muži na druhé straně. V generaci Z se tato mohutná propast nepřestává rozpínat. Zatímco mladé ženy tíhnou více k progresivizmu, solidaritě s menšinami a liberalizmu, muži inklinují k pravému politickému spektru, konzervatizmu a tradicionalizmu.
Různé průzkumy například dokládají, že ačkoliv je generace Z v porovnání se staršími ročníky nejvíce angažovaná v aktivizmu za klima a lidská práva, současně projevuje i protichůdné nostalgické sklony k nedávno uplynulým časům. A zatímco mladí muži na dotaz, zda podle nich „rovnoprávnost zašla moc daleko“, odpovídají častěji, že ano, ženy si myslí opak. Pro heterosexuálky a heterosexuály může tato názorová propast znamenat zásadní kámen úrazu při seznamování se, protože hodnoty potenciálních partnerů či partnerek, potažmo i smysl pro rozlišování bazálních kategorií jako dobro a zlo, mají často diametrálně odlišné podoby. Nabývající důležitost ideologických a politických přesvědčení může pramenit z postupné sekularizace západních států, což znamená, že světonázor funkčně nahradil náboženské přesvědčení. Randit s tradicionalistickým pravičákem může tedy být pro levicovou pro-choice feministku podobně prekérní jako chodit s křesťankou z pozice muslima.
Nejsem Lamborghini a mám chlupy
Respondentka Žofie si všímala mizogynního chování partnera Ondřeje ve svém prvním, déle než pět let trvajícím vztahu, ale ještě více se s problematickými vlastnostmi protějšku setkala ve svém posledním situationshipu. Ondřejův otec odmítal interrupce i antikoncepci a její bývalý přítel měl tedy osm sourozenců. „Nelíbila se mu představa, že bych měla práci, protože bych tam měla kolegy-muže. Jednu dobu chtěl mít domácí chovnou stanici činčil, abych musela být doma. On sám ale hodně flirtoval s kdekým a pak mi to říkal, abych žárlila, dělalo mu to dobře.“ Také jí vadilo, že devalvoval její emoce – za vše mohla menstruace, i když ji zrovna neměla –, a opakovaně ji přesvědčoval, aby si založili společný bankovní účet, což odmítla. Minulý rok, chvíli před jejich rozchodem, si Ondřej oblíbil Filipa Turka. „Často koukal na videa s ním. Přišlo mi, že se ten jeho pohled na ženy zhoršoval.“ Nedlouho poté Žofie zjistila, že ji Ondřej podváděl, což nakonec vedlo k rozchodu.
Nedávno se Žofie seznámila s Petrem. Ten jí byl zprvu sympatický, ale velmi rychle zjistila, že Petrovi je pro změnu sympatický Andrew Tate. „Podle Petra jsou ženy ve výhodnější pozici, protože mají pevně danou roli – musejí porodit, starat se o dítě, o domácnost. Chudáci muži mají najít svou roli sami a musejí se hledat, kdežto ženy to mají jasný.” I Petr, podobně jako Ondřej, znevažoval Žofiiny emoce, a kromě toho si bral na mušku i její vzhled. „Hrozně řešil vzhled holek. On sám pracuje na tom, jak vypadá, furt chodí do fitka, a od partnerky vyžaduje, aby se o sebe hodně starala a byla hyperfemininní. Vytýkal mi, že mám prý knír a chlupatý ruce, a že kdybychom spolu chodili, tak by musel můj vzhled překousnout.“ Petr má utkvělé přesvědčení, že muž nemá šanci najít lásku, pokud nemá hodně peněz a auto. Ostatně k autu přirovnával i Žofii. „Řekl mi jednou, že si mám představit Lamborghini ze servisu, jak je drahý a voní novotou. A že jsem jako ojetá škodovka, která sice není tak pěkná a nová, zato je na ni aspoň spoleh a není tak náročná na údržbu jako to Lambo.” Petrovi je šestadvacet let a dosud žádnou partnerku neměl. Je podle něj důležité „přijít o to s tou pravou”, za vhodných okolností, a také v případě žen vnímá panenství jako důkaz počestnosti.
Nestojí mi za to jít na tenký led
Karolína si svou queer identitu začala připouštět na vysoké škole. Tam si zároveň uvědomila, že vztah není její prioritou. Vždycky randila jen s muži, protože podvědomě cítila heteronormativní tlak, ale i proto, že dříve byla rozhodnutá přivést na svět děti. To už si nicméně rozmyslela, protože nechce vykonávat neplacenou práci a být několik let doma s malým potomkem.
„Když už bych měla chodit s mužem, měl by to být někdo progresivnější, ideálně levičák. Nedovedu si představit vztah s někým, kdo má úplně jiný hodnoty.“ Zásadní pro ni je, aby se s potenciálním partnerem či partnerkou shodla v politických a společenských otázkách. „Kdyby byl proti feminizmu, menšinám, potratům, kdyby byl proruskej… To by určitě nešlo. Navíc bych chtěla být s někým, kdo má vysokoškolský vzdělání, ideálně humanitní. Tam je větší pravděpodobnost, že si budeme rozumět.“
U svých kamarádů-mužů pozoruje silnou potřebu najít si romantický vztah a připadá jí, že nedokážou být sami. „Což já tak neberu – máš kolem sebe kamarády, rodinu, jiný lidi, díky kterým můžeš prožívat lásku.“ Říká, že romantická láska je tenký led, který může kdykoliv prasknout, a nemá potřebu se na něj vydávat. „Nechceš mít vedle sebe někoho, kdo je nasranej, že vyděláváš o dva tisíce víc. I kvůli tomu, jak se muži teď radikalizujou, bych asi upřednostnila vztah se ženou.“
Nechci být sexuální komodita
Shoda na politických stanoviscích a světonázoru je zásadní i pro heterosexuálku Janu. Ta se mimo jiné potýká s obavou, že bude pro partnera „moc“, že by své city a emoce měla skrývat. „Cítím velký tlak na to, abych působila nenuceně a prostě jako nonšalantně. Ale přijde mi, že mi to nejde. Možná proto, že mám nízký sebevědomí, mám tendenci dělat, že mě nic nerozhodí, přitom to tak není.“
Jana má dojem, že se slovo „láska“ často zaměňuje za významově úplně odlišné kategorie a že se jí lidé snaží onálepkovat i vykořisťující a zraňující jednání. Když zpětně reflektuje povahu svých předchozích vztahů, uznává, že se setkala s manipulací, která je podle ní v protikladu k lásce. „Takže vlastně nedokážu posoudit, jestli jsem lásku vůbec kdy zažila, protože ji teď vnímám jinak než dřív. Za lásku se nedá schovat násilí, což se bohužel děje.“ Pojem zároveň vnímá jako prázdný termín, který si každý naplňuje vlastními představami. „To, jak se vztahovat k lásce, se ke mně dostává odmala, počínaje pohádkami a filmy. Docela silně si uvědomuju, že je to jen nějakej kulturní otisk.“
Jako hlavní překážku, kvůli které se jí nedaří navázat vztah, považuje svoje standardy. Má pocit, že její nároky jsou vysoké a že je většina mužů nenaplňuje. Podobně jako Karolína se odmítá spokojit s partnerem, který by zastával z jejího pohledu problematické politické názory, a nehodlá chodit s někým, kdo by ji nerespektoval. „Jsou vlastnosti, které – když ten týpek má – jako by kontaminovaly i jeho dobré stránky. Třeba kdyby byl nevěrný, to mi pak zkreslí pohled na všechno, co kdy udělal dobře.” Po prožitých traumatických zkušenostech se jí příčí chování některých mužů, kteří vidí ženy jako sexuální komodity. „Muž často bere ženu jako prostředek k uspokojení svých potřeb a ne jako rovnocennou bytost, prostě podle motta ošustit a opustit.“
Zatímco naše matky už většinou po dvacítce rodily a spolu se svými manžely vytvářely hnízda pro růst nově vznikajících nukleárních rodin, generace jejich dětí se potýká s úzkostnými a vyhýbavými vazbami, skorovztahy a objevováním dalších a dalších červených vlajek. Tou zásadní často bývá právě mužská inklinace k tradičním vzorcům a manosféře. Aktuálně nám zjednodušuje práci to, že se na prvním rande s klukem zeptáme, koho – a jestli – půjde volit.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
